Předchozí kapitola
Pavel Koutner proklínal den, kdy přijal pozvání toho pošahaného divadelníka k víkendové projížďce luxusním bourákem, jak tehdy Bertram řekl. Teď sedí v kanceláři Ministerstva informatiky a nelaskavý vyšetřovatel se ho snaží přimět k tomu, aby si vzpomněl, co všechno se tam dělo, kdo co říkal, a co říkal on. Před ním leží protokol a tužka, ať to prý vyplní sám, času má – jak ho strážný ujistil – prakticky neomezené množství.
Musí si dát pozor, ujišťoval se. Tohle je sice policie a on je loajální občan – a když jde o nebezpečí terorismu, jak mu bylo naznačeno, tak se musí pomoct podle nejlepšího vědomí a svědomí. Na druhou stranu, už to, že tam byl, z něj dělá podezřelého. Měl by toho tedy napsat co nejmíň, aby neuvedl něco, co by mohlo ohrozit jeho. Zná všechny akční filmy a pamatuje na to, že kdo vypadá, že toho moc ví, nedopadne dobře. Na druhou stranu, ten, kdo neřekl nic, dopadal v těch filmech ještě hůř.
Co tedy udělá?
Napíše to hlavní. Na detaily si stejně nevzpomíná – jak by ne, když je to už víc jak měsíc. Má si vymýšlet? No, nějak to zmákne.
Vzal tužku a pustil se do psaní. Nakonec to nebylo dlouhé a ani to moc dlouho netrvalo. Když podával protokol policistovi, byl se sebou docela spokojený.
Vyšetřovatele ale neuspokojil. „To je málo,“ řekl. „Píšete, že tam vaše bývalá žena uzavřela ekonomické partnerství s Annou H., pak se všichni opili a ráno, že se poprali o mobil. Dali jsme vám seznam přítomných osob a vy si nevzpomínáte na jedinou konkrétní větu, kterou by kdokoliv z nich řekl. To je trochu zvláštní.“
Pavel chvíli kroutil hlavou. „Ten Bertram říkal něco o svatbě podle Simpsna,“ vzpomněl si nakonec. „Ale já si toho opravdu moc nepamatuju. Už je to dva měsíce a celou neděli večer jsem se koukal na porno…“
Vyšetřovatel zpozorněl: „Měl jste k tomu nějaký důvod?“
„No, chtěl jsem si vypláchnout hlavu, ten večírek byl celej praštěnej.“
„Praštěnej? Někdo vedl praštěné řeči?“
Pavel unaveně zavrtěl hlavou. Teď mám šanci se vymluvit, pomyslel si. Nic jsem neslyšel, nic jsem neřekl. „Kdepak, nic takovýho,“ pověděl nahlas. „Já si s nima moc nepovídal. Celou noc jsme se tam ve sklepě koukali na takový praštěný filmy, který tam byly na starejch počítačích.“
„S kým?“
„No, chvilku tam byl ten Bertram, a pak Albert.“
„Takže jste se koukal na filmy a nic jste neslyšel.“
„Ano.“
Vyšetřovatel se, pokud to bylo na jeho silikonově hladké tváři možné, zatvářil zklamaně. Odkašlal si do špinavého kapesníku a chvíli Pavla skenoval pohledem.
„Jaké to byly filmy?“ zeptal se najednou ostře.
Pavel zalapal po dechu. Já pako!
„Už si nevzpomínám,“ vypravil ze sebe tak hluše, že to znělo nevěrohodně i jemu.
„Říkal jste, že byly, moment,“ otočil se k neviditelnému záznamníku a vydal strojovým hlasem příkaz: „Přehrát záznam, mínus čtyřicet pět!“
Reproduktor za vyšetřovatelem se rozchrchlal: „…si s nima moc nepovídal," promluvil Pavlovým hlasem. "Celou noc jsme se tam ve sklepě koukali na takový praštěný filmy, který tam byly na starejch počítačích.“
„Stop!“ křikl vyšetřovatel. „Takže praštený filmy na starecjh počítačích. A vy si nepamatujete ani jeden titul, že.“
„Ne, totiž jo, teda určitě,“ zakoktal se. „I ty názvy byly divný. Jeden si ale pamatuju, pohádali se pak o to, jestli je v encyklopedii. Tuším Brazil.“
Vyšetřovatel si protáhl klouby na prstech, až zapraskaly. „Hm, to mi nic neříká. Vy filmy sbíráte, že? Považujete se za odborníka?“
„Ano – znám skoro všechny filmy natočené v posledních padesáti letech.“
„A tyhle filmy jste někdy předtím viděl?“
„Ne.“
„Zkopíroval jste si některé?“
Pavel energicky zakroutil hlavou. „Mně se nelíbily. A… oni pak ty počítače zničili, protože ty filmy za to vážně nestály.“ Teď odpověděl nejlíp, jak mohl.
„A vida,“ pokýval hlavou vyšetřovatel. „Konečně se někam dostáváme. Kdo je zničil?“
„Ti dva právníci. Říkali, že to tak bude lepší. Rozbili v tom sklepě všechny počítače.“
„Měl některý z nich nějaké zařízení schopné přenos dat? Flashkopírku, foťák, mobil?“
Pavel zaváhal. Pak se ale rozhodl. „Albert měl takovej chytrej mobil.“
„Mohl to zkopírovat?“
„Nevím. Ale jak zalezli dolů, tak to tam hned všechno rozmlátili.“
Vyšetřovatel se podíval do svých papírů, pak na Pavla a pak na hodinky. Bylo půl dvanácté. „Dobrá,“ řekl. „To by mohlo stačit. Tohle podepište,“ otočil k němu papír s protokolem. „Počkejte si na chodbě na občanský průkaz a kopii protokolu.“
Pavel seděl na chodbě a usmíval se. Zachoval se správně, jako Agent 007 v poslední bondovce. Řekl toho dost a přitom nic a tak ho muftí nepoznali a pak jim utekl skokem z minaretu do prolétající stíhačky. Teď je, pomyslel si, v té fázi, kdy čeká na stíhačku – tedy až mu vrátí doklady – a on si bude moct doma ten film znova pustit.
Přistoupila k němu sekretářka: „Pan Koutner? Tady máte doklady, protokol a výměr pokuty.“
Nechápavě se na ni podíval: „Pokutu? Za co?“
„To já nevím,“ odpověděla mu sekretářka. „Podívejte se sám. Nashledanou!“
Pavel si prohlédl jeden z papírů:
Zkrácené přestupkové řízení
Pachatel: Pavel Koutner, Fialková 327, Zahradní Město, P-11005846
Přestupek: Ohrožení světového kulturního dědictví dle §25 odst.8 zákona 15/19 sb.
Zdůvodnění: V protokolu č.j. 1889/07-15 se P.K. doznal k tomu, že nezkopíroval a do filmového archivu nedopravil filmy nalezené v opuštěných počítačích, přestože si jako odborník byl vědom toho, že se jedná o filmy, které mohou v archivech chybět, čímž jsou ohrožena autorská práva jejich držitelů.
Výměr: Vzhledem ke statutu a příjmům se pachateli vyměřuje pokuta ve výši 28 denních standardů, splatná do 31.7.t.r.
Odvolatelnost: Proti přestupkům přiznaným v zaprotokolovaných výpovědích není odvolání (§8 76/09 sb.)
„Pokutovat Jamese Bonda?! Zkurvený ministerstvo!“ zařval na celou chodbu. Pak pochopil, co udělal a rychle se vyplížil z budovy.
Následující kapitola
