Dopravní aforismy - I. Pěší doprava

1.1 
Chodec je nejslabší součást dopravního potravního řetězce.

(VF + Pražské matky)

1.2
Čím je signalizace na křižovatce chytřejší, tím víc se tam chodec cítí hloupě.


1.3
Tlačítko na přechodu existuje proto, aby měl chodec aspoň někdy pocit, že na něm v dopravě záleží.

(VF + Pražské matky)

1.4
Chybějící přechod vidí jen ten, kdo by ho zrovna rád použil.


1.5
Stometrová pěší zacházka kvůli chybějícímu přechodu odpovídá časově kilometrové zajížďce autem.


1.6
Podchody symbolizují snahu projektantů 70. let o konečné řešení pěší otázky: obtěžující chodce poslat pod zem.


1.7
Rondely se zřizují proto, aby si chodci vážili toho, že vůbec nějakou lávku mají.


1.8
Musíte-li někde umístit dopravní zábradlí, znamená to, že jste ten přechod umístili špatně.


1.9
Většina dopravního zábradlí dává smysl jen jako místo k pohodlnému zamknutí kola.


1.10
Přechod u zastávky s preferencí MHD zajišťuje, že dobíhání tramvaje bude skoro vždy na červenou.


1.11
Smysl přechodů pro chodce je ten, aby řidičům nepřekáželi nikde jinde.


1.12
Vyšlapané pěšinky v sídlištních trávnících svědčí o přílišném optimismu architektů.


1.13
Chodců, kteří se úmyslně nechali přejet autem je asi stejně jako žen, které se úmyslně nechaly znásilnit.

Epilog (o 16 měsíců později)

Předchozí kapitola


Na hřebenu ještě ležel sníh, louky v údolí se už ale barvily květy pampelišek. Někdo ji naučil, že anglicky se pampeliška řekne dandelion. Dandelion, dandelion, broukala si teď Sylva při pohledu na žluté lány, zní to málem stejně praštěně jako v češtině.

Měla volný den. Skoro všichni z Bezejmenného se vypravili na fotbalový turnaj v Branné, kde se do večera zlejou věčně nakyslým hanušovickým pivem, ale ona dala přednost procházce.

Když v údolí nebyl sníh, chodívala tudy pravidelně: Od nádraží úvozem kolem stoletých bunkrů – proti komu vůbec? - výš a výš, až ke stříbrnické pile.

22. Vánoční rychlík

Předchozí kapitola

Ráno dorazil Bertram s nákladním kolem a pomohl jí s bagáží. Sylva mu vypověděla své poslední setkání s Annou. Jindy hovorný divadelník jen přikyvoval a mlčel.

Za sto padesát kilo meziměstského carga si dráhy na pokladně řekly o nehoráznou částku tří standardů, Sylva jí ale zaplatila bez mrknutí oka nebo ukápnutí slzy. Na takové hlouposti už jí žádné nezbývaly.

Na nádraží se ukázala Julie, která Sylvě dala další doporučující dopis a popřála hodně zdaru. Bertram pomohl nádražákům naložit zavazadla do hytláku. Sylvu, která si šla sednout k nim, do vysokých dveří pohodlně vysadil. Do odjezdu vlaku zbývalo pár minut.

„To, cos mi vykládala o Anně...“ začal najednou Bertram.

„Nic neříkej,“ zadržovala ho Sylva.

„Ne, mám k tomu jen jednu poznámku. Hrával jsem taky, hodně a dlouho, v dobách, kdy byly helmy v hernách jenom přes hlavu. Hrával jsem virtuální světy s živými lidmi i počítačovými postavami chytřejšími než nejzkušenější lidský soupeř. Spolupracoval jsem s nimi i bojoval. Byly to určitě tisíce hodin.

A z toho celého jsem si přinesl jednu zkušenost. Kvůli němu jsem před patnácti lety přestal hrát, a teď ti ho řeknu.

Bertram se podíval Sylvě do očí. „Ve virtuálu si dělej, co chceš, ale pamatuj si: I když jsou virtuální prožitky simulované, city a emoce, které tam prožíváme, jsou stejně opravdové jako v reálu a proto k nim musíme přistupovat stejně.“

21. Hranice virtuálu

Předchozí kapitola

Ráno probíhalo všechno hladce. Invalidní vozík byl připravený a ošetřující lékař jim podepsal propustku. „A v sobotu v poledne ať jste zpátky,“ nabádal je.

Vlak jel na čas a Praha byla vzácně pokrytá dvěma centimetry čerstvého sněhu. Elektrický vozík neměl problém, vyjeli až na Hrad, kde nebyla prakticky ani noha.

„Musím ti něco říct,“ začala Sylva. „Odposledka se stalo strašně moc věcí.“

Trvalo to deset minut, než všechno shrnula. „Takže teď budu aspoň čtvrt roku někde na Moravě a nebudu tě moct navštěvovat tak často, jak bych chtěla.“

Anna Sylvě pozorně naslouchala. „Aspoň si budem vzácnější,“ odpověděla po chvíli. Ukázala na údolí střech, jejichž červené tašky prosvítaly z pod sněhu jen místy. Bílé komíny vypouštěly do vzduchu neviditelný dým.

„Takové místo jako Praha snad jinde na světě není,“ pronesla Anna zasněně. „Četlas někdy manga komiksy?“

20. V ohrožení - pokračování

Předchozí

Po návratu na ubytovnu poslala vzkaz Virterovi. Objednávám jednu „Fantastickou výpravu“, napsala do zprávy adresované Virter Games. A byla zvědavá, co se bude dít.



Večer se podívala na televizi. Klaus Snotcher nejprve dramaticky hovořil o fantómu zastavujícímu dopravu sypáním střepů na hlavní pražské křižovatky. „Na základě policejních záběrů očekáváme jeho brzké dopadení.“ Vysoce postavený policista s vážnou tváří vyjmenoval desítku paragrafů, kterých se zločinec svou aktivitou dopustil, kromě obecného ohrožení také narušení plynulosti individuální dopravy (až 1 rok vězení, informoval běžící titulek), poškozování ekonomického růstu (2 roky) a nesmluvního čerpání zdrojů ministerstva (1 rok + úhrada nákladů). Pokud se prokáže spojení s dalšími nepřáteli, bude možné přidat zločinné spolčení (5 let až doživotí).

20. V ohrožení

Předchozí kapitola

Večer šla do herny – jako každou neděli. Anna bude určitě celá žhavá do novinek, které jí z víkendu přinese; škoda, že tam nemohla být s nimi.

A bylo to příjemné zakončení týdne. Vypůjčily si vozík, aby se s ním naučily před výletem do Prahy zacházet, a přiopily se v hospodě naproti nemocnici. Jen trochu, Sylvě se ještě pořád houpal žaludek z besídky.

Sylva zjistila, že se na Vánoce prožité ve virtuálu těší. Ať si Julie o utíkání do virtuálu říká, co chce.

19. Besídka

Předchozí kapitola

Sylva se na vánoční besídku Společnosti ani moc netěšila. Jak je to dlouho, co se uzavřela do světa obsahujícího jen práci, skupinu a virtuální Annu? Už dva měsíce? Čtvrt roku? Jenže pozvánku jí Černý donesl osobně a zmínil, že tam budou všichni, tak ať prý taky přijde.

Navykla si na vyčerpávající pracovní úvazek, úterní skupiny, vedené spíš Julií než jí, schůzky s psychologem, které se opět propadly v mlčení, a nedělní odpoledne věnovaná virtuálnímu simulátoru. Bylo to monotónní, osamělé... Ale klidně by to tak mohlo zůstat.

Nakonec ji přemluvili na skupině. Ti, kteří se také chystali: Michael, Julie a staří manželé Buchelovi. Julie byla nejpřísnější: Pokud tam mají jít oni, pak Sylva, jako jejich ,guru', prostě musí. Sylva, ač nerada, se nakonec nechala přesvědčit.

18. Virterovo překvapení

Předchozí kapitola

Čtyři týdny po Annině smrti poznala Sylva, že ji pohled na krabičku s urnou už automaticky nerozplakává. Sundala tedy černý kryt. Koncem října pak už schopná zamýšlet se nad tím, zda není na čase věnovat se kompaktu se záznamem Anniny mysli.

Ten večer si otevřela láhev vína, vložila ebook do čtečky a chtěla se pustit do studia pokynů k reinkarnaci Anniny mysli, uložené na kompaktech v podobě jedniček a nul.

Namísto zobrazení textu se ale ozval z repráčku e-booku Virterův hlas. Ahoj Sylvo, tohle je moje malý překvapení, začal. Dědek pitomá, pomyslela si Sylva. Napila se vína, zhluboka se nadechla, a poslouchala pomalu se odvíjející zprávu.

Asi netušíte, že Annu Housekovou znám osobně – tedy jasně že přes virtuál – už nejmíň deset let. Tehdy hrála společenskou simulaci RulerWorld, kde jsem měl postavu na docela vysokym levelu. Poznal jsem ji blíž a zjistil, že je neuvěřitelnej idealista. Ale měl jsem ji rád, protože do RulerWorldu z toho našeho zkurvenýho reálnýho světa zdrhala přesně ze stejnejch důvodů jako já o třicet let dřív trávil měsíce v Paralel Lifu.

17. Exekuce

Předchozí kapitola


Zbytek dne proběhl pro Sylvu, jako by u toho ani nebyla. Spisovatel ji doprovodil do bufetu, kde něco jedli. Sylva jídlo prakticky nevnímala.

Dali jí nějaké papíry. T. to pročetl a dobrou půlku vytřídil, že tohle ať raději ani nečte, a ten zbytek, ať taky nečte, ale jen podepíše, že to bude OK. Sylva to udělala s tím, že do téhle nemocnice už nikdy, nikdy nepáchne.

Spisovatel se s ní pak rozloučil, moc nepitval skutečnost, že on tady naopak zůstat musí a tak se zřejmě nějaký čas neuvidí. Z nemocnice na nádraží ji vyprovázela Annina zdravotní sestra. Snad pro to, aby pod ten vlak v náhlém popudu neskočila. Sylvu to ale ani nenapadlo – v rámci apatie, která ji přepadla, by se nedokázala pod ten vlak ani svalit.

Druhý den v práci ji systém mind control vyhodnotil jako neschopnou práce. Udělali jí test na drogy a alkohol a když šéf zjistil, že je čistá, naprosto překvapivě ji poslal domů. Nerozpakovala se to využít. Zkusila si dát antidepresiva bez alkoholu, asi by je ale musela užívat týden. Aspoň že už byla druhý den schopná pracovat.

16. Poslední schůzka

Předchozí kapitola


Sylva držela Annu za ruku, i když věděla, že Anna nic necítí. „Tak ses nerozmyslela,“ povzdychla si smířeně.

„Kdepak,“ ozvalo se z reproduktoru pevně.

„Nemám tě ještě přemlouvat?“

„Ne.“

„Mluvil s tebou Virter?“

„Nojo. Měli jsme fajn virtuální setkání. Ve vší počestnosti, teda.“

„A už udělal ten scan?“

„Ještě ne. Říkal, že až potom. Těsně předtím, než...“

„...než bude konec.“

15. Rozhodování

Předchozí

Uplynul týden, jako již obvykle naplněný šesti dvanáctihodinovými směnami. Vlastně to bylo dobře – Sylvě zbývalo méně času na úvahy, které by ji posílaly do ještě hlubších depresí. Krabička s lékem ji začala lákat, stejně jako láhev s ginem, která nějakým zázrakem ležela v ledničce.

Vydržela to do neděle. Během volného odpoledne do sebe postupně obrátila láhev i denní dávku prášků.

Výsledek předčil všechna očekávání: z kombinace tvrdého alkoholu a medikamentů se jí udělalo tak zle, že jakékoliv existenční úvahy přestaly připadat v úvahu. Skutečnost, že klečí nad záchodovou mísou a snaží se vyzvrátit žaludeční šťávy spalující krk , ji podivným způsobem uspokojila – stav těla byl konečně v naprostém souladu se stavem její mysli.

14. Annina prosba - dokončení

Předchozí

Ranní vlak jedoucí v protišpičce z Prahy do Mostu byl poloprázdný. Sylva si proto musela doplatit za jízdu plně nevyužitým dopravním prostředkem. Snesla to; nic jiného jí ostatně nezbývalo.

Na nemocniční recepci byla v jedenáct. Hala byla skoro prázdná a spisovatel nikde.

Když požádala o návštěvu Anny, recepční jen mrkla do počítače a posadila ji do pohodlné klubovky. „Počkejte tady, doktor vás doprovodí,“ oznámila s úsměvem.

14. Annina prosba

Předchozí kapitola

T. nakoukl do pokoje. Tak sestra Kristýna měla pravdu, když tvrdila, že Anna bude vzhůru. Jeho sobecké já bylo trochu zklamáno, protože tenhle pokoj s „odpadlíky“, jak pacienty v kómatu Kristýna nazývala, byl ideální k tomu, čím se tam poslední tři neděle celkem pravidelně zabývali, a teď si budou muset najít jiný azyl.

Na druhou stranu, Anna byla při vědomí a to je důvod k oslavě.

13. Konfident se přiznává

Předchozí kapitola

Bylo úterý večer a Sylva se proklínala. Musela zrušit návštěvu Mostu, protože jí nebylo dovoleno přesunout si pondělní směnu! Systém se zaklínal bohulibými úmysly a nabízel různá řešení, ale první půlden volna jí nabídl až na čtvrtek. Čtyři dni smí Annu navštívit - a nemůže.

A přitom ji Anna teď potřebuje nejvíc. V nemocnici už jí řekli, že rozsudek nabyl právní moci a tedy je na čase stabilizovat způsob platby za péči. A navíc, že virtual meeting už není nutný - Anna se prý konečně probudila. K telefonu ji ovšem nedostala. Anna je prý v takovém stavu, že nemůže telefonovat.

V neděli jí volal T. potvrdil jí, že se Anna vzbudila, má prý dobrou náladu, ale chce, aby Sylva přijela co nejdřív. Řekla mu, že se snaží.

12. Annino probuzení

Předchozí kapitola


Anna otevřela oči. Pokolikáté už?

Zatěkala jimi po stropu nemocničního pokoje a uvažovala: Je ve virtuální realitě, nebo v reálu? Pak zaslechla známý medový hlas lékaře, kterého si při nepravidelných vizitách pokřtila na Hodného.

Už si mohla být jistá, že je zase jenom napojená na syntetické vjemy. A to i přesto, že ji nechávají ležet zabandážovanou tak, že se nemůže ani hnout - prý, aby ji připravili na skutečné probuzení, sadisti.

Schválně se zkusila otočit, ale bolest, která jí projela zády, ji rychle umravnila. Simulace je solidní, jako vždycky.

Hodný mluvil k někomu jinému, uváděl jej do pokoje. Tak to nebude jen interní návštěva, pomyslela si. Na okamžik jí bleskla naděje, že uvidí Sylvu. Pak si ale vzpomněla, že její lásku k ní nepouštějí kvůli tomu směšnému případu. Tak že by se zase ukázal Černý?

Její odhad byl přesný. Zaslechla právníkův hlas. „Mám pro vás důležité zprávy, Anno,“ slyšela odkudsi zprava. Zašilhala tím směrem a spatřila Černého ustaraný obličej, jak se nad ní pomalu naklání.

„Jaké zprávy?“ Promluvila bez potíží, přes ústa a krk asi obvaz neměla.

„Prohráli jsme soud,“ řekl právník účastně. „Odsoudili vás k vězení – tedy, až se uzdravíte.“

11. Konsolidace

Předchozí kapitola


Jak se dalo předpokládat, nikdo neměl náladu slavit. Černý se omluvil, jak vyšli z budovy – že musí okamžitě kontaktovat Annu a domluvit se ohledně odvolání. Sylva uvažovala, zda se nemá pokusit přesvědčit ho, aby ji vzal s sebou. Rychle ten nápad zavrhla.

Černý odcházel. Bertram se k němu připojil a následoval ho na zastávku autobusu. Sylva s Markusem zůstali na zastávce sami. Markus se na Sylvu úkosem podíval. Pak, se slovy „Promiň, na něco jsem si vzpomněl,“ začal rychle kráčet směrem k boční uličce.

„Chtěla jsem s tebou mluvit,“ křikla za ním Sylva. Markus se ale ani neohlédl, jen přidal do kroku. Bylo až překvapivé, jak rychle může tak tlustý člověk uhánět. Sylva se za ním rozběhla, ale po pár metrech to vzdala. Markus už zmizel za rohem soudní budovy.

Sylva došla k videofonnímu terminálu. Nechala Markusovi vzkaz, že s ním nutně musí mluvit. Naléhavě a ty víš proč, dodala do záznamu.

10. Finále - pokračování

Předchozí

Černý na výzvu soudu prohlásil, že důkaz – Svobodu Podivínství – přijímá bez výhrad. Soud pak vyzval Denisu, aby shrnula argumenty obžaloby.

Bývalá moderátorka, jako vždy elegantní a upravená, si otevřela svůj netbook, rozhlédla se sebejistě po soudní síni, profesionálně se natočila k nejbližší kameře a začala svou závěrečnou řeč.

„Pokud bych měla případ shrnout třemi slovy, mohu být stručná: Obvinění bylo prokázáno. A nepomohlo ani trapné divadlo obhajoby, které vedlo k vyloučení jediného svědectví z mnoha. Ostatní důkazy – a zvlášť ty hmotné – bez problémů stačí k tomu, aby bylo jasné, že autorem české lokalizace Svobody Podivínství je skutečně Anna Houseková.

Je jisté, že pouhá technická otázka viny není po spolehlivém prokázání to hlavní. Poté, co je vina prokázána, je na obžalobě, aby posoudila společenskou nebezpečnost prokázaných činů a navrhla odpovídající trest.

Nuže, ptejme se: Co můžeme říct o nebezpečnosti lokalizace Svobody Podivínství a Anně Housekové jako autorce překladu?

10. Finále

Předchozí

V síni zatím byla puštěna výpověď Roberta Roneva. Monotónní počítačový hlas vykládal, co bývalý performer soudu dříve vypověděl.

Bylo to zdrcující.

Ronev tvrdil, že v době, kdy u Anny bydlel, viděl, že se věnuje překladu nějakých dokumentů. Dala mu tehdy Svobodu přečíst, aby posoudil kvalitu překladu. Tehdy mu to nepřišlo nijak důležité, na text pak docela zapomněl.

Za několik let se náhodně dozvěděl, že dokument byl deexistovaný. Propadl obavám, že by někdo mohl vědět, že měl dokument v ruce ještě před dokončením překladu. Raději se o tom nikde nezmiňoval a doufal, že to na něj někdo nevytáhne.

Nedávno Annu znovu potkal, a ta mu vykládala cosi o tom, že se společnost vůbec nemění a že se s tím musí něco udělat. A že ona (Anna) má pár dobrých nápadů. Jemu vnukla myšlenku obvinit před televizními kamerami vládu z podvodu na voličích a společnosti jako celku. Ronev to udělal – připadalo mu to jako dobrý nápad – ale jakoukoliv další spolupráci na přípravě přímých akcí rozhodně odmítl.

Když pak zjistil, jakou kaši si realizací své poslední performance navařil, a jak tím Anně naletěl, nahlásil všechno policii.

Zde do věci vstoupil poznámkou Černý. Podotkl, že poslední část výpovědi Ronev dávno stáhl a navíc se netýká případu. Nechápe proto, proč se tato část výpovědi před soudem znovu objevuje.

Denisa odpověděla, že Ronevova výpověď má smysl jen jako celek a že na ni Ronev trvá.

Soudce zkonzultoval terminál. „Nemůžu tu dohledat, zda je tato část výpovědi stažená, nebo ne,“ pronesl po chvíli.

„Navrhuji, ať to Ronev upřesní formou doplnění výpovědi,“ poradil Černý.

Soudce souhlasil a požádal, ať Roneva přivedou.

9. Odpolední jednání - pokračování

Předchozí


Přistavili jí židli a dali jí napít. Výslech mohl pokračovat.

Slovo si vzal Černý. „Mám tu dvě nejasnosti, které mi obžaloba jistě ráda vysvětlí,“ oznámil starý právník překvapivě klidným hlasem.

„Tak spusťte,“ pokynul soud.

„Předpokládám, že žaloba měla tento důkaz, ehm, zajištěný už předevčírem. Proč s ním nebyla seznámena obhajoba jako s ostatním důkazním materiálem?“

Denisa se zhoupla ve svém křesle. „Asi nějaký informační šum. Odeslali jsme to v úterý.“

„K nám se nedostal,“ namítl Černý. „Navrhuji proto odročit jednání do doby, než bude mít obhajoba příležitost se s důkazem podrobně seznámit.“

Soudce zavrtěl hlavou. „Zamítá se. Soud nepřebírá odpovědnost za nepořádky panující na zastupitelství. Prostudujte si to o přestávce, dám vám možnost důkaz ještě namítnout. Dejte jim kopii,“ přikázal soudce Denise.

„Prosím.“ Denisa podala složku asistentovi obhajoby. Ten začal papíry s magnetickým okrajem okamžitě krmit svůj počítač.

„Vaše druhá připomínka?“

9. Odpolední jednání

Předchozí kapitola

Najednou ji vyvolali. Budík na stole zapípal. „Dostavte se do síně 2A k doplnění výpovědi,“ oznámil displej. Současně se ve stěně naproti vchodu otevřel otvor – dveře, kterých si Sylva předtím nevšimla.

Šla po šipkách, úzkou chodbou bez oken. Cestou potkala zmateně působícího muže, který patrně spěchal do jiné síně. Možná tu ale bloudí už pár týdnů, napadlo Sylvu. Zabočila za několik rohů a nakonec našla dveře nadepsané 2A. Displej vedle dveří informoval, že ještě nemá vstupovat. Přesto vzala za kliku, ta se ovšem ani nepohnula.

Za pár minut se dveře samy otevřely. Do chodby jimi vpadl pobledlý Bertram. Sylva ho nikdy neviděla tak znepokojeného. „Pitvaj Anninu minulost,“ sykl místo pozdravu. „Nic nevíš, jinak je to v háji!“ přikázal pak naléhavým šepotem, přidal do kroku a zmizel za rohem chodby.

„Tak kde jste?!“ ozvalo se ze síně. Do chodby nahlédl strážný a ukázal na Sylvu prstem: „Vy. Ať už jste vevnitř, nebo vám naúčtujeme zdržování soudu!“

8. V nepřítomnosti

Předchozí kapitola


V pátek ráno, v určenou hodinu, otevřela Sylva dveře do místnosti A215. Dveře vedly do úzké chodby s turniketem a desítkou dalších vchodů. Dveře od sebe oddělovaly jen úzké zárubně s ovládáním elektronických zámků. Celá stěna tak působila dojmem poněkud monstrózní úschovny zavazadel. Tady si soud prostě uloží lidi, a vyndá si je až když je potřebuje. A když je nepotřebuje, nechá je tam shnít.

Při té představě se Sylva otřásla. Vložila občanku do čtečky turniketu. Mechanismus ji propustil a současně otevřel dveře číslo osm. Sylva do nich vstoupila a dveře se za ní takřka okamžitě s tichým bouchnutím zaklaply.

Nacházela se v místnůstce rozměry a výbavou podobné převlékárně v supermarketu. Navíc tu byl informační panel, na kterém poblikávaly hodiny, židle a malý stolek se sklenicí vody. Možný dojem útulnosti ovšem dokonale likvidovaly levným kobercem potažené protihlukové stěny a stejně upravené masivní dveře, přiléhající těsně k futrům i prahu.

Displej ukázal čtvrt na deset a současně informoval, že aktuálně probíhá první z případů, ke kterému byla předvolána – vyhýbání se ekonomickému začlenění.

Sylva zalitovala, že si dovnitř nevzala alespoň nějaké reklamní letáky, už bylo ale pozdě. Zůstala zde sama se svými myšlenkami.

7. Před procesem

Předchozí kapitola

Ráno jí terminál v práci sdělil, že má prioritní zprávu. Nalogovala se a otevřela poštu.

Sdělení bylo stručné:


Ve středu 18.8., v 8:30 se dostavte se k podání písemného svědectví v případech P-65082076654, P-65082076655, P-65082076656 a P-65082076657, Vrchní soud v Praze, Náměstí hrdinů kapitalismu 11, místnost B034
Řízení v těchto případech bude zahájeno 20.8. K tomuto řízení se dostavte pro případné doplnění výpovědi, hlaste se v 9:15 v místnosti A215.
Poučení:
1. K soudu se dostavte střízlivý a neovlivněný omamnými látkami.
2. Neuposlechnutí pokynů v této obsílce se trestá pokutou 50std.
3. Tato obsílka nezakládá nárok na uvolnění ze zaměstnání.

6. Virtual meeting

Předchozí kapitola

Herna 3DALL se nacházela v budově bývalého multiplexu. Sylvu ani nepřekvapilo, že před budovou parkuje víc aut, než vozidel s podporou šlapání. Tenhle podnik měl glanc snobismu, smíšeného s pocitem lechtivého nebezpečí, daného druhem nabízených služeb a polohou dostupnou z bezpečnostně zajištěné zóny pouze autem. U vchodu postávaly skupinky dobře oblečené mládeže, zahalené v oblacích marihuanového kouře. Po parkovišti pojížděly motocykly a čtyřkolky s pohonem ignorujícím padesát let utažení ropného kohoutku. Jejich řidičům určitě nebylo zatěžko propálit tu za jeden večer bezcílného pojíždění ekvivalent Sylvina měsíčního platu.

Ochranka budovy tato porušení zákona s přehledem ignorovala, o to přísnější byla ale na Sylvu, která přišla od metra pěšky. Když se legitimovala, strážný prohlásil, že podivíni dovnitř nesmí. Současně naznačoval, že by to samozřejmě zařídit dokázal, kdyby se mu byla věnovala menší pozornost.

5. Klíč

Předchozí kapitola


Ještě toho odpoledne zavolala Sylva do Mostecké Všeobecné a pokusila si domluvit hovor přes virtual meeting.

Byla ale velmi zklamána. Asistent, který s ní hovořil, jí sdělil, že v tuhle chvíli je to naprosto nemožné – ani za úplatu: „Nemůžeme dovolit další návštěvy.“

„Další? Kdo u ní byl?“

Asistent se chvíli vykrucoval, ale pak kápl božskou: „Spojila se s ní inspektoři Ministerstva informatiky a advokát. Od MI máme pokyn nespojovat nikoho dalšího s výjimkou rodinných příslušníků.“

„Ale ona nemá žádnou rodinu. Nejblíž jsem jí já!“ vykřikla Sylva zoufale. „Jsem její milenka!“

„Tak vidíte – nemůžeme nikoho spojit. Ledaže... nemáte spolu nějaký neodkladný byznys, kde by hrozil postih z prodlení?“

„Platím její péči – platím i vás!“

„To ovšem není ten druh byznysu, který mám na mysli. Kdyby vám dlužila peníze, nebo tak něco...“

Sylva zkusila nabídnout zájem o poradenství, pak prostě úplatek, který stupňovala až do výše patnácti standardů. „Víc vám dát nemůžu,“ kvílela do videotelefonu, ale dočkala se jen rezervovaného odmítnutí. „Jak je v tom MI, nemůžeme nic dělat. Zkuste to za týden.“ A asistent zavěsil.

Sylva vztekle zaklapla hluchý mikrofon a vydala se do práce. Do konce týdne se pokusila domluvit si virtuální setkání s Annou ještě dvakrát, ale ani v jednom případě neuspěla.

4. Bez advokáta

Předchozí

Sylva byla v justičním paláci už pár minut před sedmou. Karolína Rašková otevřela dveře haly přesně v okamžiku, kdy digitální panel mezi schodišti ukázal celou hodinu. „Jsem ráda, že jste tady,“ řekla místo pozdravu.

„Jednání je až v devět,“ namítla Sylva.

„Už v devět. Ukažte mi materiály.“

Sylva měla na jazyku poznámku na téma nepřipravených asistentů, ale Karolínin kamenný výraz ji donutil větu spolknout. Mlčky vyšly do patra a sedly si na lavičku. Podala desky od Černého. Ta důkladně pročetla celý štos, ignorujíc Sylviny pokusy cokoliv jí v těch lejstrech vysvětlit. Nakonec z nich vybrala dva papíry a zbytek hlučně zaklapla.

„Černý už taky vždycky neví, co dělá. A to je o polovinu mladší než já,“ pronesla odměřeně.

3. Zpátky v Praze - pokračování

Předchozí

Další pondělí zavolala Sylvě do práce tajemnice Společnosti, Karolína Rašková. Sylva ke staré paní nikdy necítila žádné sympatie, i když už z Markusova vyprávění věděla, že Karolína je takříkajíc žijící legendou nevládních organizací. Prý v nich odváděla černou práci asistentek, projektových manažerek a účetních snad už od devadesátých let minulého století. Možná právě to z ní udělalo strohou, odměřenou babu, kterou v ní Sylva viděla teď. Sylva dokázala snést racionální a někdy až skoro surové manýry u mužů typu Černého nebo Šrajera, stejně jako Bertramovu teatrální přezíravost; snad proto, že vůči nim měla jistý respekt. Účetní Společnosti jí při těch několika příležitostech, kdy měly co do jednání, přišla sympatická skoro stejně, jako Denisa Hadamczik.

Proto Sylvina nálada poklesla, když se dozvěděla že právě Karolína jí bude pomáhat s obhajobou. Zastaví se po skupině a společně proberou podklady, které Černý přes víkend prý připravil. Sylva byla v pokušení požádat, ať jí ty papíry jen předá a na soud se už neobtěžuje. Nakonec si vystačila s chladným přitakáním.

3. Zpátky v Praze

Predchozí

Bylo úterý, sedm ráno. Sylva seděla v trolejbusu směřujícím z Jižního Města k logistické centrále. Dívala se skrz zaprášené okýnko a v hlavě měla prázdno. Opustila svou lásku, aby ji mohla hájit tady v Praze. Ale nechala ji v nejisté péči zcvoklého spisovatele, o kterém má navíc čím dál silnější podezření, že nespisuje jen ty své povídky. Nebyla si vůbec jistá, jestli udělala dobře.

Na druhou stranu, věděla, že že když už se rozhodla vrátit do Prahy, musí dělat všechno co může. Ještě, než vyjela do práce, nechala další vzkaz Černému - musí se stát Anniným zástupcem, dá na to všechny peníze, které jí zbudou po zaplacení Anniny zdravotní péče.

A proto se teď pustí do věci, kterou bude muset chtě nechtě překousnout.

2. Mostecká všeobecná - pokračování

Začátek kapitoly

Probudila ji sestra, která jí malým diagnostickým přístrojem změřila teplotu a odebrala kapku krve. „Zastavte se v devět na obchodním,“ vzkázala jí, když byla hotová. „Nebojte se, nezaspíte, v osm se zapíná televize,“ odpověděla na nevyřčenou otázku a přesunula se k sousedce.

Sylva už neusnula, dívala se do stropu a uvažovala. Nejpodstatnější bude získat peníze na Anninu léčbu. Co ty peníze ze rekvalifikaci? Nebude je moct získat zpět? Převrátila to ze všech stran a došla k závěru, že se to asi nepovede. Takže se jí prostě musí podařit přehrát tu platbu na pojišťovnu. No, uvidí, co se dozví na obchodním.

Když se pokojová televize v osm sama zapnula, Sylva už v posteli nevydržela. Oblékla si župan, opláchla se, v kantýně zhltla nejlevnější snídaňový set a deset minut před devátou už čekala u kanceláří obchodního oddělení nemocnice.

2. Mostecká všeobecná

Předchozí kapitola

K Anně ji pustili v devět. Čas mezi okamžikem, kdy vyběhla z nočního baru, a chvíli, kdy vstoupila do nemocničního pokoje, strávila Sylva převážně schoulená v nepohodlném křesle čekárny ambulantního ošetření, ve společnosti několika bezdomovců, které se nikdo nesnažil vyhodit, a před kterými schovala svoje standardy za gumu kalhotek.

Lékař jí důrazně připomněl, že Annin stav je velmi vážný. Také si ověřil její totožnost, ale návštěvu dovolil; Už se vědělo, že se za zraněnou finančně zaručila, protože ji předem zkásli o pět standardů zálohy. Pro jistotu.

Třetí část – Virtuál

Předchozí kapitola

1. Anna

Otevřela oči.

Nebo si to alespoň myslela, protože viděla slabou záři bez jakýchkoliv tvarů, nepravidelně tmavnoucí a opět se rozsvěcující. Proč nevidí víc? Pokusila se rozhlédnout, ale krční svaly ji neposlechly. A neslyšela nic, snad jen jakési vzdálené šumění, které mohlo být stejně dobře skutečným zvukem jako výplodem její mysli.

Zkusila mrknout. Víčka ji poslechla, což ji potěšilo. Co se mohlo stát? Zkusila si vzpomenout, ale paměť jí prozatím selhala. Má amnézii? Pokud přijme tuhle myšlenku – uvědomila si, že vhodnější termín bude hypotéza – pokud tedy přijme hypotézu o amnézii, ledacos se vysvětlí. K amnézii dochází po těžkých duševních otřesech – prožila snad něco strašlivého? A mimochodem – ví, kdo ona je?

Mezihra – Konfident

Předchozí kapitola

„Proč jste za mnou přijel až sem? Mohli jsme počkat a sejít se na obvyklém místě.“

Důvěrník se tvářil znepokojeně, tajný policista ovšem jeho rozpaky ignoroval.

„Jistě, na obvyklém místě a v obvyklou dobu, vaše zásady jsou stále nekonečně pevné. Jenže my víme, že dneska vás tu nikdo nenavštíví, takže si nedělejte hloupé starosti. My se o své zdroje staráme, na rozdíl od takových, jako jste vy. I když to máte i ve stanovách. ‚Péče o podivíny,‘ to je vážně k popukání.“

Konfident mlčel.

„Ale proto tu nejsem,“ navázal tajný. „Přijel jsem vám říct, že budeme muset na nějaký čas uspat vaší aktivitu. No netvařte se tak ustaraně, to je pro vás přece příjemná zpráva, ne?“