Další pondělí zavolala Sylvě do práce tajemnice Společnosti, Karolína Rašková. Sylva ke staré paní nikdy necítila žádné sympatie, i když už z Markusova vyprávění věděla, že Karolína je takříkajíc žijící legendou nevládních organizací. Prý v nich odváděla černou práci asistentek, projektových manažerek a účetních snad už od devadesátých let minulého století. Možná právě to z ní udělalo strohou, odměřenou babu, kterou v ní Sylva viděla teď. Sylva dokázala snést racionální a někdy až skoro surové manýry u mužů typu Černého nebo Šrajera, stejně jako Bertramovu teatrální přezíravost; snad proto, že vůči nim měla jistý respekt. Účetní Společnosti jí při těch několika příležitostech, kdy měly co do jednání, přišla sympatická skoro stejně, jako Denisa Hadamczik.
Proto Sylvina nálada poklesla, když se dozvěděla že právě Karolína jí bude pomáhat s obhajobou. Zastaví se po skupině a společně proberou podklady, které Černý přes víkend prý připravil. Sylva byla v pokušení požádat, ať jí ty papíry jen předá a na soud se už neobtěžuje. Nakonec si vystačila s chladným přitakáním.
Na skupinu šla tedy opět s nechutí, skoro už hraničící s odporem. Ale musela. Pozdravila všechny na půl pusy a zalezla si do kouta ke svému zápisníku.
Referát independaristky Julie, která měla ten den hlavní slovo, ji ale napřed překvapil, potom zaujal, a nakonec docela strhl.
Julie nevykládala o tom, jak je obtížné držet se mimo ekonomiku. Namísto toho se rozhodla ukázat, že to jde protože drtivou většinu opravdu potřebných věcí si snadno vyrobíte sami, bez cizí pomoci.
Donesla ten den do zasedačky spousty věcí, které Sylva znala jen z knih, jako byly třeba šicí jehly, pletací jehlice nebo slepičí vajíčka - na závěr totiž byla slíbená kuchařská specialita ze skutečných ekovajec a hub nasbíraných v lese. Skupina se tak ten den změnila v kurs rukodělných a kuchyňských prací.
Sylva zakrátko zjistila, že namísto mudrování o potenciálním konfidentovi, se dobře zabavila s jehlou a nití nad něčím, co možná bude polštářek. Musela přiznat, že je to nejrozuměji strávený večer za posledních čtrnáct dnů. A už by jí ani nevadilo, kdyby se za chvíli namísto suché Raškové objevil jako pomocník třeba samotný ďábel.
O to příjemněji pak byla překvapena, když se namísto předpokládaného záskoku ukázal starý právník osobně. „Dlužím vám omluvu,“ začal zdvořile, „Markus vám jistě řekl, jak jsem zaneprázdněný.“
Tlustý místopředseda stojící u nich se usmál.
„Přesto jste si nakonec čas našel,“ pronesla Sylva s uznáním.
„Neopouštím klienty v nouzi.“
„Co Anna? Jak je to s ní?“
„Už to řeším. Obhajovat ji v případě souvisejícím se Svobodou podivínství je pro mě čest. Nebudete s tím mít žádné výdaje,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.
„A přijdete zítra na soud?“
„Bohužel ne.“
Sylva své zklamání naznačila jen mělkým vzdechem.
„Ale nemáte se čeho obávat. I když Karolína nemá formální právnické vzdělání, zrovna váš případ její zkušenosti v oblasti účetnictví rozhodně vyžaduje. Tenhle případ se vám sice může zdát nebezpečnější, než váš poslední soud, ale ve skutečnosti z toho v nejhorším vyjdete nejvýš s pár škrábanci. Víte co,“ uchopil právník Sylvu za rameno, „Pojďte někam na skleničku, ať nerušíme Markuse, dořešíme to sami.“
„Mě vůbec nerušíte“, podotkl Markus.
„Ale přece víš – jednání s klientem musí být důvěrné,“ mrknul na něj Černý.
Markus se usmál. „No jo, pravidla. Tak si jděte.“ Rozloučil se s oběma a odešel k počítačovému terminálu.
„Tak jak se tam mám hájit?“
Seděli ve stejné pivnici, kde před pár týdny slavili vydání Sylvina článku. Právník vylovil z aktovky nadité desky, zatím je ale nerozbaloval. „Nejdřív vám musím říct, co všechno se stalo tady v době, kdy jste byli v Mostě. Je smutné, že ta vaše výprava skončila tak tragicky, ale i na tom se dá najít něco pozitivního.“
„Pozitivního?“
„Slečna Hadamczik dostala přes prsty za to, že zvrzala vyslání ministerské zásahovky. Poslala je do akce pozdě. Chtěli vás zadržet ještě v lomu a to se jim chválabohu nepovedlo. Četl jsem jejich zprávu a obdivuji, jak moc jste byli stateční.“
Sylva cítila, že se začíná červenat. Potom si ale vzpomněla na Annu v kómatu a mrtvého řidiče a hrdost byla ta tam.
„Ze spolehlivého zdroje mám informaci o tom, že D.H. o 'náš‘ případ přišla a že obdržela kárné opatření,“ pokračoval Černý. „Způsob, jakým se touhle akcí u MI uvedla, jí také zřejmě trošku pokazí budoucí kariérní postup.“
Sylva pocítila slabou, ale přece jen satisfakci.
Právník na ni ulehčení uviděl a pokračoval už optimističtěji: „Jak říkám, Denisa Hadamczik nám nebude v nejbližší době nebezpečná. A jejího selhání můžeme navíc velmi dobře využít. Protože víme, že byla za nevhodné použití zásahovky interně podrobena kárnému řízení, můžeme akci MI v dolech označit za svévolnou a tedy nezákonnou.“
Sylva pokrčila rameny. „To pomůže? Vždyť ji kárali ne za to, že je na nás poštvala, ale za to, že to udělala špatně!“
„Jenže tím, jak vás naháněli po lesích, porušili vlastní předpisy. V případě úspěchu by se to nějak zakamuflovalo, ale takhle se do nich můžeme opřít a oni mohou mít velké potíže svůj postup obhájit u soudu, který pod MI nespadá.“
„A jak je to s Annou?“
„Protože chce MI celou akci zamést pod koberec, neobvinili ji z ničeho velkého. Ovšem, soudit ji budou v nepřítomnosti, což je dost nevýhodné. Ale nebojte se,“ dodal právník rychle, když viděl Sylvin zděšený výraz: „už jsem rozlouskl tvrdší oříšky . Nemusíte mít starost.“
Sylva nejistě přikývla.
„Výborně – a teď váš případ. Tady mám kopii protokolu o interním kárném opatření a připravené prohlášení, které soudu přečtete.“ Právník vytáhl z desek složku a nalistoval v ní předposlední stránku.
„Předpokládám, že se budou ohánět tím, že operujeme s utajovanými skutečnostmi, ale na to jsem vám připravil tyhle čtyři citace. MI má za povinnost prokázat, že zákrok, který si dává od klienta proplatit, proběhl v souladu se zákonem.“
Sylva usrkla z piva v papírovém kelímku. „Takže tahle část je v suchu?“
„V zásadě ano,“ přitakal Černý.
„A ta pokuta od MUS?“
Právník se zasmušil. „Tam to bude horší. Prokazatelně jste vnikli na jejich pozemek. Je skoro jisté, že tuhle pokutu budete muset zaplatit.“
Sylva se zamračila: „I Anna? Jestli ji odsoudí – za jakoukoliv hloupost - tak bude všechno...“
„...v háji. Její situace je trošku jiná. Neříkám, že lepší – prostě jiná. Udělám, co budu moci.“
„A co já? Nebudete mě tam chtít jako svědka?“
Černý se zamyslel: „Ještě nevím, bude záležet na strategii. Soud je ostatně až za čtrnáct dní.“
„Kdy přesně?“
„Dvacátého.“
„Stejně tam půjdu.“
„Jak myslíte. Bránit vám nebudu.“
Černý upil piva a chvíli se díval, jak Sylva klopí oči do svého půllitru. „Je tu ještě jedna věc,“ změnil nakonec téma.
Sylva vzhlédla. „Ten-“
„-informátor.“ Černý ztišil hlas tak, že ho Sylva na pozadí hospodského hluku sotva slyšela. „O tom, že se za Annou do Mostecké chystáte, vědělo MI předem.“
Hrábl do papírů a našel kopii předběžného rozhodnutí s vyúčtováním akce MI. Našel patřičnou kolonku a ukázal ji Sylvě: „Tady se ten výjezd účtuje jako plánovaný. Chtěl jsem se proto zeptat, jestli mohli tu sobotu odhadnout z rozpisu vašich směn. Protože jestli ne, musel jim to zase někdo říct.“
Sylva se zamyslela. „Sobotní jsem si napsala schválně jako kamufláž. Dohodla jsem se s kolegyní, že si je prohodíme, ale že do systému to zadá ona, až když v sobotu přijde. Nikdo jiný nemohl předem zjistit, že pojedu pryč.“
Právník se podrbal na zátylku. „A určitě jste to neřekla někomu na té úterní skupině?“
Sylva rozhodně zavrtěla hlavou.
„Takže to musel být někdo, kdo byl na naší malé poradě.“
„Kromě nás dvou tam byl jen T. a Markus,“ poznamenala Sylva.
Černý pokrčil rameny. „Nelíbí se mi, že by to mohl být jeden z těch dvou. Ale přesto, tímhle se nám to pátrání už docela zužuje.“
Sylva se na něj vážně zadívala. „Já asi vím, který to je,“ prohlásila.
„Ano?“
„Podezřívám ho už dost dlouho. Jak všechno provokuje a přitom mu to prochází, a jak se teď hodil marod, a je zase ze všeho venku.“
„Myslíte spisovatele?“
„Jo.“
„A máte něco víc, než jen podezření?“
Sylva zavrtěla hlavou. „Ale Markus to být nemůže, když tu skupinu vede.“
Právník se odmlčel a chvíli zachmuřeně pozoroval svoje pivo. „Možné je všechno,“ řekl nakonec. „I to, že se třeba jeden z nich někde prořekl a na MI to donesl někdo třetí. Nebo to prostě vytáhli z té vaší kolegyně. A taky to mohli odhadnout z toho, že si soboty běžně neberete a najednou jste si ji tam napsala. U těch dvou nemáme žádný důkaz, jen vážné podezření.“
„Ale jestli je to spisovatel, tak to teď nezjistíme - když je v Mostě.“
Černý si protáhl prsty na rukou. „Na druhou stranu, kdyby to byl on a dostal za úkol sledovat Annu, bylo by to skoro geniální. Má ji tam přímo pod nosem.“
„Slíbil mi, že ji pohlídá!“ vyhrkla Sylva zděšeně. „Myslíte, že ji má sledovat?“
Právník jí položil ruku na paži. „Já si nemyslím, že ji má vyslechnout, nebo že by jí nějak ublížil, i kdyby ten konfident byl. Znám ho léta. Proto si nemyslím, že tím informátorem je právě on.“
„Tedy Markus?“
„Nemyslím si nic. Budu na ně dávat pozor – na oba.“
Pohlédl na Sylvu: „A vy mějte na skupině oči otevřené. Neomezujte se jen na Markuse. A buďte opatrná v tom, co říkáte. Jistotu nemáme žádnou.“
Po zbytek schůzky už závažná témata neřešili. Černý Sylvě nechal desky s materiály k prostudování. Připomenul, že zítřejší schůzku s Raškovou jí domluvil už na sedmou, aby se mohly na soud ještě připravit. A pak se rozloučil. „Mám dneska večer ještě jednoho klienta,“ prohlásil omluvně a odešel.
Sylva dorazila do ubytovny. Když protahovala kartu čtečkou od vchodu, vysvítil se jí na displeji vzkaz, že jí někdo volal, ať se přihlásí u terminálu. Tam zjistila, že s ní chtěli hovořit z Mostecké Všeobecné.
Okamžitě volala zpět. Po kratším vyzvánění, ve kterém zaznamenala jedno nebo možná i dvě automatická přepojení, se přihlásil komerční lékař.
„Co se děje?“ zeptala se ho se sevřeným hrdlem: „Je Anna vzhůru?“
Lékař se na chvilku odmlčel. „To sice ne, ale nebojte se Sylvo, její stav se ani nezhoršuje.“
Sylva pozorovala, že jí padá kámen ze srdce. „To jsem ráda. Ale proč tedy voláte?“
„Víte,“ nadechl se doktor, „všechno běží dobře, díky vaší podpoře se nám daří poskytovat klientce péči na žádoucí úrovni. Ovšem, blíží se doba, kdy bude třeba rozhodnout o dalším postupu rehabilitace. Máme několik možností a hlavně proto jsem vám volal.“
„Jaké jsou ty možnosti?“
„Jsou tři a jsou dost závislé na stupni vaší externí podpory – nemusím vám připomínat, že veškerou péči slečny Anny nyní platíte vy. Anna má těžce poraněnou míchu. Standardní rehabilitace jí nedává příliš dobrou prognózu. Doporučoval bych dopěstování. Je to sice dlouhodobá záležitost, ale finančně únosná.“
„A ta třetí léčba?“
„Míšní implantáty začínají na dvou tisícovkách, to je nad vaše možnosti.“
„A co Anna – nemělo by se počkat, až se probere, aby se mohla rozhodnout sama?“
„My jsme slečnu Annu kontaktovali prostřednictvím virtuální reality. Její mozek je v pořádku, ovšem během simulace se nezachovala k nemocnici zrovna loajálně. Důsledek je ten, že jsme ji museli zařadit do rizikové kategorie vyžadující plnou spoluúčast.“
Sylva začínala chápat: „Jinými slovy, když teď nezaplatím, neuděláte pro ni nic.“
„Nebuďte tak příkrá. Vegetativní péči ji budeme poskytovat i nadále – nejsme hyeny. Může ale zapomenout na veškeré rehabilitace – i na ty, které mohla obdržet v rámci substandardu, kde byla předtím. Prakticky to znamená, že i kdyby bylo vhodné přivést ji k vědomí, stejně se už nikdy nezačne hýbat.“
Sylva nasucho polkla. „Dobrá,“ řekla pak do sluchátka, „kolik mám platit?“
„Máme tu program základní rehabilitace s postupným přechodem na dopěstování, až se slečna Anna bude moci k věci vyjádřit i mimo virtuální realitu. Je to velmi nenáročný program, který má ale velkou naději na úspěch - tedy na plnohodnotný návrat do života.“
„Kolik?“
„Zatím tři a půl standardu týdně. V budoucnu samozřejmě budou třeba nějaké jednorázové- “
„Dobrá, souhlasím.“
„Fajn Sylvo, pošlu vám trvalý příkaz. Nalogujte se.“
Sylva na displeji terminálu klikla na login do bankovní aplikace, naťukala kód a přešla k běžnému účtu. Smázla několik reklamních návrhů k platebním příkazům. Za několik vteřin se objevil další, s hlavičkou nemocnice. Ten odsouhlasila.
„Výborně,“ prohlásil doktor. „Teď si můžete být jistá, že slečna Houseková dostane kvalitnější péči, než by si bývala při svém přístupu zasloužila.“
Sylvu doktorovo hulvátství dohřálo, chtěla by do telefonu něco říct – ale bála se. Na místo toho mlčela, dokud se lékař dvakrát nezeptal „Haló-?“ a pak telefon nepoložil.
Teprve, když se vydýchala, napadlo ji, že se měla zeptat, jestli nemůže s Annou mluvit alespoň přes tu virtuální realitu. Byla si jistá, že za mastný poplatek by jí to určitě umožnili.
V tuhle chvíli ale telefon znovu zvedat nehodlala. Rozhodla se počkat, až se trochu uklidní – a třeba v tom povedeném špitále bude mít službu někdo jiný.
Namísto toho se vrátila do pokoje, našla ohmataný pamflet Svobody podivínství a pustila se do jeho opakovaného pročítání. Slova, která jí dřív změnila pohled na podivíny natolik, že se dobrovolně stala jedním z nich, na ni dnes promlouvala docela jinak – bolestivě si uvědomovala, že každou větu formulovala Anna – třebas jen v překladu. Anna, která teď bezmocně čeká na to, zda bude odsouzena.
Soud – na tom teď všechno záleží. Černý říkal, že Annu obvinili z toho samého, co ji. Ale jednání bude až za čtrnáct dnů a v nepřítomnosti. Proč se k ní nepřipojí přes virtuální realitu? Nesmí se to? A nebo to už udělali? A ten policajt v nemocnici říkal, že když se Anna uzdraví, obviní jí z něčeho dalšího. Tedy další soud?
Měla pocit, že tu něco nesouhlasí. Že by jí Černý neřekl všechno? Nechtěl jí u Annina soudu, ale když se mu vnutila, nehnul ani brvou. Chtěla starému právníkovi věřit – ale najednou si nebyla jistá. Co když s Markusem sledují záchranu Společnosti a chtějí Annu obětovat?
Annu odsoudí a pojišťovna už nedá na léčbu ani cent. Všechno zbude na Sylvě, která už teď napíná strunu svých výdajů na maximum.
Najednou ji napadlo, že jestli je tohle všechno pravda, pak existuje snadné řešení všech problémů, které má ona, Společnost i ti grázlové na Ministerstvu informatiky. No jistě - nikdo z nich by si nemusel dělat starosti, kdyby se Anna už neprobudila. A ona, její láska a kamarádka Sylva, jí placením nemocnici udržuje při životě. Uvědomila si, že má moc nechat Annu zemřít.
A jestli Černý prohraje Annin soud…
Sylva se rozplakala, když zjistila, že možnost přestat špitálu platit začíná považovat za reálnou alternativu.
