Ještě toho odpoledne zavolala Sylva do Mostecké Všeobecné a pokusila si domluvit hovor přes virtual meeting.
Byla ale velmi zklamána. Asistent, který s ní hovořil, jí sdělil, že v tuhle chvíli je to naprosto nemožné – ani za úplatu: „Nemůžeme dovolit další návštěvy.“
„Další? Kdo u ní byl?“
Asistent se chvíli vykrucoval, ale pak kápl božskou: „Spojila se s ní inspektoři Ministerstva informatiky a advokát. Od MI máme pokyn nespojovat nikoho dalšího s výjimkou rodinných příslušníků.“
„Ale ona nemá žádnou rodinu. Nejblíž jsem jí já!“ vykřikla Sylva zoufale. „Jsem její milenka!“
„Tak vidíte – nemůžeme nikoho spojit. Ledaže... nemáte spolu nějaký neodkladný byznys, kde by hrozil postih z prodlení?“
„Platím její péči – platím i vás!“
„To ovšem není ten druh byznysu, který mám na mysli. Kdyby vám dlužila peníze, nebo tak něco...“
Sylva zkusila nabídnout zájem o poradenství, pak prostě úplatek, který stupňovala až do výše patnácti standardů. „Víc vám dát nemůžu,“ kvílela do videotelefonu, ale dočkala se jen rezervovaného odmítnutí. „Jak je v tom MI, nemůžeme nic dělat. Zkuste to za týden.“ A asistent zavěsil.
Sylva vztekle zaklapla hluchý mikrofon a vydala se do práce. Do konce týdne se pokusila domluvit si virtuální setkání s Annou ještě dvakrát, ale ani v jednom případě neuspěla.
Na skupinu další úterý dorazila unavená a rozladěná. Markus týden předtím vyzval všechny účastníky, aby si vzpomněli, kdy byli v životě nejšťastnější a pokusili se přijít na to, proč. Ti, kdo mluvili, vyprávěli většinou o dětství. Jestli chtěl Markus otevřít nějaká zavřená vrátka jejich duší, tak se mu to tentokrát moc nepovedlo.
Sylva na téma připravená nebyla – Markus jí vlastně slíbil, že se jí tahle kolečka týkat nebudou – a tak cizí vzpomínky na zašlé časy sotva poslouchala. Uvažovala o tom, nakolik je možné, že by tlustý a dobrotivý místopředseda, odborník přes terapie, mohl být konfidentem.
Proto, když ji Markus, překvapivě ignoruje jejich dohodu, vyvolal, měla v hlavě úplné prázdno.
„Nejšťastnější jsem byla – když jsem jela s Annou v džípu, který nás odvážel z její rekvalifikace,“ řekla po dlouhém mlčení. Vzápětí se proklela, protože o výletu do MUS na skupině v žádném případě mluvit nechtěla. Ale už bylo pozdě, teď by z toho měla muset nějak vybruslit – jenže z téhle hry se těžko odchází.
„Proč právě tehdy?“ zeptal se Markus vážně: „Bylo to proto, že jste právě zachránili vaší kamarádku z nebezpečné situace?“
Sylva se zamyslela: „Ne, tehdy jsem byla šťastná, protože Anna byla šťastná – a protože mi vysvětlila, že štěstí není něco hezkého mít, ale někým – ehm, hezkým, být.“
Z kruhu na židlích se ozvalo šoupání nohou a zakašlání, Sylva měla pocit, že i tlumený smích.
„Však vy víte, jak to myslím,“ dodala Sylva a sedla si. To jsem si zase dala, pomyslela si, a zbytek skupiny marně uvažovala nad tím, proč je dneska tak nervózní.
Po skupině si ji vzal Markus stranou: „Dneska se to moc nedařilo,“ zahájil rozhovor gambitem. „Poznala jsi nejlíp, co jsem dneska od skupiny chtěl. Opravdu,“ zazubil se, když viděl Sylvin rozpačitý pohled. „Ty a samozřejmě Julie,“ dodal, a usmál se na odcházející independaristku.
Ta úsměv opětovala, ale k rozhovoru se nepřipojila. „Spěcháš?“ zeptal se jí Markus. Dívka pokrčila rameny. „Mám něco,“ odpověděla a obrátila se k odchodu.
„Tak zatím,“ mávl za ní Markus a obrátil se zpět k Sylvě. „Ale stejně si myslím, žes o tom svém šťastném okamžiku neřekla zdaleka všechno.“
Bylo zřejmé, že Markus má v úmyslu z ní vytáhnout něco o tom výletě do MUS. Je jen zvědavý, nebo to potřebuje vědět? „Nechtěla jsem rozmělňovat hlavní myšlenku,“ odpověděla diplomaticky.
„Já vím, že mluvíš málo,“ přitakal Markus. „Chtěl jsem tě trochu rozpovídat, aby sis procvičila komunikační dovednosti. Jak je Anně? Má nějakou šanci?“ změnil najednou téma.
„Bojím se o ní,“ přiznala Sylva. „Nevím, jestli jí dokážu zaplatit léčení. Když ji z toho doktor Černý vyseká, tak snad při troše štěstí…“
„Ty ho máš, ona moc ne,“ podotkl Markus.
Sylva posmutněla. „To je pravda. Ale pořád věřím, že nakonec bude mít kliku,“ dodala.
„Klika je u dveří, vám nikdo nevěří, protože nevíte, co bude k večeři,“ ozval se náhle za nimi známý hlas.
„Bertrame!“ vykřikl Markus radostně: „Ty seš venku z rekvalifikace?“
Mohutný divadelník se široce usmíval, v jedné ruce držel brašnu a v druhé načatou láhev vína. „Ale jistě! Udělal jsem si kurs a splnil všechny podmínky. Dali mi papír a museli mě vypustit sem, do světa živých! Jsem teď plně certifikovaný dispoziční logistik,“ dodal šibalsky.
„Cože jsi?“ zeptala se Sylva překvapeně.
„Stěhovák!“ rozesmál se Bertram na celé kolo. „Učil jsem se, jak vynášet po schodech piána! Takhle - na malíčku,“ natáhl ruku se vztyčeným prstem. „Jestli chceš, Sylvo, tak tě to naučím,“ dodal rozjíveně.
Pak trochu zvážněl: „Tedy, technicky vzato jsem pořád rekvalifikant, ale díky tomuhle zařazení můžu pohodlně jezdit po městě. Je to snad ještě lepší, než být podivín – socka je tak nízkej status, že už na tebe každej kašle,“ mrkl a už byl zase veselý.
„A co vy?“ zeptal se natěšeně.
Sylva mlčela, tak se vyprávění o jejím dobrodružství v MUS rozhovořil Markus.
„Hm, to není zrovna veselá historka,“ pokýval hlavou Bertram, když místopředseda Společnosti skončil. „Ale Sylvo, věř těm, kdo to s tebou myslí dobře, a všechno se povede. A co kdybysme sešli dolů a trošku poseděli?“ nabídl. „Dneska vás možná i pozvu, nevěřili byste, jaký takový dispoziční logistik v rekvalifikaci dostává kapesný!“
Markus se omluvil, že musí ještě uklidit – přijde později. Bertram a Sylva se tak do blízké hospody přesunuli sami.
Teprve tady se Sylva rozpovídala volněji, jen si dala pozor, aby se nezmínila o podezření na konfidenta. „Už skoro nikomu nevěřím,“ uzavřela nakonec.
„Trocha paranoii není nikdy na škodu, zvlášť u těch, po kterých jdou,“ pokýval hlavou Bertram. „Ale co chceš dělat teď?“
„Potřebuju se spojit s Annou, ale nechtějí mi dovolit virtual meeting.“
Bertram se podrbal na zátylku: „No, o jednom řešení bych možná věděl. Ale nebude to žádná čistotka.“
„Uplatit jsem je zkoušela.“
Bertram zakroutil hlavou: „Kdepak úplatek. Já znám někoho, kdo ti ten přístup k Anně hackne. Není sice levný a maskuje se trochu divným způsobem,“ pokrčil herec rameny, „ale ty už seš velká holka. A lepšího experta na tuhle věc bys hledala marně.“
~~~
Najít sídlo firmy, kterou jí Bertram doporučil, nebylo vůbec snadné. Sylva se objednala přes terminál a podle Bertramova pokynu sdělila, že má zájem o speciální virtuální zážitek. Sekretářka s erotickým hlasem jí sdělila jen číslo domu v satelitním městečku, dostupném údajně od metra Stodůlky.
Sídlo firmy Virter Games našla v mapové aplikaci. Nechtěla si kupovat tisk, takže se spolehla na to, že když bude znát jméno ulice, domek pohodlně najde.
Teď Sylva proklínala svou spořivost, plahočíce se po rozpálené zámkové dlažbě neudržovaného satelitního městečka. Omšelé domky z desátých let rozmístěné po svahu nad starou obcí byly jeden jako druhý, uličky neměly žádný řád a nelogicky se kroutily. Mnohé byly slepé, takže se často vracela.
Počet prázdných domů s nabídkou pronájmu či prodeje naznačoval, že s obsazováním nemovitostí je tu problém. Kdo pracuje ve městě, dávno bydlí v paneláku, aby byl v dosahu veřejné dopravy. Tady můžou žít jen ti, kdo denně nedojíždějí.
Navíc jí to tu přišlo odporně povědomé: její matka se na důchod přestěhovala do podobného satelitu, jen na druhém konci Prahy.
Věděla tedy, že prochází čtvrtí žijící z minulosti. Těch pár udržovaných domů, navíc obehnaných vysokými ploty, patří bohatším rentiérům, kteří se z pohodlnosti nehodlají stěhovat do vnitřního města. Jinak se tu drží zchudlí starodůchodci, kteří nějakým zázrakem dokázali splatit původní hypotéku. Při mizivém důchodu je dožití ve vlastním domě jediná možnost, jak sejít z tohoto světa s přijatelnou důstojností. Zchátralý dům pak vezme čert.
Odvážila se zazvonit na dveře jednoho domku, který nevypadal opuštěně. Nikdo neotevřel; koutkem oka zahlédla pohyb žaluzií. No jistě: tady není radno věřit neznámé osobě přede dveřmi. Kdyby byl obyvatel domku jako její máti, už by dostala mezi oči pepřákem.
Uchopila pevněji kabelku a vyrazila dál. Ještěže je světlo. Za tmy by se tu takhle chodit neodvážila.
Bertram jí v hospodě vyložil, že majitel té firmy, veřejně se zabývající prodejem virtuálního porna, „dělá“ také speciální informatické zakázky. A není to žádný žabař. Před nějakými patnácti lety prý naprogramoval bájné „křivé zrcadlo“, alias systém znemožňující deexistenci informací na internetu tím, že je mirroruje až po přeformulování a zamaskování, přitom se zachováním původní informační hodnoty.
„Vykládala mi to Anna, nevím, co je na tom pravdy,“ dodal, když se Sylva ptala na podrobnosti. „Každopádně, nějaký ten nedovolený virtual meeting by pro něj neměl být problém. Jestli teda není v důchodu.“
Konečně potkala aspoň nějakého důchodce se psem. Stařec se na ni křivě podíval, ale nakonec jí poradil směr. Nebyla daleko.
Domek se od řady svých sousedů nijak neodlišoval. Stejně zašedlý, s otlučenou omítkou, špinavými záclonami a vyprahlou předzahrádkou, zapadal přesně do obrazu předměstské rezidenční čtvrti, levně postavené a draze prodané.
Na verandě stálo zamčené jízdní kolo – reálný dopravní prostředek umožňující pohyblivějšímu člověku dostat se z tohohle ghetta starců alespoň k metru. Jediné, co naznačovalo, že držitel domu zvolil tuto lokalitu z jiných důvodů než pro nedostatek financí, byla příjezdová cesta ke garáži. , Dlažba vyčištěná od harampádí pokrývajícího zbytek zahrady budila podezření, že majitel domku může mít auto.
Stiskla tlačítko neoznačeného zvonku.
Po chvíli se z interkomu chraplavě ozval mužský hlas požadující, aby popošla do výklenku před brankou a zůstala stát na červené dlaždici. Sylva uposlechla. Žádnou kameru neviděla, ale předpokládala, že ji teď nějaké elektronické oko určitě ohledává.
Když už to trvalo dost dlouho, ozval se interkom znovu: „Slečno Koutnerová, zdravím, můžete dovnitř.“
Branka se otevřela, stejně jako dveře od domu. Vyklonil se z nich na pohled sešlý, asi šedesátiletý muž a kynul rukou, aby vstoupila.
„Omlouvám se za zdržení,“ omluvil se, „ale musel jsem si autentifikovat vaší osobu.“ Vedl ji do kuchyně. „Máme to tu trochu stísněné,“ podotkl a posadil Sylvu ke stolku, na kterém kromě změti použitého nádobí a zbytků jídel ležely ještě dva zapnuté netbooky.
„Vy jste z Virter Games?“ otázala se Sylva nedůvěřivě.
„Virter osobně,“ odpověděl stařík s úsměvem, za kterým se na okamžik zablýskly perfektní implantáty. Mrkl na monitor: „Vy jste Koutnerová, aktivistka s fajnovym batohem obvinění a dost divnejch kontaktů na to, že se v subnormálnu vyskytujete teprve tu chvilku.“
„To se tak stane,“ pokrčila Sylva rameny.
„Já vás nesoudim,“ ušklíbl se stařík, „ každý máme svý. Jenom tak tipuju, že ste si sem nepřišla pořídit virtuální sado-maso. Skoro bych řek,“ pohlédl úkosem na monitor, „že si chcete pokecat s přítelkyní, co leží na přístrojích v Mostecký všeobecný. Zvlášť, když se u ní střídaj policajti a právníci a jen vy utíráte hubu.“
Sylva naprázdno polkla. „Přesně proto jsem přišla.“ řekla tiše. „Vy... o mě víte víc, než Ministerstvo.“
„Nepřehánějte,“ zasmál se stařík. „Mám jen chytrý virtuální pomocníky. A není těžký stopovat někoho, kdo v kyberprostoru řádí jak slon v porcelánu. Takže chcete virtual meeting s Annou Housekovou?“
„Přesně.“
„Výborně. Dáte mi desítku zálohy.“
Sylva odpočítala bankovky. „Kolik to bude dohromady?“
„To záleží. O moc víc ne. Do těchhle venkovskejch špitálů,“ prohlásil Virter spokojeně, „se dá udělat secure tunel jako prd.“
„A jak to bude probíhat?“ zeptala se.
„Zavolejte za tejden sekretářce, dostanete pokyny.“
„Pak mám přijet zase sem?“
„Na to je čas. Vemte si tohle,“ sáhl stařík do police za sebou. „Naše nabídky, aby bylo všem jasný, proč jste sem doopravdy šla.“
Podal jí štos pestrých letáčků nabízejících zakázkové virtuální erotické služby. „Listujte si v tom, dokud neprojdete kolem pouliční kamery, je na baráku souseda vlevo. A vynechte večer telku, určitě vás tam vosolej. Já jsem totiž,“ usmál se znovu protetický stařík, „ten největší virtuální chlívák v celý Praze.“
~~~
Celý další týden byla jak na jehlách. Čekala, že se něco stane, cokoliv, ale nic. Konsolidaci u Raškové odložila až na dobu, kdy bude mít Anna po soudu. Ve skladu dělala dlouho do noci, v sobotu i v neděli, vzala si tolik směn, kolik jen mohla zvládnout. A celou dobu měla nejistý pocit, že tenhle nápad s Virterem, do kterého ji Bertram uvrtal, není zase až tak dobrý.
V pondělí zavolala do Virter Games. Sekretářka jí oznámila, že si může vyzvednout hotovou zakázku.
„Tak tady to je,“ podal jí Virter zapečetěnou obálku. „Přisypte ještě patnáct.“
Sylva na obálku nechápavě zírala. „Za tohle? Já myslela, že mě připojíte,“ zapochybovala.
Stařík se zasmál. „Ste si jako myslela, že mám tajnou virtuální hernu přímo tady v garáži? Madam, já jsem v důchodu!“ mrknul na ni. „Tohle vám ke štěstí stačí.“
„A jak to funguje?“
„Je to trivialitka. Šáhnul jsem do nemocničního scheduleru, takže slečna Houseková zůstane až do zítřejšího večera standby zapojená ve virtuálu. Bude čekat, až zavoláte. Zbytek je váš byznys. V obálce je kompakt s aplikací. Vypadá jako můj zakázkovej produkt, taková malá animalitka. Skočte s tim do herny, co dělá na těch samejch strojích taky virtual meeteing – v obálce je seznam mejch oblíbenejch. Ale klidně si najděte jinou, musí mít VM protokol 2.6 a vyšší a musej mít MS standard, jinak se ten tunel neotevře.“
Sylva přikyvovala a v duchu si snažila zapamatovat ty údaje.
„Dáte gamerovi tak standard nebo dva navrch, aby vás nechal to pustit. Naštěstí mám slušnej kredit, uznávají moje, ehm, historický zásluhy.“
Podal jí papírek s deseti čísly. „Tohle si zapamatujte. Po zapojení to naklepete místo loginu. Tím se otevře meeting.“
Sylva se na něj zkoumavě podívala: „Nebudou komplikace? Co když to spojení bude někdo sledovat?“
Virter se nahlas rozesmál: „Můj produkt a sledovat? Pche! Malou šanci má ten gamer – jestli je výjimečnej. Jinak uvidí pěknej vopičinec – to je můj oblíbenej maskovací trik pro krycí záznamy. Když ste za orangutana, nemůžou vás identifikovat ani biometricky. Je to tak v pohodě?“
Sylva rezignovaně přikývla. Když mě to připojí k Anně, pomyslela si, ať mě tam vidí třeba jako medůzu.
Zbývalo najít místo, kde se připojí.
Listovala seznamem heren, které jí Virter doporučil. Všechny nabízely VR hry a sexuální fantazie, většina z nich měla VM jen jako poslední položku, schovanou v rohu a naznačující, že virtuální setkání nejsou tou hlavní činností, na které zakládají svůj byznys. Byl to výrazný rozdíl proti běžným VM hovornám, které se naopak specializovaly na firemní klientelu, nacházely se obvykle v office centrech a byly pekelně drahé.
Sylva už měla s Virtual meetingem jednu dávnou zkušenost. Byla to ryzí náhoda, šéf skladu byl mimo a vzdálený klient vyžadoval VM s někým na skladě namísto tehdy běžné videokonference.
Pamatovala si, jak byla vzteklá, že na sebe musí navlékat rukavice a rám, navíc šéfův, tedy v mužském provedení a velikosti. Jenže to bylo před pěti lety. Od té doby z reklam věděla, že se služba Virtual meetingu zmodernizovala. Namísto soukání se do popruhů a nasazování helem s monitory se dnes k navození iluze používají přímější metody. Že by zase něco jako ta hypnóza? Nu, tentokrát se bránit nebude.
Procházela seznam a uvažovala, kde asi budou, pokud jde o spuštění soukromého virtuálního porna, nejpřístupnější. Nakonec ji zlákalo trochu nadstandardní gamesnické centrum 3DALL, nabízející kromě simulací také spolehlivost a diskrétnost. To bude asi to pravé, pomyslela si, hluboce se nadechla a vyrazila na Černý Most.
Následující kapitola
