Klinika Hyacinta (3/3)

Už jsem zase tady

Teď se totiž má z hrdel přítomných svědků již delší dobu ozývat „no jasně,“ „tak takhle,“ „to jsem si mohl myslet,“ případně „už zase,“ zkrátka obdivné nebo znuděné vzdechy vyjadřující, že teď konečně všichni chápou, o co tady jde (a že to stojí za to, no jak by ne, vláda nad světem, to tu ještě nebylo, že).

Ve skutečnosti nastala v laboratoři chvilka nechápavého ticha. Mohu vás ale ujistit, že takřka až do konce příběhu to bude poslední chvilka ticha, kterou vám nabízím, tak si jí vychutnejte. Nastává totiž čas akce. Předesílám, že se v ní nutně nemusíte do detailů orientovat. O to přece (jak už to tak v těchto příbězích bývá) vůbec nejde. Hlavně, že to bouchá.

Klinika Hyacinta (2/3)

Mezihra, aneb vypravěč se opět vtírá do děje

Když už se mi povedlo poslat všechny hlavní hráče pěkně každého zvlášť na kliniku (kde se asi všechno semele), nemyslete si, že tím pro vás, trpělivého čtenáře, nuda definitivně skončila. To všechno předtím jsem si samozřejmě mohl odpustit a nechat hrdiny přijít do zámku takříkajíc na blind. Ostatně, dobří autoři hororů to umějí: Na první půlstránce evokují tak strašlivou atmosféru, že čtenář nemá čas pátrat po nelogičnostech děje a neklade nevhodné otázky typu, co dělaly v chemické laboratoři vidle, nebo proč se doktorův sluha nakazil virem X ⁴ zrovna v den, kdy se spouští klíčový experiment, když s tou lahví předtím manipuloval po nějakých deset let prakticky denně.

Bohužel, v zájmu korektnosti vás před grandiózním finále (zasahujícím dokonce do přímého televizního přenosu) čeká ještě namáhavá expozice vysvětlující, jaká je doktorka Herbichová mrcha. Jestli je vám to jedno, klidně jednu nebo dvě kapitolky přeskočte. O mnoho nepřijdete. Dál ale rozhodně čtěte – nerad bych, abyste mi pak vyčítali, že jsem vám poradil přeskočit erotickou scénu.

Poznámky

4 Jo a proč se ten virus jmenuje X? Že by byl ten, kdo popisoval lahvičku, negramotný a prsknul tam křížek?

Klinika Hyacinta (1/3)

Povídka byla napsána v roce 2009. Vratislav Filler zde vystupuje ve dvojroli autora povídky i vypravěče, který vám bude svými osobními stesky na několika místech ničit váš čtenářský zážitek.

Úvod, který můžete přeskočit

Žijeme v malé zemi malém kontinentu. V zemi, kolem které se sice pořád něco točí, ale která, ležíce v těžišti, nemá dost dlouhou páku k ovlivnění této rotace. Jsme zkrátka uprostřed a pokud se vidíme malí, má to dobrý důvod, neboť ti zvenku, kteří stanovují váhu nově vznikajících příběhů, nás nevidí prakticky vůbec¹.

A tak, jako jsou omezené naše možnosti mít na světovém divadle významnou roli, jsou omezené možnosti napsat klasický horror odehrávající se v českém prostředí. 

Podivínka 2 - 18 Probuzení

Předcházející kapitola

První, co Sylva spatřila, když otevřela oči, byly bledé hvězdy svítící na útržku oblohy mezi korunami stromů. Ležela na nějakém kabátu, jen tak na zemi. Překvapilo ji, že první, o čem uvažuje, je, které souhvězdí asi vidí. Pak hvězdy zakryl pomalu postupující mrak.

Někdo jí posvítil do obličeje. Zamrkala. „Probrala se,“ řekl neznámý hlas. Pak se nad ní někdo naklonil. „Máte někde doklady?“

„Proč?“ zeptala se malátně. Pusa ji poslechla. Co údy?

„Nemáte žádnou identifikaci. Potřebujeme znát kategorii vašeho zdravotního pojištění.“

Podivínka 2 - 17. V lomu

Předcházející kapitola

Frank je naložil deset minut před osmou. Vyslechl si vyprávění o tom, co se stalo v dolech. „Takže utekla a schovává se v dole – to je teda drsný. Co vám dal ten týpek?“

T. mu podal mapy. Frank si je chvíli prohlížel, přičemž soustředěně přikyvoval. „Fajn,“ řekl nakonec.

„Je to k něčemu?“ zeptal se T. pochybovačně.

„Podle těchhle map se tam dole dá vyznat i poslepu. Sou tam dokonce i ty štoly, co ste říkali, že se tam Anna schovává.“

Podivínka 2 - 16 Exkurze

Předcházející kapitola

Frank je dovezl k vlakovému nádraží v Mostě, odkud měl vyjíždět autobus s exkurzí. „Takže je to tutovka,“ shrnul situaci. „Vy se svezete s turistama a pokecáte si s Annou. Sejdeme se ve vosum před dolem. Pak to vobjedem a dáme se do akce.“ Mávl na ně z šedého džípu a zmizel v mosteckých ulicích.

Do začátku exkurze zbývala ještě víc než hodina. Před všudepřítomným vedrem se schovali do bufetu v nádražní hale.

Podivínka 2 - 15 Na sever severozápadní linkou

Předcházející kapitola

Ráno přišla na nádraží přesně podle dohody. Sylva ještě nejela jedničkou a nebyla ani v lounge. Ale už ji nepřekvapilo, že prostor vypadá stejně čistě jako stanice bezpečnostně zajištěné trasy metra. Stejně tak ji nemohl zaskočit bezpečnostní rám, kterým s kartami v krabičce bez problémů prošla. T., vybavený velkou brašnou přes rameno, která se patrně mohla stát i batohem, už na ni čekal.

„Vidím, že první test jsi překonala bez potíží. Kdybys měla svoje čipy, tak se sem možná nedostaneš.“

Podivínka 2 - 14 Nutná akce

Předchozí kapitola

„Co mám dělat?“

Byla neděle, sedm hodin večer. Sylva, Markus, T. a Černý se sešli v kóji Společnosti. Seděli na dvou místních židlích a jedné vypůjčené od vedle, T. se opřel o pracovní stůl. To on, poté, co se Sylva vrátila do práce, všechny oběhal a přesvědčil je, aby přišli. Omluvil se jen Bertram - má potíže s auditem Dávno Pošahaných a musí úřadovat jinde.

Sylva dokončila svoje vyprávění o nedávných událostech od Annina zmizení, přes marný pokus o uvolnění z rekvalifikace až po vyhrožování terorismem setkání s Denisou Hadamczik v pozici vyšetřovatelky. O nabídce ke spolupráci s ministerstvem informatiky raději pomlčela.

Slovo si vzal zkušený právník Černý. „Je to pěkně divoká situace.

Podivínka 2 - 13 Zadržení

Předchozí kapitola

Sylva byla zpátky ve skladu. S T.-em prohodili pár slov. Nevěděla, jak mu poděkovat, spisovatel ji ale dostal z rozpaků tím, že hovor rychle ukončil další neuvěřitelnou nabídkou: V šest se sejdou v sídle Společnosti společně s Markusem a dalšími, a vyřeší, co dál.

Sylva pracovala automaticky. Nemohla se soustředit a Mind control jí několikrát musel zopakovat pokyny. Stále viděla Annu za mříží v rekvalifikačním centru, její smířený, vyhaslý pohled, naznačující, že ona už sebe samu považuje za ztracenou.

Tak to nesmí být, přikázala si Sylva. Jsem tu ještě já - a přátelé, kteří snad pomohou.

Podivínka 2 - 12 Pavel na ministerstvu

Předchozí kapitola

Pavel Koutner proklínal den, kdy přijal pozvání toho pošahaného divadelníka k víkendové projížďce luxusním bourákem, jak tehdy Bertram řekl. Teď sedí v kanceláři Ministerstva informatiky a nelaskavý vyšetřovatel se ho snaží přimět k tomu, aby si vzpomněl, co všechno se tam dělo, kdo co říkal, a co říkal on. Před ním leží protokol a tužka, ať to prý vyplní sám, času má – jak ho strážný ujistil – prakticky neomezené množství.

Musí si dát pozor, ujišťoval se. Tohle je sice policie a on je loajální občan – a když jde o nebezpečí terorismu, jak mu bylo naznačeno, tak se musí pomoct podle nejlepšího vědomí a svědomí. Na druhou stranu, už to, že tam byl, z něj dělá podezřelého. Měl by toho tedy napsat co nejmíň, aby neuvedl něco, co by mohlo ohrozit jeho. Zná všechny akční filmy a pamatuje na to, že kdo vypadá, že toho moc ví, nedopadne dobře. Na druhou stranu, ten, kdo neřekl nic, dopadal v těch filmech ještě hůř.

Co tedy udělá?

Podivínka 2 - 11 Nádraží socek

Předchozí kapitola

Do ulice U Bulhara doběhli dvě minuty před domluveným začátkem schůzky. V ruce měli propustku a čerstvé potvrzení z ministerstva, že Anna má zaplacenou nadstandardní rekvalifikaci. Slečna v úřadu se už zase tvářila, jako že by si s Albertem chtěla dát schůzku, ten se jí ale vykroutil - zanechal jí navštívenku s tím, že zítra bohužel odjíždí na tři roky do Států.

Zbývalo najít správný dům. Ulice u Bulhara je krátká a úzká, z jedné strany tísněná hotely vestavěnými pod magistrálu a její přivaděč, z druhé strany má řadu vysokých, zaprášených, dvě stě let starých domů.

Většinou s chybějícími domovními čísly, uvědomila si Sylva. V poklusu našli trojku a pětku, lichá čísla vlevo, samozřejmě, ale blok končil příliš brzy. Kde může být číslo jedenáct? Ulici ukončovala mimoúrovňová křižovatka.

„Musí to být tam,“ ukázal Albert přes silnici.

Podivínka 2 - 10 Pátrání

Předchozí kapitola


Sylva a Albert stáli v návštěvní místnosti metropolitního recyklačního centra, což byl, jak Sylva tušila, eufemismus pro třídírnu u největší pražské skládky. Podnik vlastnila společnost FedEx. Dívali se přes okno na areál. Nízké slunce osvětlovalo vstupní terminál, kam odpadkové kamiony a vlaky různých společností svážely kontejnery z napůl vytříděným odpadem z jednotlivých městských částí i z okolí Prahy. Vzhledem k brzké ranní hodině se na silnici před vjezdem do centra udělala docela dlouhá fronta.

Kontejnery mizely v obrovské modročervené hale, ke které byly ze druhé strany přistaveny vagony na vytříděné komodity. Nad skládkou se vznášející těžký odér odpadků cítili v klimatizované místnosti i přes zavřené okno.

Podivínka 2 - 9 Annino zmizení

Předchozí kapitola

Anna nebyla nikde. Nebyla u sebe doma, nebyla v Arše u Pošahaných, nebyla ve Společnosti. Aspoň že na tom posledním místě narazila na Černého, který vyplňoval nějaká lejstra neúspěšnému spisovateli.

Zprávy neviděli, ale hned si je pustili na internetových stránkách televize.

Černý pak Sylvu objal. „To je zlé,“ pronesl vážně. „Rád bych vás uklidnil, ale tohle je velmi složitá situace a já zatím nevím, jaké potíže to může způsobit… ehm, všeobecně.“

„Sylvo,“ promluvil poprvé T.: „Já ti pomůžu, jak budu moct. Mám zkušenosti s obviněními, aktivismem, byl jsem i nepřítelem a v rekvalifikaci. Když budete mít dobré právní a finanční krytí, tak z toho Annu dostaneme.“

Podivínka 2 - 8 Reakce

Předchozí kapitola


Markus se v půl sedmé chystal odemknout pronajímanou zasedačku, aby mohl přivítat svou každotýdenní skupinu. Ještě předtím si ale potřeboval vyzvednout pár drobností z kancelářské buňky. V hale bylo živo, v mnoha buňkách se střídali denní a večerní nájemci, takže i kancelářský šum byl v tuhle hodinu o něco hlasitější. Markus si tak, dokud nezabočil do své buňky, nevšiml, že u stolu sedí schoulená a štkající Sylva.

Položil jí ruku na rameno: „Co se stalo?“

„Vyšel mi ten článek…“

„Zmršili ti ho?“

„Ne to ne. Ale -“ Sylva podala Markusovi výtisk, o který byla na stole opřená. Štos asi deseti listů byl nahoře zmáčený slzami. „To za tím.“ Markus nalistoval pátou stránku, kde se lehce čitelný font Sylvina autorského díla měnil v titěrný, do dvou sloupců zalomený text komentářů k článku. Od komentáře první!!!!!! datovaného k 0:00:00 až po poslední vytištěný z 16:45:54 znějící přesně - ať si nabuší, to byly skoro samé invektivy a hrubosti. „A tys to celé četla? Šrajer tě nevaroval?“

„Všichni mě varovali, že nemám číst diskusi. Ale já chtěla vědět, co si lidi myslí. A tohle…“ Sylva se znovu rozplakala.

Podivínka 2 - 7 Denisa v akci

Předchozí kapitola

Klause Klofáče probudilo rázné bouchání na dveře bytu. Otevřel jedno oko a zjistil, že je venku bílý den. Zašilhal k hodinkám: tři odpoledne. Zvedl se a pocítil nápor bolesti hlavy – k čertu s kocovinou. Zatracený Ronev, který ho dovedl k tomu zlejt se jako kůň!

Zaslechl další rány. Kdo je tak vlezlej, že ho otravuje přímo doma? Jestli je to ten idiot, co se předevčírem ve světě šoubyznysu definitivně znemožnil, tak s ním vyrazí dveře až na ulici. A nebo… najednou mu projelo zády studené mrazení. Co včera naklepal do toho diskusního fóra? Vzpomněl si – No jasně. Měl to připravené jako vstupenku do světa konfidence a takhle to plácne na kyberprostor! Otřásl se hrůzou a vztekem. Už se nebude nalejvat v barech s netem, nikdy.

Podivínka 2 - 6 Diskusní fórum

Předchozí kapitola

Tomáš Lipold měl na oddělení kontroly kyberprostoru ministerstva informatiky na starost flamewary. Přesněji: měl za úkol vyhodnocovat články, které způsobily nebývale rozsáhlou diskusi a navrhovat šéfovi příslušná opatření.

Vlastní Tomášova pravomoc byla minimální: mohl udělat rychlý blacklist, zatrolovat nebo skrečovat diskusi, a nebo zaslat pokyn ke stažení článku provozovateli webu. Pustit se do deexistence příspěvku, tedy vymazání veškerých kyberprostorových známek jeho existence, směl jen po schválení vedoucím oddělení.

Podivínka 2 - 5 Publikace

Předchozí kapitola

Albert přišel za Sylvou po další Markusově skupině. Místopředseda společnosti právě vyprovázel klienty, v sále tak nebyl nikdo kromě nich a bezpečnostní kamery, patrně v tuhle chvíli Markusem dočasně zapnuté.

Albert podal Sylvě obálku, ve které ucítila tvrdé desky knih. „Jsou tam dvě a kompakt,“ zašeptal Albert. „Profesor mi je sice dal už v neděli,“ omlouval se, „ale prostě jsem si je musel proletět. Ta první – Nepohodlné zprávy – popisuje začátek války s terorismem.“

„Tu znám,“ zazpívala Albertovi za zády Anna, která právě přišla. Pokud chtěla Alberta vylekat, povedlo se jí to dokonale. Student práv vyskočil, prudce se otočil, a když zjistil, kdo ho tak vyděsil, zavrčel nelaskavě něco nesrozumitelného.

Podivínka 2 - 4 Klaus na lovu

Předchozí kapitola

Klaus Klofáč seděl u terminálu. Nebyl to jeho terminál a místnost neměla nic společného s pracovnou uměleckého impresária. Seděl v kanceláři Úřadu pro ochranu osobních údajů, jejíž právoplatný majitel si na hodinku ,odskočil'.

Klaus prohledával minulá bydliště Roberta Roneva. Performer měl pravdu. V zájmové době před deseti lety nežil zrovna spořádaně. Podnájem střídal podnájem, nikde nevydržel déle než tři měsíce – většinou proto, že neplatil. Často asi také ignoroval povinné hlášení změny bydliště. Bylo to hodně nepřehledné.

Podivínka 2 - 3 Skupina a deník

Předchozí kapitola

Měsíc po dovolené Sylva uznala, že přijetí Markusova pozvání do skupiny nebyl špatný nápad. Ještě před odjezdem z observatoře se domluvili, že do skupiny začne docházet ve funkci 'poradce' na základě smlouvy, kterou Markus uzavře s její a Anninou firmou.

Pár dní na to jim tahle dohoda velmi pomohla. Dívky narazily na potíže se zápisem do obchodního rejstříku, když Annin podnájem ani Sylvin pokojík na ubytovně nebyly přijaty jako možné sídlo s odkazem na poštovní a e-mailovou nedostupnost. Markus jim okamžitě nabídl umístit sídlo firmy k nim. Nabídku přijaly a ještě po měsíci nedokázaly docenit její velkorysost.

Podivínka 2 - 2 Potlačené relikty

Předchozí kapitola

2 Potlačené relikty

Sylva se probudila na dece u vyhasínajícího ohně. Slunce už vystoupalo nad obzor, ale ještě nepražilo a všechno bylo pokryté těžkou, třpytivou rosou.

Její Anna ležela vedle ní, poblíž ruky prázdnou skleničku od červeného, ležící tak, jak jí asi včera odpadla od ruky. Uf, tohle byl tedy mejdan jako už dlouho ne. Rozhlédla se. U ohniště ležel ještě T, přikrytý jednou z nespálených papírových krabic. Ostatní byli asi uvnitř.

Nechtěla je budit a tak se pustila do úklidu kolem ohniště. Za chvíli se z domu vybatolili Albert, Bertram a Pavel, rozespale se protahovali a hledali něco nealkoholického k pití.

Podivínka, část 2 – Rekvalifikace

Předchozí kapitola

1. Dýchánek s neočekávanými hosty

Sylva byla ráda, že se blíží čas oslavy. Lísánky, jak s Annou tenhle týdenní útěk mimo město nazvaly, byly zpočátku velmi příjemné. Nikdy by nevěřila, že jí pět dnů milování a vycházek řídce osídlenou letní krajinou může ke konci přijít trošku stereotypní, ale stalo se. Ale tenhle mejdan bude určitě milé zakončení.

Uvidí zase po čtvrt roce lidi, se kterými se poznala, když byla na jaře zařazena mezi podivíny (a nakrátko i mezi aktivisty) a se kterými se spřátelila navzdory tomu, že seznámení s nimi neproběhlo za laskavých okolností. Teď se už tři neděle těší statutu normála a tak ráda přijala Annino pozvání sem.

Podivínka, mezihra - Performer

Předchozí kapitola

Televizní studio naplňovala hlasitá samplovaná hudba. Reprodukovaný raper ze sebe vyrážel slabiky, které dohromady tvořily nesouvislé sdělení o růžových slonech, nezadržitelně se valících městem. Před modrým plátnem, sledován desítkou létajících kamer, tančil podle složité choreografie podivín Robert Ronev a tři vnadné modelky. Měli na sobě trikoty s malými terčíky pro motion capturing.

Všichni vypadali skoro jako nazí, což byl (až na Roberta) vcelku příjemný pohled.

Předhradec

1

Pražská koordinátorka Zeleného světa Dana Merhartová zpětně proklínala den, kdy přijala od republikové Rady úkol zkonsolidovat místní tým v Předhradci, padesátitisícovém městě dostatečně malém na to, aby nebylo městem krajským, ale dostatečně velkým na to, aby zde pobočka Zeleného světa byla. Pobočka se spoustou problémů, jež by teoreticky měla řešit Rada, v praxi ale zanedbávaných až do toho důsledku, že zdejší koordinátor Mirek Zábranský s vedením pobočky praštil a odjel do hor nad Předhradcem věnovat se ekologickému zemědělství. Což se Dana dozvěděla teprve včera. Takže úkol, který zpočátku vypadal na příjemný pokec se starým známým, se Mirkovým úprkem změnil v potenciálně dlouhodobé hašení mnoha průšvihů, o kterých v tuto chvíli nemá ani ponětí.

Podivínka - 14 Sen noci Svatojánské

Předchozí kapitola

14. Sen noci Svatojánské

Na večerní představení Snu dorazila Sylva s malým zpožděním. Nakonec se musela ve skladu zdržet přesčas a poslední vhodný autobus jí ujel o zavírající se dveře. Snad by vzala i rikšu, ale jako na potvoru kolem zastávky celých deset minut žádná neprojela. V dalším autobuse bylo dost plno, mačkala se mezi lidmi spěchajícími z práce, a přemýšlela o tom, jak se vlastně bude chovat k Albertovi. Ale v těsném davu se nedokázala soustředit.

Vběhla do Archy a rychle vyšla schody k divadelnímu sálu. Předpokládala, že Albert bude nervózně stepovat na chodbě, ale na dveřích od sálu byl připíchnutý načmáraný Albertův vzkaz, že už šel dovnitř a drží ji místo. Opatrně otevřela a vpašovala se do sálu. Klub byl zatemněný jen trochu, takže Alberta snadno zahlédla. Kývl na ni a ukázal na prázdnou židli vedle. Plno rozhodně nebylo, ze stovky židlí byla obsazená slabá polovina.

Podivínka - 13 Test osobnosti

Předchozí kapitola

13. Test osobnosti

Vstávání bylo pro Sylvu o něco obtížnější, než obvykle. Když si v hlavě přehrála průběh včerejšího dne - a zvlášť večera, zakončeného tím, že odmítla u Alberta zůstat spát a ten jí proto ve dvě ráno objednal astronomicky drahého motorového taxíka - padla znovu na postel. Vzpomínky jí prokázaly, že je sice uspokojená - Albert se ukázal být daleko šikovnějším milencem než její bývalý manžel - ale současně smrtelně unavená. Pohlédla na skříňku, kde ležela odložená Svoboda podivínství. Svazek jí připomněl Annu - a veškeré potěšení z promilované noci najednou značně vybledlo.

Nejraději by na té posteli ležela až do soudného dne. K tomu si vzpomněla, že ani neví, jestli se jí reportérka ve včerejších zprávách nějak mstila. To ten první den zlepšeného statutu tedy začíná!

Jenže do práce se muselo, hlavně vrátit šéfovi návrh na zvýšení úvazku. Už ho nebude muset přijmout, pozdní příchod by ale nebyl dobrý nápad. Takže nakonec vstala.

Podivínka - 12 Soud

Předchozí kapitola

12. Soud

V úterý vstala Sylva časně, i když soudní jednání mělo začít až v jedenáct. Aspoň, že ráno nefigurovala v místním zpravodajství. Přesto byla nervózní, a tak si znova prolistovala materiály, které jí Albert dal k obhajobě. Nakonec se do nich začetla tak, že se málem vypravila k soudu pozdě. Albert ji měl čekat po desáté, aby se ještě naposledy poradili o případných novinkách.

Soud pro Jižní Prahu sídlil v budově bývalé věznice na Pankráci, která o tuto svou funkci na léta přišla, aby ji nedávno opět částečně získala. Albert tu ještě nebyl. Budova byla (jako všechna vězení) privatizována a Sylva věděla ze zpráv, že její provozovatelé nedávno výrazně zlevnili realizaci trestu odnětí svobody tím, že vězně podrobují kúře s virtuální realitou simulující časově delší trest. Zatím se údajně podařilo zpomalit subjektivní vnímání času vězňů zhruba na polovinu, což společně s umístěním vězňů v prostorově nenáročných virtuálních oblecích zvýšilo kapacitu věznice oproti běžnému trávení trestu v celách zhruba pětinásobně. Pro vězně bez větších peněžitých trestů to byla nejefektivnější metoda, dokonce levnější, než kdyby si na svůj pobyt v nápravném zařízení vydělávali prací. Věznice tak mohla nabídnout státu i věřitelům nejnižší ceny za péči o vězně a svou kapacitu tak obvykle zcela využila.

Podivínka - 11 Pondělní setkání

Předchozí kapitola

11. Pondělní setkání

Nový Sylvin psycholog byl muž. Přivítal ji stiskem ruky a ukázal na pohodlné křeslo, docela jiné, než hypermoderní vyšetřovací židli, na kterou byla Sylva zvyklá od bývalé psycholožky.

„Nemusíte mi nic říkat,“ zahájil své sezení, „jsem tu proto, abych vám pomohl, když potřebujete. Osobní údaje o vás mám, možná byste se mohla podívat, zda je všechno v pořádku.“

Podal Sylvě pár listů papíru, na kterých našla svoje iniciále a stručný popis své podivínské kariéry. Skoro všechno odpovídalo skutečnosti, v tom, co uváděly, byly záznamy přesné. Sylva s povděkem kvitovala, že se zde neobjevily zmínky ani o jejím bloku s poznámkami, ani o vztahu k Anně.

„Je to správně,“ odpověděla psychologovi, „myslím, že tam není co opravovat.“

Podivínka - 10 Pozvání

Předchozí kapitola
 

10. Pozvání

Sylva s cestou do svého přechodného domova nespěchala. Náladu měla zlou, v hlavě jí bušily útržky videozáznamů, které jí znovu připomněly nedávné průšvihy a bolestné zničení své práce za několik posledních let. Držela se tyče v otřískaném, přeplněném vagonu uprostřed davu normálů, mezi lidmi navenek stejnými jako ona, s maskami lhostejnosti na tvářích, občas ještě zdokonalenými nasazenými sluchátky přehrávačů a masivními brýlemi virtuálních realizátorů.

Postupně se začala rozhlížet po nejbližších spolucestujících. Zkoušela odhalit, zda se za některým z těch občasných bezbarvých pohledů, které jsou na ni oplátkou za její průzkum vrženy, neskrývá podivínství, návštěva skupin ve Společnosti, nebo tajená odlišnost od normality.

Za celých třicet minut, které v metru strávila, ale neviděla jediný náznak podivínství.

Podivínka - 9 Albert

Předchozí kapitola

9. Albert

Černý na ulici před úřadem, kde měli smluvenou schůzku, nečekal. Místo něj tam lelkoval nějaký mladík, který, když se Sylva začala bezradně rozhlížet po právníkovi, k dívce přikročil a představil se jako Albert, student práv se zaměřením na společenský status, a nejmladší člen Společnosti. Doktor Černý ho posílá, musel k závažnějšímu případu.

Sylva se ho zeptala, jestli může nějak prokázat, že ho právník opravdu posílá. Kluk (protože proti Sylvě byl asi o deset let mladší) se trochu rozpačitě usmál a ukázal Sylvě výtisk námitek, které Sylvě včera dal Markus, a od Černého vlastnoručně napsaný lístek s omluvou, zakončený větou „Škoda je umřít ve třicíti - to abyste si byla jistá.“

„Dobrá,“ řekla tedy Sylva, „a vyznáte se v tom?“

Podivínka - 8 Skupina

Předchozí kapitola

8. Skupina

Markus ji uvítal jen krátce. „Teď se vám nemůžu věnovat, máme tu skupinu. Počkejte zatím venku.“ Sylva nakoukla do místnosti za dveřmi. Než je Markus zavřel, zahlédla skupinu lidí sedících na nafukovacích balonech. Sedla si tedy vedle a čekala.

Skupina trvala ještě asi hodinu. Po jejím skončení vyšlo ven asi deset lidí, všeho věku, několik dost starých. S těmi se Markus velmi srdečně loučil. Sylva se snažila tipovat, v čem spočívá jejich zvláštnost. Všimla si nápadně oblečeného mladíka, který musel budit pozornost i na ulici. Další lidé odcházeli ve dvojicích, trojicích a ještě spolu rozmlouvali. Jakmile ale měli vyjít ze dveří na chodbu, rozdělovali se a odcházeli po jednom. Markus ještě prohodil pár slov s poslední odcházející, dívkou s nápadně neupravenýma rukama, a konečně se Sylvou v předsálí osaměl.

Podivínka - 7 Obvinění

Předchozí kapitola

7. Obvinění

„Tak jak jste se ten poslední týden cítila? Jak byste jej zhodnotila?“

Psycholožka Sylvu usadila do vyšetřovacího křesla, jako vždy korektní, napohled přátelská, zahajující sezení pravidelnou formulí. Listovala si ještě nějakým tištěným materiálem.

Sylva zahlédla, že na monitoru počítače, který tentokrát zůstal natočený do místnosti, jsou v několika okénkách stopnuté záznamy skoro všech zpravodajství, které se Sylvy v minulém týdnu týkaly. Zamžourala, Markusovy polarizační čočky s nejistým účinkem snižovaly značně kontrast všech displejů.

Podivínka - 6 Další hrozby

Předchozí kapitola

6. Další hrozby

V neděli šla na ranní. Chtěla si napsat na zítřek odpolední, aby nemusela na stabilizační sezení u zrádné psycholožky, ale nebylo to možné - rezervační systém jí už neumožnil sezení odložit.

Odhlásila se od terminálu a otočila se, aby se vydala do skladu na vlastní pracoviště, když před ní stanul personální manažer skladu - člověk, kterého za těch sedm let u firmy viděla osobně snad jen třikrát.

„Převádíte si směnu?“ otázal se bezbarvě.

„Ano prosím,“ řekla Sylva, naprosto bez touhy k tomu cokoliv dodávat.

Manažer ji ale nepustil. „Chtěl jsem vám sdělit, že vám byla udělena důtka - dle pracovní smlouvy, bod sedmdesát osm.“

Podivínka - 5 Svoboda podivínství

Předchozí kapitola

5. Svoboda podivínství

Anna ráno skočila na nákup, nechala Sylvu spát. Když se vrátila, našla ji, jak sedí na svém kufru a něco si píše do bloku. „Co si zapisuješ?“ zeptala se zvědavě a natáhla po sešitu ruku.

„Jen takové hlouposti - o značkách, demonstraci, a tak..“ vykrucovala se Sylva a schovala blok za zády. Anna, silnější v pažích, jí blok jemně vzala, a přečetla si Sylvin poslední zápis. „Teda…“ zamručela pak. „To všechno jsme včera dělaly?“

Podivínka - 4 Rozvod a svod

Předchozí kapitola

4. Rozvod a svod

Rozvázání několikaletého osobního partnerství bylo technicky snazší, než Sylva předpokládala. Pavel se po osamocené noci uklidnil, cestou na úřad sice nemluvil, ale také už nevyhrožoval. Návrh na rozvod podali společně, dohodou. I s podpisem standardního vypořádání, rozdělením účtu a odvodem pětistandardového poplatku to netrvalo déle než patnáct minut.

Podivínka - 3 Demonstrace

Předchozí kapitola

3. Demonstrace

Když se ráno probudila, zjistila, že jí z kapsy od bundy vypadla navštívenka Společnosti pro potírání podivínství.

Byl sice teprve čtvrtek, ale to jí nebránilo v tom, vstoupit po práci do klubu Archa. Klub měl sídlit v zanedbané komerční budově na Pankráci, dost daleko od metra. Kolem bylo ale docela živo, než do budovy vešla, málem ji srazila veselá skupinka, se kterou by se nerada dostala do bližšího kontaktu. K mřížím u vchodu bylo přivázáno několik desítek kol – auto na fosilní paliva tu neparkovalo žádné. Zato o kousek dál postával policejní humobil.

Podivínka - 2 Efekt hypnózy

Předchozí kapitola

 

2. Efekt hypnózy

„Takže vy jste se stala místním podivínem,“ začala psycholožka své sezení. „No, a přejete si jím zůstat, nebo se chcete svého nového statutu zbavit a stát se opět normálem?“

„Samozřejmě, že zbavit,“ odpověděla Sylva mírně popuzeně. „Jinak bych se k vám zvlášť neobjednávala.“

„Chápu. Ale víte, lidi ke mně občas přicházejí s tím, že by se naopak podivíny stát chtěli. No nic, podíváme se, co s vámi. Můžete mi zatím vlastními slovy popsat, v čem vaše podivínství spočívá?“

„Ale já nejsem podivín, jenom...“

Podivínka - 1 Značkařka

Předchozí kapitola

 

První část – Proti své vůli

1. Značkařka 

Aprílový podvečer byl pod psa. To, že zrovna lilo jako z konve, Sylvě tolik nevadilo. Víc k vzteku byl výsledek stabilka, ze kterého zrovna odcházela.

Jako každý normál, Sylva kvitovala benefity, které jí povinné psychologické stabilizace přinášely, a ze kterých sleva na zdravotním pojištění byla tím nejmenším. Jenže tentokrát jí psycholožka změnou plánu osobní péče pěkně dožrala.

Podivínka - 0 Prolog

Jste na začátku románu, který jsem psal v letech 2006-2008 a nenašel jsem po něj lepší formu publikace než tuto. Dlouho jsem uvažoval o tisku, nakonec ho ale dávám ke čtení volně.

Obsah

- Prolog: O parnáct let dříve
- 1. část: Proti své vůli
- Mezihra: Performer
- 2. část: Rekvalifikace
- Mezihra: Konfindent
- 3. část: Virtuál
(Epilog)

Poslední vydanou kapitolu najdete na počátku této stránky.

Poděkování

První část je věnována kamarádce Kátě, bez které bych neměl motivaci rozvést slibný, ale nedlouhý začátek do takové fáze, že nepokračovat by už byla škoda. Druhá a třetí část by nevznikla bez výrazného přispění a podpory mé milované ženy Markéty. Zvláštní poděkování pak věnuji Petrovi Štěpánkovi, který svými připomínkami výrazně přispěl ke zkvalitnění celé práce.

Praha, Ondřejov a autobus mezi nimi, 12.2006 - 12.2008. Doplňková editace 2011 a 2016- 2017.

===========

Prolog

(o patnáct let dříve)

„Že je to něco úplně jinýho?!“

Přes rámus panující v sále se k Sylvě tahle věta prodrala dost obtížně. „Jasně,“ zařvala na oplátku. „Paráda,“ dodala nejistě. To, že má ve svém playeru nakoupené pig-pankové nahrávky, ještě neznamená, že tuhle muziku snese naživo, navíc od kapely, kterou v životě neslyšela. Ale je to její první koncert v klubu a tak si ho užije.

Stejně jako její starší kámoška, která ji sem vytáhla. Cita se právě prostrkala do kotle, aby si trochu zařádila. Sylva raději zůstávala sedět; dala si sice pořádnou práci s barvením vlasů a výběrem animace u dočasné ramenní kérky, stejně ale měla pocit, že z ní aura záklaďačky, co se nedostala na osmiletý gympl, přímo sálá. Cucla si gitonu a s koncem písničky přizpůsobivě zatleskala.

Zabavené hračky

Povídka byla napsána v říjnu 2007, zeditována v roce 2009. Publikována na původním webu.

1

"Hej, nechceš si to ještě rozmyslet?"

Tahle slova doletěla k Markovi právě v okamžiku, kdy se přemohl k tomu, že se konečně pustí. Zaskočila ho a na okamžik zarazila. Ohlédl se, jedna ruka mu sklouzla ze zábradlí, kterého se držel. Zavrávoral a rychle se ho zase chytil. Rozklepala se mu kolena. A věděl, že už to neudělá. Neskočí.

Znovu se ohlédl za hlasem, ale opatrně, aby nyní, když se svého sebevražedného úmyslu vzdal, náhodou nesklouzl do vln převalujících se pár desítek metrů pod ocelovým zábradlím. Hlas patřil ženě. Kráčela k němu, zahalená v zimníku s kapucí, a i když jí nemohl vidět do tváře, z ladnosti její chůze si vyvodil, že bude atraktivní. Podala mu ruku. Přijal ji a s její pomocí se překulil přes zábradlí zpátky na rozbitý asfalt chodníku.

"Co tu děláte?" zeptal se, protože to ho v tuhle chvíli zajímalo nejvíc. O tři metry výš svištěla v šesti pruzích auta. Tenhle most si vybral proto, že má podle statistik nejmenší frekvenci chodců. Smůla.

"Nic zvláštního, vyšla jsem si na procházku." Žena si stáhla kapuci a Markův předpoklad, že půjde o krasavici, vzal za své. Dívka byla sice mladá a mohla být i pohledná, ale nějaká kožní choroba (nebo snad spálenina) zanechala na její tváři ošklivou plochu tmavě rudé kůže, zakusující se do tváře a táhnoucí se od pravého oka až dolů ke krku. "To je dědičné," usmála se smutně, "takové mateřské znamínko. Plastika s tím nic nezmůže," odpověděla na otázku, kterou už měl na rtech. Dívka se opřela o zábradlí a přitom se k němu otočila tak, aby neměl její zohyzdění na očích. Pak vytáhla krabičku cigaret. "Ostatně, každý nemůže být krásný," prohlásila tak vyrovnaně, jako by tu větu měla naučenou. "Dáte si?" Mark mlčel, cigaretu si ale vzal. Dívka mu zapálila. Vydechla kouř. "A proč vy?"

"Co já?"

"No, proč jste chtěl -" naznačila cigaretou oblouček přes zábradlí dolů. 

Mark mlčel. Vyfoukl kouř a pak se přistihl, že jí to chce všechno říct. Ale ještě se bránil. "To je na delší povídání." 

"Mně to nevadí, času mám spoustu. A vy teď jistě taky. Pojďme někam, kde se dá k tomu vyprávění sednout."

Streetbiking

Povídka určená ke čtení nebo zpracování do podoby rozhlasové hry. Vznikla v roce 2003, přibližně ve stejné době, kdy jsem zpracoval mapu cyklistické cesty do školy v Dejvicích, a nazval ji "dirty way." Je také třeba upozornit, že vzhledem k době vzniku povídky vám některé "politické reálie" mohou dnes, s odstupem času, přijít trochu anachronické.

Povídka byla zveřejněna na původním webu.

„Helou všem! Je fakt super, že se vás na dnešní třívizní šou dívá tolik, ano, tady to mám, víc než šest miliónů, to tu ještě nebylo. A dobře děláte, protože to co vám dneska vleze do hlavy, jen tak někde jinde neuvidíte! Takže, pokud vaše milenka ještě leží u bazénu, hoďte po ní helmu, ať se taky připojí a užívá si s váma. Ale deme na to, náš pořad 'Adrenalinové sporty dvacátého století' právě začíná! Danny, máš slovo.“

„Kláro díky, ani nevíš, jakej orgasmus mi přináší tě zase vidět! A co teprve, až lůknem na dnešní disciplínu. Tak jaký sportík vyhrál hlasování? Tahej beruško, tahej... Ano, je to… STREETBIKING! Tak to je fakt dobrej sport, o to lepší, že se neprovozoval ani na Marsu, ani v Antarktidě, ale přímo-v-ulicích-našich-měst! A než vygenerujeme naše hrdiny, hodíme do vás pár údajů o tomhle opravdu drsnym sportu. A kdo vás těmi informacemi zasype? No přece naše supr dupr industry archeoložka Renata. Ta vás udělá stejně jako mě. Čus!“