3. Demonstrace
Když se ráno probudila, zjistila, že jí z kapsy od bundy vypadla navštívenka Společnosti pro potírání podivínství.
Byl sice teprve čtvrtek, ale to jí nebránilo v tom, vstoupit po práci do klubu Archa. Klub měl sídlit v zanedbané komerční budově na Pankráci, dost daleko od metra. Kolem bylo ale docela živo, než do budovy vešla, málem ji srazila veselá skupinka, se kterou by se nerada dostala do bližšího kontaktu. K mřížím u vchodu bylo přivázáno několik desítek kol – auto na fosilní paliva tu neparkovalo žádné. Zato o kousek dál postával policejní humobil.
Vešla dovnitř. Prostor bývalé vrátnice zabírala hromada krabic a starého kancelářského nábytku. Někdo si odtamtud zrovna dobýval dvě otočné židle s olámanými kolečky. Rozhlédla se a vedle dveří nefunkčního výtahu zahlédla ukazatel ke klubu: Až šesté patro.
Vyběhla je hodně křepce. Správné dveře našla snadno. Zaregistrovala sice, že v tomhle patře se uklízí víc, než v parteru, ale důvěru k místu jako takovému už ztratila.
Na dveřích visel rozpis pronájmů. Sylva pochopila, že tenhle večer má klub pronajatá divadelní společnost „Dávno Pošahaní“.
Když vstoupila do místnosti klubu, vtrhla tak právě do divadelní zkoušky. Na improvizovaném jevišti pózovali tři herci, další pak postávali či posedávali kolem. Mohutný herec na pódiu Sylvu okamžitě zaregistroval. Ukončil svou řeč rozmáchlým gestem a obrátil se k Sylvě novými slovy:
„Dívko, kdož vstoupila jste do říše Oberonovy, jaké oprávnění, úkol či úmysl vás k tomu vedou? Či jste snad pouhou kancelářskou myší, která by se pokoušela svázat nás chomoutem lejster a razítky k rychlejšímu běhu pohánět?“
Sylva byla tak překvapená, že ze sebe nemohla vypravit ani slabiku. Herec proto pokračoval: „Nu předneste svou žádost ve svižném tempu, ať můžeme náš čas tu dále bez vás žít!“ Teprve teď se Sylva vzpamatovala: „Hledám Společnost pro potírání podivínství, jestli -“
„Hle ta kráska si žádá zahubit podivínství ve svém srdci,“ zadeklamovala mladá černovláska sedící na židli opodál. „Zde však odezvy svého přání nejspíš nenaleznete.“
„Možná, že vůdce sdružení našeho dokázal by přání dívky uspokojiti, pokud však hodna jest,“ doplnil další z herců.
Herečka se zvedla a vykročila k Sylvě: „Pravda, ten mnohá přání uspokojit dokáže. Však touhu po informaci nejisté… Ne.“ Obrátila zaraženou Sylvu a tlačila ji ke dveřím. „Vy nyní několik okamihů sečkejte před branou do světa zdejšího, jež svojí přítomností hrubě nevylepšujete. Snad informaci žádanou vytěžíme z někoho a vědět dáme vám. Dříve však prokažte, že nárok váš je opodstatněný. Doklady!“
Tón nepřipouštěl jinou možnost, než vydat požadovanou kartu. Herečka řekla jen „Děkuji,“ a zavřela Sylvě dveře klubu před nosem.
Sylva čekala několik minut, než herečka, která k ni mluvila nejvíc, vyklouzla ze dveří klubu na chodbu a vrátila jí doklad totožnosti: „Promiňte, že to trvalo tak dlouho. Společnost dneska pořádá setkání na Václavově náměstí, začnou asi v šest. Koho konkrétně hledáte?“
„Markuse Krále, takového tlustého.“
„Jasně, znám ho. Určitě tam bude. Tak hodně štěstí!“
„Promiňte,“ Sylva se nadechla: „Můžu se na něco zeptat?“
„Jasně. A klidně mi tykej - Anna.“
„No…Sylva. Anno, proč jste na mě předtím mluvili tak divně? Skoro jsem nerozuměla.“
„Máme dva důvody. Zrovna nacvičujeme Sen Noci Svatojánské a tak improvizovaně deklamujeme během celé zkoušky. A taky je to takový test nezvaných příchozích. Většinu normálů vyděsí verše tak, že beze slova vypadnou.“
„A vy jste podivíni?“
„Skoro všichni poctivě registrovaní. Já na Novodvorský – už spoustu let.“
„A dá se to…“
„- přežít? Ale jistě že dá. Ty seš čerstvá podivínka?“
Sylva přikývla.
Anna ji povzbudivě poklepala na rameni: „Tak to se neboj, není to tak hrozný. Zvykneš si, nebo to dokážeš přehrát na někoho jiného. Promluv si s Markusem, určitě ti dobře poradí.“
„A ty se nesnažíš podivínství zbavit?“
„Ani ne - když je člověk podivínem dost dlouho, zjistí, že to má i svoje výhody. Jak jinak bych mohla tvrdit třeba tohle?“ Anna se nadechla, otevřela dveře do klubu a zahulákala dovnitř, až přehlušila herce na pódiu: „ ,Přijde den, kdy válka, nerovnost a bezpráví ze světa odejde, a spravedliví povedou národy své k míru, toleranci a moudrosti!‘ Dobrý, ne?“ dokončila už normálním hlasem k Sylvě.
„To je ale hloupost, vždyť válku jsme -“
„No vidíš. Takovou věc můžeš říct právě jen, když seš podivín. Tak ahoj, a dobře pořiď!“
„Ahoj,“ rozloučila se Sylva. Než se dveře za pohlednou divadelnicí zavřely, zaslechla ještě její slova: „Ta kráska tam snad dobře povede si, ač slabá je, své srdce dobře nosí!“ Nemohla poznat, zda šlo o divadelní repliku, nebo zda herečka mluvila o ní.
===
Václavovo náměstí bylo tradičním místem pořádání nejrůznějších televizních show, estrád, koncernových přehlídek, politických meetingů, předváděček nových výrobků, open air party a vůbec všemožných veřejných zábavních akcí.
Bylo chvíli před šestou, když Sylva vystoupala z podchodu. Tenhle večer se tu nic nekonalo, lidé normálně procházeli pod obrovskými reklamními panely pokrývajícími všechny fasády a spěchali za svými každodennostmi. Snad jen… Sylva si všimla porůznu postávajících lidí, některých oblečených lehce výstředně, s batohy nebo s avantgardními jízdními koly, po dvou po třech si povídajících. Občas se podívali směrem ke „Koni“ - jezdecké soše patrona náměstí, pod kterou se teď začínalo něco dít.
I tam stála jen skupinka lidí, jenže větší. Sylva v ní zahlédla tlustého Markuse. Zamávala na něj, ale on si jí nevšímal, vzrušeně debatoval s jinými lidmi. Sylva se pustila směrem k soše. Skupina pod sochou zatím nabobtnala na padesátku lidí, Markus mezi nimi ani nebyl vidět. Sylva se zkusila protlačit víc dopředu, ale nějaký starší pán ji zadržel: „Kam se tak ženete, ženská?“ zeptal se docela ostře.
„Potřebuju mluvit s panem Králem,“ řekla Sylva a ukázala Markusovu navštívenku.
„Co mu chcete?“
„Jsem čerstvá podivínka, potřebuju poradit.“
Pán pokrčil rameny: „Dobrá, ale teď se to nehodí. Počkejte s tím po akci, já mu řeknu sám. Napište mi na tu navštívenku svoje jméno a zatím tu počkejte.“ Sylva vydala, i když nerada, navštívenku, pán se sám protlačil davem a po chvíli předal papírek Markusovi. Ten se krátce podíval jejím směrem, usmál se, a něco pánovi říkal. Nakonec mávl na Sylvu, ať přijde k nim. Přitom vyvracel námitky staré dámy stojící u něho a bohatě gestikuloval.
Když Sylva dorazila k nim, rychle ji představil nejblíže stojícím: „To je Sylva Koutnerová, je podivínkou tuším čtyři dny?“ Sylva přikývla, „…takže je to nejčerstvější pražská podivínka. Paní Koutnerová, tady jsou,“ Markus pokývl k vysokému muži, „Marián Barosz, předseda našeho sdružení. Barosz se na Sylvu laskavě usmál: „K vašim službám.“
„Karolína Rašková, tajemnice,“ představil Markus dámu s šedivými vlasy s níž předtím tak vášnivě diskutoval. Ta si nasadila brýle houpající se dosud na krku a zkoumavě si Sylvu prohlédla od hlavy až k patě. Nakonec jen rezervovaně přikývla.
„Ten pán, co vám zpočátku bránil sem přijít, je Karel Černý, náš právník. Většina z nás jsou bývalí podivíni, ale právě on je naším nejcennějším trvalým normálem.“
K Sylvě se obrátil Barosz: „Paní Koutnerová, Markus vám slíbil radu, nebo pomoc, ale když jste už přišla sem, mohl bych na vás mít prosbu?“ Sylva jen přikývla. „Dokázala byste o svých pocitech čerstvého podivína promluvit zde, na našem shromáždění?“
Sylva se zajíkla: „Ale já nikdy…“
„Tím spíš to bude autentické. Jen pár slov. Až to skončí, udělám si na vás čtvrthodinku.“
„Dobrá, tedy – ale,“ Sylva se opět zarazila: „není tohle nějaká… demonstrace?“
„Ale ne, kdepak,“ uklidňoval ji Barosz: „Je to jen neformální setkání podivínů i normálů, které bude věřím tak zajímavé, že zprávu o něm převezmou místní televize. Takový happening. Jeho cílem je připomenout, že podivíni jsou stejní lidé jako normálové, nejsou až na výjimky nepřátelé svého okolí a že nemá cenu dívat se na místní podivíny skrz prsty. Vy se předpokládám necítíte být nějak divná.“
„Jistě že ne,“ odpověděla Sylva.
„Tak vidíte. Takže až se vás tu na mikrofon zeptám, pokusíte se stručně popsat své pocity, a to bude všechno. Uděláme to tak? Ruku na to?“
„Ruku na to,“ řekla Sylva.
„Tak fajn, teď si promluvte s Markusem, pak vás uvedeme. Jsem opravdu rád, že nám pomůžete.“
Předseda sdružení se otočil ke Karolíně. Sylva vyrušila Markuse, který právě poslal nějakého mladíka se vzkazem k veřejnému infomatu. „Paní Koutnerová, už jsme vlastně začali řešit váš případ – museli jsme se spojit s databází – a jediné, co od vás teď potřebuju, je pár upřesňujících informací. Řekněte mi, byla jste při své návštěvě u psychologa vizuálně fixována?“
„Myslíte hypnózu?“
„Ano.“
Sylva odpověděla kladně. „Aha,“ pokračoval Markus, „a to zamalování čar byl váš vlastní nápad?“
„Ano, to jsem vymyslela po reportáži z přechodu.“
„Aha. A byla v té reportáži nějaká výslovná lež?“
„No…“ Sylva se zarazila: „Vlastně asi ne. Jen to o té škodě. Sundala jsem jen značky, které jsem tam předtím sama dala, měla jsem je všechny zapsané v sešitku. Nemohla jsem způsobit žádnou škodu městu.“
„Aha. To je klasický průšvih. Předpokládám, že neznáte zákon o municipalizaci výsledků dobrovolnické činnosti?“
„Ne, co to je?“
„Podle tohoto zákona, mimo jiné, pokud kdokoliv vytvoří neziskovým způsobem funkční veřejné zařízení, dostává se výsledek jeho práce automaticky do správy města. Škoda způsobená na tomto zařízení se považuje za škodu způsobenou na městském zařízení.“
„To jako, že jsem nesměla dát ty značky pryč, i když jsem je vyrobila?“
„Bez rizika jste mohla odstranit jen ty značky, které neodpovídají dokumentaci původního stavu. Ale nevadí – z toho vás můžeme dostat. Říkala jste, že máte nějaký sešitek – můžu se podívat?“
„Tady. Jsou tam záznamy o malování a výrobě značek a občas nějaká poznámka.“ Sylva blok podala Markusovi. „Hmm, zajímavé,“ zabrblal tlouštík, listuje stránkami. „To by se mohlo hodit jako důkaz, později bychom si z toho něco ofotili. Zatím pište dál - o všem, co zažijete. A ještě jedna otázka, omlouvám se, že ne moc příjemná: Ty barvy, šablony, a tak dál - jste si vždycky poctivě kupovala?“
„Samozřejmě, že ano!“
„Promiňte, ale musel jsem se zeptat. Když už máte dneska promluvit, tak aby to nebyl nějaký malér pro nás. Nebojte se, zeptám se vás jen na to, jak se cítíte, a co je vaším přáním ohledně normality. Ten právní problém vyřešíme až to tady skončí, a pak vám ještě dám příručku, kterou máme vytištěnou právě pro tyhle případy. Tak co, půjde to teď?“
Sylva přikývla.
„Tak děkuju, teď mě ještě omluvte. Budu mluvit jako třetí.“ A Markus se odvalil na duhou stranu Koně, Sylvu nechal postávat za představenstvem Společnosti pro potírání podivínství.
Sylva si během rozhovoru s Markusem ani nevšimla, jak se ze skupiny lidí pod schodištěm k soše stává poměrně mohutný dav. Nyní jej zkusila odhadnout: mohly to být už tři stovky lidí, kteří se zde zastavovali, a dívali se směrem k pódiu. Někteří z nich vytahovali nafukovací transparenty s nápisy „Jsme jako vy!“ a „Podivínství není nepřátelství!“ V davu bylo k vidění také pár mužů z městských i koncernových zpravodajských agentur s klasickými kamerami a na ulici opodál postával dokonce přenosový vůz zpravodajství unijní televize. Vedení Společnosti instalovalo menší zvukovou aparaturu, z níž se prozatím ozývaly křaplavé zvuky.
Zapípalo šest. Z reproduktorů se nakonec podařilo vyloudit hlas technika a mikrofon byl podán Baroszovi: „Milí přátelé, podivíni a normálové, vážení novináři! Dnes jsme se tu sešli, my, podivíni, abysme poukázali na to, že nejsme tím, za co nás normálové považují. Že nejsme žádné zrůdy, žádní nepřátelé, že jsme lidi jako normálové!“ Z davu se ozval první náznak potlesku.
Předseda ihned pokračoval: „Každý z normálů se může stát podivínem - a naopak. Naše sdružení pro potírání podivínství tvrdí, že podivínství je normální!“ Tentokrát už byl potlesk silnější. „Společnost,“ pokračoval Barosz, „společnost se podivínům vysmívá, snaží se vyhledávat tu nejmenší známku podivínství a izolovat každého, kdo je jen trochu jiný…“ někteří lidé začali pískat, „uzavírají podivíny do samovazby z televizní hanby a posměchu!!“ Teď už pískal celý dav a Barosz musel chvíli počkat. „My ale jsme normální lidé. Jsme normální!“ Stovka lidí přímo pod sochou začala toto heslo skandovat: „Jsme normální! Jsme normální! Jsme normální!“
Sylva, která doposud celý projev jen sledovala, přistihla sama sebe, jak křičí se všemi těmi lidmi. I když červíček pochybnosti v ní vrtající tvrdil, že právě tenhle davový řev dvou slov je ta nejnenormálnější věc, jaké se v životě dosud účastnila.
Předseda mluvil ještě několik minut, za střídavého potlesku a pískotu. Potom si vzala slovo tajemnice sdružení a shrnula krátce jeho činnost. Sylva se dozvěděla, že Společnost pomáhá podivínům vrátit se do normálního života, poskytuje právní i psychologické poradenství a v případech, kdy je podivínství normální společností neakceptovatelné, pomáhá těmto podivínům žít důstojně se svým handicapem a v extrémních případech je dokonce finančně podporuje.
Tento proslov samozřejmě nevzbudil velké emoce, o to větší se však objevily ve chvíli, kdy na schodech předstoupil tlustý Markus: „Milí lidé – protože my jsme lidé – stejní jako jsou všichni lidé na této planetě. Kromě pomoci podivínům, kterou shrnula má předřečnice, je významným cílem našeho společenství také návrat do normality těm podivínům, kteří byli z podivínství obviněni neprávem či pro naprosté malichernosti!
Dnes je mezi námi jedna žena, která dělala totéž, co dělá mnoho normálů – pokoušela se obnovit historickou podobu své ulice z doby zlatého, předválečného věku. A čeho se jí dostalo za drobná vylepšení nad rámec původního stavu? Volby místním podivínem! Paní Sylva Koutnerová.“
Markus vytáhl Sylvu k mikrofonu. „Prosím, řekněte nám, jak dlouho jste místní podivín?“
„Čtyři dny.“
„A za co?“
„Že jsem malovala starý značky hezčí.“
„Myslíte si, že jste udělala něco podivínského?“
„Ne.“
„A co o vás tvrdí místní televize?“
„Že jsem podivínka a dělám bláznivý věci!“
„A děláte je?“
„Jistě že ne. Dělám to, co spousta jiných lidí…“ Sylva chtěla pokračovat, ale Markus se obrátil na dav: „Myslíte si vy, že tahle žena udělala něco podivínského?“ Ozvalo se mručení a výkřiky „Ne!“ Když se dav uklidnil, Markus Sylvě poděkoval, mimo mikrofon ještě dodal, ať tu někde počká na konec happeningu, a obrátil se zpět k lidem shromážděným pod sochou.
Sylva tedy zalezla za roh sochy, kde postávalo jen pár lidí, zjevně ze Společnosti. Automaticky vytáhla blok a začala si do něj zapisovat poznámky o dnešním happeningu.
Markus zatím představil ještě další dva podivíny – koktavého staříka a nadaného malíře – a svůj projev uzavřel slovy: „Jak jste viděli, mnozí podivíni jsou stejní jako normálové. A ti ostatní jsou naopak zajímaví a měli by být obdivováni namísto těch dutých hlav, které nám jako celebrity servírují naše televize!“
Když dozněl potlesk, předal Markus slovo panu Černému. Jeho projev se zabýval úlohou médií v tom, jaký je názor normálů na podivíny: „Telvize podivíny démonizuje, dělá z nich nepřátele společnosti,“ hřímal zrovna hrozivě: „A to někdy i doslova! To ne lidé, ale média vyrábějí z podivínů zločince! Ne podivíni, ale sama televize tu páchá zločin!“
V tu chvíli přiběhl zpoza Koně mohutný chlap s ručním megafonem: „Hovoří k vám ředitel pořádkového oddělení Kolář,“ zahřímal z výkonného přístroje tak hlasitě, že dosavadního mluvčího hravě přehlušil: „Tato akce byla právě ministerstvem informatiky vyhodnocena jako nepovolená demonstrace a okamžitě se rozpouští! Opakuji, okamžitě se rozejděte!“
Sylva viděla, jak se Markus a Černý na policistu obracejí a odporují mu, že mají povolení magistrátu. Ten jim ale nevěnoval víc než dvě tři slova a dál vyzýval účastníky k rozchodu. Markus chtěl říct něco do mikrofonu, ale ten mu policista bez potíží vytrhnul z ruky. Pak pro jistotu vytáhl i šňůru z konektoru.
Sylva stála jak přimrazená a sledovala, co se pár kroků od ní děje. K soše se vrhla skupina lidí z davu, ale policisté (odkud se vzali?) byli najednou všude. Vytvořili kordon, který oddělil sochu a demonstranty, a tlačil je dolů po náměstí, níž a níž.
Sylva už na nic nečekala a protáhla se kolem sochy dozadu. Vyhnula se chlapovi v civilu, který k ní podezřele spěchal, a přes slabě frekventovanou magistrálu proběhla do blízkého parku. Tam vlezla do podchodu metra. Lidé spěchající kolem ní spletitými chodbami neměli nejmenší tušení, že několik metrů nad nimi byla právě rozprášena nepovolená demonstrace.
===
Když Sylva odemkla dveře od bytu, našla je zajištěné řetízkem. „Dovnitř tě už nepustím, rozvedu se s tebou!“ zahučel zpoza dveří rozzlobený Pavlův hlas. „Po tom, cos dneska provedla, to půjde jak po másle.“
„Ale počkej, já ti to vysvětlím,“ prosila svého manžela. „Kam mám teď jít?“ Sylva bušila do pootevřených dveří, ale ani Pavla nikde neviděla. Asi telefonoval, protože se zevnitř přerušovaně ozýval jeho tlumený hlas.
„Dobrá,“ ozvalo se po chvíli. „Otevřu ti, až mi podepíšeš, že se se mnou rozejdeš – na vlastní žádost.“ Pavlova ruka prostrčila pootevřenými dveřmi list papíru s narychlo naškrábanou rozvodovou smlouvou.
Sylva jej nechala dopadnout na zem: „Tak to mě ani nenapadne! Jestli se se chceš rozvést, tak se bez tebe obejdu. A to i teď. Dobrou noc!“ A Sylva zabouchla zajištěné dveře.
Vyšla ven na ulici. Z lamp veřejného osvětlení svítila jen každá třetí – ostatní byly atrapy, které tam jistě namontoval také nějaký potenciální podivín. Sylva se zadívala na křižovatku. Dobře si pamatovala, jak tam postupně umístila pět původních značek – a jak je včera všechny strhala. Zatraceně, měla by je asi dát zpátky – a nebo alespoň schovat a udělat to později. Rozhlédla se po strhaných značkách, ale ke svému zděšení neviděla jedinou ceduli. Někdo je musel přes den posbírat.
Zoufale procházela ulicemi, kde dnes byly už jen sloupky, a hledala strhané značky. V parčíku uviděla jedinou shozenou ceduli. Modrobílá kompozice přeškrtnutá razantním pruhem jí sdělovala, že zde končí obytná zóna. Sylva ceduli vzala pod paždí. Byla to jediná značka, která tam zbyla. Nemělo cenu hledat dál.
Budovu s klubem Archa našla sama od sebe. Když zaklepala na vchod pronajímaného prostoru, bylo jí Annino uvítání větou „Hleďme, ta bláznivka zde nejspíš azyl najít hledí,“ těmi nejsladšími slovy, které ten večer slyšela.
Pošahaní divadelníci se jí ujali. Čas deklamací zjevně pominul s koncem zkoušky, a tak všichni najednou mluvili docela normálně. Sylva jim jen krátce pověděla o tom, jak ji Pavel nepustil přes práh. Teď seděla v kruhu chápavých lidí, ceduli ‚Konec obytné zóny‘ opřenou o nohy, pila strašně hořký čaj ještě posílený něčím ostřejším, a jen naslouchala hovoru, klikatícímu se mezi divadelními a osobními banalitami a zprávami o „provokaci subnormálů”, jak o happeningu Společnosti pro potírání podivínství referovala ten večer všechna hlavní média.
Zpravodajství v deset opakovalo vybrané věty z projevu Martina Černého. Po jeho slovech „televize páchá zločin“, byl prostřih na skandování „Jsme normální!“ - které ale, jak Sylva věděla, patřilo již dříve pronesenému projevu Baroszovu. Ta kombinace působila až komicky. Jedna z hereček se uchechtla, ale Sylva se na ni podívala tak mrazivě, že byla hned zticha.
Anna televizi zase vypnula. „Raději nám o tom něco řekni ty, když jsi tam byla,“ vyzvala Sylvu, které se ale do vyprávění moc nechtělo. Nakonec, po jistém naléhání, dala dohromady pár vět, které uzavřela slovy „…asi je odvezli a vůbec nevím, co s nima mohli udělat.“
„Ale co by,“ odpověděl Bertram, herec, který Sylvu předtím první oslovil: „Vyslechnou je, vykopnou a nejspíš zhorší společenskej status. Jako kdybych to neznal.“
„Co to znamená, ten status?“ zeptala se Sylva.
„No, ty seš místní podivín, žejo,“ ujistil se Bertram. Když Sylva přikývla, pokračoval: „Na místní podivíny se kydá hnůj jen v místních zprávách. U vás na tebe, v Hájku zase na mě. Ale když se ti zhorší společenskej status, tak tě špiněj na úrovni celýho města, nebo i hůř. Určitěs slyšela o těch postřílenejch nepřátelích minulej tejden. Podle mě neudělali vůbec nic z toho, co se o nich říkalo.“
„Protože nám taky serou na hlavu. Ale my na ně na oplátku kašlem,“ ušklíbla se Anna. „To je jedinej způsob – nekoukat na televizi, bejt v klidu. A to ti radím i já.“
„Jo, a o Společnost nemusíš mít strach,“ pokračoval Bertram: „Jsou to lidi, kteří mají solidní zázemí - ti se jen tak z něčeho nesloží. To spíš ty buď opatrnější. Jedeš jak na skluzavce, tak aby ses nezastavila až v rekvalifikaci.“
„Ale já -„ Sylva chtěla odporovat, Anna ji ale zarazila: „Sylvo, v tomhle jsem taky byla - před pár lety. Na pár dní jsem se dostala do docházkové rekvalifikace, tam to není tak drsný jako v internátním programu, ale ani to bych ti rozhodně nepřála. Poradím ti tohle: Zítra si dobře vyřeš rozvodovou smlouvu, odděl si příjem, a přestěhuj se do singlhostelu - trochu to potrvá, než se jim tam něco uvolní, ale nějakej čas můžeš bydlet u mě. Až budeš v klidu, pořešíš, co dál. Třeba se zase dáte do kupy - to se nikdy neví.“
„Moc ti děkuju Anno -„ Sylva chtěla pokračovat, ale ani teď ji Anna nenechala: „Budeš mít za co mi děkovat, jestli u mě budeš bydlet dýl jak týden…“ A nechala konec věty zaniknout v hlasitém smíchu - až se i Sylva, tento den vůbec poprvé, taky usmála.
===
Anna bydlela na sídlišti Lhotka, ve čtvrti ne tak solidní jako ta Sylvina, patrně díky tomu, že s centrem neměla spojení metrem. Od autobusu to byl ještě pěkný kousek, až k poslednímu věžáku v ulici, a v něm se šlo po několika schodištích, až do půdní vestavby, či „polomezonetu“, jak svůj podnájem dívka nazvala.
Garsonka byla miniaturní, zjevně vzniklá rozdělením většího bytu, kam z pokoje vedly chabě zabedněné dveře. Když Anna rozložila pohovku, sotva se mezi ní a postelí dalo od vchodových dveří projít do ještě menší kuchyňky a koupelny. Ale byteček byl uklizený, působil domácky. Anně malé rozměry bytu evidentně nevadily, protože svého hosta častovala často legračním popisem nábytku a technických vychytávek, oscilujícím mezi hrdostí a ironií. Sylvu překvapilo, že většinu nábytku a vybavení bytu (počítaje v to i televizor) si Anna nepronajímá, ale jsou její vlastní.
Sylva smutnila po velkém bytě, do kterého nyní nemůže, ale Annino veselé švitoření ji nakonec rozptýlilo natolik, že byla s to jít spát a usnout. Anna jí půjčila deku a čisté pyžamo. A mluvila, dokud Sylva na pohovce skutečně neusnula.
Anna se na spící Sylvu dlouho dívala. Potom ji políbila na odkrytou tvář, pohladila otisk svých rtů, tiše si povzdechla a zachumlala se do peřin v posteli naproti.
Následující kapitola
