Podivínka - 1 Značkařka

Předchozí kapitola

 

První část – Proti své vůli

1. Značkařka 

Aprílový podvečer byl pod psa. To, že zrovna lilo jako z konve, Sylvě tolik nevadilo. Víc k vzteku byl výsledek stabilka, ze kterého zrovna odcházela.

Jako každý normál, Sylva kvitovala benefity, které jí povinné psychologické stabilizace přinášely, a ze kterých sleva na zdravotním pojištění byla tím nejmenším. Jenže tentokrát jí psycholožka změnou plánu osobní péče pěkně dožrala.

Podivínka - 0 Prolog

Jste na začátku románu, který jsem psal v letech 2006-2008 a nenašel jsem po něj lepší formu publikace než tuto. Dlouho jsem uvažoval o tisku, nakonec ho ale dávám ke čtení volně.

Obsah

- Prolog: O parnáct let dříve
- 1. část: Proti své vůli
- Mezihra: Performer
- 2. část: Rekvalifikace
- Mezihra: Konfindent
- 3. část: Virtuál
(Epilog)

Poslední vydanou kapitolu najdete na počátku této stránky.

Poděkování

První část je věnována kamarádce Kátě, bez které bych neměl motivaci rozvést slibný, ale nedlouhý začátek do takové fáze, že nepokračovat by už byla škoda. Druhá a třetí část by nevznikla bez výrazného přispění a podpory mé milované ženy Markéty. Zvláštní poděkování pak věnuji Petrovi Štěpánkovi, který svými připomínkami výrazně přispěl ke zkvalitnění celé práce.

Praha, Ondřejov a autobus mezi nimi, 12.2006 - 12.2008. Doplňková editace 2011 a 2016- 2017.

===========

Prolog

(o patnáct let dříve)

„Že je to něco úplně jinýho?!“

Přes rámus panující v sále se k Sylvě tahle věta prodrala dost obtížně. „Jasně,“ zařvala na oplátku. „Paráda,“ dodala nejistě. To, že má ve svém playeru nakoupené pig-pankové nahrávky, ještě neznamená, že tuhle muziku snese naživo, navíc od kapely, kterou v životě neslyšela. Ale je to její první koncert v klubu a tak si ho užije.

Stejně jako její starší kámoška, která ji sem vytáhla. Cita se právě prostrkala do kotle, aby si trochu zařádila. Sylva raději zůstávala sedět; dala si sice pořádnou práci s barvením vlasů a výběrem animace u dočasné ramenní kérky, stejně ale měla pocit, že z ní aura záklaďačky, co se nedostala na osmiletý gympl, přímo sálá. Cucla si gitonu a s koncem písničky přizpůsobivě zatleskala.

Zabavené hračky

Povídka byla napsána v říjnu 2007, zeditována v roce 2009. Publikována na původním webu.

1

"Hej, nechceš si to ještě rozmyslet?"

Tahle slova doletěla k Markovi právě v okamžiku, kdy se přemohl k tomu, že se konečně pustí. Zaskočila ho a na okamžik zarazila. Ohlédl se, jedna ruka mu sklouzla ze zábradlí, kterého se držel. Zavrávoral a rychle se ho zase chytil. Rozklepala se mu kolena. A věděl, že už to neudělá. Neskočí.

Znovu se ohlédl za hlasem, ale opatrně, aby nyní, když se svého sebevražedného úmyslu vzdal, náhodou nesklouzl do vln převalujících se pár desítek metrů pod ocelovým zábradlím. Hlas patřil ženě. Kráčela k němu, zahalená v zimníku s kapucí, a i když jí nemohl vidět do tváře, z ladnosti její chůze si vyvodil, že bude atraktivní. Podala mu ruku. Přijal ji a s její pomocí se překulil přes zábradlí zpátky na rozbitý asfalt chodníku.

"Co tu děláte?" zeptal se, protože to ho v tuhle chvíli zajímalo nejvíc. O tři metry výš svištěla v šesti pruzích auta. Tenhle most si vybral proto, že má podle statistik nejmenší frekvenci chodců. Smůla.

"Nic zvláštního, vyšla jsem si na procházku." Žena si stáhla kapuci a Markův předpoklad, že půjde o krasavici, vzal za své. Dívka byla sice mladá a mohla být i pohledná, ale nějaká kožní choroba (nebo snad spálenina) zanechala na její tváři ošklivou plochu tmavě rudé kůže, zakusující se do tváře a táhnoucí se od pravého oka až dolů ke krku. "To je dědičné," usmála se smutně, "takové mateřské znamínko. Plastika s tím nic nezmůže," odpověděla na otázku, kterou už měl na rtech. Dívka se opřela o zábradlí a přitom se k němu otočila tak, aby neměl její zohyzdění na očích. Pak vytáhla krabičku cigaret. "Ostatně, každý nemůže být krásný," prohlásila tak vyrovnaně, jako by tu větu měla naučenou. "Dáte si?" Mark mlčel, cigaretu si ale vzal. Dívka mu zapálila. Vydechla kouř. "A proč vy?"

"Co já?"

"No, proč jste chtěl -" naznačila cigaretou oblouček přes zábradlí dolů. 

Mark mlčel. Vyfoukl kouř a pak se přistihl, že jí to chce všechno říct. Ale ještě se bránil. "To je na delší povídání." 

"Mně to nevadí, času mám spoustu. A vy teď jistě taky. Pojďme někam, kde se dá k tomu vyprávění sednout."