Klinika Hyacinta (3/3)

Už jsem zase tady

Teď se totiž má z hrdel přítomných svědků již delší dobu ozývat „no jasně,“ „tak takhle,“ „to jsem si mohl myslet,“ případně „už zase,“ zkrátka obdivné nebo znuděné vzdechy vyjadřující, že teď konečně všichni chápou, o co tady jde (a že to stojí za to, no jak by ne, vláda nad světem, to tu ještě nebylo, že).

Ve skutečnosti nastala v laboratoři chvilka nechápavého ticha. Mohu vás ale ujistit, že takřka až do konce příběhu to bude poslední chvilka ticha, kterou vám nabízím, tak si jí vychutnejte. Nastává totiž čas akce. Předesílám, že se v ní nutně nemusíte do detailů orientovat. O to přece (jak už to tak v těchto příbězích bývá) vůbec nejde. Hlavně, že to bouchá.

Klinika Hyacinta (2/3)

Mezihra, aneb vypravěč se opět vtírá do děje

Když už se mi povedlo poslat všechny hlavní hráče pěkně každého zvlášť na kliniku (kde se asi všechno semele), nemyslete si, že tím pro vás, trpělivého čtenáře, nuda definitivně skončila. To všechno předtím jsem si samozřejmě mohl odpustit a nechat hrdiny přijít do zámku takříkajíc na blind. Ostatně, dobří autoři hororů to umějí: Na první půlstránce evokují tak strašlivou atmosféru, že čtenář nemá čas pátrat po nelogičnostech děje a neklade nevhodné otázky typu, co dělaly v chemické laboratoři vidle, nebo proč se doktorův sluha nakazil virem X ⁴ zrovna v den, kdy se spouští klíčový experiment, když s tou lahví předtím manipuloval po nějakých deset let prakticky denně.

Bohužel, v zájmu korektnosti vás před grandiózním finále (zasahujícím dokonce do přímého televizního přenosu) čeká ještě namáhavá expozice vysvětlující, jaká je doktorka Herbichová mrcha. Jestli je vám to jedno, klidně jednu nebo dvě kapitolky přeskočte. O mnoho nepřijdete. Dál ale rozhodně čtěte – nerad bych, abyste mi pak vyčítali, že jsem vám poradil přeskočit erotickou scénu.

Poznámky

4 Jo a proč se ten virus jmenuje X? Že by byl ten, kdo popisoval lahvičku, negramotný a prsknul tam křížek?

Klinika Hyacinta (1/3)

Povídka byla napsána v roce 2009. Vratislav Filler zde vystupuje ve dvojroli autora povídky i vypravěče, který vám bude svými osobními stesky na několika místech ničit váš čtenářský zážitek.

Úvod, který můžete přeskočit

Žijeme v malé zemi malém kontinentu. V zemi, kolem které se sice pořád něco točí, ale která, ležíce v těžišti, nemá dost dlouhou páku k ovlivnění této rotace. Jsme zkrátka uprostřed a pokud se vidíme malí, má to dobrý důvod, neboť ti zvenku, kteří stanovují váhu nově vznikajících příběhů, nás nevidí prakticky vůbec¹.

A tak, jako jsou omezené naše možnosti mít na světovém divadle významnou roli, jsou omezené možnosti napsat klasický horror odehrávající se v českém prostředí. 

Podivínka 2 - 18 Probuzení

Předcházející kapitola

První, co Sylva spatřila, když otevřela oči, byly bledé hvězdy svítící na útržku oblohy mezi korunami stromů. Ležela na nějakém kabátu, jen tak na zemi. Překvapilo ji, že první, o čem uvažuje, je, které souhvězdí asi vidí. Pak hvězdy zakryl pomalu postupující mrak.

Někdo jí posvítil do obličeje. Zamrkala. „Probrala se,“ řekl neznámý hlas. Pak se nad ní někdo naklonil. „Máte někde doklady?“

„Proč?“ zeptala se malátně. Pusa ji poslechla. Co údy?

„Nemáte žádnou identifikaci. Potřebujeme znát kategorii vašeho zdravotního pojištění.“

Podivínka 2 - 17. V lomu

Předcházející kapitola

Frank je naložil deset minut před osmou. Vyslechl si vyprávění o tom, co se stalo v dolech. „Takže utekla a schovává se v dole – to je teda drsný. Co vám dal ten týpek?“

T. mu podal mapy. Frank si je chvíli prohlížel, přičemž soustředěně přikyvoval. „Fajn,“ řekl nakonec.

„Je to k něčemu?“ zeptal se T. pochybovačně.

„Podle těchhle map se tam dole dá vyznat i poslepu. Sou tam dokonce i ty štoly, co ste říkali, že se tam Anna schovává.“