Klinika Hyacinta (2/3)

Mezihra, aneb vypravěč se opět vtírá do děje

Když už se mi povedlo poslat všechny hlavní hráče pěkně každého zvlášť na kliniku (kde se asi všechno semele), nemyslete si, že tím pro vás, trpělivého čtenáře, nuda definitivně skončila. To všechno předtím jsem si samozřejmě mohl odpustit a nechat hrdiny přijít do zámku takříkajíc na blind. Ostatně, dobří autoři hororů to umějí: Na první půlstránce evokují tak strašlivou atmosféru, že čtenář nemá čas pátrat po nelogičnostech děje a neklade nevhodné otázky typu, co dělaly v chemické laboratoři vidle, nebo proč se doktorův sluha nakazil virem X ⁴ zrovna v den, kdy se spouští klíčový experiment, když s tou lahví předtím manipuloval po nějakých deset let prakticky denně.

Bohužel, v zájmu korektnosti vás před grandiózním finále (zasahujícím dokonce do přímého televizního přenosu) čeká ještě namáhavá expozice vysvětlující, jaká je doktorka Herbichová mrcha. Jestli je vám to jedno, klidně jednu nebo dvě kapitolky přeskočte. O mnoho nepřijdete. Dál ale rozhodně čtěte – nerad bych, abyste mi pak vyčítali, že jsem vám poradil přeskočit erotickou scénu.

Poznámky

4 Jo a proč se ten virus jmenuje X? Že by byl ten, kdo popisoval lahvičku, negramotný a prsknul tam křížek?

12 Setkání starých nepřátel

Skalského Octavia přistála u brány zámku. Profesor si vzpomněl na svou předchozí návštěvu zde: Je to už patnáct let a přesto stále cítí trpkost, s jakou odsud tehdy odjížděl. Dnes ale bude příležitost se revanšovat.

Zazvonil na recepci. Hlas v interkomu se ozval až po chvíli. „Nejste ohlášen,“ odpověděla žena na druhém konci aparátu, když se Skalský představil.

„Nejsem, ale řekněte doktorce Herbigové, že jsem tu. Na mě si čas určitě udělá.“

Stalo se jak předpokládal. Za několik minut se vrátka v bráně otevřela.

K domu ho doprovázel mentálně postižený zahradník, který ho dovedl až do vstupní haly a posadil na nepohodlnou židli. Skalský si všiml, že nikde není žádný rekonvalescent. Že by se klinice v poslední době nedařilo? Vždyť bez pacientů by si jistě nevydělali ani na slanou vodu... Zdvihl oči ke stropu haly. Na rekonstrukci peníze měli, a tohle nemohlo být levné. Že by dokonce originál? No, jestli tu dělají to, co si je skoro jistý, že tu dělají, tak se to dá pochopit.

Z úvah ho vyrušil hlas doktorky Hyacinty: „No podívejme, kdo se na nás přijel podívat, to je ale překvapení!“

„Zdravím vás,“ Skalský na svou tvář nasadil lehce nucený úsměv.

„Tak buďte vítán,“ oplatila mu pozdrav doktorka. „Přijel jste sice bez ohlášení, ale zato velmi vhod. Právě jsem si šla dát kávu. Pojďte za mnou na terasu. Doufám, že už se netrápíte pro ty naše dávné malicherné rozmíšky,“ vykládala Hyacinta hlasem, který neznalému uchu mohl přijít nečekaně přátelský. Skalský si pamatoval: Čím vřelejším tónem Zvoneček hovoříval, tím spíš se ho musel člověk bát.

„Ne, už jsem se zařídil jinak. Nicméně, když už hovoříte o starých záležitostech, minulost je jednou z věcí, která mě sem přivádí. Jistě jste měla své důvody, proč jste mi tenkrát nepodala pomocnou ruku...“

„Jistěže ano.“

„Nicméně já na vás kvůli tomu nezanevřel.“

„To samozřejmě ne,“ zkřivila Hyacinta rty. „Vy jste mě totiž neměl rád odjakživa. Posaďte se. Irmo, nalij panu doktorovi.“

Skalský povytáhl obočí, když se před něj obří sestra naklonila a rozptýlila tak poněkud jeho pozornost. Soustředil se ale a nenechal se vyprovokovat. „Moc to dramatizujete, kolegyně. Jako byste nevěděla, že v té tehdejší reorganizaci jsem neměl žádné velké slovo.“

„O tom si myslím svoje. Pamatuji si, jak se věci v ústavu řešily... po stranické linii!“

„Ale jděte. V devadesátém už přece bylo všechno jinak. Aby ústav přežil, musel se zeštíhlit.“

„A já měla být obětní beránek. Jak jsem ráda, že vás půl roku na to stejně rozehnali po všech čertech!“

„Tak mi řekněte, kdo jiný, když ne vy. Nikdo neměl na sobě takový škraloup.“

„A nikoho jiného jste tehdy nemohli vydírat.“

„Berte to tak, že jsme vám tehdy pomohli věci urovnat. O tom utajeném porodu si štěbetali vrabci na střeše.“

Hyacinta si povzdechla. „Proč bychom měli používat tyhle eufemismy. Klidně tomu říkejte potrat. Jako byste tam tehdy nebyl a to mimino ze mě nedobýval. Já si to náhodou pamatuju.“ Doktorka nervózně upila ze svého šálku.

Skalský pokrčil rameny. „Ale nevíte všechno. Třeba to, že děcko porod přes veškerou vaší snahu přežilo.“

Šálek ztěžka dopadl na talíř. „Vážně?“

„Je to tak. Vy jste omdlela a neviděla jste ho. Řekli jsme vám, že dítě zemřelo, když jste ho stejně nechtěla.“

„A dítě zůstalo naživu.“

„Přežilo, ale nebylo zdravé. Skončilo v ústavu pro postižené děti. Právě v takovém, z jakých si půjčujete personál na zahradničení a kdoví na co ještě.“

Hyacinta vstala, její prvá ruka, která dříve držela šálek, nyní zůstávala zaťata do opěrky. Vrhla po Skalském pohled, který by méně otrlého muže provrtal lépe než kulka vystřelená z revolveru. „Na mé klinice mě nikdo nebude urážet. Jestli je to všechno, s čím jste přišel, tak pěkně děkuju za informaci a můžete jít. Nebo snad máte na srdci ještě něco?“

Skalský pohled vydržel. Teď je doktorka tam, kde jí chtěl mít. „Vlastně ano.“ odpověděl hladce. „Především jsem vám přišel nabídnout pomocnou ruku.“

Doktorka se skřehotavě zasmála: „Mně? V čem vy mi můžete pomoct?“

„Myslím, že dozrál čas k obnovení naší spolupráce na projektu úprav emoční paměti. Přece víte, že jsem byl jediný, kdo tehdy tyhle vaše bokovky před komisí hájil. A já zase vím, že jste na tento svůj projekt rozhodně nezapomněla. Dokonce, zdá se, máte jisté konkrétní úspěchy. Nelze nevidět, jak dobrou práci jste udělala na některých svých klientech. S vašimi schopnostmi a mými zkušenostmi-“

„Ne.“

„Ne?“

„Nebudu se s vámi bavit o spolupráci na něčem, co jsem už dávno dokázala sama. Co bych se mohla naučit od vás, obstarožního přednášejícího?“ Doktorka se naklonila před Skalského obličej: „Kdy jste naposledy stál nad narkotizovaným subjektem a sledoval, jak se jeho prefrontální kůra svíjí pod výboji, které do ní posíláte? Vy už jste ze hry, stařečku, třebaže vás stokrát jmenovali profesorem!“

Skalský vstal. „Mrzí mě, že se náš rozhovor nevyvíjí žádoucím směrem. Zdá se, že budu muset odejít. Ale v tom případě, obávám se, kontaktuji jednu šikovnou, mladou novinářku, která tu vaší kliniku rozmázne jak mouchu. Z vašich experimentů nezbude ani ň.“

Profesor se chtěl otočit, ale zjistil že nemůže. Dvě silné paže jej držely čelem k doktorce Hyacintě. Ta se nyní tvrdě usmívala. „Ani mně se poslední vývoj naší debaty nelíbil, tak jsem jej posunula žádoucím směrem.“ Pokynula za Skalského, ruce, které ho držely, jej otočily směrem k vyhlídce na řeku a krajinu za ní. „Krásný výhled, že? Radím vám, abyste si ho vychutnal, protože až jej příště spatříte, budou vaše možnosti ocenit krásu jarní krajiny značně omezené.“

„Ale-“ Skalskému zůstal zbytek věty vězet v krku.

Hyacinta pokračovala klidným tónem: „Víte, že psi jsou schopni zapamatovat si zrakový vjem konkrétního místa třeba na celý život? Bohužel si ho nejsou schopni sami vyvolat. Je dost pravděpodobné, že na tom zakrátko budete stejně, jako ten pes. Ale ještě předtím, než si pohraju s vašimi předními laloky, dovolte, abych vás seznámila s několika informacemi, se kterými se vám pak bude ještě hůře usínat. Pro začátek byste měl vědět, že slečna Soňa Kitrichová, ta vaše mladá a schopná novinářka, tu byla právě včera. A řekla bych, že jí naše setkání velmi prospělo.“

Skalský zavrčel něco nesrozumitelného.

„Jestli mi budete chtít ještě něco povědět, máte teď pár hodin na rozmyšlenou. Irmo, vezmi ho do laboratoře a připrav na trojku. Jo a dej mu roubík, ať moc nevyvádí!“

13 Zlobivý chlapeček

„Teda dneska je to tu učiněnej návštěvní den. Nejdřív ten dědek, to byl ošklivka, ty jsi mnohem hezčí.“

To byla slova, která Jen uslyšel, když se probral z bezvědomí. Cítil, jak do něho vniká chlad z anatomicky tvarované podložky. Byl svlečený do spodního prádla a přes obličej měl natažené prostěradlo. Zuřivě sebou zamlel a zjistil, že je důkladně přivázaný. „Á, chlapeček sebou cuká,“ pokračoval stejný ženský hlas. „Tak to mu asi budeme muset dát něco na uklidněnou.“

„Ne-e,“ zachroptěl. „Já už budu hodnej.“

„Hmm, tak to je jiná. Tak se na chlapečka podíváme,“ prohlásil ženský hlas. Silná ruka strhla z Jena prostěradlo. Policista teď spatřil impozantní hrudník monstrózní zdravotní sestry, naklánějící se nad ním ve velmi nebezpečné blízkosti. Nasucho polkl.

„Jó,“ pronesla sestra samolibě, „Irma ví, co se chlapečkům líbí. I holčičkám.“

Jen polkl podruhé. Takže ne Vilma, ale… „Vy se jmenujete Irma?“ zeptal se nahlas.

„Přesně tak. ale můžeš mi říkat číčo, jestli tě to těší.“

„Vy jste... tu zadržovala ty školačky!“

„Jó, tyhle holčiny?“ Irma se na okamžil zadívala ke stropu, jako by se rozpomínala na něco hezkého. „Našli jste je? Ty se moc nevyvedly co?“ zakončila, když Jen přikývl. „Ale já jsem si tu s nima užila legrace až až!“

Jen sebou znovu zamlel. „Ty úchylná bestie!“

Irma mu přitáhla hrudní popruh, že se Jen skoro nemohl nadechnout. „Á, chlapeček se zlobí! Velká škoda, takový hezký kluk, a tak zlobivý.“ Přitom mu přejela prstem po hrudi od krku, přes břicho a zastavila se až na levém stehně. „A dobře stavěný,“ dodala spokojeně.

„Co to se mnou děláte?“ rozčiloval se Jen.

Irma si ho měřila svými olbřímími dlaněmi. „Nic, jen se trošku bavíme. Ale copak to dělal ten chlapeček, že si zaslouží naplácat? Že se nám vloupal do domečku a pak byl tak hloupý, že si z našeho dvorku zkusil zatelefonovat? Jako by chlapeček nevěděl, že máme moderní zabezpečovací zařízení. A pak ani nestačí vytáhnout pistoli!“ Irma neustávala v hlazení Jenovy hrudi. „Hloupý chlapeček, hloupý.“

„Do toho vám nic není! Patřím k policii České republiky.“

Irma cukla. „Tak chlapeček je vod flojdů?“

Jen přikývl.

„Tak to se budu muset poradit. Chlapeček tady bude hodnej! Bude muset.“

Pak mu nasadila roubík.

Přehodila Jenovi prostěradlo zpátky přes tělo. Jen zaslechl několik těžkých kroků a cvaknutí dveří. Pak ho obklopila tma.

Mohl se zamyslet nad tím, kde to zvoral. Přitom to ze začátku vypadalo tak snadno. Dana měla na kole náskok nejvýš jeden a půl hodiny, takže jí měl bez potíží dohnat. Znal svou přítelkyni natolik dobře, aby věděl, že se okolo místa, kam hodlá proniknout, nejprve trochu porozhlédne. Jenže našel jenom její kolo, dobře zamaskované v příkopu železniční trati sto metrů pod zámkem. Zkusil se vyšplhat nahoru, našel ty vrátka ve vnější zdi pozemku, vylezl až skoro pod vchod.

Zkusil Daně znovu zatelefonovat. Samozřejmě že byla nedostupná. Pak se zkusil přesunout do příkopu před branou. Nepodíval se za roh. A pak... už si nic nepamatuje.

K čertu s tím telefonem! Ale co se stane teď? A kde je Dana?

14 Pavoučí žena

Dana šplhala po břečťanem porostlé zdi vnějšího opevnění. Prolezla křovím kolem celé ohradní zdi zámku a došla k závěru, že nepozorovaně se dovnitř dostane jedině nejnáročnější cestou. Ta zahrnovala okénko v opěrné zdi, zrovna tam, kde se zámeček tyčil sto metrů nad záhybem železniční trati.

Pokud jde o ztékání nejrůznějších zdí, nebyla Dana žádný začátečník. Většina těch přímých akcí, které měla obzvlášť ráda, začínala úkolem dostat se nepozorovaně na nějaké dost vysoko položené a hodně nepřístupné místo. Dana s sebou často brávala nějaké atraktivní šaty, takže dovedla lézt po zdech i s plnou polní jako pavouk. Dneska ale zvolila nenápadný, šedozelený trikot. Vypadala teď sice jako něco mezi nindžou a cirkusovou akrobatkou, ale to jí nevadilo: tady jí nikdo natáčet nebude.

Jenovo auto hrkající v údolí poznala podle zvuku neomylně. Zaslechla i jeho vzdálené volání. Ale věděla, že do tohohle ho zatahovat nemůže, takže se před ním skryla ve výklenku ve zdi, patnáct metrů nad hranou svahu. Jen neměl výšky rád, zvlášť pokud zahrnovaly méně než jedno zábradlí.

Dostala se na římsu. Na třetí pokus se jí povedlo zaseknout házecí karabinu za ozdobnou mříž ve vytipovaném okně. Teď už byl šplh hračka. Vecpala se do okna a zkusila, zda není otevřené. Nebylo. Ale měla štěstí, nemělo tříšťák. Zaslechla, jak sto metrů pod ní projíždí vlak. Počítala do tří a rozbila sklo přesně v okamžiku, kdy vlak před tunelem zahoukal. Ještě trocha nadzemní akrobacie a Dana stála uvnitř šeré místnosti ve sklepení Kliniky.

Zkontrolovala si vybavení skryté v ledvince. Miniaturní sada na odběr biologických vzorků, přístroj na analýzu vzduchu „on the fly“, který už jim několikrát dobře posloužil, multimetr, baterka, dalekohled a mobilní telefon izolovaný od signálu plechovou krabičkou. Všechno bylo na svém místě. Zapnula záznamník zvuku v náramku (z vyřazených součástek pro notebooky jí ho vyrobili kámoši na FELu). Zvedla ruku a zašeptala: „Akce Hyacint, záznam číslo jedna, poledne. Jsem vevnitř a jdu najít důkazy genetických manipulací.“

Vyrazila směrem ke dveřím. Byly odemčené a vedly do stejně tmavé a zatuchlé chodby. Otevřela je. A v tu chvíli jí někdo chytil za pas, přitáhl k sobě a stiskl ústa tak, že nemohla vydat ani hlásku.

15 Milostná scéna

Dana ležela schovaná za hromadou nemocničních vozíků a šeptem namlouvala další hlášení:

Akce Hyacint, záznam 2, asi dvě odpoledne. Nejsem prozrazená, ale bylo to náročné. Potom, co mě chytil mentálně postižený zahradník, jsem se bála, že je po všem. Odvlekl mě do svého pokoje. Prosila jsem ho, ať mě neprozrazuje, mluvila jsem do něj dlouho. Nakonec jsem ho přesvědčila. On mě pak propustil a dovedl až k laboratořím. Nemůžu věřit svému štěstí. Konec záznamu.

Dana do hlášení neuvedla, jak nemluvného zahradníka přesvědčila. Sama si nebyla jistá, co přesně se v tom jeho pokoji vlastně seběhlo. Přemlouvala ho, mluvila do něj, on akorát tupě poslouchal a nic neříkal, jen občas zamumlal něco nesrozumitelného. Jenže přitom seděl vedle ní na posteli, dotýkal se jí stehny a Danu z toho divně mrazilo v zádech. Potom, když ho asi pošesté prosila, ať jí neprozradí, otočil se k ní, chytil jí kolena, ukázal na ústa, že bude mlčet, ale současně jí pohladil vnitřní strany stehen tak, že to bylo jasné.

A co bylo potom? Dana zavřela oči, vzpomínka byla stále příliš živá. Vzpomínka na to, že jakkoliv byl zahradník napohled neohrabaný, v téhle věci se naopak ukázal být velmi zručným. Netušila, jak se to mohl naučit a rozhodně si nepamatovala detaily toho, jak se jí dotýkal. Všechno se jí slilo do jednoho nepřerušeného proudu extáze, o které neměla tušení, že by jej kdy mohla s kýmkoliv zažít.

Ale jakmile tohle skončilo a zahradník si natáhl kalhoty, postavil se – a shrbil, zase před ní stál blekotající blbeček, který o svých úžasných mužských schopnostech nemá snad ani tušení.

Teď se k tomu ale nesmí vracet a především se nepokoušet o srovnání třeba s Jenem. Má tu práci a tohle byla vlastně pracovní záležitost. Laboratoř je za rohem, jen se do ní dostat. Odebere vzorky a zmizí. Protáhla se k dvoukřídlým dveřím a přiložila nos na mléčné sklo. Zevnitř zaslechla hlasy. Dva ženské, jeden muž... a ještě hlas, který poznává. Proboha, Jak se sem dostal Jeník? Odvážila se dveře lehounce pootevřít, aby viděla dovnitř...

16 Náročné vysvětlování

„Je velmi potěšující, mít zde hned dvojí návštěvu právě v tento významný den.“ Doktorka Hyacinta stála u jednoho z počítačových terminálů. „Irmo, drahoušku, hoď tam oběma dvanáctku,“ požádala svou asistentku.

Irma stiskla několik tlačítek na druhém panelu. Z lehátek, ke kterým byl docent Skalský a Jen připoutáni, se ozvalo jemné bzučení. Policista sebou zuřivě zamlel.

„Není třeba se bát,“ zaskřehotala Hyacinta. „Zatím vám jen zajišťuji lepší výhled.“ Obě polohovatelná lůžka přizvedla své vězně do polosedu. „Lepší než v kině,“ pokračovala Hyacinta spokojeně, „protože dnes budete svědky velmi exkluzivní podívané.“

„Co s námi chcete udělat?“ vykřikl Jen zuřivě.

„Nic velkého. Zajistím, že se o mojí kliniku nebudete v budoucnu nijak zajímat. Irmo, vysvětli jim princip našich operačních postýlek!“

Velká sestra přistoupila před dvojici vězňů: „Lůžka, ke kterým jste připoutáni, vám provedou malý, bezkontaktní neurochirurgický zákrok. Jaký konkrétně, můžeme navolit tím pákovým ovladačem, co máte u hlavy. Je to jednoduché, přípravy jsme provedli, dítě by to teď mohlo ovládat. O detaily operace, jako je síla vln, jejich zaměření, a tak dále, se postará řídící počítač. A ani to nebude bolet.“

„Nechte si vaše kecy!“ zavrčel Jen.

„Irmo,“ obrátila se Hyacinta ke své asistentce, „ten mladík mě nudí. Zajistěte, ať nám věnuje svou pozornost bez nemístných poznámek!“

Irma přistoupila k Jenovi a vpíchla mu do krku injekci. Jen ucítil, jak se mu po těle rozlévá nepříjemná tíže. Zkusil něco říct – a jeho ústa nevydala ani hlásku.

„Výborně. A teď si zasloužíte menší přednášku z experimentální medicíny. Vy, profesore Skalský, dobře víte, na čem se v ústavu pracovalo tehdy, když jsem do něj nastoupila.“

„No jistě, barvili jsme rudý mozky nazeleno a naopak,“ zamumlal výsměšně Skalský.

Hyacinta zůstala klidná: „Ano, vyvíjeli jsme postupy, jak ovlivnit žebříčky hodnot, rozlišení, co je dobré, co vhodné, co nevhodné... Něco málo jsme dokázali už tehdy, pamatujete? Ale to všechno mohlo mít jiný cíl a kdybychom měli více času, dokázali bychom-“

„Tomu jste ale tehdy věřila jenom vy,“ přerušil jí Skalský. „Vy, a vaše sny!“

„Dobře víte, že to nebyly jen sny. Kdyby se už tehdy povedlo najít ten správný způsob, mohli jsme přetvořit tu žumpu, která se tehdy nazývala reálným socialismem, ve skutečně spravedlivý světový řád. To bylo to, co tehdy chybělo: Nový člověk.“

Hyacinta se zasnila: „Člověk s novou emoční pamětí. Takový, který by dokázal naplnit vizi komunismu tak, jak bylo původně zamýšleno! Člověk, který bude žít a tvořit pro dobro všech, bez malicherných osobních zájmů. Člověk, kterého by byl komunismus skutečně hoden!“

Je šílená, zvedl oči ke stropu Jen.

Je šílená, zakroutil hlavou Skalský.

Jsem šílená, usmála se Hyacinta.

Dana, naslouchající za dveřmi, s nimi v duchu nesouhlasila. Kdepak šílená. Ona je geniální.

Skalský se hlasitě rozesmál. „Nový člověk? Chcete říct poslušná ovce, kterou můžete bezohledně stříhat. Myslel jsem si, že za ta léta dostanete rozum, a vy mě tu krmíte těma samejma sračkama jako v pětaosmdesátém!“

Hyacinta Skalského poznámku ignorovala a obrátila se k Jenovi: „Byla jsem tehdy jen několik krůčků od úspěchu. Moje experimenty s přestavbou somatických markerů měly prokazatelné výsledky.“

Skalský se zasmál: „Jenže jste to nedokázala fixovat! K čemu vám bylo, že se subjekt stal po vašem zákroku dokonalým altruistou, když se mu do čtrnácti dnů obnovily původní normy chování?“

„A vy jste zase mou práci sabotovali! Měli jste mě podpořit před vědeckou komisí!“

„Já se snažil, to přece víte! Jenže vy jste měla zadaný úkol, na který jste se vykašlala! To už jste zapomněla na projekt podprahového ovlivňování přes televizi, kde jsme byli podstatně dál? Kdybyste to tehdy dodělali, tak tu nemáme ten pitomej samet! Ale vy jste místo toho dělala za státní prachy svůj koníček!“

Hyacinta vrazila Skalskému políček. „Tohle není podstatné. Podstatné je, že jsem uspěla teď. Po vyhazovu, odmítnutí kolegů, létech odstrkování. Potom, co jste mě donutili živit se podřadnou plastickou chirurgií!“

Hyacinta se výlevem poněkud uklidnila a vrátila se zpět k terminálu. „Dokázala jsem to, i když jinak, než jsem zpočátku chtěla. Podmínky se změnily. Nový režim už nevyžadoval lidi, kteří by upřednostňovali dobro celku nad sebou samými, právě naopak. Když jsem konečně našla správný postup, bylo snadné naučit se přeprogramovat emoční paměť podle aktuálních potřeb.“

Skalský se ušklíbl: „Všiml jsem si. Vaši klienti jsou mimořádně úspěšní ve všech sférách společnosti. Jistě jste je zbavila všech těch zbytečných emocí, které by je brzdily v rozletu, jako jsou ohledy na bližní, svědomí nebo jak tomu říkáte vy.“

„Amygaldsekce, obchodní název odpoutání. Potlačením funkce amygaldy a vytvořením zcela nové struktury somatických markerů dokážu svým klientům zajistit uvolnění od závislosti na všem, co jim brání v dosažení úspěchu. Nabídnu jim očištění mysli od všeho balastu, který by jim komplikoval jejich rozhodování.“

„Takže jste nakonec tu fixaci dotáhla.“ Jen s překvapením postřehl, že Skalský namísto pokračujících útoků teď doktorce vyjadřuje uznání.

Hyacinta se ušklíbla: „Nebylo to tak těžké poté, co jsem přišla na to, že se změny dají fixovat pomocí pravidelné vizuální recepce. Ten televizní výzkum mi přece jen k něčemu byl. “

„Vizuálně?“ vydechl Skalský pochybovačně. „Promítáte jim filmy?“

Hyacinta pokynula Irmě, ta Skalskému ukázala sadu fotografií. „Stačí obrázky. Matrice je ukrytá v ilustraci. Začínala jsem s fraktály, ale ty vyvolávají nepříjemné vedlejší reakce u třetích osob. Závratě, nevolnosti, dělalo potíže, když se na ně podíval někdo jiný. Tyhle už jsou zakódované a jak vidíte, na vás ani v nejmenším nepůsobí. Zato když vám ukážu toto -“ vrazila Skalskému před obličej jiný obrázek, přetékající barvami, „Jak se cítíte?“

Skalský zjistil, že se obsah jeho žaludku vydal na průzkumnou výpravu do ústní dutiny. „Dejte to pryč!“ zachroptěl.

Hyacinta obraz schovala do desek. „Tohle období je naštěstí už za námi. Stovky mých klientů teď dostávají každý týden do schránky nenápadný e-mail od služby requestedphotos.com. To zajišťuje Irma, je prostě obdivuhodná. Stačí chvilka meditace nad napohled zcela neškodnou fotkou, řekněme Niagarských vodopádů, a odpoutání je fixované na dalších čtrnáct dní.“

Skalský těžce dýchal. „To je obdivuhodné,“ vypravil ze sebe nakonec.

„Děkuji za uznání. Svůj osud jím ale už nezměníte.“ Hyacinta zapnula velkoplošnou obrazovku, na které se se staženým zvukem rozběhl zpravodajský kanál. „Je na čase, abyste se seznámili s obsahem mého dnešního experimentu. Víte, není to tak dávno, co jsme na to s Irmou přišli. A nebylo to bez obětí.“

„Naštěstí jsme je nemuseli položit my,“ uchechtla se Irma.

„I tak je mi těch ubožáků trochu líto – posloužili ale dobré věci.“

„Ti bezdomovci taky! Vymyli jste jim hlavy! Ale proč?“ zasípal Jen, který zjistil, že ho svaly už zase pomalu začínají poslouchat.

Hyacinta se uchechtla. „Á, pán policista se probral. Přece kvůli rozšíření znalostí lidstva, a pro to není žádná oběť dost malá!“

„Zatím to ale vypadá, že si ty znalosti necháváte jen vy,“ zamumlal ze svého lůžka Skalský.

„My jsme také součástí lidstva. A buďte si jistá, že je použijeme v jeho prospěch.“

„Ať se mu to bude líbit, nebo ne,“ dodala Irma.

„Tak. Ale čas nám běží, už je skoro sedm a my ještě nejsme připravené. Irmo, k počítači. Dnešní pokus bude tak trochu reality show v přímém přenosu. Jsem sama zvědavá, jaké budou výsledky.“

„Ale čeho?“ Jen zjistil, že kromě zuřivosti začíná být i zvědavý.

„No přece převzetí moci v tomto státě Odpoutanými.“

Skalský pokrčil rameny: „To je vám podobné,“ odsekl znechuceně.

Hyacinta si povzdechla. „Pořád nechápete? Moje poslední průzkumy ukázaly, že u Odpoutaných můžeme vjem určitého druhu obrazů použít nejen k fixaci,“ řekla pomalu.

„Ano? A k čemu?“ Skalský se i přes řemeny skoro zvedal z lůžka. Irma ho přimáčkla zpět.

„K tomu, abychom jim vnukli myšlenky, jež budou považovat za svoje vlastní a nebudou je váhat uskutečnit. Ano, moji milí,“ pronesla Hyacinta pateticky: „Všichni odpoutaní jsou, aniž by o tom věděli, pod mojí kontrolou. A dnes večer se ukáže, nakolik je tato kontrola silná. Mám dohodu s televizním zpravodajstvím. Za pár minut, přímo v hlavní zpravodajské relaci, vám moderátorka ukáže na kameru takovou malou tabulku s grafem.“

„S grafem?“ Jen nic nechápal.

„Ale jistěže tam nebude žádný pitomý graf,“ utrhla se na něj Hyacinta. „Místo něj národu a většině Odpoutaných ukáže můj poslední obrazec. A pak, věřím, už veškeré rozhodování v této zemi bude přináležet výhradně mojí maličkosti.“

Hyacinta se usmála: „Myslíte si snad, že bych vás nechávala tak dlouho při vědomí kvůli něčemu menšímu?“

Pokračování