Už jsem zase tady
Teď se totiž má z hrdel přítomných svědků již delší dobu ozývat „no jasně,“ „tak takhle,“ „to jsem si mohl myslet,“ případně „už zase,“ zkrátka obdivné nebo znuděné vzdechy vyjadřující, že teď konečně všichni chápou, o co tady jde (a že to stojí za to, no jak by ne, vláda nad světem, to tu ještě nebylo, že).
Ve skutečnosti nastala v laboratoři chvilka nechápavého ticha. Mohu vás ale ujistit, že takřka až do konce příběhu to bude poslední chvilka ticha, kterou vám nabízím, tak si jí vychutnejte. Nastává totiž čas akce. Předesílám, že se v ní nutně nemusíte do detailů orientovat. O to přece (jak už to tak v těchto příbězích bývá) vůbec nejde. Hlavně, že to bouchá.
17 Oranžová želvička
Hyacinta se ohlédla jejím směrem. „To zas bude ten vlezlej zahradník. Irmo, zavři ty dveře!“ Asistentka se dovalila ke dveřím. Dana se už stačila odkulit za roh. Irma pak vzala dveře a pořádně je zaklapla. Na chodbě nastalo ticho. Laboratoř byla nyní zvukově dokonale izolována.
Dana se musela rychle rozhodnout. Pohled na hodinky jí ukázal za pět minut půl osmé. Má nějakou možnost zabránit té události přímo v televizi?
Vzpomněla si na Karolínu. Není špatné mít přátele všude - a v televizním studiu zvlášť. Karolína je sice jenom maskérka, ale současně je tichou členkou Zeleného světa (zaměstnanci televize se nesmějí oficiálně hlásit k veřejným aktivitám) a také hlavou tajné skupiny Neorganizovaných televizních odborů, party, která i uvnitř tak sešněrovaného podniku, jakým v poslední době veřejnoprávní televize je, dokáže zařídit nemožné. S Karolínou mají smluvené signály na krizové situace a tohle je přesně ten případ. Kód Oranžová želvička: moderátorovi musí být za každou cenu zabráněno, aby se dostal do studia.5 Karolína to zvládne, stačí jí brnknout. Ale to znamená...
Zatelefonovat.
Dana nerada volala z míst, kde neměla co dělat. To, že se několik let archivují jisté údaje o telefonních hovorech, ví asi každý. Dana ovšem věděla které údaje se archivují a že je mezi nimi i přibližná poloha volajícího. Pravda, tady na venkově by jí neměli lokalizovat přesněji, než na pár stovek metrů, ale stejně. Může z toho být pěkný malér.
Na druhou stranu, malér z toho může být nejdřív zítra, tady se schyluje k něčemu, proti čemu je neoprávněný vstup aktivistky na soukromý pozemek skutečnou malicherností. Vyndala mobil z krabičky a navolila Karolínino číslo.
Měla štěstí. Karolína to zvedla hned.
A ve stejném okamžiku se v laboratoři rozezněl alarm.
Hyacinta se vztekle zvedla od svého terminálu. „Sakra, už zase tu někdo telefonuje! Irmo, prověř to!“
Olbřímí asistentka mávla rukou: „Nemůžu, teď budu posílat obrazec.“
Hyacinta se podívala na hodiny: „Máme ještě čas. Najdi toho hajzla, přiveď ho sem a přivaž na čtyřku. V tak kritický moment se mi nikdo nebude motat za zády!“
„Podle rozkazu.“ Irma se zvedla a vyšla z laboratoře. „Tak kdepak tě máme, mobílku,“ bručela si, zatímco vytahovala z kapsy detektor vysokofrekvenčních vysílačů. Zachytila signál a vydala se chodbou. Jeden roh, druhý...
Mobilní telefon ležel v chodbě, displej ještě svítil. Jenže kde je narušitel?
18 Mikrovlnný laser
Jeden rychlý přesun a Dana nakukuje pootevřenými dveřmi do laboratoře. Oba vězni jsou přivázaní koženými řemeny k anatomicky tvarovaným lůžkům, do kterých se boří jak vánoční ozdoby do vaty. Hyacinta je pak plně soustředěná, skloněná nad terminálem.
Dana vytáhla z opasku speciálně tvarovaný nůž. Teď je ta chvíle! Tiše vklouzla do místnosti a jako had se plazila za Hyacintinými zády až k Jenovi. Přiložila mu ruku na ústa, aby nevykřikl. „Odvážu tě,“ zašeptala a pustila se do přeřezávání silných řemenů.
Šlo to špatně, kůže, nebo spíš černý plast, ze kterého řemeny byly, byl velmi houževnatý. Ještě poslední řemen a – ssst! Ostří čepele sklouzlo po kovové sponě a řízlo Jena přímo do paže.
Odvážný policista ale ani nezasykl, jen zatnul zuby. Dana se zatím plížila ke druhému vězni.
Právě v tom okamžiku se stalo několik věcí najednou.
Vysoké sloupkové hodiny, působící v antiseptickém prostředí laboratoře zcela nepatřičně, odbily půl osmou.
Jen při slézání z lůžka shodil řemen i s ocelovou sponou na podlahu. Třesknutí přezky o dlaždičky zaniklo v bití hodin.
Hyacinta se ohlédla, aby se podívala na hodiny, a spatřila, že jeden z vězňů uniká.
A ve dveřích se objevila Irma.
Dana a Jen se rozeběhli každý na jinou stranu místnosti.
„Chyť je!“ vykřikla Hyacinta. „Toho chlapa dřív!“ dodala, když spatřila Irminu bezradnost. Sama se vrhla proti Daně.
Jen skočil za velký operační stůl. Irma se k němu snažila dostat tu z jedné, tu z druhé strany, ale marně. Nakonec skočila přímo přes desku... a dopadla na plochu stolu, kde zůstala bezmocně ležet, kopajíc zoufale nohama. Jen měl volnou cestu, přiběhl k Daně a chytil jí za ruku. „Mizíme!“ přikázal.
Teoreticky by to pro ně neměl být problém.
Jenže Hyacinta se zatím natáhla pro předmět, zavěšený od stropu na složeném kloubovém rameni. Rameno, s každým segmentem tenčí a tenčí, muselo vážit stovky kilogramů. Bylo ale zjevně vyvážené tak, aby s ním mohlo pohybovat i malé dítě - pokud by na něj ovšem dosáhlo - a aby se samo drželo v požadované poloze. Poslední díl ramene byl krátký, na decimetr tlustý, s pažbou a hrotem nejasného účelu. Celé zařízení silně připomínalo dětský stříkací samopal přidělaný na nakladací rameno dodávky. Nebo pětkrát zvětšenou zubařskou vrtačku. Rameno tedy mohlo být zakončeno vodním dělem, vrtákem, a nebo taky...
„To je mikrovlnný laser! Zmáčknu to a odpařím vám mozek. Ani se nehněte!“ rozkázala doktorka.
Skalský na lůžku mentorsky zavrtěl hlavou: „Ale kolegyně! Mikrovlnný laser je přece fyzikální nesmysl.“
„Přesně tak,“ přikývla Dana. „Mně nějakou zubní vrtačkou strach nenaženete.“
„Jste si s tím tak jistí?“ Hyacinta zamířila na kelímek s vodou na stole vedle automatu na kávu a stiskla spoušť. Voda v kelímku se v mžiku začala vařit.
„Fajn, tohle je trochu přesvědčivé.“ Dana zdvihla ruce nad hlavu. „Jeníku, alespoň ty uteč!“ sykla.
Jena už ale drtily silné Irminy paže. Za minutku už Jena s očividným potěšením přivazovala k jeho lůžku. Dana následovala na postel číslo tři.
„Vy zmije,“ šeptala Dana vztekle. „Vyrábíte z lidí monstra, která pak ničí poslední zbytky normálního, lidského světa!“
Hyacinta se na ní přezíravě podívala. „Co ty můžeš vědět?“
„Vím vše o tvém šíleném plánu na ovládnutí naší země, poslouchala jsem totiž za dveřmi!“
Doktorka se chraplavě zasmála. „Tím lépe. Aspoň si pořádně vychutnáš mé definitivní vítězství!“
Na obrazovce se zatím rozběhly zprávy. A něco nebylo v pořádku.
Na místě označeném jmenovkou „Hana Polívková“ seděl muž.
„Vidíš, tvoje plány jsme ti překazili,“ sykla Dana. „Tvou agentku jsme odrovnali!“
Hyacinta se zle zachechtala: „Ty hloupá. Na tom, kdo moderuje zprávy, mi vůbec nezáleží! Já měla dohodu s redaktorem. Graf se objeví tak jako tak, je totiž ve scénáři. “ Pak se otočila na svou asistentku: „Irmo, dělej, musíme poslat správný obrazec!“
„No vždyť už na to jdu,“ zabručela Irma a zasunula se ke svému terminálu.
Moderátor uvedl hlavní události a předal slovo parlamentní zpravodajce.
„Všechno je ztracené,“ šeptala Dana.
„Ale ne, děvče, mýlíte se,“ odpověděla Hyacinta, stojící nad nimi. „Alespoň pro vás a pana policajta. Zatímco tady profesor si svými postoji už vysloužil věčné zblbnutí, vám dám možnost volby.“
„Jaké volby?“ zeptal se Jen.
„Berte to jako dárek, protože pokud si to budete přát, udělám vám Odpoutání a to docela zdarma.“
„A pak nás budete kontrolovat!“ vyprskla Dana.
„Pokud si to přát nebudete,“ ucedila Hyacinta, „skončíte stejně jako dopadne tady profesor – budete maximálně vegetovat jako pokojové kytky. Co tomu říkáš, Irmo, naděláme z nich raději fíkusy nebo tchyniny jazyky? Irmo? Irmo!“
Irma neodpovídala. Ležela na svém terminálu, poctivě omráčená a bleskově svázaná elektrickou přívodní šňůrou.
Vedle ní stál zahradník.
Hyacinta se natáhla pro svůj závěsný laser, zahradník byl ale rychlejší. S hbitostí, nepředpokládanou u člověka s ne plně funkčním mozkem, skočil po doktorce a praštil jí násadou od vidlí6.
Doktorka sebou plácla na zem. Zahradník do ní dloubl násadou a výsledkem zcela jasně spokojený se obrátil na Danu. „Hy-a-cinta ne vá-zat. Zag-zag pincezna moje!“ pronesl kategoricky a zářivě se na Danu usmál.
Jen probodl zahradníka žárlivým pohledem, vzhledem k připoutání se ale na víc nezmohl. Zahradník se mezitím přišoural k Danině lůžku a začal jí něžně hladit po hrudi. Ta se na něj přísně podívala. „Docela by pomohlo,“ zavrčela, „kdybys mě místo toho osahávání raději odvázal.“
Zahradník odtáhl ruku, jako by se rozmýšlel. „A zag-zag?“ naznačil rukama naprosto jednoznačně požadovanou aktivitu.
Dana přikývla, ignoruje Jenovo zlostné syčení: „Bude, ale nejdřív mě musíš rozvázat. Zkus začít těma přezkama na rukou.“
Zahradník pomalu přikývl a nešikovným pohybem obě přezky uvolnil. Dana mu okamžitě začala pomáhat s ostatními a za pár vteřin už stála oběma nohama na podlaze.
„A teď zag-zag!“ trval na svém zahradník.
„Potom!“ odrazila jeho ruku Dana. „Nejdřív musíme zachránit tuhle zavšivenou republiku.“ Přiskočila k Jenovi a odvázala mu ruce.
„A co já?“ volal ze třetího lůžka profesor Skalský.
„Hned se na vás dostane!“ odpověděla Dana. „Davide!“
„Ano, pincezna!“
„Davide, odvaž prosímtě tamhle profesora.“ Dana zatím přiskočila k terminálu. „Jene, co s tím ale mám dělat?“
Odvázaný Jen jí stanul za zády. „Já nevím. Chtěly odeslat nějaký obrazec. Asi-“
Náhle na krku ucítil dotyk chladné oceli. „S tím vám můžu poradit,“ zasmála se Irma, třímající rukověť zbraně. „Myslím, že jsem v počítačích stejně dobrá jako v jemné práci s laserem. Musím ale zklamat vaše naděje, obrazec jsem stihla odeslat, než mě tady ten magor pošimral na zátylku. Takže máte smůlu. A teď si od toho terminálu hezky odstupte třeba tady k těm lůžkům s řemeny. Davide, ty taky.“
„Ledaže - ?“ přerušila jí Dana.
Irmu otázka naprosto vyvedla z konceptu. „Jaké ,Ledaže?‘, co to melete?“
„Já jenom, že tohle by mělo mít nějaké ledaže. Hrdinové mají vždycky ještě nějakou šanci zmařit šílené plány v posledním okamžiku. Tak to prostě chodí.“
Asistentka se na ní podezřívavě podívala. Pak, jako by si na něco vzpomněla. „No jasně, tohle ,ledaže‘. Tak fajn. Nemáte žádnou šanci, ledaže byste dokázali poslat ten mail znovu a obrazec, co se bude vysílat, nahradit nějakým neškodným obrázkem. To byste se ale museli dostat k mému terminálu, to je ten, jak ho mám přímo za zády, nalogovat se, otevřít poštu, vlézt do ,Odeslané‘, najít poslední mail a poslat ho znova s novým attachmentem. A to pochybuju, že stihnete, protože ekonomická relace, kde se ten graf objeví, právě začala.“
„Hezky jsi jim to řekla, Irmo,“ ozvala se ze země Hyacinta, které se povedlo vstát. A teď je prosím znovu ulož, ať mě nevyrušují. Skončíme to s nimi hned po relaci. A podej mi ten laser, budu je držet v šachu. Zatraceně Davide, ty nevíš, že to, co držím, je zbraň? Davide!“
David nereagoval. Blížil se k profesorce, v ruce své oblíbené vidle.
Hyacinta naposledy zavřískla a pak stiskla spoušť tepelného laseru.
Ve stejný okamžik David skočil přímo proti doktorce.
V místnosti to zasyčelo. David se nevyhnul prvnímu zásahu, ale než Hyacinta stiskla spoušť podruhé, stačil jí vidlemi srazit ruku. Doktorka minula a vpálila plnou dávku do vodního zásobníku luxusního automatu na přípravu kávy, zabírajícího u zdi prostor mezi dvěma pracovními stoly. Přístroj okamžitě explodoval a pokropil všechny horkým deštěm z dvaceti litrů vody a dvou kilogramů nenamletých kávových zrn. Vonná pára vzápětí vytvořila v místnosti hustý oblak, ve kterém se obě bojující postavy na okamžik ztratily z dohledu. Byl to ovšem dost dlouhý okamžik na to, aby z páry vyšlo několik neartikulovaných výkřiků, plácnutí a bouchnutí, jaké asi dělá třeba tupý předmět dopadající na něčí hřbet.
Když se pára rozptýlila, stál David vítězně uprostřed místnosti. Z jeho šatů zbyly ohořelé cáry, ze kterých se ještě místy kouřilo. Irma ležela na podlaze, opět svázaná přívodní šňůrou. Jen spěšně přivazoval Hyacintu k lůžku, zatímco rameno laseru se komíhalo vysoko u stropu, mimo dosah každého, kdo by si nevylezl na stůl. Dana zatím přiskočila k Irmině terminálu.
David se podrbal na zadku a strhl tím ze sebe zbytek ohořelého oděvu. Zrak všech, kdo se na něj dívali, zkameněl v němém úžasu. Zatímco Danu paralyzovala představa, že na tomhle rejdováku dnes odpoledne tancovala, Hyacinta zírala někam jinam než na nadměrný orgán, tyčící se po laserovém šoku v celé své délce. Na vnitřní straně pravého stehna bylo i přes špínu a spáleniny jasně patrná velká rudá skvrna. „Davide, vždyť ho máš…přesně tam, co já!“ vykřikla Hyacinta. „To není možné, ty jsi můj syn! Musíš být!“ A šílená doktorka propukla v hysterický pláč.
Rychle se ale opanovala, když viděla, jak Dana šmejdí prsty po klávesnici. „Stejně už nic nezměníte,“ zaskřehotala, „za minutu jde do éteru obrazec a doba mé vlády nastane!“
Dana zuřivě mačkala Enter. „Co, už za minutu? A jaký je heslo?“
„To bys chtěla vědět kočičko, co?“ odplivla si Irma.
Danin zrak bloudil po okolí monitoru. Čeho se může chytnout? Jediné, co tu viselo, byla žlutá cedulka přilepená na monitoru. Deset písmen a číslic.
Zkusila je zadat... a byla uvnitř.
„Já ti říkala, ať si to heslo nelepíš rovnu na monitor,“ zavrčela Hyacinta na Irmu.
„To proto, že musí bejt tak složitý,“ zakňourala Irma ublíženě. „Já si to jinak nepamatuju!“
Zatím se Dana potýkala s další zvláštnosti Irmina počítače. „Co mám poslat místo toho obrazce, tady je to samý porno! To nemůže do vysílání!“ Obrátila se na Irmu: „Ty krávo, to nemáš v kompu jedinej normální obrázek?!“
Irma se jen spokojeně ušklíbla.
„Tak tam dej něco náhodnýho,“ radil Jen. „hlavně dělej! Zkus Google a štěstí!“
Dana poslechla doslovně. Zadala požadovanou frázi do vyhledávače obrázků. Stránka jí nabídla dvacet náhledů. Zvolila ten, který jí připadal nejneutrálnější, zkopírovala URL a dala odeslat.
Televiznímu monitoru, doposud tiše vysílajícímu osudové zpravodajství, se náhle zapnul zvuk. Všichni stočili zrak na televizní monitor. „Hodina H, minuta S, vteřina V,“ zadeklamovala Hyacinta.
„Paní kolegyně, podle soustavy SI je základní jednotkou času jedna sekunda,“ opravil jí Skalský. „Vteřina slouží pouze k měření úh-“
Poblíž stojící Jen mu jediným pohybem paže zacpal ústa.
Všichni teď zírali na televizi. Hlasatel pozvedl tabulku, na které se měl obrazec ukázat. „A tady máme poslední ekonomická čísla,“ začal.
Jenže nedokončil. Na okamžik se zarazil a obrátil se mimo kameru. Pak tím směrem souhlasně kývl a trochu mu zaškubalo v koutcích úst.
„Ano,“ pokračoval pak zcela vážně. „Obávám se, že tento obrázek vyjadřuje obtíže naší ekonomiky ještě výstižněji než graf, který jsme vám chtěli ukázat původně.“
Dva a půl milionu českých diváků tak mělo příležitost si ověřit, že česká ekonomika je tentokrát opravdu v prdeli – a to dokonce v koňské.
19 Odpoutání
„Ale co uděláme s nimi?“ Dana se ohlédla po svázané Irmě. Jenže obří sestra už na podlaze neležela, válela se tam jen roztrhaná šňůra. David stál bezradně na místě. „Já - ne - to,“ vrtěl hlavou. „To samo.“
„Měli jste si mě prohledat,“ ucedila Irma spokojeně. Stála přitom u Hyacintina lůžka, v levačce nůž, natažený proti vetřelcům. Druhou rukou zatím horečně manipulovala s ovládacím panelem. Už docílila toho, že se polštář lůžka vztyčil kolem doktorčiny hlavy a obklopil jí věncem elektrod.
„Dělej, rychle, pusť to už konečně, copak to neumíš přeprogramovat?“ povzbuzovala jí doktorka. „Kéž bych to tak mohla udělat sama!“
„Co to děláte?“ zařvala Dana.
Hyacinta se ďábelsky zasmála: „Chachá, osvobozuji se! To jste nevěděli, že já si na svůj rozum celá ta léta sáhnout nedala ani od nějakého pitomého psychoanalytika!“
„To je vidět,“ poznamenal ironicky Jen.
Hyacinta ho ignorovala: „Můj mozek je přírodní originál. Jenže teď si ho vylepším. Udělám si Osvobození a budu ještě inteligentnější, logičtější, nebezpečnější. S takovým mozkem dokážu vybudovat kliniku znovu. Pak se přede mnou nebude třást jenom tahle pitomá, zaprděná zemička! Pak budu vládnout celému světu!“
„Jenže to nestihneš!“ vykřikl Jen a skočil po Irmě, zadávající na panelu program.
„To nesmíš!“ zavřeštěla Hyacinta. „Irma musí zadat správnou sekvenci!“
Jen visel na zádech Irmě, která teď jen s obtížemi trefovala správná tlačítka na dotykovém displeji. Povedlo se mu vyrazit Irmě z ruky nůž a nyní jí začal škrtit, „Už to bude, paní,“ zasípala Irma. „Jenom zvolím program“
Dana jí odrazila pravačku od displeje. Irma se s Jenem na zádech roztočila a povedlo se jí odhodit policistu přes celou místnost. „Ještě Enter!“
„Ne!“ Dana i Irma skočily obě najednou po panelu. Ozvalo se pípnutí. Polštář kolem Hyacinty se rozzářil přízračným světlem. Doktorka se naposledy hystericky zasmála, pak upadla do bezvědomí.
Irma smetla Danu a otočila se, odhodlána bránit lože své paní vlastním tělem. Ze záňadří vytáhla další zavírák. „Teď na nic nešahejte, nebo jí zabijete!“ přikázala.
Všichni ustoupili o krok zpět, Jen se přitom shýbl pro první odhozenou kudlu.
Teď to bylo nůž proti noži.
Do útoku se ale nikomu nechtělo. Irma nehodlala opustit blízkost stolu, Jen s Danou měli obavy, že může mít po kapsách ekvivalent obsahu několika kuchyňských šuplat. A David se spokojil s tím, že se postavil těsně vedle Dany a položil jí, dost vlastnicky, ruku na zadek.
Jen se na oba zuřivě zadíval. Pak přikázal Daně stáhnout od stropu laser a Davidovi hlídat Irmu z druhé strany stolu.
„Co teď?“ zeptala se Dana, když bylo obklíčení dokonáno.
„Můžete mě třeba konečně odvázat,“ navrhl zezadu Skalský.
„Jo, to je dobrý nápad,“ přikývl Jen. „Dano, drž je na mušce.“
Jen došel k lůžku, kde byl přivázaný Skalský. „Koukám, že vás přidělala nějak důkladnějš,“ pokýval hlavou, když viděl sadu řemenů utažených pomocí servomotorů.
„Nojo, byl jsem tu první, tak mi věnovaly zvláštní péči,“ ušklíbl se profesor. „Myslím, že někde na ovládacím panelu bude tlačítko na uvolnění těch řemenů.“
Jen si prohlédl panel. „Jo, jedno tady vidím. Tak já ho zmáčknu.“
„Do toho, mladý muži. Hlavně tu ďábelskou mašinu nespusť.“
„Jasná věc, profesore.“ A Jen stiskl tlačítko.
V lůžku to zabzučelo.
Ale namísto, aby se uvolnily řemeny, zdvihl se kolem Skalského hlavy polštář s elektrodami.
„Co to vyvádíš?!“ zavřeštěl profesor.
Jen od lůžka zděšeně odskočil. „Zmáčknul jsem tlačítko ,Release‘!“
„Ty hlupáku, ty jsi spustil Odpoutání! Zastav to, nebo raději už na nic nesahej, nééé!“ vřeštěl profesor. Zakrátko ale zmlknul. Elektrody se rozzářily, operační zákrok započal.
„Sakra, co jsem to udělal?“ vykřikl zoufalý Jen.
„Tak tomu říkám dobrá práce,“ uchechtla se Irma. „Vítej v klubu neurochirurgů amatérů.“
„A co bude teď?“ zeptal se Jen.
„Teď můžete jedině čekat. Co takhle dát si cigárko?“ navrhla Irma. Schovala nůž a vytáhla krabičku pallmalek. „Vždycky jsem si tady dole chtěla zapálit. Ale ona-“ ukázala na Hyacintu,“ mi to nedovolila. Víte, jaký to je, přejít po letech na nekuřácký pracoviště?“
Dana Irmě pohrozila laserem: „Může to být vaše poslední cigareta, pokud neuděláte, co vám přikážeme.“
„Ale jděte holka, vidím vám na očích, že byste to nezmáčkla.“
„Možná máte pravdu. Ale Jeník je policista, ten má na takové věci výcvik.“ Dana podala rukojeť laseru Jenovi.
Irma se chraplavě zasmála: „Jo, to jsem si všimla, že seš od rány, když jsi tak parádně zvládnul poslat pana profesora pod nůž.“
Jen nic neříkal, jen hlaveň laseru se lehce komíhala. „Dano, co s nima teda uděláme? Přišlas na něco?“
„Zatkni je. To snad můžeš.“
„Jenže zatím nespáchaly nic, za co bych jí mohl zatknout.“
„Co ty operace?“
„Není zakázáno.“
„Vymazání Soniny paměti?“
„Bez důkazu.“
„Omezování osobní svobody?“
„Tvrzení proti tvrzení.“
„Všechno jsem nahrávala.“
„Záznam pořízený bez vědomí všech stran soud jako důkaz nepřipustí.“
„Dáme to novinám.“
„Ututlají to. Víš, jak dopadla Soňa.“
„Krucinál, tak co navrhuješ?“
„A co třeba jí odpojit? Odpálit zásuvku, a je od ní pokoj.“
Dana zavrtěla hlavou. „To nemůžeme. To by byla vražda.“
„Jakápak vražda,“ nesouhlasil Jen. „Akorát drobný selhání techniky.“
„Tak takovýhle selhání ti teda zakazuju!“
Jen nerozhodně pokrčil rameny. „Tak si něco vymysli sama!“
Irma už se smála z plna hrdla. „Jéžiš, to jste teda pěkný žabaři! Vyhráli jste jackpot a najednou nevíte, co s ním?“
„Nepleť se do toho!“
Irma se chytla za hlavu. „To snad nemyslíš vážně.“ Sestra se odpojila od Hyacintina lůžka, které dosud hájila, a vyšla naproti zkoprnělému Jenovi. „Hele, tak já vám poradím. Co takhle, kdybyste to tady zlikvidovali? Můžete začít tím, že to tady touhle vařící pistolkou našijete do všech těch počítačů okolo. Však nejsou napojené na operační lůžka,“ ukázala po laboratoři.
Pak vzala nedopalek své cigarety a cvrnknutím ho poslala kolem Jenova nosu přímo do koše na papír. „A až za deset minut skončí ty dvě operace, tak to tady můžete třeba podpálit,“ dodala. „Kapišto?“
Jen pozdvihl laser a nerozhodně ho namířil na první terminál. „No, tak do toho, mladíku,“ povzbudila ho Irma.
Dana pokrčila rameny.
Jen zavrtěl hlavou: „Nemůžu ničit důkazy.“
Irma mávla rukou. „Ale sakra, ty seš ale trouba. Dej to sem.“
V jednom okamžiku držel pistoli laseru Jen. O dvě vteřiny později se Jen válel v koutě místnosti a laser třímaly sloní paže Irminy. Zakrátko vzplály všechny monitory a chytré krabice v dosahu.
„Co si člověk neudělá sám, to nemá,“ odfrkla si Irma. Zamířila laserem na trojici. „A teď si počkáme, až se naše Růženky probudí.“
20 Finále
A pustila se do hysterického pláče.
Všechny tím vyděsila natolik, že ustoupili ke krajům místnosti, tak blízko k hořícímu vybavení, jak jen to šlo.
Irma se vzpamatovala první: „Co se stalo, paní?“
Doktorka Hyacinta zkřížila ruce na prsou a pak je zdvihla ke stropu: „Všechno je má vina! Vy všichni,“ ukázala kolem, „jste oběti mého šílenství. Teď to vím.“ Padla na zem před Davida: „Kaji se a omlouvám, můj synu za to, že jsem tě já, tvoje matka, odvrhla na prahu tvého zrození. Nyní, když mi spadly klapky z očí, chci se tě zeptat na jediné: Dokážeš mi odpustit?“
David se na ní nechápavě zadíval. Pak, jako by mu myslí prošlo náhlé osvícení. Ukázal na Danu: „Dáš - mi – pinceznu?“ zeptal se pomalu.
„Dám ti všechno, co mám: všechnu svou lásku. Ty jsi můj syn, nech mě, ať tě obejmu!“
Irma se vrhla k nohám své paní: „Jsi v pořádku? Byla jsi přece Osvobozená, tak co vyvádíš?“
Hyacinta se ohlédla na panel: „Mám dojem, má milá Irmo, že jsi to trošku pokazila. To, co jsi mi tam nastavila, nebylo rozhodně to, co jsem po tobě chtěla. Ale já ti odpouštím, dítě. Vím, že jsi to udělala s dobrým úmyslem.“
„Ale paní, to bylo omylem,“ vyjekla Irma zděšeně. „Jak mi ta holka skočila po ruce, tak spustila opačný proces !“ Irma pohlédla na panel, laser ale nepouštěla z ruky.
„Já za nic nemůžu, chtěla jsem to zastavit “ podotkla Dana.
Hyacinta jí ale nevnímala, veškerou pozornost věnovala Irmě: „Já tě z ničeho neobviňují, naopak. Sama tě teď prosím za odpuštění.“
„A za co?“
„Za to, že tě po celá ta léta tajně miluji a neřekla jsem ti o tom nikdy ani slovo!“
Jen se přitočil k Daně: „Tak teď už to hraje na ústav, to já poznám,“ zašeptal.
„Myslíš?“ odpověděla Dana. „Já mám jiný dojem.“
„Irmo, já vím, co jste mi tam nastavily,“ pokračovala Hyacinta. „A jsem tomu ráda! Poznávám to teď na sobě. Ty vlastnosti původního projektu nového člověka. Lásku ke všem bližním, altruismus, čest, pravdomluvnost, zodpovědnost, svědomí, upřímnost a čistotu všech citů i činů! To všechno mi teď trhá srdce na cucky, ale přesto, přesto tě nemohu nenávidět, když tě současně tak hluboce miluji!“
Irma při tomto projevu zvolna bledla.
„Na to vám kašlu, doktorko!“ vypravila ze sebe nakonec. „Já jsem přišla za vámi, sloužit vašemu projektu, protože se mi zamlouvala jeho rafinovaná šílenost a protože jsem tím měla možnost dělat si tu svoje. Ale když vidím, co to s váma udělalo, na to vážně nemám žaludek. Já to balím. Tady máte nářadíčko, vyvražděte si to tu sama.“ Hodila rukovětí laseru po Hyacintě. „A vy, chudáčkové, se tu taky mějte fajn. Třeba si ještě užijete trochu zábavy s touhle milou starou paní! Sbohem!“
Při odchodu vzala za dveře tak mocně, že vytrhla obě křídla.
Hyacinta se vrhla za ní: „Lásko, to mi nemůžeš udělat, nemůžeš jenom tak utéct!“ V běhu jí zastavilo až rameno laseru. Pokorně se vrátila zpět. Teprve teď, jako by zaregistrovala i přítomnost Dany a Jena. „A co vy tady ještě děláte? Vypadněte!“
„No,“ Jen postoupil o krok: „Je tu ještě profesor Skalský. Udělali jsme mu, ehm, tak trochu omylem, odpoutání.“
„Ah ano, pan profesor.“
„Nic mi není,“ ozval se probouzející se Skalský. „Můžete mi pomoct z té postele?“
Jen k němu přiskočil „To není tak jisté. Ani se nehněte.“
Hyacinta k nim přikráčela. „Přesně tak. Dovolte mi provést malý test. Mladíku, vy podržte ten mikrovlnný laser. Tak, porovnáme strukturu markerů před a po operaci. Ležte profesore.“
Netrvalo to ani půl minuty a výsledek byl na světě. „Pustím ho. Je zcela neškodný,“ zhodnotila Hyacinta.
„Jak to?“ zeptala se Dana.
„Jak to, že jsem neškodný? Přece jste mě odpoutali. Měl bych být racionálnější, méně skurpulózní a vůbec...“
„A pozorujete to na sobě?“
Profesor se zcela nelogicky podíval na své paže. „Abych řekl pravdu, tak ne,“ připustil.
„Přesně tak,“ vysvětlila Hyacinta. „ Co vás znám, jste takový slizoun, že vás Odpoutání už změnit nemohlo.“
„A co bude teď?“ zeptala se Dana.
„Teď odsud zmizíte. Všichni až na Davida. Budeme tu mít nějakou práci.“ Hyacinta namířila laser na jedno z operačních lůžek.
„Bude pincezna?“ zeptal se David.
„Ne,“ odpověděla Dana. „Pincezna odchází.“
„Ale – já ci zag-zag!“ David se vrhl Daně k nohám.
Jen ho hrubě odstrčil. „Až někdy jindy!“
David se svinul do klubíčka a začal plakat. Hyacinta k němu přiskočila a začala ho chlácholit: „Co ti chybí, miláčku? Chceš něco? Chceš hračku?“
A podala mu rukojeť laseru.
21 Schrödingerův strop
„Shrnul jste to za všechny, profesore,“ souhlasila Dana. Seděli v motorestu na dálničním odpočívadle. I na vzdálenost pěti kilometrů bylo vidět, jak ze zámku na druhé straně údolí šlehají plameny. Z údolí byly slyšet ozvěny sirén hasičských vozů.
„Ale stejně je to smůla,“ povzdychl si Skalský smutně.
Jen vážně přikývl. Skalského Octavia byla zasažena hořícím chuchvalcem čehosi, co vyletělo z rozhořívajícího se zámku, a co se bezpochyby jen shodou náhod trefilo přímo do střechy vozu, proletělo do kabiny a vůz prakticky okamžitě zdemolovalo. Na dálnici se dostali Jenovým autem parkujícím naštěstí za skálou dole u řeky.
„Ne, nemyslím to auto,“ mávl rukou profesor, „na požár bylo pojištěné.“
„Tak to, že doktorka Hyacinta zničila všechny svoje vynálezy? Vždyť je to jenom dobře,“ ozvala se káravě Dana.
Skalský unaveně zavrtěl hlavou. „Ani to ne. Víte slečno, já jsem technooptimista. Věřím, že konkrétní technologie vznikne až tehdy, kdy je zapotřebí, a pokud se objeví předčasně, nenajde si vůbec cestu na svět. Ale podle mého skromného úsudku, jakožto znalce drobných středověkých památek v tomto kraji, bylo sídlo kliniky patrně posledním zámečkem se zachovalými renesančními stropy v okruhu padesáti kilometrů. Nebyly nikde zdokumentované, ale já jsem si jich dobře všiml.“
„Když o nich nikdo nevěděl, to je, jako by nebyly.“ odvážil se Jen.
„Dokud nám o nich neřekl!“ vykřikla Dana. „To jste si to nemohl nechat pro sebe?“
„Udělal jsem to schválně.“ odpověděl Skalský jedovatě. „Abych nebyl s tím tajemstvím sám.“
Dana ho provrtala svým vražedným pohledem. „Jeníku, jdem!“ přikázala. „S tímhle vrahem krabicových koček už nechci mít nic společného. A do Prahy,“ obrátila se na profesora, „si dojeďte stopem!“
Epilog
Soňa si na kauzu sérum úspěchu začala rozpomínat postupně až během následujících čtrnácti dnů. To už ale bylo pozdě honit bycha, jakož i důkazy a tak její články v budoucnu nikdy nepřekročily hranici bulváru.
Vztah Jena a Dany přetrval, přestože doznal událostmi na zámku jistého ochlazení. Jen se stal poněkud žárlivějším a Dana si zase čas od času vzpomněla na zážitek, který jí David poskytl, a který si s sebou bude nosit nejspíš celý život. Nakonec se ale moudře rozhodli na vše, co se tam odehrálo, zapomenout a dokonce ani Zelený Svět kolem kliniky nerozpoutal žádnou kampaň. Stejně už nebylo kolem čeho.
Profesor Skalský se po strašlivém zážitku s Odpoutáním stal horlivým zastáncem názoru, že základní teze svobodné společnosti ,dokážete vše co chcete, pokud se budete dostatečně snažit' je zcela mylná, a nerozpakoval se s touto svou novou pravdou horlivě seznamovat všechny své studenty. Zcela logicky byl proto po skončení akademického roku univerzitou odeslán do starobního důchodu.
Doktorka Hyacinta Herbigová a David z hořícího zámku na poslední chvíli unikli a padli do rukou přivolaným požárníkům. Následně se oba dostali do ústavní péče. Když se zjistilo, že doktorka není nebezpečná, ale pouze překypuje láskou ke svým bližním, byla pověřena péčí o vážněji postižené klienty ústavu (aniž by ovšem nabyla ztracené svéprávnosti). Mohla si tak znovu dát říkat ,Zvonečku‘ a kariéru definitivně pověsit na hřebík. V ústavu pečuje nejvíce o Davídka a dvě tajemné školačky. Ty se mimochodem během půl roku naučily alespoň mluvit a daly se s Davídkem docela dobře dohromady. Tajně distribuované nahrávky jejich společných aktivit výrazně sanují ubohé ústavní příjmy.
Záhada původu školaček i bezdomovců zůstala nerozřešena. Irma, která je měla na svědomí, odjela v černém Mercedesu neznámo kam. Co zmizelo s ní, se ohledáním rozvalin shořelého zámku nedalo zjistit, povaha jejích dalších soukromých experimentů proto zůstala zahalena tajemstvím. (Tedy zůstane alespoň do chvíle, než o nich po světovém úspěchu tohoto dílka napíšu nějakou nastavovanou kaši.)
Zdánlivě zcela nezávisle na požáru kliniky došlo v průběhu následujících dvou měsíců k četným změnám na pozicích vysokých státních hodnostářů. Nastala velká obměna vlády, desítky dalších vlivných osob se stáhly do ústraní, tucet z ničeho vzniklých televizních hvězd se propadl do zapomnění. Jediný z klientů kliniky, který neodstoupil ze své pozice, byl prezident republiky. Dovolíme si zde poodhalit jeho tajemství: Náš prezident si na klinice nechával odoperovat hemeroidy, žádnou neurochirurgickou operaci neprodělal. Je takový od přírody.
Konečně je třeba vyjasnit, proč se v televizi na obrázku objevilo právě to, co se tam objevilo. Dana se to později pokusila vysvětlit Jenovi takto: „Víš, ono to bylo vážně těžký. Vyhledávače nejsou od toho, aby našly něco náhodného. Vypadlo na mě deset obličejů, nějaké malůvky a pak něco, co docela dobře mohl být taky ten obrazec. Ten koňskej zadek vypadal, že tam nadělá nejmíň škody.“
„Tak hlavně nikde neprokecni, žes to nějak ovlivnila. V televizi jsou z toho docela hin,“ odpověděl Jen a tím byla mezi nimi celá věc uzavřena.
Jen měl pravdu. Vyšetřování sice nic nezjistilo, ale zpravodajský tým byl pro jistotu rozprášen do regionálních studií, archivů a jiných zapadákovů. Zaskakující moderátor, i když zjevně za nic nemohl, začal být nasazován jen na půlnoční zprávy, což ovšem pomohlo prosadit se jeho dosud upozaděnému dvojčeti.
Jediný, koho celá ta záležitost kolem obrázku koňské zadnice nemrzela, byla moderátorka Událostí Hana Polívková. I když by jí stejně zajímalo, kdo byl ten tajuplný zachránce, který se k ní pár minut před nástupem na plac tiše přiblížil a píchl jí tu uspávací injekci.
Konec
Poznámky
5 Jistě jste pochopili, že barva znamená závažnost situace a zvířátko věc, kterou je třeba udělat. Raději proto nechtějte vědět, do čeho by se Karolína pustila, kdyby jí Dana poslala signál růžový panter nebo černá vdova.
6) A ne abyste se ptali, kde se tam ty vidle objevily. V tomto případě je zřejmé, že si je zahradník přinesl s sebou. Je to koneckonců zahradník, ne Fox Mulder.
