První, co Sylva spatřila, když otevřela oči, byly bledé hvězdy svítící na útržku oblohy mezi korunami stromů. Ležela na nějakém kabátu, jen tak na zemi. Překvapilo ji, že první, o čem uvažuje, je, které souhvězdí asi vidí. Pak hvězdy zakryl pomalu postupující mrak.
Někdo jí posvítil do obličeje. Zamrkala. „Probrala se,“ řekl neznámý hlas. Pak se nad ní někdo naklonil. „Máte někde doklady?“
„Proč?“ zeptala se malátně. Pusa ji poslechla. Co údy?
„Nemáte žádnou identifikaci. Potřebujeme znát kategorii vašeho zdravotního pojištění.“
Sylva se zvedla na loktech. Ruce nebolely, zlomené tedy nebyly. Nebo byla v šoku?
„Mám.. trojku,“ odpověděla. Vzhlédla k tazateli. Byl jím voják v ministerské uniformě. Druhý stál vedle něj.
„Aha,“ odpověděl ten první. „Tak zkuste vstát, jestli vám nic není.“ Podal jí ruku a opatrně jí pomohl opřít se o blízký strom. Sylvě se točila hlava, ale vydržela stát. Rozhlédla se, alespoň tím směrem, kde jí nestínil kmen. Kozlík stál pořád zaklíněný o strom pár metrů od ní. Všude kolem se míhala světla baterek.
„To jste mě vytáhli z auta?“
„Přesně tak.“
„Měla jste z pekla štěstí,“ poznamenal ten druhý. „Ostatní takový neměli.“
„Cože?“ vyjekla Sylva. „Kde jsou ostatní? Doveďte mě k nim. Byla tam dívka…“ Hlas jí selhal.
„Nevím, nemáme rozkazy...“ odpověděl první voják. Tázavě se podíval na druhého, který jen pokrčil rameny.
Jejich váhání přerušil důstojník, který k nim spěšně přiběhl. „Jste při vědomí,“ prohlásil úsečně, „skvělé. Identifikovali jsme vaše přátele. Jeden zemřel, zbylí dva nejsou při vědomí. Ti dva jsou zranění způsobem, který nekryje jejich zdravotní pojištění. Potřebují neodkladnou péči. Je tu záchranka, ale aby je mohli odvézt do nemocnice, musíme mít záruku, že někdo uhradí všechny nekryté platby. Prosím, podepište tenhle revers.“ Podal jí předem vyplněný formulář.
Sylva na něj prázdně hleděla.
„Kdo zemřel?“ zeptala se slabě.
Důstojník se na ni účastně podíval. „Francis F. Telecký.“
Ačkoliv tohle byla ve své podstatě zlá zpráva, Sylvě spadl obrovský kámen ze srdce. Anna žije!
Ale jak to, že jim neplatí zdravotní pojištění? Vždyť alespoň Anna má určitě stejnou třídu jako ona. Zoufalství začal nahrazovat vztek. Přeletěla papír očima. Pokud podepíše, zaručuje se, že v případě platební neschopnosti postižených za ně uhradí veškerou dlužnou zdravotní péči.
Pod reversem bylo propiskou dopsané krátké zdůvodnění, proč není odvoz záchrankou krytý z běžného pojištění. Anna měla třetí třídu a u jména uvedenou poznámku: Pro úrazy mimo region bydliště je třeba cestovní připojištění. Tohle Sylva nevěděla, i když se to vztahovalo i na ni.
T. na tom byl ještě hůř. Sylva si přečetla, že má pojištění IV. kategorie, které pouze zakládá nárok na ošetření. Veškerá zdravotní péče ale musí být dodatečně uhrazena.
Samozřejmě že tím, kdo se za ně zaručí.
Takové svinstvo!
Ale Anna je těžce raněná.
Vzala nabízené pero a podepsala. Důstojník papír rychle složil a vzdálil se.
„Co byste udělali, kdybych se neprobudila?“ křikla za ním.
„Nebojte se, my bysme si poradili,“ odpověděl důstojník. „Naložte je, jsou hrazení!“ zavolal kamsi dopředu.
Sylva pochopila, že je asi hned odvezou. „Počkejte!“ vykřikla. „Pojedu s ní!“
Nikdo jí ale neodpověděl. Pokusila se jít za důstojníkem. Vrávoravě proklopýtala kolem džípu. Dokázala ale dojít jen dalších pár metrů, než se jí zatočila hlava, takže se musela opřít o strom. Vojáci, kteří ji předtím zvedli, ji teď sledovali, ale už jí nepomohli. Na druhou stranu jí ani nebránili. Několikrát se zhluboka nadechla a pustila se dál, směrem, kde viděla světla automobilů a tušila cestu, ze které předtím odbočili.
Napětkrát tam došla. Zahlédla Frankovo tělo, s hlavou přikrytou jeho vlastní větrovkou. Na cestě stála sanitka, dva zřízenci v reflexních overalech do ní právě nakládali nosítka s Annou. Uviděla její tvář, bledou jak křída, s temnými kruhy pod zavřenýma očima. Přes ústa a nos měla kyslíkovou masku.
Kolem se poflakovala zhruba desítka vojáků, opodál stály dva Hummery a osvětlovaly scénu.
Sylva vykřikla jméno své lásky a rozeběhla se k sanitce. Než tam doběhla, přistoupili k ní dva vojáci a zadrželi ji. Přišel důstojník, který s ní předtím mluvil, a vysvětlil jí, že do sanitky nemůže.
„Nejste jejich příbuzná,“ řekl mírně.
„Jéžišmarja,“ vykřikla Sylva zoufale. „Vždyť já tu sanitku prakticky platím!“
„Je mi líto,“ odpověděl důstojník. „Potřebujeme vás tady k podání vysvětlení. Do nemocnice se za nimi dostanete zítra.“
„Ale to nemůžete! Co když do zítřka zemře?! Pane doktore, bude Anna v pořádku?“ obrátila se Sylva na muže v overalu, který právě nastupoval do sanity.
Ten se na ni ohlédl, a Sylva poznala, že mu nemůže být ani dvacet. „Těžko říct, slečno,“ odpověděl. „Já jsem jenom medik, kolega je šofér. Doktory dostane až ve špitále. Ale resuscitovali jsme ji, tak se uvidí. Přijďte zítra.“
„A kam ji vezete?“
„Do Všeobecný v Mostě, kam jinam.“ Medik bouchl dvířky a sanitka se houpavě rozjela pryč.
Dívala se za odjíždějícím autem a z očí jí tekly slzy.
Důstojník jí položil ruku na rameno. „Pojďte,“ řekl. „Tady už nic nevyřešíme.“
~~~
Ráno ji nechali jít.
Vyšla do chladného šera, na ulici bez brzkých chodců, stále ještě překvapená z toho, že tady na periferii se věci řeší docela jinak než v Praze.
Samozřejmě, prodělala si výslech, který trval víc než dvě hodiny. Ale z Ministerstva Informatiky se nikdo neukázal. Vyslýchání samotné se pak obešlo bez všech těch osobních formulářů nebo napůl zastřených nabídek; a nakonec i bez výhrůžek. Prostě se jí vyptali na všechno, co se dělo. A Sylva, s těžkým srdcem a otupělou myslí, na to všechno odpověděla.
Mohla – na to, proč se to všechno dělo, se nikdo neptal. Bylo to tak nečekané, že se Sylva skoro sama zeptala, proč nechtějí vědět víc. Naštěstí se včas opanovala; a její zvědavost uspokojila ledabylá poznámka těsně před koncem výslechu: „Teď od vás víc nepotřebujeme,“ řekl ten úředník. „A kdyžtak víme, kde vás najdeme.“
Procházela ulicemi neznámého města a snažila se přijít na to, kterým směrem se má dát. Hlava jí klesala únavou, žaludek jí plaval a nohy ji stěží nesly. Přesto šla dál, dokud nenarazila na otevřené bistro.
Dala si alespoň kafe; na nic jiného její vyčerpaný mozek v tu chvíli nepřicházel. Ano, věděla, že musí do nemocnice za Annou a T.-em. A že ona sama také není zrovna fit – tipovala by se alespoň na lehký otřes mozku. Jenže v tuhle chvíli neměla už žádnou energii na to, pustit se do čehokoliv. Kromě toho, přišla nakonec na rozumné vysvětlení své nemohoucnosti, nemocnice takhle brzy návštěvy přijímat nebude. A sama si k doktorovi zajde až v Praze, čert ví, jak to tady má s pojištěním.
Seděla tedy nad chladnoucí kávou a nechávala se zvolna ukolébávat ke spánku.
Z něj ji vyrušil barman. „Slečno, tady není noclehárna,“ zahučel na ni, spíš dobrácky než výhružně.
Otevřela oči a podívala se na něj. Periferně postřehla, že v baru už jiný host není, „Buď si ještě něco dej,“ zatykal jí, „nebo si di vodprosit toho svýho,“ poradil jí. „Máš vůbec prachy?“
Sylva si vzpomněla, že má peněženku naditou standardy, kterými Frankovi za auto už nikdy nezaplatí. Jistě, bude potřebovat každý cent, aby zaplatila léčbu svých přátel, ale to bude až odpoledne. Teď může pustit chlup.
Přikývla a vytáhla jednostandardovou bankovku. „Máte, ehm, whisky?“ zeptala se nejistě. Barman ukázal na řadu zaprášených lahví na nejvyšší polici, „Vyber si.“
„Já se v tom nevyznám. Vemte nějakou dobrou. A sobě taky nalijte,“ dodala z náhlého popudu. Snad někde četla, že se to tak má.
„Bude to za čtvrt stadnardu,“ podotkl barman. Sylva nic neříkala a tak zašel pro plochou láhev a dva plastové panáky. Do obou nalil štědré dávky.
Sylva si automaticky přiťukla.
„Tak na co?“ zeptal se její náhodný společník.
Sylva mlčela.
„Eh, tak na dobrý ráno,“ prohlásil nakonec barman, než do sebe obrátil třetinu obsahu sklenice. Sylva se stále snažila přijít na něco, co by mohla říct.
„Seš ňáká nemluvná,“ prohodil zatím chlapík. „To není normální, když sem v pět ráno přijde holka, a sedí jak boží umučení. To je mi hned jasný, že měla ňákej malér. A když pak pozve barmana ke stolu a naleje mu, tak to už je předehra k tomu, že si taky vyleje srdíčko.“
Sylva si ho znovu prohlédla. „Když já už jsem dneska všechno řekla,“ ušklíbla se smutně. „Před chvíli na kriminálce.“
Barman nehnul ani brvou, jen pokrčil rameny. Jako by říkal: Tak to můžeš říct i mně.
A Sylva poslechla. Vypověděla mu celou historii, od prvního vyhlášení podivínkou před čtvrt rokem až po včerejší havárii džípu, při které zahynul chlap, kterého najali, a kterého sotva znala.
Barman ji nevyrušoval. Jen, když dopila sklenici, nalil jí sám. „Na účet podniku,“ to byla jeho jediná slova za celou půlhodinu.
Promluvil, až, když skončila. „Dobrá storka. Hned bych na ni koupil autorský práva. Teď by to asi chtělo ode mě ňáký to rozhřešení, ne?“
Sylva němě přikývla.
Barman se usmál. „Fajn, tak já ti poradím zadara. Pěkně v tom lítáš a vůbec nemáš tucha, kam tě to foukne. Takže to chce zklidnit hormon. Zajdi za kámoškou do špitálu, kup jí pár jablek a pak zalezte domů a nechte to všechno plavat. Ony ty průsery nikam neutečou a dost možná, že se jich spousta vyřeší sama.“
Sylva nesouhlasně zavrtěla hlavou: „To nejde. Všechno je to tak v háji, že s tím musím udělat něco pořádnýho. Něco, aby to takhle dál nešlo. To, jak tady všichni fungujem, normálové, podivíni, rekvalifikanti – to je tak strašně nefér.“
Barman se jí podíval do očí: „Holka, už seš dost stará na to, abys věděla, že všecko je nefér. Tak neblbni, postarej se o Annu a uvidíš, že to bude v poho.“ Dopil svého panáka. „Hele, dalšího si nedam, takže mi slib, že nebudeš vyšilovat, dej si ještě nějakou čurabelu nebo zalez do špitálu na příjem, maj otevřeno od půl šestý. Kapišto?“
„Kapišto.“ Sylva přikývla, popadla peněženku a vyšla do ulice ozářené zaprášeným světlem ranního slunce .
Konec 2. části.
Následující kapitola
