Frank je naložil deset minut před osmou. Vyslechl si vyprávění o tom, co se stalo v dolech. „Takže utekla a schovává se v dole – to je teda drsný. Co vám dal ten týpek?“
T. mu podal mapy. Frank si je chvíli prohlížel, přičemž soustředěně přikyvoval. „Fajn,“ řekl nakonec.
„Je to k něčemu?“ zeptal se T. pochybovačně.
„Podle těchhle map se tam dole dá vyznat i poslepu. Sou tam dokonce i ty štoly, co ste říkali, že se tam Anna schovává.“
„Takže bysme ji s pomocí těchle map dokázali najít dřív, než ochranka?“ zeptala se Sylva s náhlou nadějí.
Frank se znovu zadíval do map, tentokrát na podstatně delší dobu. „Jo,“ řekl nakonec. „Podívejte,“ ukázal na tahy fixou překrývající změti tištěných čar. „Někdo do toho maloval. Tohle jsou patra ve východní půlce dolu. Tady a tady,“ ukázal na dokreslené kroužky, „jsou rypadla. „A tady, v čelbě, ve druhym až čtvrtym patře jsou dokreslený ty štoly.“
„Psycholog starosta,“ poznamenal T. ještě s despektem.
„Je tu poznámka: Anna bude asi tady,“ přečetla Sylva z mapky popisek největší šipky. „Kde to je?“
„Vypadá to na horní patra, severní část,“ vyhodnotil mapu Frank. „A tady je dokreslený, kde asi hlídkuje ochranka. No, to nevypadá tak zle...“
„Ty tomu ožralovi věříš?“ zeptal se T.
„Nemám důvod nevěřit. Jestli je ta mapa dobře, tak kdybych zdrhal, schovám se přesně tam. A jako šéf ochranky rozmístim hlídky taky tam, kde to ten chlap zakreslil. Stihnou jí odříznout cestu, než se dostane ven z jámy, a ani na to nepotřebujou víc než tři auta. Chytrý.“
Sylva natáhla. „Takže nemáme šanci?“
„Ale jó,“ protáhl klidně Frank. „Tihle experti totiž nepočítaj s tím, že by jí někdo pomoh' zvenku. Střihnu to tudy zadem, vyfouknu jim jí před nosem a zdrhnu tudyma,“ ukázal cestu vedoucí z lomu na sever.
„Ale – to je trochu větší risk...“ zapochybovala Sylva.
„To nech na mě,“ opáčil sebevědomě Frank. „Však oni si ty svině nezasloužej nic jinýho, než občas trochu zvednout mandle.“
„Ty je nemáš moc rád, co?“
Frank zavrtěl hlavou. „Pět let sem s takovejma jako oni po všech těchhle dolech jezdil. Jsou to většinou pěkný hajzlové.“ Pokrčil rameny. „Takže tuhle trasu berete?“ ukázal znovu prstem po mapě cestu dovnitř i ven
Spisovatel i Sylva přikývli.
Frank vzal tlustou fixu a odsouhlasenou cestu v mapě pořádně zvýraznil. Pak přejel pohledem své pasažéry. „Ještě něco, co bych měl vědět?“ zeptal se.
Oba tázaní zakroutili zamítavě hlavou.
„Tak fajn, držte si klobouky, vyrazíme.“
Naplánovaná cesta do dolu vedla zadem, od hor. To znamenalo nejdřív objet celý areál. Z hlavní tak brzy odbočili na rozmlácenou okresku s minimálním provozem. T. dostal za úkol navigovat podle trasy, kterou Frank do mapy dokreslil svojí červenou tužkou. Spisovatel se teď věnoval mapě tak soustředěně, jak jen jízda po silničce s povrchem podobným obřímu struhadlu dovolovala.
Jeli už víc než patnáct minut; slunce před nějakým časem zmizelo za hřebenem Krušných hor a světla kvapem ubývalo. Sylva se začala bát, že by mohli dorazit pozdě. „Hoď se do klidu,“ usadil ji Frank. „Ta nevyleze, dokud nebude tma jak v prdeli.“ A soustředil se znovu na řízení.
Za poslední napůl opuštěnou vesnicí Frank zastavil. „Vjíždíme na nepřátelský území, musíme se zneviditelnit,“ přikázal. „Zastiňte si doklady,“ podal jim z kastlíku plechové pouzdro.
„Už jsme připravení, máme vlastní,“ ukázala Sylva.
„Taky jsme se odčipovali,“ dodal T.
„No super,“ řekl uznale Frank. „Tak si ještě pamatujte, že jestli se nám to má povýst, budete mě odteďka na slovo poslouchat. Jasný?“
„Jasný!“ vykřikli Sylva a T. současně.
„Takže akorát zaklopíme GPSku a můžem.“ Frank sáhl pod palubní desku a něco tam přepnul. „Kozlík se teď valí směrem k Teplicím – a kam jedeme my?“
Znovu se rozjel a na nejbližší odbočce zahnul vlevo, na ještě nesjízdnější vozovou cestu. Vzápětí v plné rychlosti zhasl světla.
„Co to sakra děláš?“ zařval zděšeně T.
„Ty už si zapomněl na mý stealth brejle?“ prohlásil Frank vyčítavě. „Sáhni si nahoru, za clonu. A podej jedny taky slečně. Zapínaj se na levý nožičce.“
T. nahmatal na zavřené sluneční cloně několikery masivní brýle. Jedny si vzal, jedny podal Sylvě. Když si je nasadila, pochopila.
Cestu, po které se řítili, skrz ně viděla zřetelně, jen v nepřirozených odstínech bledě zelené barvy. Podívala se na T.-ho a spatřila jeho hubený obličej, přesvícený jak výsledek práce laciného fotolabu. Krajina kolem byla temnější, ale také jasně rozeznatelná. Teprve teď pochopila, že Frank má na sobě takové brýle už od chvíle, kdy se znovu rozjeli.
Uháněli po cestě, která se zakrátko přimkla k úpatí hor. Vlevo se krajina propadla do jámy dolu, od které je odděloval jen hustý drátěný plot. Frankův 'Kozlík' divoce poskakoval po rozbité cestě. Sylva uznala, že jeho přezdívka je velmi výstižná.
Projeli bez zpomalení asi čtyři křižovatky, vyjeli pár desítek metrů strmého svahu a dvakrát odbočili na cestu, které by si Sylva nevšimla ani za dne. Projeli polorozpadlými otevřenými vraty a najednou byli obklopeni stejnou křovinatou krajinou, která se rozprostírala v okolí Downtownu. Museli se nějak otočit, protože solidní plot, který předtím lemoval cestu, se znovu objevil – tentokrát na pravé straně. Jestli to tedy byl ten samý.
„Lišáku, koukni do mapy,“ přikázal Frank T.-ovi. „Někde by tu měl bejt ten průjezd skrz.“
T. se podíval do papírů, na které si díky brýlím nemusel ani svítit. „Ještě tak tři sta metrů,“ řekl, „ne, počkej, už to bude.“
„Vidím,“ zabrblal Frank a strhnul auto do úzké mezery v plotě. „To je ono,“ pokračoval. „Teď mě naviguj, potřebujeme se dostat támhle na tu výsypku,“ ukázal někam doleva nahoru. Proti obloze se tam vypínala kostrbatá temná masa.
T. Frankovi několikrát pokynul k odbočení a po cestách necestách se vyšplhali až na požadované místo. Frank vypnul motor. Vystoupili.
Sylva si sundala brýle a rozhlédla se. Tma už byla taková, že nebylo vidět na krok, přesto se dokázala zorientovat. Napravo zářila okna několikapatrové budovy – tam někde bude vrátnice. Vlevo se černaly lesy prvního hřebenu Krušných hor. Přímo před ní osvětlovaly mohutné světelné zdroje nepřetržitě pracující rypadla. Hluk jejich motorů dorážel v nepravidelných nárazech až sem, na vzdálenost jistě dvou kilometrů. A dole, v jámě velkolomu, viděla pohybovat se světla aut a motorek. Rozeznala i slabý rachot automobilových motorů.
„Už jí nahánějí,“ poznamenal Frank, který si dění pod nimi prohlížel dalekohledem. „Je to ona?“ Podal dalekohled Sylvě a ukázal mezi světla. Sylva se podívala naznačeným směrem. Dalekohled byl také vybavený na noční použití, Sylva tak viděla zřetelně běžet po jednom z pater ženskou postavu. Stačily jí tři vteřiny, aby si byla jistá, že je to Anna.
„Je!“
„Tak sebou musíme hodit.“ Frank sebral Sylvě dalekohled, znovu se jím rychle podíval dolů a pak s ním několik vteřin manipuloval. „Rychle, rychle,“ popohnal pak Sylvu, která se dál snažila dole něco vykoukat.
Jakmile byli v autě, Frank nastartoval a pustil se rovnou dolů z výsypky.
„Najdi cestu do druhýho patra!“ zařval na spisovatele. Džíp se zakymácel na spodní hraně svahu a uháněl teď přímo k jámě.
„Zkus to támhle vpravo,“ ukázal T., kterému se i při strašlivém poskakování džípu nějak povedlo vyčíst z mapy požadovanou informaci, aniž by si otloukl oči o težké obroučky brýlí.
„Neztratíme ji?“ zakňučela Sylva.
„Neboj, dal sem si na ni hledáček,“ vysvětlil Frank. „Čum na displej a hlídej, jestli jí jedem naproti. Je tam červeně.“
Sylva si až teď všimla, že monitor v palubce, běžně používaný pro navigaci, teď ukazuje něco, co silně připomíná záběry prehistorického leteckého radaru. Modrá tečka uprostřed a v okolí několik zelených, stahujících se dopředu. Kolik přesně jich bylo, se nedalo říct, protože chvílemi mizely a znovu se objevovaly. Ale skoro uprostřed mezi nimi svítila jedna červená, která nemizela.
„Co ochranka, nevidějí nás?“ zeptala se.
„Ále kdepak,“ odbyl ji Frank. „Dokud jim jí nevyfouknem.“
„Když smečka nahání srnu, nestará se, kde je Lišák,“ zdůvodnil to metaforicky T.
„Dobře řečeno,“ pochválil ho Frank. Vzápětí zaklel a strhnul řízení, aby se vyhnul kameni, který tam snad musel před vteřinou vyrůst. „Sylvo, zkus spočítat, kolik je těch vlků,“ přikázal.
Sylva neměla moc času věnovat se monitoru. Džíp se zhoupl, dvakrát sebou prudce smýkl, sjel po prudkém svahu a s burácením motoru se zase rozjel plnou rychlostí. „Je jich asi deset,“ zakřičela na řidiče.
„Nějak moc na to, že jim měly stačit tři,“ podotkl T.
„Potřebujem ještě dolů,“ zahulákal Frank. „Měla by tu někde bejt ještě jedna odbočka, máš jí, Lišáku?“
„Tady kousek...teď!“
Znovu smyk a byli ještě o patnáct metrů níž.
Změnili směr. Sylva viděla, jak se jim chumel objektů na monitoru začíná vzdalovat. „Co chcete dělat?“ zeptala se úzkostlivě.
„Nadjedeme si je,“ odpověděl klidně Frank. „Lišáku, hrábni do kastlíku, je tam signální pistole.“
„Tahle?“ Spisovatel držel v ruce nevelký předmět, připomínající spíš hračku, než zbraň.
„Jo, to je vona. Teď jsme vo patro níž – až budem pod Annou, tak začneš střílet světlice, a ty, Sylvo, na ni křikneš, ať sjede sem dolů. My jí tu seberem a zmizíme. Rozuměli jste?“
„A co když to bude moc vysoko? Co když mě neuslyší?“
„Tak zařveš pořádně. Máš snad lepší nápad?“ usadil ji Frank. „Musíme jí dostat sem, třeba se zlomenejma nohama!“
Džíp teď uháněl podél pásového dopravníku vedoucímu k nejsevernějšímu rypadlu. O patro níž zahlédli světla projíždějící motorky. Sylva zahlédla odrazy světel i na stěnách vyšších pater.
Frank ještě přidal. Sylva nevěděla, zda je to štěstí nebo Frankův dobře vymyšlený plán, že na jejich patře nikoho nepotkali. Řidič se přitom stačil soustředit na řízení i na monitor. „Paráda, už jí skoro máme, Lišáku, připrav se!“
Červená tečka na displeji se dostala skoro na jejich úroveň. Frank prudce zabrzdil: „Támhle je. Střílej!“
T. poslechl. Na nebi se rozsvítilo malé zlatavé slunce, nejprve stoupalo a na vrcholku své dráhy se jakoby zastavilo. Osvětlilo lom do vzdálenosti několika set metrů. Všichni tři zahlédli na hraně vyššího patra postavu, která okamžitě zalehla.
Sylva se pokusila překřičet rachotící dopravník před sebou:
„Anno! To jsem já, Sylva!“
Žádná odpověď. Nahoře se nehnul ani kamínek. Světlice klesala dolů a pohasínala.
„Anno, přijeli jsme pro tebe! Pojď sem dolů!“
Nic. T. vystřelil další světlici.
„Tak Anno, dělej, nemáme čas!“ přidal se T.
Sylva podlezla dopravník a začala se drápat do svahu. Vyšplhala se asi tři metry, ale dál to nešlo, stěny byly příliš strmé. „Anno! Lásko! Neboj se, seskoč sem!“ křičela.
„Je to marný, asi nás nepoznala!“ zakřičel odspoda T.
„Utíká nám, rychle do auta!“ přikázal Frank. „Musíme na její patro!“
„Ale tam je ochranka!“
„Ta je i za náma, už si nás všimli.“ Za zatáčkou dopravníku se objevily světelné odlesky. „Tak honem!“
Džíp se rozjel ještě rychleji než předtím. Světla za nimi se jich držela. T. se snažil navigovat, projeli dvě křižovatky a vystoupali o patro. Sylva se ohlédla. Vypadalo to, že je setřásli.
„Sme na tom docela dobře,“ houkl Frank a strhnul řízení do další odbočky. Obrátili se. Valili se teď po cestě ohraničené z jedné strany propastí a z druhé vyrubanou skalní stěnou. Frank najednou prudce zabrzdil a rozsvítil světla.
Na cestě, polapená v záři světlometů, jako by jimi náhle uhranutá, jen pár metrů od nich, stála Anna. Na vteřinu zkameněla, jako by ji světla paralyzovala. Pak ale ožila a začala utíkat; přímo ke stěně stoupající padesát metrů do tmy vpravo.
T. a Frank vyskočili z auta a hnali se za ní.
Anna se přilepila na skálu jak pavouk a pokoušela se vyšplhat z dosahu.
„To jsme my!“ volala Sylva a rozeběhla se za nimi.
Anna na volání nereagovala, zuřivě se plazila vzhůru, ale nešlo to výš než pár metrů; pak už byla stěna příliš strmá. Přesto to zkoušela dál.
Frank byl ale už u ní. „Hej, slečno, na to nemáme čas!“ zaburácel. Natáhl se, chytil ji za nohu a stáhl dolů. Anna sjela jak po klouzačce a rozplácla se na rovince pod stěnou. To už k ní přibíhala Sylva: „Anno!“ křičela za všech sil.
Anna vzhlédla. Sylva si v těch pár vteřinách, než k ní přiběhla, uvědomila, jak Anna vypadá strašně v pracovním tílku a polodlouhých modrácích, s nakrátko ostříhanými vlasy a šrámem přes celou tvář, uválená, špinavá. Ale byla to její Anna.
Objala ji. „Bude to dobrý, jsem u tebe,“ šeptala jí. Anna vzlykala a dívala se a ní, jako by tomu stále nemohla uvěřit.
„Co tu děláte?“ zeptala se tiše.
„Přijeli jsme pro tebe,“ odpověděla Sylva.
„Ne, neměli jste... neměli byste. Tohle... nebylo přece...nutný. Pro vás...“
Sylva ji pohladila tvář. „To nic není,“ špitla.
„Udělali jsme jen to, co jsme museli. Teď odsud odjedeme a všechno bude v pořádku,“ přidal se T.
Frank stál nad nimi a nervózně se ohlížel. „Dělejte, do auta – už sou tady!“ vykřikl. Za ohybem cesty bylo vidět sílící záři automobilových světel.
Anna se pokusila vstát, ale se zasyknutím se svalila zpátky na zem. „Asi jsem si vyvrkla kotník,“ řekla omluvně, jako by nebrala na vědomí, že to byl Frank, který ji z útesu stáhl.
„K autu tě doneseme,“ řekl T. Se Sylvinu pomocí Annu zvedl a nechal ji zavěsit se mezi ně.
Společně pajdali k autu. Frank byl rychlejší, běžel k autu, aby jim přijel naproti.
„Kdo to je?“ ptala se Anna šeptem. Už se vzpamatovala.
„T.-úv kámoš. Je spolehlivej,“ opáčila Sylva. Víc toho říct nestihla. Frank k nim přijel a otevřel jim zadní dveře. „Nastupte,“ pokynul. „Honem.“
Byl nejvyšší čas. Zpoza skalního ohybu se vylouplo světlo motocyklu. A za nimi dvě další. Sotva skočili do auta, motorkáři obklopili stojící auto a začali kolem něj kroužit.
„Poslouchejte,“ přikázal Frank. „Zkusím jim ujet. Až pojedem, tak se skrčte, mohli by střílet. Jasný?“
Nestačili ani přikývnout. Po cestě, kterou chtěli uniknout, se k nim valila další světla – tentokrát tři, bylo to džíp s pátracím světlometem. Zastavil přímo před nimi – přesně tak, aby už nemohli odjet. Za ním se přiřítilo dalších pět motorek a přidalo se do řvoucího kruhu kolem obou aut.
Džíp se světlometem bliknul modrou svítilnou na střeše. Motocykly se na tento povel zastavily. Jejich řidiči slezli a namířili na ně poloautomatické pistole.
„Tady bezpečnostní služba Mostecké Uhelné,“ ozvalo se autoritativně z amplionu na střeše auta. „Narušili jste soukromé vlastnictví a dopustili jste se krádeže rekvalifikanta. Zůstaňte na svých místech, vypněte motor a dejte ruce za hlavu. V této pozici vyčkejte.“
Sylva a Anna na zadním sedadle rozpačitě poslechly. Frankovy ruce ztuhly na volantu.
Jediný T. se tvářil klidně, jako kdyby na něj ani nemířilo deset samopalů. „Ale dejte pokoj, přece si nepostřílíte kolegy!“ křikl směrem k autu s megafonem. Podíval se na Franka: „Vyrazíš až řeknu,“ procedil mezi zuby.
Z auta vystoupil chlap v uniformě. „Co to meleš?!“ obořil se na Franka.
„Major Bush Normaler, MI,“ prohlásil nevzrušeně T. „Máme příkaz zajistit rekvalifikantku třetího stupně Annu Housekovou a dopravit ji k výslechu.“
Sylvě proletělo hlavou, že předstírat příslušnost k některé z policejních jednotek je pěkně šílený nápad.
„Tahle lumka má ňáký citlivý informace, tak jí potřebujem vytěžit,“ přidal se Frank, kterému to také došlo. „Chystáme si pro ni speciální zacházení, jasný?“ Ohlédl se po Anně a zazubil se přitom tak odpudivě, že kdyby to Sylva nebrala jako trik, raději by skočila do náruče těm pistolníkům, než aby zůstala v jeho blízkosti.
„No, počkat, počkat.“ velitel ochranky viditelně ochladl. „Co já vím, tak vaši se flákaj na vrátnici a čekaj, až ji přivezeme my. Takže kdo vy jste zač?“
„Kurnik, já nemůžu za to, že vám neřekli, že taky vyrazíme do terénu,“ čílil se naoko T. „To zase někdo zkurvil koordinaci!“
„Hele, na mě si hubu nevotvírej, jste v našem rajonu. Ukaž průkaz a povolení ke vstupu.“
T. byl stále na koni. „My vám nemusíme nic ukazovat, jasný? Ale abys viděl, že mám dobrou vůli, tak se po těch papírech kouknu.“
Velitel ochranky přistoupil až k autu a natáhl k T.-ovi dlaň: „Fajn. Sem s nima.“
T. se sklonil k palubce.
„Tyhle triky znám,“ zavrčel velitel, odskočil a zamířil pistoli přímo na T.-ho.
T. pomalu zvedl ruce nad úroveň palubky a ukázal je veliteli. „Hele klidek, jo? Jestli chceš to povolení, tak mě ho musíš nechat najít.“
„No tak pokračujte – ale hezky pomalu.“
„Samozřejmě, nikam přece nespěcháme,“ odtušil T., a začal se hrabat v kastlíku a papírech na klíně. „Někde to mám, chvilku strpení,“ brumlal. Sylva sledovala, jak mu po zátylku stéká kapička potu. Sama cítila, že kdyby měla co, už dávno vrhá. Zašilhala po Anně. Černovláska se dívala přímo na ni a po tvářích jí stékaly slzy.
Tahle komedie jim už dlouho nevydrží, pomyslela si Sylva. Co ale může udělat? Ze dvou metrů na ně mířily samopaly. T. listoval v papírech, velmi pomalu a pečlivě. Frank seděl bez hnutí a křečovitě svíral volant. Motor Kozlíka bublal ve volnoběhu, v cestě mu ale bránil džíp ochranky. Kdyby couvli o metr, třeba by se mohli vyhnout...
Přemýšlela, jestli ona sama nemá zkusit alespoň – něco. Ale co? Jak dobrá herečka je ona?
Už to trvalo moc dlouho.
T. to určitě taky chápal. Podíval se úkosem na Franka a pak vytáhl jeden ze zmuchlaných papírů. Pomalu ho začal podávat veliteli ochranky. Frank skoro neznatelně spustil hlavu níž mezi ramena. Pravačka mu pomalu začala klouzat po obvodu volantu dolů, směrem k řadící páce. Asi to opravdu zkusí. Sylva chytila Annu za ruku – bylo jí jedno, že to ochranka vidí. Jestli je mají zastřelit, tak ať jsou přitom spolu.
Anna se na ni podívala. „Miluju tě,“ vyslovily neslyšně její rty.
„Já tě taky miluju,“ odpověděla stejným způsobem Sylva.
Pak zavřela oči.
~~~
Najednou zaslechli motor dalšího přijíždějícího auta. Velitel ho také zaregistroval, protože se ohlédl a sklonil pistoli. Řítil se k nim ještě jeden džíp. Jeho řidič začal brzdit v posledním okamžiku – úplně se zastavil až o nárazník auta velitele ochranky.
V tu chvíli si Sylva byla naprosto jistá, kdo z něj vyleze. Velitel bezpochyby taky. Nechal papír v natažené T.-ově ruce a rozeběhl se ke dveřím řidiče. Současně začal řvát: „Co se tu motáš, ty pako!?“
Drobný psycholog vystoupil z auta, ale pro jistotu se držel nedovřených dveří. „Co se tu děje, kde je rekvalifikantka?“ zeptal se hlasitě.
„Ále, támhle v autě,“ mávl rukou velitel směrem k nim. „Hele, tady to teď nebude nic pro tebe, tak se s tím svým džípem zase ukliď. Až tě budem potřebovat, tak si pro tebe pošlem.“ Velitel říkal ještě něco, ale tišeji, takže Sylva nic nerozuměla. Psycholog mu zjevně odporoval, rozhazoval rukama směrem ke zbytku ochranky a k nim. Velitel chvíli kroutil hlavou, ale taky krčil rameny. Pak pokynul svým podřízeným. Pistolníci sklonili svoje pušky, ale pozice kolem nich neopouštěli.
A právě tenhle okamžik si vybral Frank. Skoro nerozpoznatelným pohybem zařadil zpátečku, prudce otočil volantem a ve stejné vteřině se rozjel. Motor Kozlíka zavyl, auto opsalo půloblouk a převálcovalo jednoho z motocyklistů. Frank přidal plyn ještě víc a dostal Nivu do smyku. Tím se mu povedlo bleskově se otočit o sto osmdesát stupňů, zadkem k oběma zbylým džípům.
„Hlavy dolů!“ zařval Frank a brutálně se rozjel. Sylva by nezareagovala, ale Anna ji za ruku strhla na podlahu. Vzápětí se ozvalo několik výstřelů – dva z nich doprovodilo kovové cinknutí a tříštění skla. Na Sylvu dopadlo několik úlomků. Ale kulky nikoho nezasáhly – dokonce ani Franka, který se jako řidič příliš nekrčil.
Frank ještě přidal. Kozlík se teď hnal po kamenité cestě, zuřivě se kymácel a poskakoval tak, že se zdálo, jako by se země dotýkal jen jednou za pár desítek metrů; jako by nebyl autem, ale driblovaným balonem.
Ale zdálo se, že se útěk daří.
Další výstřely se prozatím neozvaly.
~~~
Asi po minutě krkolomné jízdy se Sylva odvážila vystrčit hlavu a podívat se dozadu. Spatřila světla motocyklů, pronásledovali je. Proletěli zatáčkou a teď bylo vidět, že motorky jsou alespoň čtyři.
„Jsou nám v patách,“ okomentoval to T., který už měl zase na klíně mapu dolu a navigoval.
„Vysklili mi zrcátko, kokoti,“ zavrčel Frank. „Ale že se ten zadní pancíř hodí, co? Nebojte se, teď už jim ujedem,“ dodal, když viděl Sylvu i Annu zoufale se ohlížet za svými pronásledovateli. „Jen se vocaď vymotáme, a bude to v klidu.“ Strhl řízení aby se vyhnul jámě, čímž dívky vzadu znovu setřásl na podlahu.
Anna Sylvu na podlaze obejmula. „Jak jste se sem dostali?“ zeptala se.
„Náš vzkaz jsi nedostala?“ odpověděla otázkou Sylva.
„Ne.“
Kozlík sebou znovu hodil, Sylva se natlačila na Annu. Přitiskla přítelkyni ústa k levé tváři a políbila ji. Anna se otočila, aby jí mohla polibek oplatit. Sylva na Anně cítila uhelný prach a pot, ale vůbec jí to nevadilo. Přitiskla ji k sobě, jako by ji chtěla svýma slabýma rukama rozdrtit. Setrvaly v obětí do dalšího nárazu, který pro změnu hodil Annu na Sylvu.
Při dalším polibku chtěla Sylva vstrčit Anně jazyk do úst, ale přítelkyně se náhle odtáhla.
„Ne - teď ne,“ řekla slabě a vyškrábala se na sedadlo.
Sylva si vzpomněla: „Promiň, mě to strašně mrzí, co se-“
„Teď o tom nebudeme mluvit,“ přerušila ji Anna trpce. „Říkala jsi něco o nějakém vzkazu.“
„No, teda vlastně ano,“ zakoktala se Sylva. „Psali jsme ti, že tě můžeme vzít ven. Máme papír z ministerstva, který tě uvolňuje z MUS. Tentokrát definitivně.“
„A co obvinění z terorismu?“
„Nevznesou ho, Černý to spravil. Svědky, které Denisa nastrčila, nějak odstavil. Představ si, jeden z nich byl Ronev! Ale,“ Sylva ztišila hlas, „v Markusově skupině někdo donáší.“
„Jak to víš?“
„Viděla jsem protokol.“
„A neví se, kdo…?“
Sylva pokrčila rameny. „Může to být kdokoliv. Asi sledují celou Společnost.“
„To je blbý,“ zamračila se Anna.
Džíp sebou zase pořádně hodil. „Nejsou tu vzadu pásy?“ zeptala se Anna.
Frank se ani neohlédl. „Sou tam madla,“ prohlásil a věnoval se dál řízení. Už se jim podařilo vystoupat o jedno patro. Sylva si pohledem dozadu ověřila, že pronásledovatelé se začínají vzdalovat.
Anna se chytla držadla a naklonila se k Sylvě. „Takže nemáš na nikoho osobně podezření…“
„Je tam dvacet lidí…“
„A tys četla jeho zprávy? Nepoznalas z toho něco?“
„Nó,“ protáhla Sylva. „Ty texty byly věcné, přesné a současně opatrné. A napsané dobrou, spisovnou češtinou.“
„Takže to musí být někdo, kdo nemá v hlavě nasráno a umí se vyjadřovat.“ Anna se najednou zadívala na sedadlo spolujezdce, kde seděl T. Sylva to zaregistrovala. Naklonila se až k Anně. „Myslíš-? To je blbost!“
„Možný je ledacos. Však víš, že mu vždycky všechno projde. Já bych sice nechtěla… Jen nemůžeš předem nikoho vyloučit.“ ukončila Anna rychle, protože se na ně T. ohlédl.
„Všechno oukej?“ zeptal se a povzbudivě se na obě dívky usmál.
„Jasně,“ přikývla Anna a její tvář se trochu rozjasnila.
Sylva přikývla. „Jo, v pohodě.“
Cos to tý ochrance vlastně dával za papír?“ zeptala se spisovatele, než se stačil otočit zpátky.
„No, nějaký canc s hlavičkou MUS, co nám dal ten ožrala.“ odpověděl T.
„Aha – a to by pomohlo?“
„Možná. Aspoň by ho to rozptýlilo...“
Sylva začínala mít dojem, že T. nemluví tak docela pravdu. „Můžeš mi ho ukázat?“
„Těžko – už nevím, který to je.“ Nadzvedl štos papírů, který měl na klíně: „Chceš ho najít?“
„Hele, Lišáku, kudy teď?“ přerušil jejich debatu Frankův dotaz. Džíp se rychle blížil ke křižovatce několika cest.
„Moment,“ křikl T. Bleskově se vrátil k mapě a displeji lokátoru. „Doprava!“ přikázal v posledním okamžiku. Frank strhnul džíp na danou cestu, která stoupala k blízkému horizontu.
Sylva se ohlédla. Pronásledovatele stále ještě nesetřásli, několik světel se za nimi drželo jako klíšťata. Ale už byli venku z jámy, teď letěli křovinatou krajinou nedotažených rekultivací. Už stačí najít jen tu díru v plotě, a máme klid, pomyslela si Sylva.
Vyhrnuli se na horizont a zírali do pěti párů automobilových světel. Před pár vteřinami tam zaručeně ještě nebyly.
„A kurva zjebaná,“ zaklel Frank a strhnul džíp mimo cestu. Přeskočili mělký příkop a hnali se hrbolatou plání.
Auta na silnici neváhala ani vteřinu a pustila se za nimi v dokonale přesné rojnici. Džípy a motorky ochranky dolů byly proti nim najednou směšně daleko vzadu.
„Co je tohle za hajzly?!“ vykřikl Frank. „Lišáku?!“
„Co já vím?“ odpověděl T. popuzeně. „Vem to víc doprava, vlevo je díra,“ dodal. „Jo a můžeš ještě přidat? Dohánějí nás.“
Sylva nemusela slyšet poslední spisovatelova slova, displej hledáčku to ukazoval jasně. Zelené tečky na monitoru se k jediné modré rychle přibližovaly.
„Tohle neni formule jedna!“ zařval Frank vztekle. Vzápětí zabočil prudce vlevo. Kozlík se málem převrátil, ale zatáčku ustál.
„Kam to jedeš?“ křikl T.
Frank neodpovídal, jen drtil mezi zuby další kletbu. Jejich džíp vyjel na strmý stupeň a zhoupl se o tři metry dolů. Pravá strana rojnice zůstala víc vzadu, zato auto úplně nalevo se k nim na okamžik přiblížilo jen na pár metrů. Byl to armádní vůz typu Hummer, Sylva na okamžik zahlédla zelený pruh s nezřetelným logem. Pak džíp prudce zabrzdil a zmizel z dohledu.
Sylva se podívala na hledáček. Formace pronásledovatelů se změnila - z rojnice se stal neuspořádaný chumel. Jeden malý kozlík pronásledovaný houfem šakalů.
„Viděli jste ten džíp?“ zeptal se T.
„Z Ministerstva informatiky, co?“ odpověděl Frank.
„Ti praví,“ dodal T. chmurně. „Jim musíme ujet doopravdy.“
„To jako že nás budou honit i venku?“ zeptala se Sylva.
„Á, blonďatý hlavičce to taky došlo,“ prohlásil mrzutě Frank. „Tady je nesetřesu, musíme co nejrychlejš do hor,“ řekl za chvíli. „Víš, kde jsme?“
„Snad jo,“ odpověděl T, který se už zase věnoval mapě.
„Hele a kašli na tu díru, projedem i normální zavřený vrata, jasný?“
„Jasně,“ přitakal T. „Tak až narazíme na cestu, dej se po ní doprava. Je to sice zavřený, ale pokračuje to pak přímo k hřebenu.“
Chvilku bylo ticho. „Hele a tys věděl, že se tu někde poflakujou, žejo? Si mi to taky moh říct.“
Sylva neviděla, jak se T. zatvářil, ale radostné to zřejmě nebylo. „Nějak jsem to vypustil,“ řekl nakonec omluvně. „Jo, tak tady doprava,“ dodal. Sylva zahlédla světlý pruh vozové cesty křižující pláň. Frank opět brutálně zatočil a pustil se po cestě nejvyšší možnou rychlostí. Hummery je přesto doháněly.
Za pár desítek vteřin spatřili před sebou drátěný plot a vrata s mříží ze železných trubek. Ve světle reflektorů a na pozadí černočerné tmy působila překážka bytelně jak betonová zeď.
„Hlavy dolů!“ přikázal Frank.
Sylva s Annou poslechly.
Vzápětí se ozvala kovová rána a tříštění skla.
Byli venku.
Když Sylva vykoukla, viděla, jak si Frank otírá čelo. Jeho ruka zanechávala slabé krvavé šmouhy. Přední okno bylo rozlámané a tvar drželo jen díky své bezpečnostní fólii. Na straně spolujezdce trčela přímo do auta v okně zaražená asi půlmetrová zrezavělá traverza. T. ji vykroutil a vyhodil z okna.
„V pohodě,“ řekl Frank.
Sylva se ohlédla. Brána už byla daleko za nimi. Auta a motorky patřící ochrance zůstaly stát na hranici pozemku.
Ministerské džípy je ovšem stíhaly dál.
Z blátivé cesty se stala asfaltka, klikatící se po úbočí Krušných hor. Po pár stovkách metrů je spolkl les. Frank na to teď šlápnul ještě víc. Kozlík se řítil rychlostí hodně přes sto kilometrů v hodině, průjezd zatáčkami doprovázelo ostré kvílení pneumatik. Na rychlejší hummery to ale nestačilo, zakrátko je zase měli těsně za zády.
„Hele, a co kdybysme jim teď zastavili, když už jsme venku,“ nadhodil T.
„Blbost,“ odpověděl Frank. Anna a Sylva. mlčely.
„Dobrá, už nic neříkám,“ omluvil se. „Jenom jsem předpokládal, že jak je Anna mimo doly, je všechno zase legální.“
„Až na ty vyražený vrata,“ podotkla Anna.
„V právu budem, až jim ujedem,“ dodal Frank. „Mám svý důvody, proč se nima nechci vidět.“
T. pokrčil rameny. „Nojo, já zapomněl na ten tvůj restík.“
„Právě. Takže teď,“ uzavřel diskusi Frank, „jim ukážem, co je to pravej ofroud. Lišáku, sáhni do dolního kastlíku a nasaď mi čepičku!“
T. se naklonil a dal Frankovi na hlavu koženou čepici. Zakrývala celou hlavu a vzdáleně připomínala kukly prvních automobilistů jezdících po prašných cestách v autech bez předních skel. Tahle kukla měla ale mohutnější obroučky skrývající nejspíš displeje, sluchátka a na zátylku pouzdro, ze kterého vedl tenký kablík. T. ho strčil do zástrčky v palubce. Frank si utáhl řemínek pod bradou, přepnul na palubce pár knoflíků a spokojeně se zachechtal.
Pak zhasl světla a aniž by nějak zvlášť zpomalil, odbočil přímo do lesa po levici.
Kozlík sebou zase začal zuřivě házet. Všichni se hned museli chytit držadel, Frank rozhodně nehodlal zpomalit. Kmeny stromů se kolem nich míhaly ve vzdálenosti sotva pár decimetrů, jejich větve je otevřenými okny šlehaly do ramen i do obličejů. Dívky svá okénka rychle zavřely.
Sylva se ohlédla – pronásledovatelé se lesem proplétali výrazně pomaleji.
Anna se přitiskla k Sylvě. „On nás zabije,“ zašeptala.
„Doufám, že ne,“ odpověděla Sylva šeptem, i když žaludek jí už plaval. Nahlas se zeptala, jestli nejedou moc rychle.
Frank neodpovídal.
„Teď nás neslyší,“ vysvětlil T.
„Doufám, že něco vidí,“ podotkla Sylva.
„To se nebojte. Vidí líp než ve dne a k tomu ho systém v přilbě navádí.“
„To má nějakou navigaci?“
„Elektronický asistent pro jízdu v těžkém terénu. Armádní technologie, mírně vylepšená. Na autě je pár laserových čidel co skenujou okolí, počítač pak určuje nejrychlejší trasu a promítá mu ji přímo na oční monitory.“
„Kde to sebral?“ zeptala se Anna.
„Dneska se dá koupit všechno. Mimochodem, ti za námi to mají taky.“
„Takže stejně nemáme šanci?“
„Bez tý hračky bysme ji neměli. Takhle záleží na řidičích.“
„Nebojte, mam to v paži,“ zabručel Frank, který část hovoru přece jen zaregistroval.
„A v terénu sem lepší, než ty vohrábla,“ dodal. Jako na potvrzení jeho slov se zezadu ozvala tříštivá rána. Sylva se podívala na hledáček. Jedna z teček se propadla spodkem monitoru mimo obraz.
„Tohle tempo dlouho nevydrží,“ uklidňoval je T.
Asi měl pravdu, protože i další tečky na hledáčku znázorňující ministerská auta se zvolna odsouvaly k dolnímu okraji displeje. Sylva se trošku uklidnila. Namísto lesa, kterým kličkovali ďábelskou rychlostí, se soustředila na monitor. Tam celá honička vypadala jako hloupá počítačová hra. Žaludek se jí trochu srovnal.
Podívala se na Annu. Černovláska se pevně držela madla a les před nimi sledovala tak soustředěně, jako by ho chtěla zhypnotizovat.
„Anno?“ oslovila ji. Přítelkyně na ni pohlédla. Jediným živým objektem v její strhané tváři byly její oči – a i ty pokrývala blanka únavy. „Ano, lásko?“
„Víš jenom – já vím, žes o tom nechtěla mluvit, ale právě proto. Já tě miluju, udělám pro tebe všechno. Jenom chci, abys to věděla.“
„Já to vím,“ zavrtěla hlavou Anna. „A řeknu ti – jsem proto šťastná.“
„Cože?“ nechápala Sylva. „Teď?“
„Víš, za ten týden mi došla jedna věc. Já se víc jak pět let připravovala na to, že mě najdou a šoupnou do rekvalifikace. Cvičila jsem, abych byla v kondici. Sháněla jsem informace o společnostech zaměstnávajících rekvalifikanty. A pak se to stalo - a já zjistila, že spousta věcí je jiná, než jsem si to představovala. Některé i lepší,“ usmála se, když viděla, jak se Sylva tváří. „A pak - když se dneska ráno stalo to, co se stalo… Víš, řeknu ti to teď, protože zítřek taky nemusí být. Těch pět let jsem se permanentně bála.“
„A teď - se nebojíš?“
„Ne.“ Anna se usmála tak, že Sylvě přišla tisíckrát krásnější, než kdykoliv předtím.
„Sylvo, víš, jaký je hlavní rozdíl mezi podivíny a normály?“
„Jaký?“
„Normálové zavrhli tu největší svobodu, kterou mohli získat. Spletli si pojmy být a mít, bojí se nic nemít, protože si myslí, že pak by nic nebyli. Mnozí by bez těch věcí, co mají, nebyli vůbec nic,“ zasmála se znovu. „Ale já jsem už přišla na to, že všechno, co máš, ti můžou vzít – nebo se toho sama vzdáš proto, abys měla – něco jiného. Jediné, co ti nikdy nikdo nevezme, je to, co jsi. Proto se nemusíš bát o to, co máš. Není to důležité.“
Sylva se na Annu nechápavě dívala. „Ale co naše láska? My máme jeden druhého – a můžeme o sebe přijít!“
„Ne, ty se taky pleteš,“ odpověděla Anna. „My nemáme jeden druhého. My částečně jsme tím druhým. Pak je to opravdové a pranic nezáleží na tom, kde jsme, zda jsme spolu nebo oddělení, jestli mě chytí a pošlou do rekvalifikace nebo do vězení. Ty tam budeš se mnou – a já budu s tebou, kamkoliv se dostaneš ty. A já sem šla bez téhle obavy, protože jsem věděla, že jeden o druhého nemůžeme přijít.“
„Anno!“ Sylva přítelkyni objala. Nabrala a z očí jí – dnes už pokolikáté - vytryskly slzy.
Přítelkyně ji k sobě pevně přitiskla a tišila její vzlyky. „Ty můj malý hlupáčku,“ šeptala konejšivě. „Zapomeň na to, co jsem ti teď říkala. Až nás tenhle kaskadér doveze do Prahy, tak si konečně najdem společný podnájem, koupíme si tam obrovskou rozkládací sofu a já ti uvařím, co máš nejraději. Co chceš, abych ti uvařila?“
„Já nevím.“ Sylva si přes léta strávená na menu s příplatkem vzpomněla na dobu, kdy byla ještě hodně malá: „Knorrův perník od babičky.“„Tak ti upeču Knorrův perník a bude skoro jako od babičky, jenže lepší.“
„A budeme kašlat na status a ignorovat Denisu...“„A ty si uděláš kurz tvůrčího psaní a povedeš ještě lepší skupinu, než má Markus…“ Teď se rozplakala i Anna.
Role se obrátily a Sylva začala utěšovat svou přítelkyni. „Já to pochopila,“ špitla jí do vlasů. „Jestli jsme ztracení, tak se už nemusíme ničeho bát.“
V tom zaslechly ránu – urazili druhé zrcátko. Frank hodil džípem tak, že je od sebe odtrhl. Ale ani nezaklel, dál soustředěně kličkoval mezi stromy, po trase, kterou viděl jen on. Sylvu v tu chvíli napadla naprosto přízemní myšlenka, kolik jim asi Frank za ta zrcátka a rozbitá skla naúčtuje navíc.
Ten právě strhnul volant vlevo a vedl džíp do březového mlází. Projeli skrz mladé stromky a vyřítili se na méně zarostlý svah. Vyjeli ho setrvačností a octli se na vozové cestě.
„Co to vzít po ní?“ zahulákal mu do sluchátek T.
„Tady je to moc široký,“ prohlásil nespokojeně Frank. Podřadil a začal se šplhat do kopce mimo cestu. Motor Kozlíka zavyl ve vyšších otáčkách, ale auto se nezastavilo. Vystoupali třicet metrů na malý spočinek, přeletěli ho a pustili se mezi smrky rovnou nahoru.
Svah hory se stával stále prudším, za chvíli možná nevyjedou.
„Asák pitomej!“ odplivl si Frank. Zdálo se, že vyhledávač nejsnáze průjezdné trasy v kopcovitém terénu selhává. Frank dvakrát za sebou odbočil ze stále stoupajícího hřebenu, ale pokaždé se na něj rychle vrátil - všude jinde byl terén příkřejší a hrozilo, že se džíp převrhne.
V hledáčku byly ještě čtyři Hummery.
Nakonec Frank odbočil z hřebenu vpravo, v místě, kde se kopec zdál být mírnější. Po pár desítkách metrů tam narazili na úzkou vrstevnicovou cestu, po které se jakž-takž dalo jet.
Ještě, že tam byla, protože svah, který traverzovali, se stal ještě příkřejším. Cesta se zúžila sotva na nápravu. Terén vpravo klesal neschůdným svahem do hlubin dolů. Zleva těsně míjeli několik skalních výběžků. Frank zpomalil na nějakých třicet a přitlačil džíp ke skalám. „Kozlík není kamzík,“ bručel, ale pokračoval dál.
Naštěstí nejužší úsek trval jen pár desítek metrů. Cesta zakrátko vklouzla do rokle a serpentinou s opěrnou zdí se vyšplhala na hranu svahu. Dostali se na náhorní plošinu.
Cesta se rozšířila. Kozlík na ni nabral rychlost a asi po třech stovkách metrů znovu odbočil do lesa. Sylva si na displeji ověřila, že na úzké cestě se širokým Hummerům nejelo zrovna nejlíp. V hledáčku zbývaly jen dvě tečky.
A v tu chvíli se to stalo.
Frank si vybral průjezd mezi dvěma obřími buky, jejichž silné kmeny ponechávaly průjezd právě tak na jejich auto. Potřeboval se srovnat trochu doprava. Před stromy vykukoval čtverec holé skály, hladké jako mlat. Zadní kola džípu na ni podklouzla, a než znovu zabrala, auto se otočilo skoro o devadesát stupňů. Frank se ještě pokoušel řízení srovnat – marně.
Sylva jen stačila zavřít oči, než Kozlík narazil svým levým bokem na tlustý kmen stromu.
Následující kapitola
