Epilog (o 16 měsíců později)

Předchozí kapitola


Na hřebenu ještě ležel sníh, louky v údolí se už ale barvily květy pampelišek. Někdo ji naučil, že anglicky se pampeliška řekne dandelion. Dandelion, dandelion, broukala si teď Sylva při pohledu na žluté lány, zní to málem stejně praštěně jako v češtině.

Měla volný den. Skoro všichni z Bezejmenného se vypravili na fotbalový turnaj v Branné, kde se do večera zlejou věčně nakyslým hanušovickým pivem, ale ona dala přednost procházce.

Když v údolí nebyl sníh, chodívala tudy pravidelně: Od nádraží úvozem kolem stoletých bunkrů – proti komu vůbec? - výš a výš, až ke stříbrnické pile.

22. Vánoční rychlík

Předchozí kapitola

Ráno dorazil Bertram s nákladním kolem a pomohl jí s bagáží. Sylva mu vypověděla své poslední setkání s Annou. Jindy hovorný divadelník jen přikyvoval a mlčel.

Za sto padesát kilo meziměstského carga si dráhy na pokladně řekly o nehoráznou částku tří standardů, Sylva jí ale zaplatila bez mrknutí oka nebo ukápnutí slzy. Na takové hlouposti už jí žádné nezbývaly.

Na nádraží se ukázala Julie, která Sylvě dala další doporučující dopis a popřála hodně zdaru. Bertram pomohl nádražákům naložit zavazadla do hytláku. Sylvu, která si šla sednout k nim, do vysokých dveří pohodlně vysadil. Do odjezdu vlaku zbývalo pár minut.

„To, cos mi vykládala o Anně...“ začal najednou Bertram.

„Nic neříkej,“ zadržovala ho Sylva.

„Ne, mám k tomu jen jednu poznámku. Hrával jsem taky, hodně a dlouho, v dobách, kdy byly helmy v hernách jenom přes hlavu. Hrával jsem virtuální světy s živými lidmi i počítačovými postavami chytřejšími než nejzkušenější lidský soupeř. Spolupracoval jsem s nimi i bojoval. Byly to určitě tisíce hodin.

A z toho celého jsem si přinesl jednu zkušenost. Kvůli němu jsem před patnácti lety přestal hrát, a teď ti ho řeknu.

Bertram se podíval Sylvě do očí. „Ve virtuálu si dělej, co chceš, ale pamatuj si: I když jsou virtuální prožitky simulované, city a emoce, které tam prožíváme, jsou stejně opravdové jako v reálu a proto k nim musíme přistupovat stejně.“

21. Hranice virtuálu

Předchozí kapitola

Ráno probíhalo všechno hladce. Invalidní vozík byl připravený a ošetřující lékař jim podepsal propustku. „A v sobotu v poledne ať jste zpátky,“ nabádal je.

Vlak jel na čas a Praha byla vzácně pokrytá dvěma centimetry čerstvého sněhu. Elektrický vozík neměl problém, vyjeli až na Hrad, kde nebyla prakticky ani noha.

„Musím ti něco říct,“ začala Sylva. „Odposledka se stalo strašně moc věcí.“

Trvalo to deset minut, než všechno shrnula. „Takže teď budu aspoň čtvrt roku někde na Moravě a nebudu tě moct navštěvovat tak často, jak bych chtěla.“

Anna Sylvě pozorně naslouchala. „Aspoň si budem vzácnější,“ odpověděla po chvíli. Ukázala na údolí střech, jejichž červené tašky prosvítaly z pod sněhu jen místy. Bílé komíny vypouštěly do vzduchu neviditelný dým.

„Takové místo jako Praha snad jinde na světě není,“ pronesla Anna zasněně. „Četlas někdy manga komiksy?“

20. V ohrožení - pokračování

Předchozí

Po návratu na ubytovnu poslala vzkaz Virterovi. Objednávám jednu „Fantastickou výpravu“, napsala do zprávy adresované Virter Games. A byla zvědavá, co se bude dít.



Večer se podívala na televizi. Klaus Snotcher nejprve dramaticky hovořil o fantómu zastavujícímu dopravu sypáním střepů na hlavní pražské křižovatky. „Na základě policejních záběrů očekáváme jeho brzké dopadení.“ Vysoce postavený policista s vážnou tváří vyjmenoval desítku paragrafů, kterých se zločinec svou aktivitou dopustil, kromě obecného ohrožení také narušení plynulosti individuální dopravy (až 1 rok vězení, informoval běžící titulek), poškozování ekonomického růstu (2 roky) a nesmluvního čerpání zdrojů ministerstva (1 rok + úhrada nákladů). Pokud se prokáže spojení s dalšími nepřáteli, bude možné přidat zločinné spolčení (5 let až doživotí).