Předchozí kapitola
Vlak jel na čas a Praha byla vzácně pokrytá dvěma centimetry čerstvého sněhu. Elektrický vozík neměl problém, vyjeli až na Hrad, kde nebyla prakticky ani noha.
„Musím ti něco říct,“ začala Sylva. „Odposledka se stalo strašně moc věcí.“
Trvalo to deset minut, než všechno shrnula. „Takže teď budu aspoň čtvrt roku někde na Moravě a nebudu tě moct navštěvovat tak často, jak bych chtěla.“
Anna Sylvě pozorně naslouchala. „Aspoň si budem vzácnější,“ odpověděla po chvíli. Ukázala na údolí střech, jejichž červené tašky prosvítaly z pod sněhu jen místy. Bílé komíny vypouštěly do vzduchu neviditelný dým.
„Takové místo jako Praha snad jinde na světě není,“ pronesla Anna zasněně. „Četlas někdy manga komiksy?“
„Ne.“
„Takže nevíš, jak takový dobrý japonský příběh končí...“
Sylva pokrčila rameny. „Asi ne tím, že všichni žijou šťastně až do smrti,“ nadhodila.
Anna zavrtěla hlavou: „Kdepak. Dobrá story v japonském střihu se uzavírá tím, že všichni dojdou až na konec své cesty a čestně zemřou – až na toho jedinýho, kdo o tom pak bude vyprávět. A to jsi ty.“
Sylva kroutila hlavou. Co to Anna povídá? „Stejně to tady mám ráda,“ řekla neutrálně. „Bude mi to chybět.“
„Mně taky,“ odpověděla Anna. „No nic, dostrkej mě někam do kavárny, je tu psí zima.“
Sjely k metru. „Co třeba tady,“ ukázala Anna na holografický štít Third Place.
„Na to nebudeme mít,“ chtěla oponovat Sylva.
„Jenže dneska si to můžem dovolit, viď?“
Sedly si s dvouvrstvými kelímky naplněnými sladkou kávovou pěnou. Anna si Sylvu prohlížela, jako by ji chtěla trojrozměrně oskenovat.
„Tak, a teď mi přiznej, jestli jsme v reálným světě, nebo je to simulovaný,“ vpálila jí mezi oči.
Sylvin kelímek se roztřásl. „Jsme v reálu,“ řekla nejpevněji, jak jen mohla. Dokud tomu sama budu věřit.
Anna její důvěru podkopávala: „Já si s tím nejsem tak jistá. Jsem normálně vzhůru denně šestnáct hodin denně od doby, co mě vytáhli z kómatu. Všechno se zdá být reálný. Ale zatím jsem z těch, koho znám, mluvila pořádně jen s tebou. Ostatní se chovají jak panáci. A ty taky: Vzpomeň si, jak jsi přijela pozdě a za tři minuty jsi vypadla, přitom jsi určitě mohla počkat na další vlak. Nebo ten sex na pokoji. Sestra pak přišla normálně vyměnit povlečení a nebyl z toho ani takhle mrňavej průšvih,“ ukázala Anna mezi palcem a ukazovákem.
„Prošla jsem si zpětně všechno od té nehody a spousta věcí nesedí. Pojišťovna nejdřív nechtěla platit, teď platí, i když jsme soud prohrály. Mám z toho zkrátka pocit, že jsme v permanentní virtuální realitě – a nechápu proč.“
Sylva mlčela, ale nervózně čekala na další Annina slova.
Ta na sebe nedala dlouho čekat. „Dělala jsem si malej testík. Virtuální světy jsem před lety hodně hrála, takže vím, jak na to.
Prošla jsem si ty sešity, cos mi tuhle přinesla. Většinu z nich si zhruba pamatuju. Jsou mezi nimi taky dva moje rukopisy, které se nikdy nedostaly do kyberprostoru. Jestli jsme v simulaci, tak simulátor nemůže znát jejich obsah odjinud, než z mé paměti.
Zkusila jsem si je zrekonstruovat, než si je znova přečtu. Paměť mi moc neslouží, ale vím, že to bylo dohromady třicet, čtyřicet stránek hutného textu. Přepsala jsem toho z paměti tak čtvrtinu. No a uvažuj: Když budeme v reálu, najdu v těch rukopisech čtyřicet stran víceméně konzistentních s tím, co jsem si pamatovala, a k tomu navíc spoustu dalších myšlenek a informací. Když budeme v simulaci, najdu tam, ehm, přesně to, co jsem napsala a ani o nápad, o fakt víc. Ty moje úvahy jsou dost neortodoxní, to by ta simulace nezvládla napodobit.“
„No a co tam bylo?“ Sylvina tvář už byla bílá jako stěna.
„To, čeho jsem se bála: V původních rukopisech bylo na čtyřiceti stránkách rozblemcáno to, co jsem si nadhodila vedle do sešitu. Ani jedna nová myšlenka, žádné zpřesnění, jen slovní balast. Pro mě je to důkaz, že jsme v simulaci.“
Sylva se zmohla na slabé pokrčení rameny.
„To ale není všechno.“ Anna mluvila tichým, klidným hlasem. Zbývalo ověřit, kdo z nás je v té simulaci skutečný – a jestli někdo z nás není jenom bot. Existují na to zaručené postupy, ne o moc složitější, než to, co jsem dělala s knihami. Byla jsem ráda,“ usmála se Anna trošku, „když vyšlo, že alespoň někdy jsi opravdová. Třeba teď, viď? Dej mi dneska aspoň jednu dobrou zprávu a potvrď mi, že je to tak,“ naléhala Anna.
Sylva skoro neznatelně přikývla.
„Takže jsme ve virtuálu a teď jsi opravdová?“
Druhé přikývnutí.
Anna se naklonila blíž. „Ale někdy nejseš. Z toho vyplývá, že sem do simulace vstupuješ a zase chodíš ven. Musíš vědět, co to všechno znamená.“
Sylva se zadívala do Anniných hnědých oči. Rychle sklopila zrak. „Já teď Anno nevím, co bych ti řekla.“
„Umírám? Nebo už po smrti jsem a ty si na setkávání se mnou jenom hraješ?“
Sylva si opřela hlavu do dlaní. „Anno, lásko, nechtěj po mě odpověď. Nechtěj ji teď.“
„A kdy tedy?“
„Nevím!“
„Podívej se,“ Anna vzala Sylvu za ruku, „Tu zkoušku, jestli je někdo skutečný nebo jen model simulovaný počítačem, nemůžeš aplikovat na sebe. Já nemám jak zjistit, jestli žiju, nebo jsem model. Vnímám, mám vědomí, jestli chceš, tak duši, nebo jsou to jenom reakce naprogramovaný na základě mentálního scanu? Jsem člověk, nebo filosofická zombie stvořená pro tvoje potěšení?
Víš, já mám vážně podezření, že už nežiju. Dům mi vyrabovali exekutoři, je to tak i v reálu?“
Sylva kývla.
„Přitom jestli ještě žiju, nemohli by. Z období těsně po soudu mám výpadky paměti. Jsem si jistá, že jsem tam o něčem byla pevně rozhodnutá, ale nemůžu si vzpomenout.
A to hlavní: Virter mluví jako dlaždič. To bývala jediná slabá stránka jeho modelů, že do nich z toho jeho slangu vždycky něco prosáklo. Porovnala jsem si svý texty, co mi simulace poskytnula v kompletním znění, s mýma rekonstrukcema. A když jsem viděla ty rozdíly, bylo to jasný jak facka.
Takže teď už jenom potřebuju stoprocentní důkaz. A ten mi můžeš dát jedině ty.“
Sylva se na Annu smutně zadívala: „Proč chceš tak moc nějaké důkazy?“
Annin stisk přitlačil: „Chci to vědět. Mám podezření a to se musí potvrdit nebo vyvrátit.“
Sylva pokrčila rameny. „A jak ti mám, ehm, dokázat, že jsi skutečná?“
Anna se ušklíbla: „Je to snadný.“
„A když nebudu chtít?“
„Když to odmítneš udělat, je to pro mě důkaz, že avatar jsem, a ty mi to nechceš říct. Jinak by ses nevzpouzela.“
„Co mám teda udělat?“
„To je jednoduchý: Změň realitu. Vsadím se, že už jsi to jednou udělala – tehdy, když jsi tak rychle vypadla. Šlo ti to asi docela dobře, škoda, že si to nemůžu pamatovat, docela by mě zajímalo, jestli jsem tu simulaci neprokoukla už tehdy. Takže teď si dáme ještě jedno kafe, pak vystoupíš ze simulace a přikážeš systému, ať se posune o deset minut zpátky. Jestli jsem pevně svázaná se simulací, převinou mě taky a nebudu si těch deset minut pamatovat.“
Anna stále mluvila tiše – skoro neslyšně. Ale každé slovo bilo Sylvu do hlavy jako by se ozývalo zvukem kostelního zvonu. Chvíli na Annu němě zírala. Potom, protože nevěděla, co udělat lepšího, se zvedla a došla pro ty dvě kafe. Než je kavárník připravil, měla čas přemýšlet.
Co když teď uteče a nikdy se nevrátí? Už ví, že Annu v té simulací bere za opravdovou. To je jako by ji tu nechala čekat navěky. Hrát dál, že je Anna jen v komatu? To nedovede dlouho. Vyvolat avatara ze zálohy, aby tohle podezření zmizelo? To ji může rovnou zabít. A pak to udělat znovu, pokaždé, když na to Anna přijde.
Barman před ní postavil požadovaná frapučína, každé trochu jiné. Z kelímků se voňavě kouřilo. A nad tou dvojí mírně rozdílnou vůní, se Sylva rozhodla. Je to past, do které se sama chytila. Annina simulace bude uvěřitelná, dokud se k ní Sylva bude chovat jako k živé Anně. A jak jedině se může chovat k živé Anně?
Nelhat jí.
„Ten test nebude zapotřebí,“ oznámila, když před Annu postavila její kelímek. „Promyslela sis svou situaci tak excelentně, žes to přeanalyzovala a zapomněla ještě na jednu možnost.“
Anna pozdvihla obočí. „Jakou?“
„Že ta simulace, ve který teď figuruješ, tu není kvůli mně.“
„A kvůli komu?“
Sylva si povzdechla: „Kvůli komu asi.“ A řekla jí všechno o nemožnosti zaplatit jí léčbu, euthanasii, Annině nápadu nechat se pro Sylvu na památku oskenovat a Virterově „zlepšováku spočívajícím v odstranění části Anniny paměti.“
Anna dlouho mlčela. „Tak to může být,“ prohlásila nakonec.
„Virter je blázen, jenže patetickej a takovýhle manýry jsou přesně v jeho stylu. Pamatuju si, jak v RulerWorldu zacházel se slabšíma pécečkama, když k tomu měl příležitost. Jeho oblíbenou metodou bylo znechutit živýho hráče, proměnit jeho postavu v bota, hacknout a využít podle potřeby. Tak se v tom světě vypracoval. Stavět na každym rohu tajnej pomník svýho ega, jako bych ho neznala.“
Zadívaly se na sebe. „Teď mě budeš muset nechat chvilku přemejšlet,“ požádala Anna. „Říkám si, jestli mě teď ta simulace nepřehraje nějakou zálohou, když jsem na to přišla. Tak tu raději seď a nikam nechoď.“
„Nevím,“ odpověděla Sylva. „Záloha je na druhém médiu, to leží doma na skříni. A Virter říkal, že může osobnost restaurovat...“
„O něm mi už nemluv. A raději chvilku nemluv vůbec, přemejšlím.“
Seděly tiše. Sylva vypila svoje kafe a nechala si od Anny podat i to její. Sylva pozorovala Anninu tvář. Byla zcela soustředěná, po prázdnotě, která se mihla v tom jediném okamžiku převíjení reality, nebylo ani stopy. Simulace z nějakého důvodu nehodlala situaci měnit.
Po deseti minutách si Anna nechala od Sylvy potvrdit, že ta euthanasie byla skutečně její vlastní rozhodnutí.
Trvalo to další půl hodiny. Potom si Anna povzdechla, pohladila Sylvě tvář, uchopila kola vozíku a poodjela od stolu. „Tak už vím, jak z tý šlamastiky ven,“ sdělila.
„Sylvo, musíme si vyjasnit jednu věc: Já už nejsem Anna. Jsem její kopie, v zásadě věrná, ale nikdo neví, do jaké míry upravená. Počítačovaj bot. Annu můžu hrát jen tak přesvědčivě, jak přesvědčená jsem o její identitě. A to právě teď skončilo.
V téhle simulaci reálu už nebudu nikdy moct fungovat tak, jak Virter zamýšlel, tedy jako pokračování Anny zaživa. I kdyby mě rekonstruoval, pokaždé přijdu na to, že něco není v pořádku. Dobrá, můžou mě resetovat pořád dokola, mazat nevhodný myšlenky Virter umí. Ale jestli má mě, jako bota pravidelně mentálně kastrovat, tak na to vážně nemám žaludek.
Virter by to tak skoro určitě chtěl, ale tomu na mě záleží jen jako na experimentu, kterej se mu právě vymyká z rukou. Simulace zatím běží, nejspíš si tam dal pojistky, které teď fungují proti němu. Dobře mu tak.
A ty, jak tě znám, to takhle nebudeš chtít. Možná bys mě – tedy Annu – mohla chtít skutečně jen jako vzpomínku – trochu živější trojrozměrnou nahrávku, na které by sis mohla připomínat naše nejkrásnější chvíle, prožívat je pokaždé trošku jinak, blbnout s možnostmi, které dává jen virtuál, nakopat zadek Denise, rozstřílet ji v soudní síni ze samopalu, a pak se pomilovat nad její mrtvolou. Myslím, že tohle by mohlo být fajn. Podle mě to Anna taky tak původně zamýšlela.
Možná se to ještě dá zařídit. Máš Anninu zálohu a když Virterovi připlatíš, třeba to pro tebe udělá.“
„A co bude s tebou?“ šeptla Sylva.
„Se mnou se budeš muset dneska rozloučit. Říkala jsi, že tahle simulace je pro mě. Takže všichni ostatní kromě tebe jsou taky jen boti, navíc nedokonalí, protože simulace na to nemá dost kapacity. Jediná reálná bytost jsi tu ty, ale jak jsem si ověřila, ani ty nejsi vždycky pravá. A nemůžu po tobě chtít, abys mě simulovala realitu, navštěvovala mě každou chvíli ve špitále a potom, až bych se uzdravila, se mnou tady v tom virtuálu osm hodin denně žila.
Okej, Virter může udělat nějaký tvůj sken a šoupnout nás obě do jednoho chlívku. Ale jak naznačil, to by nebylo fér. Já prostě nežiju a tak na mě vůbec nezáleží. Když dneska odejdeš a simulaci už nikdy nezapneš, nestane se vůbec nic.“
„Virter mi hrozil, že se o tebe mám starat, jinak...“
„...jinak tě oskenuje, nechá ,náhodou' zemřít a do té virtuální farmy nás obě zavře. Tak tenhle plán mu překazím lehko. Když odejdu o své vůli, nebude moct ani ceknout.“
„Odejít? Chceš tu spáchat sebevraždu?“
„Něco na ten způsob. Odejít z virtuálu, i když se tváří jako skutečnost, je docela snadný – stačí vědět, že slabiny virtuálního světa jsou právě v jeho možnostech. Znám jeden fígl, který jsem zatím nikdy nemusela použít. No, asi bude na čase ho vyzkoušet. Jestli chceš, můžeš se dívat. Ale raději se odhlaš hned, jak ti řeknu.“
„Co uděláš?“
„Tady, ve virtuální realitě, není čas kontinuum, ale je dávkovaný; velikost nejmenší časové jednotky, takt, závisí na rychlosti procesoru. Přikážu posunout simulaci právě o jeden takt zpátky. Když se to povede, uzavře se simulace do nekonečné časové smyčky.“
„A bude se mnou?“
„Tobě simulace nejspíš zamrzne, na což zafunguje bezpečnostní pojistka. A nebo tě to vyhodí rovnou. Nejsem si jistá. Každopádně se dostaneš ven.“
Sylva byla na pokraji zhroucení. S největším vypětím zadržovala slzy. Bot ale ještě neskončil: „A prosím, nezapomeň. Já nejsem Anna, skutečná Anna zemřela před čtvrt rokem, vzala si život, abys ty mohla žít naplno. Pamatuj si to, kdykoliv na ni budeš vzpomínat. Neuzavírej se před budoucností, rozumíš?“
Sylva přikývla. „Nebudu,“ souhlasila.
„Výborně. Chceš se s ní ještě rozloučit? Myslím, že bysme snad ani raději neměli...“ Bot chtěl pokračovat, ale Sylva už klečela u jeho nohou a hlasitě vzlykala. „Tak dobře, dobře,“ chlácholil ji Annin hlas. „Já vím, ale tady nemůžu udělat nic jiného, než udělala předtím Anna. Souhlasíš?“
Sylva mezi vzlyky zakývala hlavou. Ruce ji Anninými pohyby stále hladily po vlasech. „Tak pozor, jdu na to,“ oznámil Sylvě shora Annin hlas.
„Teď!“
Ruka, hladící Sylviny vlasy, zkameněla.
Vzápětí se zablesklo. Sylva na okamžik ztratila vědomí. Když se probrala, zjistila, že leží v místnosti s debriefingem.
Debriefing informace level 0 – kritická chyba: Vážné vnitřní poškození simulace. Sebeobnova neúspěšná. Prosíme, kontaktujte servisní středisko výrobce.
Další tři chybové hlášky v angličtině naznačovaly, že Annin bot simulaci položil opravdu efektním způsobem.
~~~
Vypnula se z menu a sundala si přilbu. Na okamžik neviděla nic. Když se rozkoukala, spatřila zuřivou grimasu operátorky. „Tohle nebyla naše chyba, to ten tvůj idiotskej soft!“ vmetla Sylvě do tváře. „Tady jsi skončila, podivínko, jasný! Seber si svý krámy a pakuj se. A to si piš, že po tomhle u mě pudou Virterovy čuňárny na blacklist!“
Sylva její výpady příliš nevnímala. Jak ve snách se zvedla, oblékla se a přesně podle rady vypadla. Skutečnost, že si Virter pokazil pověst v jedné z nejpoužívanějších heren, ji potěšila jen málo. Podstatné bylo, že Annina simulace spáchala sebevraždu.
Bylo jí stejně, jako by znovu zemřela pravá Anna.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
