Předchozí kapitola
Na hřebenu ještě ležel sníh, louky v údolí se už ale barvily květy pampelišek. Někdo ji naučil, že anglicky se pampeliška řekne dandelion. Dandelion, dandelion, broukala si teď Sylva při pohledu na žluté lány, zní to málem stejně praštěně jako v češtině.
Měla volný den. Skoro všichni z Bezejmenného se vypravili na fotbalový turnaj v Branné, kde se do večera zlejou věčně nakyslým hanušovickým pivem, ale ona dala přednost procházce.
Když v údolí nebyl sníh, chodívala tudy pravidelně: Od nádraží úvozem kolem stoletých bunkrů – proti komu vůbec? - výš a výš, až ke stříbrnické pile.
Z knihovny si celou zimu půjčovala ohmatané svazky fantasy románů a tak teď v zavalitých hromádkách rozpadajícího se betonu vídala základy prastarých věží. Věží, kde by byla zakletá princezna Anna. A ona by si zahrála na mistryni odeklínadel a hravě ji vysvobodila.
Máchla zkusmo rukama, s bunkrem se samozřejmě nic nestalo. Přitom se na své ruce podívala: Ne, tohle nejsou jemné ručičky čarodějky, ledaže by se ve své kariéře zabývala výhradně lektvary nebo alchymií. Od doby, co dohlíží na stav padesáti kilometrů úzkorozchodných drah, položených v Kotlině po stranách dřívějších silniček, nemají její ruce pro manikúru důvod.
A zase myslí na práci. Zima byla tuhá a tání rychlé. Trať k pile nad Seninkou podemlela voda a těleso se sesunulo až do Krupé. Budou se na to kluci moct vrhnout už příští týden, nebo je terén ještě pořád příliš podmáčený, jak říkal hajný? Cestou zpátky se na to podívá. Ale až večer. Dneska má celý den na to, projít se po pampeliškových útesech.
A vyřídit jednu věc, už skoro nečekanou. Přišel jí dopis z Prahy. Vyzvedla si ho sice už předevčírem, pořád ale neměla chuť ho otevírat. Tušila, co se v něm píše a chtěla oddálit rozhodnutí, které bude po přečtení dopisu nutně následovat. V poslední měsících ji taková cvičení v trpělivosti vyloženě těšila.
Posadila se na vyhřátou patku od bývalého stožáru elektrického vedení. Železo odřízli a použili jinde, beton za to nestál. Sylva roztrhla obálku a začetla se.
Přesně jak tušila, psala Julie. Jak se prý má? Společnost svůj zdlouhavý soud konečně definitivně vyhrála a Sylva se může vrátit. Všem v Praze chybí. A Julie naznačuje, že by jí mohla, při troše dobré vůle, pomoct k pozici jejího asistenta. Zná město i lidi, to je dostatečná kvalifikace. Namísto tahání se s cedulemi (nemysli si, že nevím, co děláš, i když nepíšeš) může hájit zájmy independentaristů přímo v hlavním městě.
Sylva dál nečetla, odložila dopis do trávy. Zahleděla se přes údolí, na patnáct kilometrů vzdálený masiv Keprníku, pokrytý dosud sněhovou čepicí.
Už je to víc než rok, co přišla z Prahy sem, do kotliny kolem Bezejmenného města. Tehdy ztratila téměř vše, co měla, a před další štvanicí raději uprchla. Slíbila si ale, že se vrátí, jak bude mít možnost.
Trvalo to déle, než předpokládala.
Rok v komunitě, i když nebyl vždycky příjemný, odřízl ji od Prahy a rizik spojených s podivínstvím. Už zapomněla na události, které se vracely jen v nečetných nočních můrách. Minulost v Praze jí přišla nereálná.
Julie ji zve zpět s nadějí, že Sylva na horách zesílila a dokáže víc, než kdy předtím.
Může se vrátit. Ale má?
Je to rozkaz povolávající do boje. A ona přísahala.
Zdvihla list papíru a spolu s obálkou vložila do batohu. Vykročila směrem k Bezejmennému městu. Šla pomalu. První vlak do Hanušovic s přestupem na pražský rychlík jede až zítra v osm ráno.
KONEC
Jakmile vyjde další obsah webu, najdete jej pod odkazem "novější příspěvek" níže.
