Po návratu na ubytovnu poslala vzkaz Virterovi. Objednávám jednu „Fantastickou výpravu“, napsala do zprávy adresované Virter Games. A byla zvědavá, co se bude dít.
Večer se podívala na televizi. Klaus Snotcher nejprve dramaticky hovořil o fantómu zastavujícímu dopravu sypáním střepů na hlavní pražské křižovatky. „Na základě policejních záběrů očekáváme jeho brzké dopadení.“ Vysoce postavený policista s vážnou tváří vyjmenoval desítku paragrafů, kterých se zločinec svou aktivitou dopustil, kromě obecného ohrožení také narušení plynulosti individuální dopravy (až 1 rok vězení, informoval běžící titulek), poškozování ekonomického růstu (2 roky) a nesmluvního čerpání zdrojů ministerstva (1 rok + úhrada nákladů). Pokud se prokáže spojení s dalšími nepřáteli, bude možné přidat zločinné spolčení (5 let až doživotí).
„Tento fantóm je ale jen jedním z mnoha. Stále častěji se objevuje pokoušení systému formou provokací skrývajících se nejčastěji za pseudouměleckou činnost. Magistrát se k tomuto riziku staví čelem,“ uzavřel Snotcher oslí most.
Kamera střihla na jednoho z radních. „Na základě žádosti ministerstva Informatiky jsme se rozhodli zmrazit od příštího roku preventivně veškeré granty na kulturu a spolkovou činnost, které jsme doposud poskytovali. Je čím dál tím častější, že různé organizace využívají magistrátních peněz k aktivitám, které namísto aby městu pomáhaly, tak škodí.“
„Nemají snad příjemci grantů za povinnost podporovat pozitivní vnímání magistrátu na veřejnosti?“ ptal se Snotcher investigativně-servilním tónem.
„To samozřejmě ano, organizace přistupující k magistrátu negativisticky jsou z grantového řízení předem vyloučené. Ovšem jsou tu skupiny, které se domnívají, že když nepůsobí mediálně, mohou se svěřenými prostředky nakládat podle své libosti. V poslední době je to zejména Společnost pro potírání podivínství.“
Snotcher horlivě přikyvoval. „Tato organizace byla podezřelá z finančních machinací už před několika měsíci, kdy jí byla udělena pokuta padesát standardů. Ministerstvo Informatiky má společnost pod stálým dohledem a v nejbližší době se na ni hodlá blíže zaměřit.“
Na obrazovce se ukázala malůvka telefonu. „Předvoláváme všechny podivíny, kteří měli v posledním roce se Společností co do činění,“ sděloval digitálně upravený hlas, podepsaný jako Operativní důstojník MI. „Je pravděpodobné, že Společnost kryla nezákonné aktivity řady podivínů a nepřátel. Nyní vše zpětně prověřujeme. Mohu zodpovědně prohlásit, že už máme takřka nezvratné důkazy o další rozsáhlé trestné činnosti.“
„Potvrdí se některá starší obvinění z terorismu?“
Sluchátko se na okamžik odmlčelo. „To už je prakticky jisté,“ prohlásilo nakonec sebevědomě.
Sylva vypnula televizi. Tak dělostřelecká příprava nám už začala.
~~~
Virter pracoval rychle. Druhý den ráno si ji předvolal personální. Křivě se díval skrz své brýle a přiznal, že neví, jak mu mohlo uniknout, že v pondělí nastupuje rekvalifikaci. „Ty vaše šílenosti. Víte, co vám budu muset napsat do sívíčka: Naprosto nepředvídatelná. To je horší, než nespolehlivá.“
Sylva prohlásila, že to snese, i když jistá si s tím zrovna nebyla. Takže rekvalifikace. No, dobrá.
~~~
Středeční večer strávila balením. Byly toho dvě objemné krabice, jedna zvlášť těžká, plná knih.
A zrovna když skoro končila, jí na dveře zabušil Bertram. Donesl láhev. „Kytku nemám, když s podzimem všechny růže opouštějí Prahu...“ zadeklamoval smutně. „Slyšel jsem, že razíš do gulagu.“
„Cože, kam?“
„Promiň mi ten žert. Ale když jsem viděl ty zprávy, hned jsem vystartoval. Zase do vás šijou – vlastně teda do nás.“
„Jako do Společnosti?“
„Do všech. Tohle je začátek něčeho většího. Dostala jsi předvolání?“
„Na pondělí.“
„Já na úterý. Paráda. A Černý mě varoval, ať nic nedělám. Kočky si brousí drápy a myšičky maj bejt zticha!“
„Někdy je to nejlepší. Mě varoval Virter, ať raději zmizím z města.“
„Jo, slyšel jsem. Město beze jména.“ Bertram se zachmuřil. „Není to náhodou maření výkonu protiteroristické instituce, tedy v důsledku podpora terorismu?“
„Žádné maření.“ Sylva se ušklíbla: „Pošlu jim omluvenku s novou adresou.“
„A v Olomouci to hoděj do koše. Útěk do rekvalifikace je excelentní strategie, škoda, že už jsem v tomhle ohledu svoje možnosti vyčerpal.“
„Ty nemůžeš odjet?“
„Jsem pořád ještě v režimu místo výkonu práce rovná se místo pobytu. První policajt mě vrátí zpátky hned, jak si zkusím koupit v Úvalech rohlíky. No, ono to nějak dopadne. Pokecám s Denisou, dám jí do zubů a odkroutím si pět let v pankráckym mrazáku. Pohodička.“
„Ale, snad to nebude tak zlý,“ zkoušela ho uchlácholit Sylva. „řekni mi radši, ty víš něco o tom independentaristickém městě?“
Bertram se ušklíbl. „Ó, hříchy mládí, Sněžka Kralická, burlaci na Krupé a práce v lese... Pár měsíců jsem tam pobýval.“
„Vážně?“
„Než mě vyhodili. Nechodila jsi náhodou do skauta?“
„Ne.“
„Škoda. Tam to byl skautský tábor – trochu větší, tak pro pět tisíc mladých ochránců nezávislosti. Všichni strašně hrdí – a nesnášejí každého, kdo jim tam vnese trochu průvanu. Berou se moc vážně a šašky mezi sebou nechtějí – leda takové, do kterých by mohli kopat, tak si dej pozor.“
„To je to tak hrozný jako rekvalifikace?“
Bertram mávl rukou: „Ale kdepak, to zas ne. Žádný bachaři, žádný znásilňování po večerce. Jenom demokracie, bratrství, práce a nuda. Nic, co bys nevydržela.“
Sylva měla sto chutí Bertrama nakopat. Velký herec se ale sám korigoval: „No, trochu jsem to s tím popisem přehnal. Je to tam v zásadě v pohodě, pokud vezmeš za svý ty jejich zásady. Já se s nima rozešel ve zlým, protože jsem to hlavní pravidlo prostě neskous.“
„Jaký je to pravidlo?“
„Všechno, co tam děláš, děláš nejdřív pro obec, pak teprv pro sebe. Já vím, že je to tam víceméně otázka přežití, ale stejně mě to ničilo. Už po měsíci jsem z toho měl vosypky. Nakonec jsem byl rozhodnutej dát jim sbohem hned, jak to půjde, ale předběhli mě. Vyhmátli, že se v pracovní době zabývám s jednou holkou věcma, které by mohly přinést obci přínos až tak za devět měsíců. Hloupý, ale tak nás tam do tý salaše neměli takhle párovat. Měli tam na to takovou etickou komisi, předsedal jí nějakej starej morous, tak mě hodnotili. Když jsem jim navrhnul, že raději půjdu šaškovat zpátky do Prahy, byli tak rádi, že mi dokonce koupili lístek na vlak.“
„Teda Bertrame, ty seš ale poděs.“
„Byl jsem mladej – teda mladší.“
Sylva pokývala hlavou. „To se mám na co těšit.“
„Už je to deset let, třeba se to tam změnilo. Jestli to tam už nevede ten starej suchar, co tehdy, ale lidi typu Julie, tak to má šanci. Hele víš co?“ Bertram se šibalsky usmál: „Zjisti, jestli se tam dá žít a vzkaž mi. Třeba se tam na starý kolena ještě odstěhuju.“
Dopili láhev. Bertram se o Bezejmenném městě docela rozpovídal, nakonec ty vzpomínky nebyly tak trpké. Pak slíbil, že jí v sobotu pomůže s věcmi a trochu smutný, trochu opilý odešel.
~~~
Poslední Sylvin pracovní den byl stejný jako všechny předchozí. Ve skladu neznala nikoho tak dobře, aby se s ním měla důvod víc loučit. Vybrala si věci ze skříňky a dala personálnímu klíče. Podepsala odchod z důvodu povinné rekvalifikace s doložkou, že obě strany mohou v budoucnu uzavřít pracovní smlouvu na základě té současné: malý úspěch, za který vděčila Virterovi. Ten jí také poslal vzkaz, že bude dohlížet na její finance a kdyby se příliš hroutily, zakročí. Jen ať se stará o Annu, víc od ní nechce.
A pak přišel Štědrý den, a s ním simulace vánočních svátků.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
