Večer šla do herny – jako každou neděli. Anna bude určitě celá žhavá do novinek, které jí z víkendu přinese; škoda, že tam nemohla být s nimi.
A bylo to příjemné zakončení týdne. Vypůjčily si vozík, aby se s ním naučily před výletem do Prahy zacházet, a přiopily se v hospodě naproti nemocnici. Jen trochu, Sylvě se ještě pořád houpal žaludek z besídky.
Sylva zjistila, že se na Vánoce prožité ve virtuálu těší. Ať si Julie o utíkání do virtuálu říká, co chce.
Když sezení končilo a Sylva si v debriefingové místnosti přečetla velmi uspokojivé hodnocení seance, zjistila, že před ní není tlačítko výstupu. Namísto něho se objevil klasický pouliční viedomat. A na monitoru Virter.
„Promiňte, že se lámu do seance,“ začal, „mám špatný zprávy a jinak bych vás blbě chytal.“
Sylva pokrčila rameny: „Tak ven s tím.“
„Heleďte se, je vám jasný, že na vás celej podzim dohlížím.“
„To jsem si domyslela. Určitě jste si to užil.“
Virter se zamračil: „Tak to se nebojte, do seancí jsem vám nelez. Hlídal jsem, co se děje ve elektronickym reálu.“
„No a co se děje? Zase na mě něco chystají?“
„Moc o tom nešpásujte. Viděla jste, že váš psycholog už skončil. Rozjíždí se velká akce. Zatím sbíraj informace a konstruujou obvinění. Já jim do toho trochu mlžim,“ pousmál se Virter, „ale moc dlouho to nepude. Ještě tak dva, tři dny, a budou hotový. Radim vám se zdekovat.“
„Jak, zdekovat se? Já nikam nemůžu...“
„Ále můžete. Vypadněte z Prahy. Čím dřív, tím líp. Najděte si práci někde na Moravě. Tady bude přes svátky pěkný horko.“
Sylva pokrčila rameny. „A když tady zůstanu?“
„Hm, tak to bude asi takhle: Předvolaj si vás, tam už jste byla. A tentokrát po vás nebudou chtít informace: už si je posbírali. Konkrétně vám hoděj na hlavu tu Mosteckou.“
„Znova?“
„Znova. Řeknou, že se objevily nový skutečnosti. Třeba, že Anna znala nějaký tajný informace. Teď, když je mrtvá, to nikdo nevyvrátí. Váš vejlet do dolů, to je to je příprava teroristického útoku jak vyšitá. Heleďte se, ten první soud, to byla fraška. Nebyli připravený. Teď na MI tři měsíce makali na tom, aby vás všecky sejmuli.“
Sylva nasucho polkla. „Denisa?“
Virter se na monitoru ušklíbl. „Ale kdepak ta. Slečna reportérka na vás kašle, převeleli ji na hospodářský. Tohle přišlo hodně shora. Na protipodivínskym oddělení MI se potřebujou blejsknout a tak prostě zatáhnou sítě. Berte to tak, že jste rybička, co plave na blbym místě.“
Na to Sylva neměla co říct.
„A když zdrhnu...“
„Tohle je pražská akce. Středočeši jsou loajální, ale ostatní kraje to budou sabotovat. Jak budete sto kiláků od Prahy, nedošáhnou na vás. A za čtvrt roku se budete moct vrátit.“
„A co moje práce? Mám dvouměsíční výpovědní lhůtu, jinak mi zpětně vezmou tři platy! A mám mraky dluhů.“
„Takže odjedete?“
„Nevím!“
„Tak se rychle rozhodněte. Napište mi do Games, co nejdřív. Když se ozvete, helfnu vám s výpovědí.“
„A ostatní? Kdo je ještě v ohrožení?“
„Nemusíte mít starost. Z vašich přátel se to nikoho příliš nedotkne. Slavnej právník Černý bude mít menší nepříjemnosti, ale vyhrabe se z toho. Však ho znáte.“ Virter najednou zrychlil: „Tak jo. Mám tu echo, že mě dekódujou, tak se rozloučim. Vypadněte z Prahy, jak budete moct. Na venkov, do prdele, kamkoliv. Jestli to neuděláte, ste kráva. Jo a proboha, jestli dáte výpověď, tak si zajděte pro letáky na pracák a nehledejte práci přes net. Nashle!“
Terminál pohasl. Konečně se na něm ukázalo tlačítko ukončit sezení. Sylva ho rezignovaně zmáčkla.
~~~
Pondělí prožila opět roboticky. A ministerstvo Informatiky o sobě dalo vědět: Terminál v ubytovně na ni vychrlil policejní předvolání – na pondělí sedmadvacátého prosince, ve věci blíže neupřesněného svědectví. No prosím, Virter si nevymýšlel, už je to tady.
Hned nechala vzkaz Černému. Stejně se zítra uvidí, tak ať ví, že jí ještě může poradit. A Bertramovi: veselý divadelník by jí mohl poradit také. Jestli se uvidí.
Bertram se během úterního dopoledne omluvil. Takže jen právník? A psycholog. Skvělí rádci. Možná Julie...
Přetopený vlak metra svištěl tunely trasy C. Sylva se snažila dát myšlenky dohromady. Byla tak ve vzduchu, jak jen mohla. Všechno se rozpadlo. Annu vídá jednou týdně ve virtuálu. Skupinu musí předat psychologovi, kterému dvakrát nedůvěřuje. A teď tohle.
Anna měla pravdu: Poškádlili systém a ten je už nepustí. A Denisa už je ze hry, někam ji převedli, ale to nevadí, teď už jí budou drtit všichni. Asi by měla poslechnout Virterovu radu a skutečně odjet. Ale dovede to? Dokáže vypadnout z Prahy někam, kde nikoho nezná? Nebo se má přece jen tady na místě, jen s pomocí těch přátel, co jí zbyli, postavit molochu, který se z ní nejspíš chystá vytřást duši?
Najednou nemohla ve voze vydržet. Vystoupila na Vyšehradě. Na skupinu dorazí pěšky.
Došla do půlky Nuselského mostu. Shlédla na spoře osvětlené nuselské ulice, přes šustot aut na magistrále zaslechla dole pípání tramvaje. Za velké peníze osvětlené věže Hradu byly připomínkou věčnosti hlavního města.
S bolestí si uvědomila, že tohle špinavé, zanedbané město, nyní milosrdně zakryté rouškou tmy, vlastně miluje. Miluje, protože nezná nic jiného – co jiného by pak mohla mít ráda. A odjede někam na druhý konec republiky, do Brna, Olomouce nebo Ostravy, měst, jejichž názvy jí znějí stejně cize jako Londýn nebo Bagdád. Odjede do města, o kterém si dovedla představit jen to, že bude stejně omšelé.
Navíc tam bude cizinec. Jaképak jednotné Česko, hrdý stát Unie! Drobný rozdíl v dialektu, neznalost přezdívek místních čtvrtí a návazností nočních tramvají – stane se týmovým outsiderem. Nasadí ji do zkušebního režimu a zajistí, aby v něm zůstala, dokud se dokonale neasimiluje. Vidí to u nich ve firmě: Z devíti zaměstnanců, co visí ve zkušebním režimu víc než rok, jsou tři Slováci, dva jiní cizinci – a další čtyři prostě mimopražští.
Ještě jednou se podívala přes zábradlí. Znala legendu o tom, že kdysi dávno býval Nuselák mostem sebevrahů. Zábradlí, původně docela obyčejné, prý pětkrát zvyšovali a vylepšovali, s každou další vlnou sebevražd. Ve čtyřicátých letech, po legalizaci individualizované sebevražedné pilulky, zvýšená zábradlí demontovali. Jsou přece jednodušší a méně bolestivé způsoby, jak se tady na všechno vybodnout. Když chcete, psycholog vám pilulku předepíše. Můžete ji nosit všude s sebou. Pro ostatní je váš exemplář neškodný, neotrávíte tím ani kotě. Ale když potřebujete, stačí polknout – a za pár vteřin je po všem.
Sylva ovšem tyhle pilulky u sebe neměla.
Opřela se o zábradlí. Co ji drží na tomhle světě? Bylo by docela stylové, skoncovat se vším takhle postaru. Skok, ztuhnutí v prostoru, desetina vteřiny s vírou, že může letět kupředu. A potom už jen neodvratný pád.
Co by po ní zbylo? Skupina už není její. Třeba si někdo vzpomene. Pavel? Ten už ji ze života vymazal. Černý bude jen rád, když se němá výčitka jeho prvního velkého omylu tiše ztratí. Bertram, spisovatel – pro ně tolik neznamená.
Zbývá Anna. Nikdo jiný ji nemůže držet při životě, i když je to vlastně jen hra. Ale hra s opravdovostí.
Odpoutala se od zábradlí, které ji magicky přitahovalo. Za zády jí projel cyklista a z neznámých důvodů zazvonil. Ohlédla se a spatřila, že na ni mává. Chce jí něco? Třeba ji jen zdravil.
Ale byl tím impulsem, který ji odpoutal od myšlenek na sebevraždu. Courala se dál. Most překlenul údolí a vyplivnul ji u karlovského chrámu.
Černého našla u počítače Společnosti. Ukázala mu předvolání a zmínila, že dostala i jiné varování – virtuální.
Právník pokýval hlavou. „I když nevěřím na vzkazy ze záhrobí, je to vážné. Nejlépe uděláte, když opravdu odjedete.“
„Ale já pořád ještě nevím,“ řekla nahlas. „Třeba je to jen náhoda. Netuším, kam bych jela...“
„S tím bysme si poradili. Máte u mě dluh, dneska bych vám ho mohl splatit. Neviděla jste Julii?“
„Už je vevnitř.“
„Výborně, zajdu za ní. Pomůže vám.“
Když se Černý otočil, Sylva si pro sebe pokrčila rameny. Tak už se to s ní zase někam veze.
Psycholog dorazil s mírným zpožděním. „Dneska vám do toho nebudu zasahovat. Jen mě uvedete, pak se budu seznamovat se skupinou.“ Sylva mu to odkývala.
Představila mu zbytek skupiny. Remcavý expolitik poznamenal, že není od věci, když se jim zase začne věnovat profík. Jinak bylo přijetí věcné, všichni to asi už věděli. Žádné slzy, žádná velká slova. Michael a Buchelovi jí poděkovali za těch pár měsíců příjemné společnosti a dali jí vánoční dárky. Julie na ni mrkla.
Když vypršel čas vyhrazený terapii, vydala se část skupiny do nedaleké hospody. Přidal se k nim i Černý. Po třetím pivu tam už zůstali jen ve třech – ještě s Julií.
„Dneska to nebude žádná konspirace,“ šklebil se právník. „Vyřešíme váš problém,“ ukázal na Sylvu, „a půjdeme domů.“
„No, já ale pořád nevím, jestli chci, abyste ho řešili.“
„Z toho, co Karel říká,“ oponovala Julie, „je jasný, že jsi v Praze docela v nebezpečí.“
Sylva se odsunula od stolu. „Dobrá, jsem ve vašich rukou. Nebo v rukách MI,“ zasmála se hystericky. Když ale viděla vážné tváře společníků, zmlkla. „Tak fajn, co jste vymysleli?“
„Když jsi se ptala, odkud mám vajíčka a co je to za chlápky s elektromobilem a já ti říkala, že je to tajemství...“
„No-?“
„Budeš mít příležitost se o tom tajemství dozvědět. Možná sis myslela, že když si pěstuju vlastní zeleninu, že ji mám někde v paneláku, v truhlíku za oknem.“
„Poslední dobou jsem ti to nějak nevěřila.“
„Taky to tak není. Independarismus není individuální hobby. Snažíme se o nezávislost na systému – ale k tomu, abychom to zvládli, jsme se museli sdružit. Ve středověku byla nezávislá každá vesnice a ještě dlouho do průmyslového věku přežily skupiny lidí prakticky nezávislé na většinové společnosti: kláštery, dopravně obtížně dostupné horské vsi, kibucy, družstva, koneckonců i sekty. Vzali jsme si ode všech to nejlepší a vytvořili jsme region maximálně nezávislý na vnějším světě. Tam se budeš moct podívat. Vím, že jsi pracovitá a šikovná, budeš pro komunitu přínosem.“
„Ale... ty přece žiješ v Praze. A ti dodávkáři...“
„Nějaký kontakt se světem mít musíme. Prodáváme svoje zboží na šedém a černém trhu. Jsme registrovaní v obchodním rejstříku jako firma, vlastníme pozemky a platíme nezbytné daně. A taky občas potřebujeme chránit.“
„Což dělá právě Julie,“ poznamenal Černý.
„Tak trochu, Karel mi pomáhá. Takže Sylvo, jestli chceš, budeš v našem Bezejmenném městě srdečně vítaná.“
Sylva se poškrábala na čele: „Ale neudělám potíže já vám?“
Tentokrát se usmál Černý. „Vypapírujeme vás. Formálně budete nadále zapojená do světové ekonomiky – stejně jako Julie.“
Dívka se usmála. „Funguje to docela dobře. Někdy ti řeknu, jak přesně.“
Právník se ještě trochu mračil: „Jenom nevím, jak to vyřešit s vaším zaměstnavatelem. Máte standardní zaměstnaneckou dvouměsíční výpovědní lhůtu?“
„Jako skoro každý,“ odpověděla Sylva. „Ale to asi dovedu vyřešit sama beze ztrát.“
Černý jen lehce pozdvihl obočí. „No, nebudu se ptát jak. Ale jestli byl váš anděl strážný ten, na koho mám podezření, tak to nejspíš opravdu nebude problém.“
„Vám předpověděl obtíže, ze kterých se vyhrabete,“ dloubla si Sylva.
Právník přikývl. „Zdá se, že s tím bude mít pravdu. Tak,“ rozhlédl se po Sylvě a Julii, „asi jsme to vyřídili. Sylvo, zastavte se ve Společnosti ve čtvrtek večer, budu pro vás mít nějaké papíry. „Teď půjdu.“
Když se Černý zdvihl, začala se Sylva vyptávat na podmínky v Juliině ekonomicky soběstačné komunitě. „Ber to jako návštěvu na zkoušku,“ vysvětlila jí. „Až se to tu uklidní, určitě se budeš moct do Prahy vrátit. Teda jestli nebudeš chtít zůstat. Nejsme tam na tom nijak zvlášť zle. Třeba potraviny máme kvalitnější, než cokoliv, co najdeš v diskontech pro normály.“
„Měla bych nějak pracovat...“
„To ano. Nejspíš nastoupíš do dílen, když děláš logistiku. Něco se pro tebe najde. Nudit se v žádném případě nebudeš. Určitě se taky něco naučíš. Máme dokonce certifikát na některé rekvalifikační programy,“ usmála se independaristka.
„A...“ Sylva nevěděla, jak se zeptat na věc, která jí přišla nejpodstatnější: „Máte tam virtuální hernu?“
„Chceš si oživovat vzpomínky na Annu?“ Ještěže Julie neví, s jakou věrností je Anna simulovaná. „Útěk v útěku – proč ne? Naše komunita je hodně tolerantní, morálně není s virtuálním terminálem problém. Bohužel, nejsme zase tak bohatí. Nejbližší je tuším v Zábřehu.“
„Daleko?“
„Čtyřicet kilometrů. Na kole dvě hodiny“
„Hmm, nějak to přežiju.“ Anna snad taky.
„Já si myslím. Podívej,“ Julie Sylvu chytla za paži, „nejdůležitější je, jaký tam uděláš první dojem u charóna.“
„U charóna?“
„To je funkce: personální specialista. Na jeho posudku bude záležet, jak tě komunita přijme.“
„A když ne?“
„Formálně to bude rekvalifikace, takže budeš moct zůstat, akorát s nějakými omezeními. Ale toho bych se u tebe nebála. Napíšu ti doporučení.“
„Nebojím se.“
„Takže ve čtvrtek můžeš mít papíry od nás, vyzvedneš si to tady.“
„A co potom?“
„No, pak pojedeš k nám. Vlakem do Hanušovic, počkej, napíšu ti to. Potom naší lokálkou, v zimě je to jediné spojení. Dám jim vědět.“
„A kterej den?“ Sylva v duchu počítala, kolik času jí může zabrat pakování. Když se to tak vezme, za dvě hodiny může být klidně sbalená.
„No, když budeš mít všechno ve čtvrtek, v pátek je Štědrej večer, tak asi v sobotu. Ranní vlak je tam v poledne. Půjde to tak?“
Sylva přikývla. Půjde.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
