Čtyři týdny po Annině smrti poznala Sylva, že ji pohled na krabičku s urnou už automaticky nerozplakává. Sundala tedy černý kryt. Koncem října pak už schopná zamýšlet se nad tím, zda není na čase věnovat se kompaktu se záznamem Anniny mysli.
Ten večer si otevřela láhev vína, vložila ebook do čtečky a chtěla se pustit do studia pokynů k reinkarnaci Anniny mysli, uložené na kompaktech v podobě jedniček a nul.
Namísto zobrazení textu se ale ozval z repráčku e-booku Virterův hlas. Ahoj Sylvo, tohle je moje malý překvapení, začal. Dědek pitomá, pomyslela si Sylva. Napila se vína, zhluboka se nadechla, a poslouchala pomalu se odvíjející zprávu.
Asi netušíte, že Annu Housekovou znám osobně – tedy jasně že přes virtuál – už nejmíň deset let. Tehdy hrála společenskou simulaci RulerWorld, kde jsem měl postavu na docela vysokym levelu. Poznal jsem ji blíž a zjistil, že je neuvěřitelnej idealista. Ale měl jsem ji rád, protože do RulerWorldu z toho našeho zkurvenýho reálnýho světa zdrhala přesně ze stejnejch důvodů jako já o třicet let dřív trávil měsíce v Paralel Lifu.
Když establishment RulerWorld deexistoval, začal jsem tak trochu držet nad Annou ochranou ruku. Nevěděla o tom, byl jsem její tajnej štít proti prudě od establishmentu. Její scan jsem měl už dávno. Samo že jsem ho nikdy nepoužil k ničemu jinýmu, než občasnýmu, čistě soukromýmu potěšení. Osobně – teda v reálu – jsem se s ní vlastně nikdy nesetkal.
Asi před rokem jsem ji nějak pustil z dohledu a nestačil se divit, do jakýho průšvihu se tím pádem dostala.
Takže když mě požádala o předsmrtnej scan, docela mě to vzalo – a rozhod jsem se pro něco řádově víc extra, než byste si za těch pětadvacet standardů mohla dovolit.
Až si ten kompakt v simulátoru pustíte, najdete tam Annu v nemocnici, s pohodovejma vyhlídkama na úspěšnou léčbu, kterou zatáhne pojišťovna. Použil jsem techniku, kterou jsem zatím nikde jinde neaplikoval: Anna je začleněná do maximálně věrný simulace reálnýho světa. Rozdíly jsou a budou minimální, harmonizace s reálem je zajištěná. Jedinej rozdíl bude, že ve virtuálu Anna neumřela. A ani umřít nechce.
Myslím, že líp jsem pro Vás Annu naskenovat nemoh. Budete ji moct navštěvovat v nemocnici, přikoupit si ode mě Virtual meeting, co jste měly posledně – a vás to nebude stát ani standard nad to, co už jste mi zaplatila. A až se uzdraví, budete se moci setkávat: Tak dlouho a tak často, jak budete chtít – a dokud budete chtít. Jestli si to tak nastavíte, tak budete moct bydlet spolu; čas není problém, období, kdy nejste v simulátoru, se Anně dokalkulujou.
Samo že se můžete rozhodnout na kompakt raději nešahat a existovat si kliďánko i bez ní. Ale když se vám podaří Annu ve virtuálním světě pořádně žít, zajistí jí to hodně dlouhej a šťastnej posmrtnej život. Oba víme, že si to zaslouží a ode mě to byla poslední věc, kterou jsem pro ni moh udělat.
Bohužel, nemohl jsem to udělat bez vás – já s ní v tom virtuálu bejt nemůžu a nechat někde souběžně běžet váš a její scan, to by nebylo fér, dokud jste naživu. Proto vás zapřísahám, navštěvujte Annu, dejte jejímu životu důstojný a šťastný pokračování – však ji taky milujete.
Tady vzkaz končil. E-book konečně rozsvítil obrazovku a ukázal první stránku instrukcí pro chování k oskenovanému avataru.
Zatracenej pitomej, patetickej, zabouchnutej virtuální dědek, pomyslela si Sylva a praštila e-knihou do rohu. Pak ochromeně dosedla na postel.
Když dopila láhev, popadla kompakt i ebook a vyrazila k nejbližší herně z Annina seznamu.
~~~
V trolejbuse měla deset minut: dost na to, aby si přečetla instrukce a varování.
Virter a spol. ji v prefabrikované prezentaci ujišťovali, že setkání s avatarem bude maximálně podobné reálu. Přesto se může stát, že dojde k určitému výpadku – hlavně na začátku setkání, kdy se ještě dopočítává historie avatara od posledně. V takovém případě měla Sylva předstírat, že se nic nestalo a převést hovor na téma z doby před provedením skenu.
Nebyla si jistá, nakolik to zvládne.
Doporučená virtuální herna na studentských kolejích fungovala a byla překvapivě upravená. Příjemná asistentka jí pomohla s oblekem a položila ji na lůžko. Sylvu uklidnila skutečnost, že tahle postel se, na rozdíl od té z minulé herny, zaklopila kompletně. Pro někoho možná klaustrofobické, pro ni jistota, že jí nějaké procházející hovádko něco neprovede.
Menu při vstupu do simulace se jí zeptalo na stupeň přizpůsobení reality: zda nepozměnit datum schůzky nebo nezrušit skutečnost, že Annin byt vybílili exekutoři. Sylva to všechno odmítla. Následovaly dotazy na oblečení a „vybavení“. Sylva odklepala automatiku.
Ještě před sebe na obrazovku dostala shrnutí faktů odlišných od reality: Léčbu nakonec uhradí pojišťovna a poslední tři schůzky sice nastaly, ale bavily se o hloupostech. Kromě toho se viděly ještě před čtrnácti dny. Míšní štěpy se uchycují, takže Anna už může hýbat rukama, i když ještě nevstává.
Když Sylva odklepla ve vzduchu visící Enter, sterilní prostředí menu se změnilo v obdobně sterilní nemocniční chodbu. Dveře před Sylvou vedly do pokoje, který už viděla. Sylva zjistila, že má na sobě právě to, v čem přišla do herny. Navíc má v ruce tašku s knihami. Než otevřela dveře, nahlédla do nich. Byly to tituly, které zachránila z Annina bytu, když ho perlustrovali.
Na stěně viselo velké zrcadlo. Sylva se v něm viděla: malá blondýna v ožužlaném svetru, s ramenem nakřivo od tašky s knihami. Od kdy chodí takhle shrbená? Nebo ji tak pokroutila ta simulace?
Než vzala za kliku, alespoň se narovnala.
~~~
Anna ležela na posteli, záda podložená stohem polštářů, a četla. Když Sylva vstoupila, usmála se na ni. „No to je dost, že se u nás taky ukážeš,“ zahrála nabručenost, když se k ní ale Sylva sehnula, vydechla jí do ucha něco docela jiného: „Už jsem se nemohla dočkat! Podívej, něco ti ukážu:“
Vzala Sylvinu ruku za zápěstí a přiložila ji na peřinu, někam k nehybným nohám. „Chytni se tady a dávej pozor,“ přikázala. Sylva cítila, jak pod peřinou svírá nehybné koleno. Pak se Anna pustila – a skoro současně tím kolenem vykopla nahoru tak prudce, že si Sylva málem dala volnou rukou facku.
„Dobrý, ne?“ prohlásila vesele Anna. „Už tři dny to trénuju! A za týden prej budu moct hýbat i prstama na nohou,“ dodala optimisticky.
Tohle je Anna, pomyslela si Sylva. Je to tak moc Anna, jak jen může být. „Donesla jsem ti něco ke čtení,“ řekla, aby zakryla rozpaky. Otevřela tašku a položila na postel svazek knih a časopisů. Anna se na ně hned vrhla. „Tak tyhles zachránila, to je super!“
„Ostatní má u sebe Julie ze skupiny,“ doplnila Sylva. „Odvezli jsme to všechno.“
Anna se zatím prohrabovala knihami na posteli. „Jé, Hastrman, zelený román ekoteroristy,“ vykřikla radostně. „Ten je skvělej. Začátek druhýho dílu je parádní. ,Nadcházejí dny hněvu. Moloch a v poslední křeči...' Ne, musím to najít.“ Listovala v knize, dokud ji vítězně nezaložila zhruba ve dvou třetinách.
„ ,Moje pokora, dolor sit amet je pryč. Jsem tady a nemůžu jinak. Nadcházejí dny hněvu,' “ citovala. „ ,Ut enim ad minim veniam, moloch a v poslední křeči své největší troufalosti ruší, laboris nisi ut aliquip, zákony ea commodo a přitažlivosti.' No není to úžasný?!“
Sylva na ni několik okamžiků němě zírala, než pochopila, co se právě stalo. „Ukaž,“ vzala Anně knihu z ruky a rychle ji prolistovala. Jeden pohled stačil na to, aby nepravost simulace vyvstala před Sylvou ve vší své obludnosti: Zelené stránky knihy byly v drtivé většině pokryté naprosto nesrozumitelným latinským textem, ze kterého pouze místy vyvstávaly osamělé fragmenty vět, které vypátral myšlenkový scan.
Ruka s knihou se jí roztřásla, rychle ji zaklapla a pevně stiskla. „Tak já si ji přečtu,“ řekla bezbarvě.
Anna se na ni zkoumavě zadívala: „Ale jestli si myslíš, že tě to bude nudit, tak nemusíš.“
„Ne, já myslím, že mě to bavit bude,“ zamlouvala to rychle Sylva. Její mysl zaplňovala postupně jediná myšlenka: nevydrží to tu už ani minutu. Podívala se na hodiny na stěně a zvedla se z postele. „Já už budu muset jít. Pojede mi vlak,“ zkusila se vymluvit.
„Vždyť jsi sotva přišla,“ podivila se Anna.
„Měla jsem zpoždění, však víš.“
„Jo-?“ Annina tvář na okamžik ztratila jakýkoliv výraz. Trvalo to snad jen dvě vteřiny, ale i to stačilo Sylvu vyděsit k smrti. Pak se rysy zase oživily „Vlastně, jo, máš pravdu,“ řekla. „Tak se měj. A zase brzo přijeď!“
„Jasně, přijedu, jak budu moct.“ Sylva Anně zamávala a vycouvala z místnosti. Jakmile zavřela dveře, objevilo se před ní menu tázající se na možnost ukončení simulace. Sylva do tlačítka „Ano“ zuřivě udeřila – vzápětí proletěla vzdušným vírem do místnosti úvodního menu.
Ve vzduchu před ní visel výpis chybových hlášení:
Debriefing informace level 3–varování: Deexistovaný dokument „Miloš Urban – Hastrman, ARGO 2002“ nebyl nalezen. Pro další simulaci doplňte z externího zdroje.
Debriefing informace level 2–vyvolaná rekalkulace: Dopředný časový posun (0:42:07) vyvolaný klientem. Nevhodné jednání, riziko pro avatar slabé%.
Sylva prudce odklepla „OK“ pod hlášením a konečně se jí dostalo možnosti probudit se do reálného světa.
~~~
Cestou do ubytovny se trochu vzpamatovala z ochromení smíšeného se vztekem a zděšením. Donutila se na veřejnosti nejančit a zkusila se chladně zamyslet nad tím, co v simulaci za ty tři minuty prožila.
Bylo to děsné. Anna byla k nerozeznání od skutečnosti. Sylva si přiznala, že několik okamžiků naplno prožívala radost z opětovného setkání s nedávno ztracenou láskou. Byla si jistá, že kdyby to takhle šlo dál, bude moct Annu navštěvovat, milovat... všechno by bylo jako dřív.
Jenže ona pak začala citovat z té pitomé knihy a všechno se zvrtlo.
Sylva znervózněla a přesvědčila Annu, že přijela pozdě a musí už jít. Udělala to podvědomě, nic od toho neočekávala – a ono to prošlo. Prostředí se přeprogramovalo, posunulo o tři čtvrtě hodiny... a Annin avatar se přizpůsobil nové situaci.
Fajn, udělala to, může to udělat znova, když by bylo potřeba... Jenže to mělo dva hrůzné aspekty. Jednak ta prázdnota v Annině tváři během přepočtu. Trvala jen dvě, tři vteřiny, tedy dostatečně krátce, aby si jí méně všímavý pozorovatel ani nevšiml, ale pro Sylvu byl dostatečně dlouhý na to, aby její vnímání avatara proměnil z Anny na balíček čísel potažený texturou.
A druhé zjištění bylo pro Sylvu hrůznější. Tam, v simulaci, se zachovala vůči Annině avataru nejen zcela nevhodně pokud jde o simulaci, ale také docela jinak, než kdyby před sebou měla Annu živou.
Je to jasné, tohle nepůjde.
~~~
Uplynulo deset dní. Sylva se pozvolna uklidňovala. Morální podporu získala na dvou skupinách, které zatím proběhly. Julie poznala, že ji něco trápí, ale nevyptávala se. Namísto toho se večer po skupině strašně zřezaly v blízkém baru a ďábelskou dámskou jízdu úterní noci skončily v diskotéce někde na Žižkově. Vzhledem k jejich věku se na ně nikdo nelepil, což jim ani v nejmenším nevadilo. Tancovaly spolu, ale rezervovaně; ani jedna nechtěla víc, než odvaz na parketu.
Celý další den jí bylo hrozně zle, mind control system měl co dělat, aby ji v práci uhlídal, ale cítila se tak volně, že jí to ani v nejmenším nevadilo.
~~~
Ale každá vzpomínka na Annu ji rozlítostňovala. Virterova starost o pravidelné návštěvy jí naopak přišla napůl směšná; Považuje snad Annu nyní zčásti za svůj výtvor a po Sylvě chce, aby ho držela při životě? Má ve svou simulaci takovou důvěru, že se domnívá, že Anna ve svém avataru žije dál i po smrti?
A co ona sama? Věří, že Anna nějakým způsobem žije dál, ve světě, který ožívá jen, když Sylva přijde do herny a nechá rozjet černý kompakt, který teď leží na polici vedle krabice s prachem, který byl skutečnou Annou?
Postupně se přemohla ke zkoušce. Bude tak trochu věřit Virterovým schopnostem, které se už ukázaly být fenomenálními, trochu své lásce k Anně, kterou stále cítila; a také trochu Anně samotné: Třeba ta černovlasá potvora věřila, že ji převod mysli do stroje naživu nějakým způsobem udrží. Jestli se pro euthanasii rozhodla s tím, že ve virtuálu mohou být spolu, pak možná tahle její víra zajistí, že tomu tak skutečně bude.
Ale jestli má Anna na kompaktu žít, musí Sylva splnit to, k čemu ji nabádal Virter. Bude muset dlouho, možná celý život, chodit s černým diskem do herny, setkávat se tam s Annou, nebo s ní možná po ty dvě hodiny měsíčně žít v jednom bytě, milovat se virtuálně, přenášet se přes knihy bez textu a simulační výpadky. Pokud bude věřit, nebude Anninu simulaci hrát. Bude, přesně, jak řekl Virter, Annu žít.
Za měsíc, na den přesně podle návodu, se tedy s černým kompaktem vypravila do herny znovu.
~~~
Na další setkání se důkladně připravila. Než vstoupila do Annina pokoje, prošla si okolí; nemocnice vypadala přesně tak, jak si ji pamatovala. Zavolala T.-mu a popovídala si s ním o situaci ve špitále. Vyzkoušela si, že může simulaci požádat o nějaké změny na místě – podle návodu jen, když Anna nebude nablízku. Takže na sobě měla o něco hezčí šaty, než jí simulátor nabídl, knihy byly zapomenuty, namísto toho nesla speciálně vyžádanou švýcarskou čokoládu.
Anna seděla na posteli a koukala na televizi. Sylvu už nepřekvapilo, že je program synchronizovaný se skutečností. Měla Virterovi věřit víc.
„Tak jak je v Praze?“ ptala se Anna dychtivě. „Sice sem jezdíš každý týden, ale novinky, aby z tebe jeden páčil.“
Sylva věděla, že simulátor Anně připravil několik návštěv v mezidobí. „No, coby bylo nového. Bertram se dal na stěhování a skupiny jdou dobře. Potkala jsem tu spisovatele. Ta sestřička se musela nejmíň vyspat s personálním, že si ho tu nechávají jako bratra.“
„Jo, občas sem zaskočí,“ přikývla Anna.
„A co doktoři?“
„Ty jsou fajn. Od tý doby, co mě po soudu probrali, je to v pohodě. Říkají, že za dva měsíce už budu chodit. A co Denisa a spol.?“
„No, víš že ani nevím?“ Sylva pokrčila rameny. „Už si na nás nic nevezme, tak jsme ji asi přestali zajímat.“
„Stejně si na ni dej pozor. A nezapomeň, že není jen ona a její pomsta. Sáhly jsme do systému, systém o nás ví. Budou nás sledovat, hodnotit, pitvat každý krok. To je daleko nebezpečnější, než nějaká mstivá mrcha.“
Sylva pokrčila rameny. „Toho se nebojím. Teď nedělám vůbec nic medializovatelného. Představ si, snížili mi status. Už jsem zase jenom podivínka. Takže mě tak jednou za týden připomene Snotcher v místních zprávách, a to je všechno.“
„Jo, to vím, mám na tvoje místní přepnuto. Stejně to ale nepodceňuj. Nějak moc ses uklidnila.“
„A není to dobře?“ Sylva se pokusila změnit tón: „Nenudíš se tu občas?“
“To si nedovedeš představit, jak“
„Až tě pustí ven, to bude hned lepší.“
„A až mě pustí z nemocnice...“
„Najdeme si podnájem.“
„Škoda, že jsme prohrály ty soudy, mohla jsem ještě mít svůj byt.“
„No, hlavně že máme tvý věci. Ty, co neodkoupila Julie, jsou uskladněný někde u ní. Věřila bys, že dovede na počkání vykouzlit dodávku?“
„Hehe, to vypadá na šikovnou holku,“ zazubila se Anna. „Ještě začnu žárlit.“
Sylva se nad Annu naklonila: „To se nemusíš bát. Já jsem tu jenom pro tebe.“
Ten den se pomilovaly přímo na nemocničním lůžku. Anna se bála kamer, ale Sylva ji ukecala. Sama si sugerovala, že je to simulace a některé věci jim tu prostě projdou.
A prošly jim lecjaké věci. Když Sylva opouštěla simulaci, dostala jen slabé varování:
Debriefing informace level 4–poznámka: Nezodpovědné spoléhání na krycí schopnosti simulace. Důsledky eliminovány bez vlivu na avatar.
Zprávu odmáčkla docela spokojeně. Po dnešní postelové simulaci jí nikdo nevyvrátí, že to není pravá Anna.
~~~
Proto se na další návštěvu virtuální herny vydala už za týden – na Mikuláše. Asistentka v herně si ji pamatovala a doporučila jí založit si předplatné. Sylva té o nabídce začala silně uvažovat.
Setkání bylo ještě vřelejší než předtím. Anna dostala chodítko a dokázala se ploužit, tak to oslavily procházkou do kantýny a zpět. Horší to bylo s rozhovorem. Sylva zjistila, že nucené vyhýbání se některým tématům činí z rozhovoru špacír minovým polem. Chtěla se vyhnout maléru s deexistovaným Hastrmanem a tak raději přestala mluvit o knihách vůbec. Pražské drby se rychle vyčerpaly. Sylva přesto slíbila, že se zastaví zase za týden.
Debriefing si už na žádné nevhodné chování nestěžoval.
~~~
Na dalším setkání Anna navrhla, že by si na svátky mohla zařídit vycházku. „Už to tu nemůžu vydržet, půjčím si vozík, zajedem do Prahy a uděláme si Vánoce u tebe. Co na to říkáš?“
Sylva nedokázala odmítnout. Jak to ale vyřeší se simulací, to nevěděla. Je možné sedět v oblečku šestnáct hodin?
Konzultovala to s asistentkou z herny. Ta jí nabídla pronájem helmy pro mentální připojení, podobné tomu v nemocnici. „Funguje to skoro stejně, a jsme tu zařízení i na seance delší než 24 hodin. Vidíte?“ Provedla ji zadní místností kde v pohodlných křeslech leželo několik stínů. „To jsou naši stálí zákazníci. Když je zapotřebí, jsou ve virtuálu třeba osmačtyřicet hodin v kuse a krmíme je nitrožilně. Můžu vám na svátky jednu sesli rezervovat.“
Když odcházela z podzemní místnosti, byla už bez obav: Anna v počítačovém světě se jí stala stejně reálnou, jako tomu bývalo dřív.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
