Sylva se na vánoční besídku Společnosti ani moc netěšila. Jak je to dlouho, co se uzavřela do světa obsahujícího jen práci, skupinu a virtuální Annu? Už dva měsíce? Čtvrt roku? Jenže pozvánku jí Černý donesl osobně a zmínil, že tam budou všichni, tak ať prý taky přijde.
Navykla si na vyčerpávající pracovní úvazek, úterní skupiny, vedené spíš Julií než jí, schůzky s psychologem, které se opět propadly v mlčení, a nedělní odpoledne věnovaná virtuálnímu simulátoru. Bylo to monotónní, osamělé... Ale klidně by to tak mohlo zůstat.
Nakonec ji přemluvili na skupině. Ti, kteří se také chystali: Michael, Julie a staří manželé Buchelovi. Julie byla nejpřísnější: Pokud tam mají jít oni, pak Sylva, jako jejich ,guru', prostě musí. Sylva, ač nerada, se nakonec nechala přesvědčit.
~~~
Besídka se konala na dost neobvyklém místě: V neratovickém bytě předsedy Společnosti, Mariána Barosze. Vlak tam jezdil jednou za hodinu a tak se část předpokládaných hostů sešla už ráno na nádraží.
Sylva nemohla přehlédnout Bertrama naloženého obrovským batohem. „Jsem teď přece nosič,“ usmál se šibalsky, když ho objímala.
„A večer budeš Santa, doufám,“ ozval se za Sylvou známý hlas.
„Spisovateli!“ vydechla Sylva překvapeně. T. stál na peróně, doprovázený dívkou, ve které Sylva okamžitě poznala sestru z Annina pokoje. „Seznamte se s Kristýnou.“
„Teda koukám, že nám budeš mít hodně co vysvětlovat,“ bručel přátelsky Bertram, když sténajícího spisovatele přátelsky tiskl na svou medvědí hruď. „Jestli se chceš ženit, tak naval papír a já ti to rozmluvím.“
Sylva od Kristýny odvrátila zrak. Připomněla jí mostecký špitál s jeho manýry.
„Holky, tak se na sebe nemračte,“ domlouval jim vzápětí T.
Trapnou situaci ukončil příchod Julie a ostatních ze skupiny. „Čekali jsme na tebe v hale,“ vysvětlovala independaristka.
„A jak vidím, jsme všichni,“ prohlásil Buchel. „Tak šup do vlaku, seznámíme se vevnitř.“
~~~
Trvalo skoro hodinu, než vlak dorazil do Neratovic: města navlečeného jako korálek na železniční trati a tratí živeného. Dům stál jen pár kroků od nádraží, osmdesát let starý věžák, zjevně neobývaný, jako značná část nemovitostí v městech pod dvacet tisíc obyvatel.
Marián Barosz byl stále takový, jakého si Sylva pamatovala z těch dvou, tří setkání: Vysoký a přísně oblečený. Ale v tuhle chvíli měl na hlavě červenou vánoční čepičku a všechny srdečně vítal.
Výtah pochopitelně nejezdil. „Výhodou tohohle věžáku,“ vysvětloval Marián, „je minimální zájem banky, které zbytek domu patří. Nevýhodou pak jistá zanedbanost, která se tak nějak přenáší i na moje zdejší občasné útočiště. Takže jsem rád, že jste přijeli už na desátou: musíme tu trochu uklidit, než dorazí další.“
Následující dvě hodiny připravovali mejdan. Bylo třeba vyluxovat nábytek a podlahy. Bertramův batoh ukrýval hromady občerstvení, které museli rozbalit, pozotvírat a připravit. Teplo zajišťovala trojice kamínek na dřevo, s komíny vyvedenými z domu otvory vedle oken. Elektřina šla, voda tekla. „Udělal jsem si vlastní rozvody, když krachlo družstvo a barák koupila banka,“ vysvětlil Marián.
V poledne bylo hotovo a jako na zavolanou dorazili další hosté. Sylva z nich znala jen Raškovou a Černého. Moc se s nimi nevítala, raději zůstávala v kuchyni a drbala s Bertramem, který s nadšením připravoval další a další zákusky ze svých polotovarů, a vyprávěl přitom neuvěřitelné a často přisprostlé historky ze stěhovácké praxe. Zjistila, že se docela dobře baví a nehodlala si to kazit.
Po chvíli se k nim připojil T., kterého asi poslali z obýváku doplnit zásobu chlebíčků. „Hele, frajere,“ obrátil se na něj Bertram: „Prozradíš nám teď to sladký tajemství, jak na tom vlastně seš?“
„Ále, dobře.“ Spisovatel se natáhl pro pivo. „Ve špitále mě zesvéprávnili, jakmile jsem byl švorc. Teď si dělám rekvalifikaci na zdravotního asistenta, je to pohoda, jak vidíš, dokonce nás i pustí z města. Ale není se čeho bát, o svůj status zatím nepřicházím,“ zažertoval.
„A co ta kočka? Sylvo, neposlouchej,“ zahrozil Bertram prstem. V očích mu ale hrály veselé ohníčky.
T. se tvářil vážně. „No, seznámili jsme se ve špitále. Nevím jak mi zařídila změnu rekvalifikace...“
„Vyspala se s ředitelem,“ nadhodil Bertram. Sylva do něj strčila loktem.
Spisovatele to nerozházelo. „Možná. Každopádně mám na to papír a začínám, takříkajíc, nový život. Chce se kvůli mně rozvýst a udělat ze mě osobního partnera.“
Bertram šáhl do police pro láhev s ginem. „No tak to je na panáka,“ pozdvihl hlas a láhev.
Sylva si nechala nalít. „A co tvoje psaní?“ zeptala se vážně.
Spisovatel pokrčil rameny. „Psát budu dál, neboj se. Stejně jsi ode mě nic nečetla...“
„Když on na tom sedí, jak žába na prameni,“ ozvala se ode dveří Kristýna. „Mně taky nenechá nic přečíst. A přitom za ten čtvrtrok popsal sešitů...“
„Vida, my o vlku a vlk za humny.“ nadhodil Bertram. „Připíjíme na štěstí tvého budoucího.“
„Tak na to se napiju ráda.“ Kristýna do sebe obrátila panáka jako nic. „Mám vám vyřídit, že v obýváku postrádají jak pivo, tak vás osobně.“
„Tak to abysme je potýrali naší přítomností,“ zažertoval Bertram a vzal do ruky tác s chlebíčky. „Ostatně, příprava krmě je pro dnešek skoro dokončená. Jídlo dochází, kdo bude mít hlad až za hodinu, bude si už moct dát jenom pivo.“
V obýváku se Sylva vmáčkla ke stolku, kde seděli lidi ze skupiny a Černý. Michael, jako vždy dokonale módně nepatřičný, právě vykládal zábavnou historku o tom, jak ho nedávno chytila mravnostní policie, protože ho považovala za prostituta.
„S tím ses na skupině nepochlubil,“ podivila se Sylva.
„Nechával jsem si to na mejdan,“ zazubil se Michael. „Ale největší srandu z toho udělali ve zprávách. Nazvali mě známým pražským giggolem. Málem sem u tý telky spadnul z gauče, jak sem se rofloval.“
„No, to o mě jednou řekli, že jsem nebezpečná tím, že pracuju,“ přidala se Julie.
Sylva se rozesmála. „To mě jeden den opepřili za malování značek a druhej den za to, že jsem tu ulici uvedla do původního stavu.“
„Jo, to bylo ještě za Denisy,“ zavzpomínala Julie.
„Nojo, Snotcher, to je slabej vodvar,“ souhlasil Michael. „Jaký ta uměla vygenerovat obvinění...“
„Naposledy jsem ji viděla u soudu, tam jí to dali pěkně sežrat. Nevíte, co dělá teď?“ Sylvu překvapilo, že se ptá nahlas.
Poprvé se ozval Černý: „Dělá kariéru. Už zase. Ten soud ji jen o pár měsíců zbrzdil.“
Sylva pokrčila rameny: „Nojo, naše mstivá Denisa, ta se neztratí.“ Upila ze sklenice, cítila, že už má v hlavě. „Deniska, peniska,“ zanotovala si polohlasně.
Starý právník se na ni mračil: „Moc bych o ní nežertoval. Znám její vytrvalost. Mám strach, že do půl roku nám zase půjde po krku.“
„Ona nebo někdo jiný, není to fuk?“ ujelo Sylvě. „Když mě nebude prudit Denisa, tak je tam Klaus, ministerstvo, televize, a ti všichni dohromady, zkrátka celej establishment.“
„No jenže Denisa podivíny nenávidí víc, než kdo jinej,“ oponoval Michael.
„Denisa je produkt systému,“ poznamenal Černý.
Sylva navázala: „Přesně tak, doktore. Denisa je jedna věc, to že něco takového dělat může, je věc druhá. A tohle bude moct dělat, dokud tady bude takovejhle zkurvenej režim.“
Kolem stolu nastalo ticho. Sylva si uvědomila, že poslední větu křičela málem na celou místnost. Ohlédli se i lidé klábosící v okolí, hned se ale otočili zpět.
„To se ale nestane,“ pronesl tiše Černý. „S tím, jak to tu dneska vypadá, se nedá dělat nic. Každý z nás má síly nejvýš na to jenom léčit drobné rány – sobě nebo jiným. A když se podíváš třeba na východ, zjistíš, že na tom našem hloupém světě je i tahle parodie na demokracii to nejlepší, co můžeme mít.“
Sylva přikývla. „Fajn. Jenže tohle není ani parodie,“ procedila mezi zuby.
Julie chytila Sylvu za ruku: „Dobře se o tom čte,“ zašeptala. „I kdybychom měli čím to nahradit, nemáme jak. Tenhle režim je tak ustálený, že ho jednotlivec nezmění. Jediné, co můžeš, je utéct – dělá to půlka normálů, aniž by o tom věděla. Koukají na stupidity v televizi, nebo si jdou užít nějakou adrenalinovou zábavu. Snaží se o zážitky – jakékoliv, jaké si mohou koupit. Kdo má fantazii, uteče do vlastního světa, což nestojí tolik, pokud to není zrovna virtuál.“ Sylvu při téhle větě zmrazilo.
„Všichni podivíni to dělají,“ pokračovala Julie. „Mariánova Společnost, divadla, terapeutické skupiny, kluby čtenářů, malíři, independentaristi. Tohle všechno je jeden velkej útěk před realitou.“
„A ti co neutíkají?“ Sylva věděla, že svou otázkou provokuje.
„K označení za teroristu někdy nepotřebuješ o moc víc, než neutíkat.“
Julie zmlkla. Nikdo nechtěl pokračovat.
„Stejně by bylo fajn, kdyby za všehno mohla jenom Denisa, té se aspoň dal hodit kufr na hlavu,“ zasmála se nakonec Sylva hluše.
Na rameni jí přistála Bertramova tlapa. „Teda takhle kopat do mrtvoly,“ usmál se divadelník. Zvlášť, když je to osobnost tak zářná.“ Bertram na sebe upoutal pozornost všech u stolu.
„To je přece ona, velká spravedlivá, která odhalila tolik zla a nyní proti němu bojuje s planoucím mečem a průkazem ministerstva.“ Divadelník se napřímil, pozdvihl ruku a ukázal pateticky kamsi do prostoru: „Měli byste se jí kořit a pod jejím vedením se stát věrnými otroky establishmentu!“
Bertramova divadelní póza všechny rozesmála. Nakonec i on se usmál, ale jen lehce. „A teď vám můžu diskrétně sdělit, že Marián prosí Sylvu, aby ho vyhledala. Chce jí někoho představit.“
Mariána našla v chodbě. Žárovka tam nesvítila, takže z něj viděla jen záda. Vysvětloval něco dalšímu muži stojícímu už ve skoro úplné tmě. Sylva počkala, až Marián domluví, a pak zakašlala. „Bertram mi vzkazuje...“
„Ano. Asi jste už poznala, že Společnost vedu tak nějak na dálku a do provozních záležitostí se moc nemíchám.“ Barosz měl pravdu, Sylva ho dodneška viděla vlastně jen třikrát. „Zvlášť u terapeutické skupiny, to byl Markusův projekt a teď s ním pokračujete vy.“
„Dočasně,“ špitla Sylva zdvořile. Pořád nemohla přijít na to, kdo je ten chlápek ve stínu, i když povědomý jí přišel.
Marián přikývl. „Právě. Přijala jste to na Markusův nátlak, a i když si prý vedete celkem dobře...“
„Ano?“
„Věřím, že jako tehdy, i nyní skupinu ráda předáte někomu kvalifikovanějšímu.“
V Sylvě vzkypěla žluč. „Cože?“
Marián pokrčil rameny. „Nemáte dostatečnou kvalifikaci. Přesněji, v oblasti psychoterapie nemáte žádnou kvalifikaci. Budu vás muset vyměnit. Víte, mně osobně a ani nikomu ve Společnosti by to nevadilo. Jenže musíme dodržovat alespoň některé zákony.“
„Zajímalo by mě,“ zaskřípala Sylva zuby, „proč to nikomu nevadilo čtvrt roku, a teď to je najednou problém.“
„To má dva důvody.“ Barosz byl věcný a studený jako led. „Jednak se blíží konec roku a my musíme mít v pořádku ten audit, co na nás poštvali.“
„A za druhé?“
„Za druhé se mi podařilo najít za vás vhodnou náhradu až teď. Jsem si jistý, že to pochopíte...“
Sylva měla sto chutí říct, že to nepochopí. Před třemi měsíci věděla, že nemůže dělat něco takového, jako je skupinová terapie. Ale Markus ji přesvědčil a Julie jí pomohla. Začalo to fungovat. Měla pocit, že konečně něco dokáže. A teď ji Marián vyhazuje.
Jenže tušila, že Marián má pravdu. Určitě bude nějaký pitomý předpis na to, že vedoucí soukromé terapeutické skupiny musí mít kvalifikaci. Nejlépe draze zaplacenou u nějaké firmy s certifikátem. Spolkla slzu a dopila skleničku. „Jistě že to chápu. Tak už nás konečně představte.“
Marián pokynul muži ve stínu. A Sylvě poklesla kolena podruhé. Muž, který jí podával ruku, byl její psycholog.
„My už se známe,“ prohlásil omluvně. „Víte, mrzí mě, že nastoupím zrovna po vás. Tak se to nějak semlelo.“
„Ale-“ Sylva se zadrhla. „Vy přece máte státní praxi.“
Psycholog zavrtěl hlavou. „Už ne. MV mi udělalo hloubkovou kontrolu a kancelář zavřelo. Prozatím mám podivínský status – a spoustu trablů na dohled. Marián byl tak laskavý, že mi nabídnul zaměstnání. Vlastně to bude terapie i pro mne, když se to tak vezme.“
„Zachraňujeme teď, co se dá,“ podotkl Marián. „Tady Honza měl v péči řadu podivínů: chránil je před normalizací. Museli jsme pro ně rychle vyhledat vhodné psychology, což nebylo zrovna lehké.“
Psycholog podal Sylvě lístek papíru. „Týká se to i vás, Sylvo. I když mám pocit, že vy byste si poradila sama, tady máte adresy, kam se můžete přeregistrovat.“
Sylva papírek schovala do kapsy. „Takže bych vám vlastně měla poděkovat,“ poznamenala sarkasticky. „Zbavíte mě skupiny, ale zachráníte před hypnózou na stabilku. Super.“
Psycholog se neusmíval. „Moc velká legrace to není,“ zavrčel. „Než mi prošacovali komp, vyptávali se dost podrobně na pár podivínů, kteří jsou mými klienty. Vy jste byla mezi nimi.“
Sylva nasucho polkla. „A nevíte, kdo tu kontrolu objednal? Nebyla to Denisa Hadamczik?“
Psycholog zavrtěl hlavou: „Nevím, kdo si na mě objednal kontrolu. Nejsem paranoidní jako vy. Prostě se to stalo a hotovo. Ptali se na vás, tomu se nedivím, utekla jste ministerstvu z lopaty. Ale nechme to být. Měli bysme se domluvit, jak si předat skupinu.“
Sylva pomalu přikývla. „Jistě, máte pravdu. Kus skupiny si můžete převzít hned teď, vedle v pokoji. Já si zajdu vychutnat svojí paranoiu.“
Ráno Sylva uznala, že si svou paranoiu vychutnala až do dna. Probudila se na gauči v jednom z dalších pokojů, pod hlavou měla nedopitou láhev. Někdo ji přikryl dekou, aspoň že tak, protože zakrátko zjistila, že má na sobě jen spodní prádlo. Čert aby to vzal, pomyslela si. No, aspoň byl tenhle mejdan všechno, jen ne nuda.
Zpátky jela s Bertramem a Julií. Ostatní už byli pryč. Bertram se tentokrát zdržel svých žertů a nechal Sylvu dosyta vynadávat. Julie dlouho mlčela. Nakonec se zeptala, jestli bude Sylva na skupinu dál docházet. „Byla by škoda, kdyby ses tam neukázala,“ podotkla, když Sylva zavrtěla hlavou.
„Asi si dám chvíli pauzu,“ shrnula Sylva. „Po svátkách uvidím. Ale teď v úterý ještě dorazím.“
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
