12. Annino probuzení

Předchozí kapitola


Anna otevřela oči. Pokolikáté už?

Zatěkala jimi po stropu nemocničního pokoje a uvažovala: Je ve virtuální realitě, nebo v reálu? Pak zaslechla známý medový hlas lékaře, kterého si při nepravidelných vizitách pokřtila na Hodného.

Už si mohla být jistá, že je zase jenom napojená na syntetické vjemy. A to i přesto, že ji nechávají ležet zabandážovanou tak, že se nemůže ani hnout - prý, aby ji připravili na skutečné probuzení, sadisti.

Schválně se zkusila otočit, ale bolest, která jí projela zády, ji rychle umravnila. Simulace je solidní, jako vždycky.

Hodný mluvil k někomu jinému, uváděl jej do pokoje. Tak to nebude jen interní návštěva, pomyslela si. Na okamžik jí bleskla naděje, že uvidí Sylvu. Pak si ale vzpomněla, že její lásku k ní nepouštějí kvůli tomu směšnému případu. Tak že by se zase ukázal Černý?

Její odhad byl přesný. Zaslechla právníkův hlas. „Mám pro vás důležité zprávy, Anno,“ slyšela odkudsi zprava. Zašilhala tím směrem a spatřila Černého ustaraný obličej, jak se nad ní pomalu naklání.

„Jaké zprávy?“ Promluvila bez potíží, přes ústa a krk asi obvaz neměla.

„Prohráli jsme soud,“ řekl právník účastně. „Odsoudili vás k vězení – tedy, až se uzdravíte.“

11. Konsolidace

Předchozí kapitola


Jak se dalo předpokládat, nikdo neměl náladu slavit. Černý se omluvil, jak vyšli z budovy – že musí okamžitě kontaktovat Annu a domluvit se ohledně odvolání. Sylva uvažovala, zda se nemá pokusit přesvědčit ho, aby ji vzal s sebou. Rychle ten nápad zavrhla.

Černý odcházel. Bertram se k němu připojil a následoval ho na zastávku autobusu. Sylva s Markusem zůstali na zastávce sami. Markus se na Sylvu úkosem podíval. Pak, se slovy „Promiň, na něco jsem si vzpomněl,“ začal rychle kráčet směrem k boční uličce.

„Chtěla jsem s tebou mluvit,“ křikla za ním Sylva. Markus se ale ani neohlédl, jen přidal do kroku. Bylo až překvapivé, jak rychle může tak tlustý člověk uhánět. Sylva se za ním rozběhla, ale po pár metrech to vzdala. Markus už zmizel za rohem soudní budovy.

Sylva došla k videofonnímu terminálu. Nechala Markusovi vzkaz, že s ním nutně musí mluvit. Naléhavě a ty víš proč, dodala do záznamu.

10. Finále - pokračování

Předchozí

Černý na výzvu soudu prohlásil, že důkaz – Svobodu Podivínství – přijímá bez výhrad. Soud pak vyzval Denisu, aby shrnula argumenty obžaloby.

Bývalá moderátorka, jako vždy elegantní a upravená, si otevřela svůj netbook, rozhlédla se sebejistě po soudní síni, profesionálně se natočila k nejbližší kameře a začala svou závěrečnou řeč.

„Pokud bych měla případ shrnout třemi slovy, mohu být stručná: Obvinění bylo prokázáno. A nepomohlo ani trapné divadlo obhajoby, které vedlo k vyloučení jediného svědectví z mnoha. Ostatní důkazy – a zvlášť ty hmotné – bez problémů stačí k tomu, aby bylo jasné, že autorem české lokalizace Svobody Podivínství je skutečně Anna Houseková.

Je jisté, že pouhá technická otázka viny není po spolehlivém prokázání to hlavní. Poté, co je vina prokázána, je na obžalobě, aby posoudila společenskou nebezpečnost prokázaných činů a navrhla odpovídající trest.

Nuže, ptejme se: Co můžeme říct o nebezpečnosti lokalizace Svobody Podivínství a Anně Housekové jako autorce překladu?

10. Finále

Předchozí

V síni zatím byla puštěna výpověď Roberta Roneva. Monotónní počítačový hlas vykládal, co bývalý performer soudu dříve vypověděl.

Bylo to zdrcující.

Ronev tvrdil, že v době, kdy u Anny bydlel, viděl, že se věnuje překladu nějakých dokumentů. Dala mu tehdy Svobodu přečíst, aby posoudil kvalitu překladu. Tehdy mu to nepřišlo nijak důležité, na text pak docela zapomněl.

Za několik let se náhodně dozvěděl, že dokument byl deexistovaný. Propadl obavám, že by někdo mohl vědět, že měl dokument v ruce ještě před dokončením překladu. Raději se o tom nikde nezmiňoval a doufal, že to na něj někdo nevytáhne.

Nedávno Annu znovu potkal, a ta mu vykládala cosi o tom, že se společnost vůbec nemění a že se s tím musí něco udělat. A že ona (Anna) má pár dobrých nápadů. Jemu vnukla myšlenku obvinit před televizními kamerami vládu z podvodu na voličích a společnosti jako celku. Ronev to udělal – připadalo mu to jako dobrý nápad – ale jakoukoliv další spolupráci na přípravě přímých akcí rozhodně odmítl.

Když pak zjistil, jakou kaši si realizací své poslední performance navařil, a jak tím Anně naletěl, nahlásil všechno policii.

Zde do věci vstoupil poznámkou Černý. Podotkl, že poslední část výpovědi Ronev dávno stáhl a navíc se netýká případu. Nechápe proto, proč se tato část výpovědi před soudem znovu objevuje.

Denisa odpověděla, že Ronevova výpověď má smysl jen jako celek a že na ni Ronev trvá.

Soudce zkonzultoval terminál. „Nemůžu tu dohledat, zda je tato část výpovědi stažená, nebo ne,“ pronesl po chvíli.

„Navrhuji, ať to Ronev upřesní formou doplnění výpovědi,“ poradil Černý.

Soudce souhlasil a požádal, ať Roneva přivedou.