Jak se dalo předpokládat, nikdo neměl náladu slavit. Černý se omluvil, jak vyšli z budovy – že musí okamžitě kontaktovat Annu a domluvit se ohledně odvolání. Sylva uvažovala, zda se nemá pokusit přesvědčit ho, aby ji vzal s sebou. Rychle ten nápad zavrhla.
Černý odcházel. Bertram se k němu připojil a následoval ho na zastávku autobusu. Sylva s Markusem zůstali na zastávce sami. Markus se na Sylvu úkosem podíval. Pak, se slovy „Promiň, na něco jsem si vzpomněl,“ začal rychle kráčet směrem k boční uličce.
„Chtěla jsem s tebou mluvit,“ křikla za ním Sylva. Markus se ale ani neohlédl, jen přidal do kroku. Bylo až překvapivé, jak rychle může tak tlustý člověk uhánět. Sylva se za ním rozběhla, ale po pár metrech to vzdala. Markus už zmizel za rohem soudní budovy.
Sylva došla k videofonnímu terminálu. Nechala Markusovi vzkaz, že s ním nutně musí mluvit. Naléhavě a ty víš proč, dodala do záznamu.
Potom zatelefonovala do nemocnice. „Anna Houseková je stále v kómatu a stále s ní nemůžete mluvit,“ odpověděl zdravotník.
„Ani virtuálně?“
„Ani virtuálně.“
„Její soud právě skončil,“ namítla Sylva.
„Nemám tu hlášenou žádnou změnu,“ prohlásil zdravotník. „Dokud nám to nepřijde oficiálně, je v řízení. Je to už pravomocné?“
„Ještě se můžou do zítřka odvolat.“
Zdravotník protáhl hlas: „Áha. Takže by to stejně šlo až zítra. A odsoudili ji?“ zeptal se potom se zájmem.
Sylva mlčky přikývla. Zdravotník gesto přes kameru viděl. „No, tak to uvidíme,“ odpověděl. „Zavolejte si zítra, dohodneme, jak budeme dál řídit péči slečny Housekové. Jo – a nechte si udělat zhodnocení vaší platební zatížitelnosti – budete ho potřebovat.“
Sylva najednou pocítila silnou touhu Annu vidět, třeba jen zabandážovanou na posteli. „Zítra je sobota. Můžu přijet, navštívit ji a dohodnout virtual meeting na místě?“
Zdravotník zavrtěl hlavou: „Přijeďte v pondělí, to tu bude komerční. Dřív to nemá cenu.“
Sylva kývla. „Dobrá, přijedu.“
Sylva stála u terminálu a uvažovala, co dál. Nakonec zavolala Karolíně Raškové. „Á, to jste vy,“ ozvalo se na druhém konci spojení otráveně. Hlava účetní Společnosti měla přes vlasy namotaný kytičkovaný ručník.
„Nevolám nevhod?“ ptala se Sylva zdvořilostně.
„Voláte,“ odpověděla Rašková. „Ale když už voláte, tak mi řekněte, co máte na srdci. Chcete udělat tu konsolidaci?“
„Annu odsoudili. Černý se asi odvolá, ale tím se nic nezmění. Budu muset platit za Annu celý špitál. Chtějí po mě zhodnocení platební zatížitelnosti.“
Květovaná hlava pomalu přikývla. „Dobrá, uděláme to zítra. Vyjeďte mi všechny výpisy a dluhy, co máte, a pošlete mi to datem. Zítra to proberme. Přijďte v pět do Společnosti.“
Sylva si v duchu prošla svůj rozpis směn. „Můžu až v osm,“ odpověděla.
Rašková na monitoru zakroutila ručníkovým turbanem. „No tak fajn, doneste to v osm ke mně. Boršov sedm, byt číslo tři.“
~~~
Druhý den po práci došla na uvedenou adresu. Na konci slepé uličky našla rozpadající se patrový dům se sedlovou střechou bez vikýřů, tísněný z obou stran zadními křídly nové budovy ve vedlejší ulici, která ho obepínala jak chapadla obří chobotnice. Domek samotný vypadal na začátek devatenáctého století, Sylva by nevěřila by, že se něco takového v centru přestavěném na hotely může ještě vyskytovat.
Stiskla tlačítko nenápadného zvonku.
Karolína Rašková jí přišla otevřít, oblečená jen v županu. „Pojďte dál,“ pozvala ji. „Nabídnu vám turka,“ pokračovala tónem, který rozhodně nebyl omluvný. Spíš naznačoval, že tahle sorta instantního nápoje s kávovou příchutí je pro ně dvě přesně to pravé.
Prošly úzkou chodbou do pokoje, osvětlovaného jen malým oknem koukajícím do blízké zdi. Zbytek bytu asi nebyl světlejší.
„Jak si můžete dovolit bydlet takhle v centru?“ zeptala se Sylva. „Ten nájem musí být neuvěřitelný.“
Karolína se nahlas zasmála - snad poprvé ve svém životě, pomyslela si Sylva. „Neplatím žádný nájem, tenhle byt mi patří. A nikdo mi ho nedokáže vzít.“ dodala. Sylva si byla skoro jistá, že tajemnice Společnosti musela nejednou vést těžký boj o to, aby její byt nevykoupila nějaká firma. A že je na to hrdá.
„Máte krásný byt,“ řekla Sylva.
„Nemusíte se přetvařovat,“ odpověděla jí Rašková chladně. „Ten byt je příšerný. Jenže je takový proto, že já chci. A taky takový zůstane.“ Vytáhla desky. „Radši se pustíme do té konsolidace.“
Sylva přikývla.
Karolína vzala desky a vytáhla z nich papír popsaný několika sloupci čísel. „Tak to vypadá, že máte dluhy v celkové výši, no, skoro sedm set standardů. A jak jsem pochopila, chystáte se nadělat další. Ať s tím budu kouzlit jakkoliv, bude to totálně na hraně, i s tím zvýšeným příjmem od doby, co máte úvazek jedna čtyři.“
Sylva pokrčila rameny. „Dělejte, co umíte, potřebuju, aby mi na Annu zbývalo co nejvíc - říkali, že péče bude stát dvacet standardů měsíčně.“
Karolína se chrchlavě zasmála. „Děláte si srandu. Budete ráda, když dostanu nad vyrovnanou bilanci vás. No, pořád ještě něco dovedu, tak uvidíme, jak to vyjde.“ Ukázala tužkou na jedno z čísel a začala ťukat do terminálu. „Ten MiniShare musíte umořit co nejdřív. Založím vám nekomerční úvěr zaručený Společností, tak to snad půjde. Bohužel, s těmi čtyřmi stovkami, co jste zaplatila za Anninu rekvalifikaci, se už asi neshledáte - i když je můžete zkusit nárokovat soudně – ale zase nemáme na kauci. Takže když to seskládáme…“ Karolíniny ruce tančily po klaviatuře s bravurou osoby naučené psát všemi deseti – zjevně ještě v době, kdy se to považovalo za dovednost nutnou k ovládání počítače.
„Pokud roztáhneme tohle na hypotéku a zaručíme se tím pojištěním příjmu,“ brumlala si Karolína, evidentně ve svém živlu. Sylva rozuměla jen fragmentům: „…a jestli si odpustíte nadstandardní menu … tak to máme … a dva standardy bysme zkusili ještě převést ze zdravotního.“
Trvalo to deset minut, než Karolína odložila klávesnici, napsala něco na papír a podala ho Sylvě.
„Tak,“ protáhla si účetní prsty. „Vyjde to. Musíte si brát dvojité směny, jíst jen to nejlevnější, přestěhujete se do ubytovny v areálu skladů, abyste nemusela platit za dopravu, nebudete nikam jezdit, nebudete telefonovat, pít pivo, kupovat si víno. Nesmíte marodit a nesmějí vás vyhodit ani převést do zkušebního režimu. To všechno po dobu deseti let, pak jsou tam už nějaké rezervy. Potom se vám povede ty dluhy splatit do dvaceti let a současně budete moct hradit Anně péči v ceně jednadvaceti standardů měsíčně po dobu deseti let, z toho jen pět standardů formou dlouhodobého úvěru, který byste začala splácet s desetiletým odkladem.“
„Dá se to přežít?“
„Dá. Ale na vašem místě bych raději spáchala harakiri.“
Sylva se na ni chvíli mlčky dívala. „To možná udělám, až se poradím s Annou,“ řekla nakonec. „Dejte mi tu bilanci, uvidíme, co na to poví špitál.“
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
