Předchozí
Černý na výzvu soudu prohlásil, že důkaz – Svobodu Podivínství – přijímá bez výhrad. Soud pak vyzval Denisu, aby shrnula argumenty obžaloby.
Bývalá moderátorka, jako vždy elegantní a upravená, si otevřela svůj netbook, rozhlédla se sebejistě po soudní síni, profesionálně se natočila k nejbližší kameře a začala svou závěrečnou řeč.
„Pokud bych měla případ shrnout třemi slovy, mohu být stručná: Obvinění bylo prokázáno. A nepomohlo ani trapné divadlo obhajoby, které vedlo k vyloučení jediného svědectví z mnoha. Ostatní důkazy – a zvlášť ty hmotné – bez problémů stačí k tomu, aby bylo jasné, že autorem české lokalizace Svobody Podivínství je skutečně Anna Houseková.
Je jisté, že pouhá technická otázka viny není po spolehlivém prokázání to hlavní. Poté, co je vina prokázána, je na obžalobě, aby posoudila společenskou nebezpečnost prokázaných činů a navrhla odpovídající trest.
Nuže, ptejme se: Co můžeme říct o nebezpečnosti lokalizace Svobody Podivínství a Anně Housekové jako autorce překladu?
Začněme tím, čím jsme si jistí: Lokalizace dokumentu, který byl předem v zahraničí deexistován, je zjevným trestným činem. A Svoboda Podivínství byla deexistována z dobrých důvodů. Je to dokument, který je plný omylů, nepřesností a manipulací s fakty, které seskupuje tak, že v některých lidech v obtížnější životní situaci může vyvolat pocit frustrace.
Zkrátka, Svoboda Podivínství je jedna velká poplašná zpráva, nebezpečná, pokud se dostane do nepoučených rukou. Proto byla deexistována a proto je její šíření trestné.
Společenská nebezpečnost tohoto dokumentu v původní, cizojazyčné podobě, byla na našem území – vzhledem ke skupině čtenářů, které je tato sbírka bludů určena – bezpochyby nízká. Jeho lokalizace však u nás otevřela přímo Pandořinu skříňku, když zpřístupnila tento frustrující text těm, v jejichž nejvlastnějším zájmu zůstává, být podobných provokací ušetřeni.
Neobávám se prohlásit, že Anna Houseková tím, že dokument lokalizovala, nese zodpovědnost za všechny činy, které byly v důsledku četby Svobody Podivínství na našem území v posledních deseti letech spáchány. Nese zodpovědnost za všechny úmyslné podivíny, excesy, narušení pořádku a demokracie, obhajované mylnými principy, obsaženými v daném pamfletu.
Anna Houseková jednala jako člověk, který do kraje dosud panenského přinese úmyslně sémě nakažlivé nemoci. Tak musíme pohlížet na její čin.
Nyní se můžeme zeptat: Nebyl snad čin obviněné způsobený jen mladickou lehkovážností, či pouhým omylem, který, ač s tragickými důsledky, žádá si shovívavé posouzení?
Já tvrdím, že rozhodně ne!
Ze záznamů o obviněné víme, že Anna Houseková, aktivistka, která by se nyní jistě ráda postavila do pozice oběti budící soucit, je ve skutečnosti chladná a nebezpečná – nebojím se říct nelidská – bytost, schopná jakéhokoliv zločinu proti svobodě a demokracii.
Již její rodinné poměry ji k tomu jasně vedly. Od rodičů kritických vůči svobodnému demokratickému kapitalismu, trvalých aktivistů, nebezpečných jiným svými myšlenkami a sobě neschopností zajistit si hmotný dostatek, se obviněné nemohlo dostat zodpovědné výchovy ke správným občanským postojům.
Anna Houseková šla přesně ve stopách svých rodičů.
Tato dlouholetá, nepolepšitelná podivínka se už od dětství dopouštěla činů, které se postupně blížily skutkové podstatě napomáhání terorismu. Nebojím se říct, že právě její aktivita byla společensky snad ještě nebezpečnější, než případný násilný útok menšího rozsahu, kterého by dotyčná byla bezpochyby také schopna.
Činem, který jsme dnes prokázali, se obviněná už ve svých studentských letech, namísto toho, aby si cenila prostředků, které musí ona i stát vkládat do přípravy na její vzdělání, pohrdla nezbytností obrany hodnot euroatlantické demokracie a pod pláštíkem akademické pseudoobjektivity se vydala na scestí vedoucí k narušení základních pilířů naší civilizace.
Slečna Houseková tím již před deseti lety vstoupila na šikmou plochu. Překladem dokumentu, který je destruktivní, slepou kritikou bez nabídky akceptovatelných alternativ, a následným ztotožněním s tímto kritickým postojem, posunula se názorově do pozice, kterou naše společnost nemůže tolerovat.
A proto tvrdím, že obvinění, které se dnes prokázalo, je tím nejmenším v řetězci činů, kterých se tato nebezpečná aktivistka do nedávné doby dopouštěla – a dopouštěla by se jich jistě i nadále, kdyby toho byla fyzicky schopná.“
Denisa se nadechla, jako by sestoupila z výšin exaltovaného projevu, a pokračovala náhle vyrovnaným, suše účetním tónem: „Shrnuji tedy. Všechny činy, kterých se Anna Houseková v dubnu 2055 dopustila, se podařilo bez výhrad prokázat. Je jisté, že vlastnila nonetbook, na kterém lokalizovala do češtiny deexistovaný pamflet Svoboda Podivínství, jejíž pracovní výtisk byl zajištěn.
Společenský status, psychologický profil a negativní výsledek testu bonity, který obviněná nedávno prodělala, jasně dokazují, že obviněná je plně schopná realizace aktivit ohrožujících bezpečnost státu a demokracie a ve velkém měřítku narušující ekonomickou stabilitu. Proto by její čin měl být hodnocen jako mimořádně společensky nebezpečný a trest proto nastaven na maximální sazbu.“
Denisa se znovu nadechla k vznešenějšímu tónu: „Jménem České republiky, kterou zde nyní zastupuji, navrhuji prohlásit Annu Housekovu vinnou z trestného činu napomáhání terorismu a odsoudit ji k trestu v horní hranici sazby, tedy k trvalé internátní rekvalifikaci třetího stupně.“
Denisa se posadila. Bertram na lavici pro návštěvníky ironicky zatleskal. Šedivý soudce zacinkal svým zvoncem a vyžádal si klid. „Prosím o vyjádření obhajoby.“
Černý se zdvihl. „Obžaloba,“ začal, „nám tu přednesla řeč ne nepodobnou těm, které známe z procesů čarodějnických nebo politických. Bohužel paní moderátorka ve svém zápalu zapomněla na to, co je u soudu podstatné už od nepaměti: nalézání pravdy a práva.
Nehodlám zde propadnout stejnému sebeklamu a budu se držet faktů. Důkazy, které byly předloženy, můžeme označit za nepřímé. Jsou to pouhé indicie. I když tyto důkazy naznačují možnost, že slečna Houseková Svobodu Podivínství přeložila, nelze to považovat za prokázané. Obžalovanou tedy není možné pokládat za vinnou.
To je, pokud jde o fakta, celé,“ rozhlédl se Černý po síni. „Vrátím se ale ještě k činu, který měla obviněná podle obžaloby spáchat. Žalobkyně zde provedení překladu deexistovaného dokumentu Svobody podivínství prezentovala jako zločin takřka hrdelní. Přitom jaksi pozapomněla informovat soud o charakteru dokumentu, jehož překlad je mé klientce dáván za vinu.
Není mým úkolem hodnotit, nakolik je Svoboda Podivínství přesná či pravdivá. Pokud si onen dokument přečtete, zjistíte, že Svoboda Podivínství nepodněcuje přímo ke konání teroristických činů.
Dokument pouze popisuje určité rysy naší společnosti a vede nad nimi k zamyšlení. Nic méně, nic více.
Mimoto, Svoboda Podivínství není svým obsahem nijak výjimečná, existují desítky podobných dokumentů. Namátkou můžeme jmenovat tituly jako Order of abnormality, do češtiny také přeloženou Kritiku kastovního kapitalismu, The Coming Insurrection a další.
Tyto dokumenty zcela běžně kolují například v univerzitním prostředí. Mezi studenty společenských věd je Svoboda Podivínství všeobecně známá. Tak známá, že je její text zařazen do kontrolní databáze proto, aby se zabránilo kopírování jejích fragmentů do studentských seminárních prací.“
Černý se předklonil, aby dodal důraz svým slovům: „Jedná se tedy o tuctový dokument, deexistovaný pouze formálně, všeobecně rozšířený, známý a společensky nebezpečný snad jedině, pokud za nebezpečný považujeme jakýkoliv podnět k zamyšlení.“
Sylva zaslechla Bertrama, jak si něco mumlá. Nahlas ale neřekl nic.
Obhájce pokračoval: „Dále nebylo zmíněno, že anglický originál Svobody Podivínství existoval od svého vzniku v roce 2053 po dosti dlouhou dobu zcela nepovšimnut. Rozhodnutí o deexistenci proběhlo v listopadu 2054 – tedy ani ne půl roku před svým překladem do češtiny.“
Černý pozdvihl prst: „A to je důležité: Překladatel mohl anglický originál získat mezi dubnem 2053 a listopadem 54 zcela legálně. Pokud používal počítač izolovaný od internetu, což, jak víme, nebylo tehdy ještě nezákonné, nemusel mu cleanware dokument v počítači deexistovat. Překladatel se o deexistenci dokumentu nemusel vůbec dozvědět!“
Bertram si znovu něco pochybovačně zabručel, tentokrát to Sylva zaslechla: „To je slabý,“ říkal si pro sebe zkušený divadelník.
Černý, jako by ho mohl přes půl sálu zaslechnout, se právě rozhodl předvést opravdové divadlo. Odhodil dosud věcný tón a pokračoval zrychleně a zvýšeným hlasem: „A nyní si dovolím – v rámci vyrovnání prostoru, který měla žaloba na očernění mé klientky – vyjádřit několik podivení.
Nejprve se pozastavím nad až úpornou snahou žaloby dosáhnout co nejširšího obvinění Anny Housekové i dalších podivínů. Žalobkyně, které se této funkce dostalo na výjimku ministerstva spravedlnosti, je kmenovou pracovnicí Ministerstva Informatiky. Bývala dlouholetou moderátorkou zpravodajství zobrazujícího podivíny v ne zrovna lichotivém světle, a do případu vstupovala již od jeho začátku.
Zkrátka, Denisa Hadamczik nenávidí podivíny. Její zaujatost, ač nemůže být namítnuta, je zřejmá a z tohoto hlediska je třeba hodnotit vše, co zde bylo žalobou řečeno.“
Soudce Černého přerušil: „Nehodnoťte žalobu, ale případ, nebo vám vezmu slovo,“ zahrozil.
Černý přikývl: „Samozřejmě. Podstatné na této osobní zainteresovanosti žaloby je tedy fakt, že Ministerstvo Informatiky od začátku vstupovalo do případu se snahou odsoudit mou klientku za každou cenu.
Mé druhé podivení se týká způsobu, jakým žaloba nakládala s klíčovým důkazem – tedy s exemplářem korektur Svobody Podivínství zabaveným v bytě svědkyně Koutnerové. Samotné zabavení dokumentu bylo provedeno zjevně s úmyslem neinformovat obhajobu o tomto kroku. Následovala nečinnost obžaloby, která prostě opomenula dokument včas obhajobě zaslat.
To nám prakticky znemožnilo účinně se hájit a já se pouze mohu ptát, zda se jednalo o pouhou shodu náhod, nebo o něco více.
Zde by nám jistě mohlo pomoci Ministerstvo informatiky, které obžalovanou a další podivíny dlouhodobě sleduje prostřednictvím nasazeného konfidenta, jehož nepotrvzené zprávy se zde používají jako věrohodná svědectví.
Bylo by docela vhodné,“ zvýšil Černý ještě hlas, „kdyby Ministerstvo Informatiky přiznalo, kdo je tím konfidentem, když je jeho přítomnost mezi podivíny ve Společnosti už několik měsíců známá, a z těchto posledních výpovědí je patrná i jeho totožnost.“
Tak Černému už to taky došlo, potěšilo Sylvu. Markus je vyřízený a dobře mu tak.
Další Černého slova ji ale donutila názor na právníka změnit. „Samozřejmě, MI se nemusí namáhat, pokud nechce. Společnost pro potírání podivínství učiní patřičné kroky k tomu, abychom její působení mezi podivíny co nejdříve eliminovali.“
Její?
Myslí si snad Černý totéž, co strážný ve dveřích? To snad... Ale není jiná možnost. Anna do skupiny dávno nedochází a navíc je v bezvědomí – ji netřeba jakkoliv eliminovat. Žádná jiná z žen ve skupině neměla potřebné informace.
Ne. Právník musí být přesvědčený, že konfidentkou je samotná Sylva.
Krucinál!
Černého slova se nelíbila ani soudci, který jej opět přerušil: „Svoje domněnky a hrozby si nechte, nebo vás pokutuji. Přejděte k návrhu trestu – a bez dalších řečí!“
Právník přikývl. „Jak si přejete. Jako obhájce nevidím přímý důkaz viny své klientky a proto ji navrhuji zprostit viny v plném rozsahu. Děkuji za pozornost.“
Soudce povstal. „Děkuji, nyní se odeberu k poradě. Počkejte do šestnácti hodin – pak buď vynesu rozsudek nebo vydám rozhodnutí o odročení.“ Soudce nečekal na vyjádření protistran a otočil se, že sleze do dvířek své kanceláře. Najednou, jako by si na něco vzpomněl: „A prosím zástupce obžaloby, obhajoby a pozorovatele z nejvyššího soudu, ať za mnou přijdou. Okamžitě.“
Sylva viděla, jak se zvedá Denisa, Černý a muž, kterého dosud považovala za něco jako velitele soudní stráže, a mizí za soudcem v nízkých dvířkách.
„Za tuhle šou bych nedal zlomenej niklák,“ prohlásil Bertram. „Hele, mladíku, co vy na to?“ oslovil Sylvě neznámého asistenta obhajoby.
Dokonale oblečený asistent se zaraženě ohlédl. „Myslíš mě, podivíne?“ zeptal se pak přezíravě.
„Ano, myslím tebe, studentíku,“ odpověděl podobným tónem Bertram. „Může nám velectěné právnické embryo přednést, jak vidí šance obviněné v tomto procesu?“
„Ale kliďánko. Bylo to jasný už předem. Aktivistku zavřou až zčerná.“
Bertram se nenechal vyprovokovat: „A může nám jeho blahorodí sdělit, co jej donutilo snést se z výšin obchodního práva, kam bezpochyby patří, k něčemu tak potupnému, jako je přicmrndávání u obhajoby v předem prohrané podivínské kauze?“
„Jasan. Tahle kauza je cutting edge example. Jsem si ji úmyslně vybral pro praxi, abych poznal podivínský případy i z druhý strany.“
Bertram se ušklíbl: „Pán zjevně touží stát vždy na té správné straně a z pozice dobra posílat podivíny do rekvalifikací a věznic, co?“
Student úšklebek opětoval: „Přesně tak. A s váma bych jako soudce začal.“
„Tohle potěšení si ovšem budete muset nechat zajít. Až se doktor Černý dozví o vašem postoji k subnormálům, napíše vám do indexu nedostatečnou a na soudní stolici budete moci na nějakou chvíli pozapomenout.“
„Doktor Černý je profesionál a já taky. Za asistenci, kterou jsem mu poskytl, mi napsal odpovídající známku, tedy za jedna.“ Asistent na ně udělal dlouhý nos: „A teď, pokud byl interest vaší podivínské magnificence uspokojen, si právnické embryo půjde srovnat pastelky. Čau!“
Markus přistoupil k Bertramovi: „Ten tě teda utřel,“ zabručel účastně.
„Můj nos mi říká, že o tomhle žabákovi ještě za pár let uslyšíme,“ řekl Bertram a vysmrkal se. „A obávám se, že pokud jde o rozsudek, měl zatraceně dobrý odhad, ehm, promiň Sylvo.“
Vyslovení Sylvina jména ji vytrhlo z úvah o tom, co ještě opomenula pro Annu udělat. „Cože?“ zeptala se nejistě.
Bertram se na ni zkoumavě podíval: „Ale nic. S Annou to moc dobře nevypadá.“
„To není tvoje vina.“
„To si myslíš ty.“
„Nechme toho, každý má svůj díl viny, teď to nevyřešíme“ vpadl mezi ně Markus. „Co myslíte,“ změnil téma, „o čem se tam teď ti čtyři radí?“
„To se dozvíme, až vylezou.“ odvětil Bertram.
„Třeba pečou nějakou čertovinu,“ nadhodila Sylva. „Ten asistent tam teď za nima vlez taky.“
Bertram zavrtěl hlavou: „Černý je ohlídá.“
„Jen aby.“
„Ty seš na něj nějaká nabroušená,“ podotkl Bertram.
„Ale ne,“ odpověděla Sylva unaveně. Mohlo to znamenat i pravý opak a Bertram to také pochopil.
„Jestli si myslíš, že nechá Annu odsoudit, tak to se pleteš.“
„Co kdyby to zachránilo Společnost před potížemi?“
Bertram se poškrábal na bradě. „To je těžká otázka... Ale myslím, že ani tehdy ne. To právnické ucho mělo pravdu i v tom, že Černý je profík.“
Sylva pokrčila rameny: „Tak jo, už jsem klidná.“ Moc klidně to určitě neznělo ani Bertramovi, ale neměl čas to okomentovat. Dvířka kanceláře soudu se otevřela a vyšli z ní Černý s asistentem a Denisa. Právník hned zamířil k jejich skupince.
„Tak co tam na vás zkoušeli?“ oslovil ho Bertram.
„Dohodli jsme se se zástupcem vrchního soudu,“ zavrčel Černý. „Zametou pod koberec ty Denisiny pokusy o manipulaci za to, že Anna a vy nebudete obvinění z přípravy teroristického útoku, kterou Denisa pořád chce procpat.“
„Ta ženská je neuvěřitelně mstivá,“ podotkl Bertram.
„To je,“ souhlasil právník. „Dohodl jsem s ní tenhle kompromis už dvakrát a pokaždé se to pokusila vytáhnout znova. Tentokrát ji už ale snad definitivně umravnili. Soudce ví, že její důkazy jsou zmanipulované na to dnes pořád ještě některé inspekce slyší.“
„A jak rozhodne o tom překladu?“ Sylva věděla, že se snad ani nemá ptát.
„To si soud vyhradil až na rozsudek. Mám ale strach, že to dobře nedopadne.“
„Hm, to nejsi sám,“ dloubl si Bertram. „Je to na houby, jdu si ještě pro kafe,“ dodal a vyšel ven. Markus se k němu připojil, Sylva zůstala s Černým sama.
„Rád bych si něco vyjasnil,“ začal právník stroze.
„Jestli nebonzuju na MI?“ zeptala se Sylva ostře.
„Ehm, vlastně přesně tohle,“ odpověděl zaraženě Černý. „Máte neobyčejnou intuici.“
„Jen jsem poslouchala za dveřma,“ ušklíbla se Sylva. „To mám asi podle vás v popisu práce.“
„Na vašem místě bych o tom nežertoval. Důkaz proti vám byl jasný.“
„A co ode mě chcete? Přiznání? Já dneska získala důkaz, že konfident je Markus. To on nám ukázal, jak vypnout kameru.“
„Vaše znalost kódu ke kameře mě jen utvrdila poté, co se ukázalo, že jste MI předala ten manuskript Svobody,“ zavrtěl hlavou Černý.
„A to vám namluvil kdo? Ten nafrněnej asistent?“
„K tomu jsem došel logickou úvahou.“
„To vás nikdy nenapadlo, že byste se třeba mohl jednou zmýlit?“
Černý tuto poznámku přešel mlčením, Sylva si ale všimla, že mu na čele naběhla žíla. Že by ťala do živého?
„Takže teď čekáte, že vám vyklopím všechno o tom, jak na vás už půl roku donáším? To se ale pěkně pletete!“
„Kdepak. Vaše přiznání už nepotřebujeme.“
„A co se mnou hodláte dělat? Potrestáte mě normálním statutem?“ pokračovala Sylva výsměšně. „Nebo mi zakážete číst si deexistované dokumenty?“
„Donutíme vás opustit prostředí podivínů. Přestanete docházet na skupinu, veškeré právní služby vám přeúčtujeme na plnou sazbu – stejně je můžete dát do výdajů, tak ať z toho Společnost taky něco má.“
„A když se vám Markus přijde přiznat?“
Černý pokrčil rameny. „S tím si nejsem zrovna jistý.“ řekl tvrdě. „Ale zkuste ho zlomit pomocí metod Denisy Hadamczik. Ode dneška vás může obhajovat ona,“ zakončil zuřivě.
Černý se odporoučel, asi si dát panáka. Sylva zůstala v místnosti. Všimla si stejně osamoceně sedícího Roneva, v úzkostné pozici, s hlavou v dlaních.
Ten taky dopadl, pomyslela si.
Nakonec v ní probudil zvědavost. Co dělali jemu, že se pokoušel dosvědčit takové nesmysly a co mu hrozí, když to teď stáhl? Kdyby měla odvahu zeptat se... Ale ne – nemůže se takhle starat o cizí záležitosti. Sama má starostí dost. Musí donutit Markuse, aby se Černému doznal ke spolupráci a nemá lepší plán než mu prostě říct, že o tom ví.
A potom Anna – jestli ji odsoudí, bude to opravdu v háji.
Zazvonil zvonek. Líčení bude pokračovat za pět minut.
~~~
Šedivý soudce se ukázal až, když se všichni důležití vrátili zpět do síně. Přejel místnost rozhodným pohledem, krátké mrknutí věnoval Denise, Černému – a dokonce i Sylvě v pozadí.
Pak pokynul, aby všichni vstali. „Jménem republiky a Euroatlantické civilizace,“zahájil svou řeč, „vyslechněte si rozsudek v případě číslo P-65082076657.“ Znovu se podíval po síni a pokračoval méně slavnostním tónem: „Tento případ je poněkud atypický tím, že v sobě spojuje závažný trestní a společenský aspekt. V poslední době je ovšem stále častěji nezbytné, aby soud nepřihlížel jen k trestní stránce věci, ale věnoval se okolnostem případu v širším kontextu. Společenská objednávka si žádá zohlednit zhodnocení bezpečnostních, společenských a ekonomických rizik posuzovaného jednání bez ohledu na mrtvá písmena paragrafů.“
Bertram se naklonil k Sylvě: „Přiznává, že to musel přihnout.“
„Řízení,“ pokračoval soud, „bylo komplikováno spornými svědeckými výpověďmi. Soud se po úvaze definitivně rozhodl uvážit část výpovědi Roberta Roneva, která vypovídá o událostech před deseti lety, zejména proto, že je v souladu s dalšími důkazy.“
Sylva viděla Černého, jak ve své lavici kroutí hlavou.
„Stejně tak svědectví Sylvie Koutnerové bylo poněkud problematické. Soud jej ale nakonec ze stejných důvodů uznal v celém rozsahu.“
Soudce se obrátil k Černému „V průběhu řízení obhajoba poukázala na nedostatečnou součinnost s orgány trestního řízení, což jí způsobilo jisté obtíže s přípravou obhajoby. Tyto obtíže,“ pozdvihl soudce lehce hlas, „ale nebyly takového charakteru, aby bylo narušeno právo obžalované na spravedlivý proces.“
Černý skoro neznatelně pokýval hlavou. Tohle musela být ta dohoda, pomyslela si Sylva.
„Důkazy o skutkové podstatě činu obžalované považuje soud za dostatečné. Dle názoru soudu Anna Houseková Svobodu Podivínství přeložila. Nesouhlasíme s názorem obhajoby, že tak mohl učinit někdo jiný, případně, že k překladu došlo bez povědomí o předchozí deexistenci domumentu. I já jsem kdysi studoval, pane Černý, a tak univerzitní prostředí znám. Deexistence čehokoliv zajímavého se tam vždycky roznesla hodně rychle.“
Sylva zatnula pěsti do opěradla židle před sebou. Tak to je hotový, pomyslela si.
„Soud současně nesdílí názor žaloby o extrémní společenské nebezpečnosti činu obžalované.“ Soudce mrkl na Denisu: „Žalobkyni by neškodilo, kdyby si Svobodu Podivínství před jejím hodnocením přečetla. Dokument je sice deexistovaný, ale není to návod na výrobu atomové bomby z hodinek a láhve od minerálky ani Komunistický manifest.
Soud proto ve věci rozhodl takto: Obžalovaná Anna Houseková je vinna trestným činem šíření poplašné zprávy, kterého se dopustila překladem deexistovaného pamfletu Svoboda Podivínství a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a úhradě nákladů soudu. Ze zdravotních důvodů navrhujeme vyřazení ze státního rekvalifikačního programu.
Vzhledem k časovému odstupu a zdravotnímu stavu obžalované zvolil soud trest poblíž dolní hranici sazby.“
Soudce se posadil.
Černý zacinkal a vstal: „Odvoláváme se k nejvyššímu soudu.“
Soudce zavrtěl hlavou: „To bych nedoporučoval.“ Pokynul muži, který s nimi předtím jednal. „Jistě jste si vědom, že zástupce nejvyššího soudu byl preventivně přítomen dnešnímu jednání.“
Muž vstal. „Jako pozorovatel zastupující zde nejvyšší soudní instanci prohlašuji, že jsem na proběhlém řízení neshledal žádné závady, které by ovlivnily rozhodnutí o vině či nevině obžalované. Z tohoto důvodu dle paragrafu 38 trestního řádu nejvyšší soud rozhodne automaticky stejným způsobem, jako soud nižší instance.“ Recitátor se posadil.
„Hodláte se i přesto odvolat?“ zeptal se soudce.
Černý pokrčil rameny. „Obrátíme se na mezinárodní soud pro lidská práva.“
Soudce pokývl: „To můžete. Počítejte ale s tím, že takové případy se tam nevyhrávají. Na elektronické podání odvolání proti rozsudku máte 24 hodin.“
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
