Anna otevřela oči. Pokolikáté už?
Zatěkala jimi po stropu nemocničního pokoje a uvažovala: Je ve virtuální realitě, nebo v reálu? Pak zaslechla známý medový hlas lékaře, kterého si při nepravidelných vizitách pokřtila na Hodného.
Už si mohla být jistá, že je zase jenom napojená na syntetické vjemy. A to i přesto, že ji nechávají ležet zabandážovanou tak, že se nemůže ani hnout - prý, aby ji připravili na skutečné probuzení, sadisti.
Schválně se zkusila otočit, ale bolest, která jí projela zády, ji rychle umravnila. Simulace je solidní, jako vždycky.
Hodný mluvil k někomu jinému, uváděl jej do pokoje. Tak to nebude jen interní návštěva, pomyslela si. Na okamžik jí bleskla naděje, že uvidí Sylvu. Pak si ale vzpomněla, že její lásku k ní nepouštějí kvůli tomu směšnému případu. Tak že by se zase ukázal Černý?
Její odhad byl přesný. Zaslechla právníkův hlas. „Mám pro vás důležité zprávy, Anno,“ slyšela odkudsi zprava. Zašilhala tím směrem a spatřila Černého ustaraný obličej, jak se nad ní pomalu naklání.
„Jaké zprávy?“ Promluvila bez potíží, přes ústa a krk asi obvaz neměla.
„Prohráli jsme soud,“ řekl právník účastně. „Odsoudili vás k vězení – tedy, až se uzdravíte.“
Anna měla co dělat, aby se pod obvazy nezačala smát. „A kde jsem teď? Na dovolené?“ vypravila ze sebe nakonec.
„Nebojte se, ještě jsem s tím neskončil,“ pokračoval Černý. „Můžeme se odvolat k mezinárodnímu soudu. Prokážeme, že nedodrželi vaše právo na spravedlivý proces.“
Anna se pokusila nadzvednout hlavu: „A nedodrželi? Že se ptám,“ opravila se vzápětí.“
„Můžeme to dokázat. Hlavní důkaz byl ten výtisk Svobody, co jste dala Sylvě.“
„No a?“
Černý se naklonil ještě níž a skoro šeptal. Směšné, když to všechno jde přes počítač rovnou do MI, pomyslela si. „Vám jsem to nestačil říct, ale už několik měsíců jsem si jistý, že nám ve společnosti zase řádí konfident Ministerstva informatiky.“
Anna se musela usmát. „Já vím. Sylva mi o tom řekla.“
Černý se podrbal na bradě: „Tak to je ještě prohnanější…“ nedokončil.
„Kdo?“
„Konfident. Tedy Sylva.“
Anně se napjaly všechny svaly. Bolestivě hekla. „To je blbost!“ pokusila se vykřiknout.
Černý zůstával klidný. „Mám důkazy, že je to ona. Ten výtisk, co jste jí dala, donesla přímo obžalobě. Zradila nás všechny: vás, Společnost i mne.“
Anna nic neříkala. Naslouchala dál nesmyslnému obvinění.
„Pokud prokážeme, že svědek předvolaný obhajobou byl současně informátorem obstarávajícím důkazy obžalobě, můžeme u soudu uspět.“
Anna se pokusila zakroutit rozhodně hlavou. Krkem jí projela ostrá bolest. “Nevěřím, že je Sylva informátor. Nevěřím.“
„Je to jisté. Odvoláme se a prokáže se to.“
Anna chvíli mlčela. Je to možné? uvažovala. Vzpomněla si na těch několik vzácných okamžiků, kdy jí Sylva objímala v džípu, který každou chvíli mohli rozstřílet. Vzpomněla si na tajnou Sylvinu návštěvu.
Černý je vedle.
„Sylva mi platí nemocnici,“ argumentovala.
„Tak určitě brzo přestane.“
„To by stejně měla – kdyby mě teda osvobodili. Já vím, že to nezvládne moc dlouho.“
„Tím spíš se musíme odvolat. Mezinárodní soud to projedná a za dva, tři roky-“
„A dva, tři roky špitálu mi bude platit kdo?“ zeptala se Anna.
Černý pokrčil rameny. „Společnost by, v tomhle případě…“
„Máte svých starostí dost. Po vás to chtít nemůžu.“
„A po Sylvě ano?“
„Po Sylvě?“ Anna cítila, že jí najednou vbíhají slzy do očí. „Po Sylvě asi taky ne…“ Podívala se po Černém. „Já už na nějakém osvobození netrvám,“ řekla pevně. „Když mě odsoudili, tak si to užili. Neodvoláme se.“
„Ale máme šanci! K mezinárodnímu-“
„Ani k čertově babičce se neodvoláme,“ prohlásila Anna rozhodně. „Kašlu na to!“
Černý se k ní naklonil, jak nejblíž to šlo. Kdyby to nebyla simulace, cítí teď Anna, co měl ráno k snídani. „Velice mě to mrzí,“ odpověděl starý právník. „To, že jsme nevyhráli, berte jako moje osobní selhání. Ale právě proto vás ještě jednou prosím: Odvolejme se. Máme šanci, bylo by proti zdravému rozumu ji nevyužít.“
„Já už se zdravým rozumem řídit nemusím,“ odpověděla Anna. Bylo to přesně to, co mu chtěla říct.
„Takže se neodvoláme?“
„Neodvoláme.“
Černého tvář se vzdálila, jak se zdvihl. „Dobrá,“ řekl právník. „Snad svého rozhodnutí nebudete litovat.“
Anna se křivě usmála. „Když už, tak ne moc dlouho.“
Černý se rozloučil.
Anna se ohlédla po lékaři. „Až mě uspíte, kdy mě zase probudíte do tohohle stavu?“
Hodný se ukázal v jejím zorném poli: Až dostaneme papír, že smíte mít návštěvy.“
„Tak až ten papír dostanete,“ řekla Anna co nejdůtklivěji,“ sdělte to co nejdřív Sylvě. Určitě mě bude chtít vidět.“
„Uděláme co budeme moct,“ prohlásil Hodný. Anna si nebyla jistá, zda skutečně něco udělají - ale podpořit svou prosbu nějakým úplatkem by ve virtuálním světě rozhodně nemělo cenu.
Když se Anna znovu probrala, měla pocit, že je něco špatně. Oči se jí podařilo otevřít a bodové světlo na stropě pokoje vypadalo jako vždycky. Něco ale bylo jinak. Pak to pochopila: Měla cítit bolest, ale od krku dolů nevnímala vůbec nic. Pokusila se otočit – to byl její test, zda ji ve virtuálu zabandážovali, nebo nechali v posteli volně.
Zjistila že nemá, čím by otočila.
Pak zaslechla hlas. Byl jí povědomý, podobal se tomu doktora Hodného, ale jakoby zvalchovaný dvaceti lety každodenního pobytu v hospodě. Původní hladkost z něj prosakovala jen občas. „Nehýbejte se,“ radil jí ten hlas. „Tentokrát nejste ve virtuální realitě.“
Vy jste mě probudili? Chtěla říct, ale zjistila, že z ní nevychází dech.
„Nemluvte, jste napojená na plicní ventilátor. Mluvit zatím nemůžete.“
Tak co teda vlastně můžu? Zdálo se, že realita je ještě horší, než to, co jí simulovali, aby si na probuzení zvykla. Zkusila zakroutit očima. Ty ji poslechly. Pak víčka - také pracují. Zkoušela obličej - pokud může bez zrcadla posoudit, tak šklebit by se dokázala. Dál byl krk. Dokázala mírně zakroutit hlavou. A dál?
Dál nebylo nic.
„Buďte trpělivá, napojíme vás na speaker,“ říkal hlas. Ucítila, jak jí něco dělají na hranici citlivosti krku. „Zkuste to teď,“ ozvalo se po chvíli.
„Grrrucinááál,“ vyjelo z Anny - respektive ze speakru, který mluvil za ni odněkud ze strany - asi z nočního stolku. Měl hlas televizní moderátorky (naštěstí ne Denisy), jen poněkud chraplavý.
„Kolikátého je dneska?“ zeptala se.
„Je sobota, jedenadvacátého srpna, devět hodin večer,“ dostalo se jí vyčerpávající odpovědi.
Annu to zarazilo. Soud skončil teprve včera a doktor dosud neříkal o možnosti probuzení vůbec nic. Eh co, kdo se málo ptá, málo se dozví. „Proč jste mě probudili zrovna dneska?“
Doktor se na ni usmál. Anna si všimla, že je tak o deset let starší, než mladý Hodný ve virtuálu, ale jinak jako by mu z oka vypadl. „Váš stav to dodneška neumožňoval.“
„Můj zdravotní stav, nebo stav obvinění?“ zeptala se jedovatě.
Lékař se zarazil: „Pečujeme o vás, jak nejlépe to jde,“ odpověděl vyhýbavou frází. „Nemohli jsme vás probudit předčasně.“
„Ach tak. A jak dlouho mě necháte vzhůru?“
„Dokud sama neusnete.“
K čertu! Tak oni ji prostě probudili, aniž by mohla dělat cokoliv jiného, než koukat na zářivku ve stropě. Zlatý virtuál, pomyslela si vztekle.
No, alespoň bude mít konečně čas na to přemýšlet. Myšlenky vzniklé ve virtuální realitě byly přeci jen nějak neurčité, s obtížemi si pamatovala i to, co se dělo při předchozí seanci, natož, co si tam myslela, nebo vymyslela. Přesnost uvažování, to bylo jediné, co ji ve virtuálu chybělo.
Zato teď se asi bude moct napřemýšlet dosyta.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
