Předchozí kapitola
Bylo úterý večer a Sylva se proklínala. Musela zrušit návštěvu Mostu, protože jí nebylo dovoleno přesunout si pondělní směnu! Systém se zaklínal bohulibými úmysly a nabízel různá řešení, ale první půlden volna jí nabídl až na čtvrtek. Čtyři dni smí Annu navštívit - a nemůže.
A přitom ji Anna teď potřebuje nejvíc. V nemocnici už jí řekli, že rozsudek nabyl právní moci a tedy je na čase stabilizovat způsob platby za péči. A navíc, že virtual meeting už není nutný - Anna se prý konečně probudila. K telefonu ji ovšem nedostala. Anna je prý v takovém stavu, že nemůže telefonovat.
V neděli jí volal T. potvrdil jí, že se Anna vzbudila, má prý dobrou náladu, ale chce, aby Sylva přijela co nejdřív. Řekla mu, že se snaží.
I Markus se před ní vysloveně schovával. Každý den po práci zašla do sídla Společnosti, nacházela tam ale jen Černého. Právník na ni pohlížel tak nevraživě, že se pokaždé dala na ústup. Neodvážila se ho ani zeptat, kde tlustý Markus bydlí.
V pondělí večer šla ve stopování Markuse tak daleko, že se zkusila na jeho bydliště zeptat v jeho oblíbené hospodě na Spořilově. Vrchní ji ale svižně vypakoval, že se o takové věci nemá starat.
Na úterní skupinu šla tedy s vědomím, že promrhala drahocenný čas, ale teď konečně na Markuse narazí.
Měla pravdu, ale před skupinou ho chytit nestačila. Markus dorazil až po sedmé, Sylvu sotva pozdravil a celé sezení se pečlivě vyhýbal jakémukoliv slovnímu kontaktu s ní. Když si všiml, že ho Sylva soustředěně pozoruje, raději uhnul pohledem.
Skupina skončila. Sylva se rozhodla počkat na Markuse venku.
Když vycházel, postavila se mu do cesty: „Markusi, sakra nezdrhej mi!“
Markus pokrčil rameny. „Mám prostě naspěch,“ odmítl její výtku a vydal se ulicí vlevo.
Sylva se k němu přidala: „Chci s tebou mluvit, uháním tě už od soudu, jestli sis nevšim.“
„Vážně?“ Markusův hlas byl najednou samý sliz. „Asi jsem si vážně nevšiml. Vzkazy z telefonu teď nějak nečtu.“
„Víš moc dobře, o čem bysme si měli promluvit.“
„A o čem?“
„O jednom informátorovi ministerstva informatiky.“
Markus nic neřekl, jen znatelně zrychlil krok. Sylva musela každých pár kroků popoběhnout, ale držela se ho jako klíště.
„Tak dobrá,“ řekl Markus hlasitě, když viděl, že ho Sylva stíhá. „Ale tady ne,“ dodal šeptem a rukou naznačil všudepřítomné kamery.
„Klidně tady,“ odsekla Sylva. „Když to MI nenajde na záznamech, řekneš jim to sám.“
Markus se ohlédl za Sylvou: „Nepovídej.“
„Ale ano. Na soudu se protřepávaly poslední Anniny měsíce a řeklo se tam, že se při našem pronájmu vypínaly kamery na příkaz MI. Vypínali jsme je s pomocí kódu, který jsi nám dal ty.“
Markus nic neříkal, rozešel se ještě rychleji, přímo přes křižovatku, ignoruje světelnou signalizaci i projíždějící rikši.
Sylva ho chytla za rukáv. Markus se na okamžik otočil.
„Seš prostě bonzák,“ vmetla mu do tváře.
Markusem to neotřáslo. „A kdyby?“ zahřímal. „Proč to říkáš mně a ne třeba Černému?“
Sylva se zastavila před jeho břichem. „Protože Černý si od procesu myslí, že ten práskač jsem natuty já. Už to určitě řekl Anně.“
Tlustý Markus pokrčil rameny. „Tak takhle je to...“, povzdychl si hlasitě. Potom stáhl ramena. Najednou, jako by měl o pár centimetrů míň. „Já ti k tomu teda něco řeknu,“ promluvil odevzdaně, „ale tady opravdu ne.“
Sylva přikývla. „Dobrá – co tamhleta hospoda?“
Markus kývl.
Mlčky se rozešli. Teprve teď si Sylva všimla, že celou tu dobu stáli uprostřed silnice. Než došli k hospodě, nepromluvili.
Teprve, když se Sylva usadila k objednanému vínu a Markusovi dorazilo pivo a pořádný panák Jelenice, uvolil se promluvit: „Tak poslouchej. A prosím tě, nepřerušuj mě a neodcházej. Pak mě můžeš podle libosti odsoudit, ale počkej s tím, až skončím.“
Sylva přikývla.
„Začnu tím, že jsem skutečně podepsal spolupráci s MI. Před pěti lety.“ Markus mluvil klidně, jako by si tahle slova v duchu už dávno připravil. „Před pěti lety mi zemřel otec. Už jsem ti říkal, že naše rodina pochází z Íránu. Přijel sem na zelenou kartu před pětatřiceti lety, mně tehdy byly tři roky. Po příjezdu jsme se nechali kompletně asimilovat. Rodiče se naučili česky, změnili si jména, já chodil nejdřív do přípravné školky, pak už do normální školy. Všechno bylo v pohodě, dokud otec nezjistil, že naší rodinu MI vede jako potenciální bezpečnostní hrozbu.“
Markus upil ze svého tvrdého. „To mi bylo čtrnáct – nejlepší doba na to, zjistit, že tě sledujou tajný. Tehdy zrovna režim docela rychle tuhnul, takže jsem začínal mít problémy. V šestnácti jsem chtěl jet s kamarády na puťák po Evropě, ale rodiče mi to přísně zakázali. Později jsem pochopil, proč.
Na studium psychologie mi banka půjčila až, když se za mě zaručil starší bratr – dal za mě do zástavy vlastní barák. Báli se, že mě pak z bezpečnostních důvodů v establishmentu nezaměstnají. Měli to odhadnuté dobře,“ ušklíbl se Markus, „skončil jsem s vyznamenáním a podivínským statutem. Studia splácím doteď.“
Markus si znovu přihnul. „Naštěstí se tehdy objevila Společnost. Tehdy se teda jmenovali Podivínská solidarita, ale byli to ti samí lidi. Většina z nich už je mimo, ze staré gardy zůstal jen Černý. Připojil jsem se k nim. Dělali jsme tehdy skvělé věci, z grantů na kulturu jsme platili happeningy a ještě se o nás v médiích psalo pochvalně.
Pak nám to zařízli,“ povzdychl si Markus. „Časy se zhoršily, kontrola zpřísnila. Nasadili nám do organizace dva konfidenty, kvůli nim jsme se málem rozpadli. Museli jsme se přeregistrovat.“
Sylva ho přerušila: „Hm, a co to má dělat s tím, že seš donašeč ty?“
Markus se smutně pousmál: „Tohle všechno ti nevykládám proto, abys mě litovala pro moje těžký mládí. Vysvětluju, jak důležitá je pro mě fungující Společnost.“
„A protos na ni donášel,“ nadhodila Sylva pochybovačně.
„Právě proto,“ odpověděl Markus nevzrušeně. „To první sledování jsme odhalili zhruba před sedmi lety. Po přeregistraci jsme byli sakra opatrní na lidi, které jsme mezi sebe brali.“
Markus si povzdechl. „Pár let na to zemřel otec. „Tehdy za mnou přišel takový slizký chlap...“
„- Z ministerstva informatiky?“
„Ne, z imigračního. Vysvětlil mi, že když uzavírali papíry mého otce, našli v nich nějakou nesrovnalost. Podle nich se mí rodiče nikdy nestali občany České republiky. A zdejšími občany tak nejsou ani jejich děti.“
„To je drsný,“ ujelo Sylvě.
„Normálka. Takových případů bylo mezi naturalizovanými dost, mohli mít papíry i v pořádku, ale imigrační se tu prostě po cizincích vozí. Pohrozili nám deportací do Íránu, kde byli mí rodiče na seznamu ilegálních emigrantů. Kdybysme se vrátili, matku rovnou popraví a mne zavřou.
Musel jsem znovu vyběhávat papíry pro matku, která už byla v důchodu. Bratr – ať se smaží v pekle – se mezitím etabloval v establishmentu a vyklouzl. Raději se zřekl celé rodiny, aby nepoškodil svou pozici ve státní správě.
No a když jsem potom putoval mezi úředníky od čerta k ďáblu, tak jsem tu nabídku nakonec dostal. Ukázalo se, že to na mě ušili schválně. Prostě mi dali vybrat mezi deportací pro mne a pro matku, nebo spoluprací s Ministerstvem.
Můžeš to považovat za podraz, ale já si vybral, že zůstanu. Bral jsem to tak, že když budu nasazený do Společnosti, dokážu o ní na MI informovat tak, že to unesou obě strany. Klidně mi to nevěř, ale dělal jsem to tak. Pět let to fungovalo – to zas není tak zlé.“
Sylva si vzpomněla na výpovědi, které četla a o kterých konečně věděla, kdo je sepisoval. Musela uznat, že Markus asi nelže, nebo alespoň svou spolupráci tolik nepřikrašluje. Vzpomněla si na svoje pochyby, když ji nutili ke spolupráci. Markus možná neselhal, pomyslela si. Možná si jen zvolil cestu, která mu přišla snazší.
„Pamatuješ, jak jsem tvrdil, že každý má dělat to nejlepší, co může? Za tím si pořád stojím a v tom mám svědomí čisté. Celou dobu jsem MI o fungování Společnosti informoval jenom já, bylo to nejlepší krytí, jaké jsme mohli mít.“
„Ale,“ zeptala se Sylva pochybovačně, „proč jsi to neřekl alespoň Mariánovi a Černému? Určitě by ti pomohli.“
„Nejsem si tak jistý. I kdyby se tvářili, jako že mi věří, stejně by mě nakonec museli od Společnosti odříznout.“
„A to je celé?“
„Celé.“
Sylva chvíli mlčela. „Fajn, já to beru. Sice jsi to podepsal, ale nejsi svině.“ okomentovala to nakonec.
Markus přikývl: „To mě těší.“
Sylva také přikývla. „Další věc je, co uděláme teď. Musíš to říct Bertramovi nebo Černému.“
Markus znovu kývl. „Jsem na to připravený. Za Černým zajdu. Jenom vím, že to nebude zrovna fajn pokec.“
„Takže slibuješ?“
„Ano.“
„Jinak,“ pronesla Sylva tak mrazivě, až ji to samotnou překvapilo, „to příští týden rozmáznu na skupině. I kdybys to stokrát popřel, skupinu to rozloží.“
Markus se na ni upřeně zadíval. Sylva zahlédla v jeho očích smutek a snad i zklamání. „Nevěřím. Vím, že bys to neudělala,“ zamumlal nakonec.
Sylva věděla, že by měla vážné potíže to provést. „Ale pohrozit tím můžu.“
Markus přikývl. „Skupinu opustím sám, řeknu jim, že kvůli nemoci. Mám dávno zaplacenou rekvalifikaci.
A přiznám se,“ pousmál se tlouštík najednou, „vlastně jsem na to připravoval i tebe.“
„Mě?“
„Proč myslíš, že jsem tolik chtěl, abys šla do skupiny, a když jsi tam konečně začala chodit, tak jsem tě tak školil? Tři roky hledám, kdo skupinu povede, až budu muset odejít. A našel jsem tebe. Máš výborné mediační schopnosti, přitom jsi silná osobnost a máš vrozený talent.
Prosím,“ zazněl v Markusově hlase dosud nepoznaný, naléhavý tón, „nastoupíš?“
Sylva se na něj překvapeně podívala: „Jako...já? A manažer skupiny?“
„Ale, nedělej se,“ zazubil se Markus. „Všichni vědí, že na to máš.“
Sylva mlčela. Ale v duchu už souhlasila. Dřív o tom uvažovala, sice jen tak nějak teoreticky, ale přece. A teď ví, že musí. „Ale jenom dočasně, než Společnost najde lepší náhradu.“
Markus přikývl. „Takže to bereš. Super.“
Sylva vstala. „Zavoláme Černému hned. Můžeš se přiznat i přes terminál.“
Markus souhlasil: „Třeba to bude i lepší. Na dálku mě nezabije.“
Z hospody došli k nejbližšímu infomatu. Černý zvedl Markusův telefon překvapivě rychle. Sylva měla pocit, že když ji na pozadí videa zahlédl, trochu zrudl.
Ale nikterak to nekomentoval. „Co se děje?“ zeptal se stroze.
„Karle, mám pro tebe něco důležitýho,“ začal Markus vážně. Ohlédl se po Sylvě, která mu funěla za zády.
„Poslouchám,“ odpověděl Černý.
„Víš , že máme ve skupině krtka?“
Černého hlas byl čistý led: „Jo. Ale tohle není dětská hra. Nebo je?“
Markus se sklonil blíž k terminálu. „Rozhodně ne, však víš. Tak nepadni.“
„Dobře, poslouchám,“ pronesl Černý. Sylvě došlo, že ti dva mluví v nějakých předem domluvených kódech.
Markus ale kódovou řeč rychle odhodil.
„Ten konfident jsem já. Už od šedesátýho. Jestli chceš důkaz, tak koukej:“ vytáhl z kapsy odisplejovanou plaketku a plácl ji před kameru. „To je ID mýho alter-ega. Dělej si se mnou co chceš, odcházím ze Společnosti, jdu se rekvalifikovat na dekoratéra.“
Černý mlčel. To ti vzalo vítr z plachet, pomyslela si Sylva. Velký právník právě zjišťuje, že se zmýlil. Kdyby to nebylo v tak kritické situaci, tak je to vlastně docela bžunda.
Markus přitáhl Sylvu k monitoru. „Sylva je OK, to ona mě odhalila. Vezme po mě skupinu, jestli souhlasíš.“
Černý se konečně zmohl na slovo: „Markusi, znám tě pětadvacet let… Jak jsi sakra…?“
Markus se smutně usmál: „Však víš. Dali mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. Někdy ti to řeknu celý.“
Černý se obrátil na Sylvu: „Moc se vám omlouvám, velice jsem vám i Anně ublížil.“
Sylva jen přikývla, Černý ale hned pokračoval: „Měla byste jet za ní, zoufale vás potřebuje vidět.“
Sylva nasucho polkla: „Proč? Děje se s ní něco?“
Černý prkenně přikývl: „Chtěla sepsat poslední vůli. Vypadá to, jako by se chystala na všechny alternativy. Rozhodně potřebuje povzbudit.“
„Anna psala závěť?“
„Přesně tak. Jeďte za ní, vám spíš řekne, co má za lubem. Je tam T., zkuste ho kontaktovat. Jeďte do Mostu co nejdřív,bude vás tam zapotřebí.“
Sylva rychle přikyvovala. Ale na jednu věc se zeptat musela: „Proč jste mi to neřekl včera?“
Černý se zakabonil a chvíli mlčel. „Za daných okolností jsem to nepovažoval za správné. Omlouvám se - ještě jednou.
A teď mi dejte Markuse, ať si to vyřídím s ním.“
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
