Předchozí
Uplynul týden, jako již obvykle naplněný šesti dvanáctihodinovými směnami. Vlastně to bylo dobře – Sylvě zbývalo méně času na úvahy, které by ji posílaly do ještě hlubších depresí. Krabička s lékem ji začala lákat, stejně jako láhev s ginem, která nějakým zázrakem ležela v ledničce.
Vydržela to do neděle. Během volného odpoledne do sebe postupně obrátila láhev i denní dávku prášků.
Výsledek předčil všechna očekávání: z kombinace tvrdého alkoholu a medikamentů se jí udělalo tak zle, že jakékoliv existenční úvahy přestaly připadat v úvahu. Skutečnost, že klečí nad záchodovou mísou a snaží se vyzvrátit žaludeční šťávy spalující krk , ji podivným způsobem uspokojila – stav těla byl konečně v naprostém souladu se stavem její mysli.
~~~
V pondělí měla další stabilko. Status quo, zahrnující zdvořilý nezájem na jedné straně a půlhodinové listování v časopisech na straně druhé, přišel Sylvě tentokrát nesnesitelný. Zmínila se o antidepresivech, vyložila situaci a výslovně požádala o odbornou radu.
Psycholog pozdvihl obočí: „Víte, co jsem vám říkal: Stále ještě mi nemůžete věřit.“
„Dneska to risknu.“
„Dobrá. A po mě chcete řešení celé té záležitosti.“
„Chci to nejlepší pro nás dvě – a jsem si jistá, že to, co navrhuje Anna, nejlepší prostě není.“
Psycholog se podrbal na bradě: „Myslím, že postačí, když najdu řešení optimální pro vás. A jedno bych měl.“ Naklonil se k počítači a začal v něm něco zadávat.
„Snad mě nechcete hypnotizovat?“
„Ale kdepak. I já mám přístup k vašim účtům, kromě toho mohu poměrně přesně modelovat křivku vaší mentální bilance pro různé varianty vaší budoucnosti a na základě toho vám teprve poradit, co byste spíše měla dělat. Takže udělám jen malou analýzu, na jejímž základě vám pak poradím. Souhlasíte?“
„To jako že určíte, jestli budu šťastnější, když třeba Anně v té euthanasii nezabráním?“
„Tak nějak.“
Sylva prkenně přikývla. „Dobrá.“
„Samozřejmě, nemusíte mi pak věřit, nebo se mou radou řídit, vy sama se znáte nejlépe. Ovšem modelové vyhodnocení na základě dlouhodobých záznamů pracuje se spolehlivostí vyšší než pětadevadesát procent.“
„Budu vám věřit.“
„Výborně, pustíme se do toho. Budu potřebovat ještě odpovědi na několik doplňujících otázek...“
Za čtvrt hodiny bylo hotovo. Psycholog se ještě chvíli radil s počítačem, pak nechal vytisknout dva grafy a ještě, než je Sylvě ukázal, chvíli si je zamyšleně prohlížel.
„Tak co?“ Sylva se nedokázala ovládnout, aby jejím hlase nezazněl náznak dychtivosti.
„No, je to dost vyrovnané a zvláštní. Modeloval jsem obě možnosti, jak jste se o nich zmínila: tedy jednak přijetí situace – včetně důsledků na vaší mentální rovnováhu – jednak znemožnění euthanasie ponecháním Anny mimo svéprávnost do doby, než přestane o euthanasii uvažovat.
První varianta je jednoznačnější. Dojde k drastickému narušení vaší mentální rovnováhy, která se ale zhruba po dvou letech vrátí takřka do normálu. Váš profil naznačuje, že byste se s Anninou smrtí dokázala během několika let až na drobná rezidua vypořádat.“
„Dokázala bych...?“ Nechtěla tomu věřit.
„Jistě, nezapomenete. Ale nebudete z toho nešťastná do konce života.“
„A ta druhá možnost?“
„V případě udržování Anny při životě očekávejte nejprve krátký nárůst, následovaný trvalým poklesem trvajícím přibližně tři roky. Teprve pak dojde ke normalizaci, ovšem hluboko pod úrovní prvního grafu. K nárůstu na původní úroveň dochází za deset let, zde ovšem už značně narůstá nestabilita.“
„Nestabilita?“
„Riziko, že v případě drobné nepříznivé události se vaše mentální bilance drasticky zhorší. Budete muset dlouhodobě snášet obtížnou životní situaci. Potom i drobný výkyv může vést k vašemu naprostému zhroucení. Budete v takovém stavu, že se pak můžete položit jen z toho, že vás na ulici někdo okrade o pár drobných. Vypočtená pravděpodobnost takové iniciační marginality je ve vašem případě zhruba tříčtvrtinová – a to jsem nezapočítal fakt, že při vašich aktivitách jste na takové maléry magnet.“
„A jak to bude za dvacet let?“
„Tam se oba grafy víceméně shodují, extrapolace do tak vzdálené budoucnosti je ale nutně velmi nepřesná.“
„Takže co mi radíte?“
Psycholog se na Sylvu pevně zadíval: „Vezměte si ty grafy a rozhodněte se sama. Integrály mentální bilance se liší pod rámec výpočetní chyby, při uvážení časového odstupu vychází lépe druhý případ. Jenže,“ psycholog zdvihl hlas, „to riziko nestability je příliš velké. V příštích pár letech budete o něco šťastnější, ale pak máte skoro jistotu, že se z toho zblázníte.“
Sylva držela v ruce oba papíry a snažila se přemýšlet. Bylo toho ale nějak moc.
Psycholog jí podal ruku. „Přijďte za týden. Jsem si jistý, že tou dobou už budete sama rozhodnutá. Jo a neberte ty prášky – a nebo si k nim dávejte jen víno.“
~~~
V úterý byla skupina, na které měl Markus podle dohody opustit Společnost. Již bývalý místopředseda Společnosti se rozloučil ve velkém stylu: Uspořádal v zasedačce rozlučkovou party s hodinkou pravdy, při které si nechal od každého říct, co si o něm myslí, a to, co by snad lidé říct nechtěli, napsat na anonymní lístečky.
Sylva překusovala Markusovo pokrytectví, protože on sám do hodinky pravdy rozhodně nepřispěl. Ovšem hra byla postavená tak, aby Markus nemusel vysvětlovat vůbec nic, takže formálně bylo vlastně všechno v pořádku a Markus za celý večer nepronesl jediné nepravdivé slovo.
Následovala iniciace – uvedení Sylvy na místo moderátora. Sylva měla o každém členovi skupiny říct pár slov; všichni (kromě toho člena) ji pak opravovali. Moc jí to nešlo, ale její omyly byly přijímány víceméně s humorem. Několikrát jí žertovnou poznámkou přispěchala na pomoc Julie, independentaristka, jejíž rukodělná dílna se Sylvě před pár týdny tak líbila. Ona Sylvu také na závěr jménem celé skupiny přivítala.
Sylvě se zdálo, že bude přijata dobře a těch pár případů odmítnutí snese. „Nebude to zvěřinec, když nedovolíš, aby z toho vznikl,“ radil jí později Markus. „Nepodceňuj ale přípravu, pro některé z nich je skupina to jediné, co mají. A neboj se zvát nové lidi – když se tedy předem přesvědčíš o jejich, ehm, podivínské bezúhonnosti.“
Ještě mnoho věcí jí poradil, takže odcházela s hlavou mohutně zatíženou. Na otázku, co on si myslí, že má dělat Anna, jí ale odpověď nedal. „Zajedu se na ni ještě před rekvalifikací podívat,“ slíbil. „Ty si poradíš. Vyrostla jsi za ten půlrok a nic tě už neumenší.“ S tím se rozloučil a zmizel.
~~~
Přišel středeční večer. Na další den měla Sylva domluvené odpolední volno určené k cestě do Mostu. Bylo na čase se rozhodnout. Pokud má Anně v euthanasii zabránit, musí to udělat zítra.
Ale pořád ještě neví, jestli to musí udělat.
Nejdřív hledala způsob, jak Annu přesvědčit, že je její rozhodnutí špatné. Nenašla žádný. Potom hledala důvody, které by ji samotnou přesvědčily, že Anna jedná tak, jak je asi nejlepší. Nakonec zjistila, že hledá ospravedlní pro to, že v tom Anně nezabrání. Psycholog ji svou analýzou přesvědčil, i když to neřekl naplno: Jestli v tom Anně nezabrání, nebude si to vyčítat zdaleka až do smrti, za pár let jí to má být jedno.
Bude sobecká, ale odejde s menšími výčitkami, než by předpokládala. Má to vypočtené od odborníka – ne ona, to její psycholog za ni rozhodl. Najednou tomu byla ráda.
Usínala s přesvědčením, že bude respektovat Annino rozhodnutí: Jediný, kdo může Anně v euthanasii zabránit, bude zítra Anna samotná.
~~~
Při čtvrteční návštěvě nemocnice komerční Sylvu opět obtěžoval. „Nepodepisujte jí tu žádost,“ naléhal důtklivě.
„Dovedete zařídit, aby její léčbu hradila pojišťovna?“ zeptala se ho Sylva tvrdě.
Komerční zavrtěl hlavou. „To bohužel ne.“
„Tak mlčte.“
„Mohli bychom uvažovat ještě o nějaké slevě, ale už jen velmi omezené,“ navrhoval ještě komerční.
„Domluvte se s Annou. Nechávám to plně na ni.“
Komerční si dovolil zaúpět něco o beranech a rozloučil se.
~~~
Anna byla klidná, snad až příliš.
„Jak jsi se rozhodla?“ zeptala se jí Sylva staženým hlasem.
„Odejdu. Ale nechci, aby sis kladla za vinu, že za to můžeš.“
Sylva na ni smutně pohlédla: „Rozhodla jsem se, že se obviňovat nebudu.“ Snažila se, aby to znělo rozhodně.
„Tak je to správně,“ zachrčel reproduktor. „Jo, a ten podpis nemusíš, jestli nechceš.“
„Já vím, on se někdo najde,“ doplnila Sylva. „Ale raději ti to podepíšu já, než třeba Markus.“
„Díky.“
„Hm., tak jo. A co ten Virter? Už jsi ho kontaktovala?“
„No, čekala jsem, jestli se nerozmyslíš.“
„Zajdi za ním. A... nechej si pak poradit lepší podniky na přehrávání. Já bych ti vlastně mohla pár doporučit, ale nevím, jestli po těch letech ještě jedou.“ Nadiktovala Sylvě pár jmen.
„No a teď mi pověz, jak skupina uvítala novou šéfku?“
~~~
Slib, že Virterových služeb už nikdy nevyužije, tedy porušila. Tentokrát našla dům starého hackera bez potíží. „No, tak Virtual meeting už asi nebude potřeba, když je Anna při vědomí,“ nadhodil hacker věcně, jakmile se usadili. „Co to teda bude dneska?“
„Annu,“ odtušila stručně Sylva. „Tedy přesněji Anna navrhuje udělat digitální záznam své mysli...“
„...pro simulaci dostaveníčka.“ přikývl Virter. „to ji přece jenom zalejou?“ zeptal se zdvořile. „Soud...“ zamumlal, ale nedokončil.
„Požádala o euthanasii,“ špitla Sylva.
Virter povytáhl obočí. „Áha.“
Sylva se na něj zaškaredila.
Virter na nijak to nereagoval „To teda dává jejímu mentálnímu scanu docela jinej rozměr,“ pronesl po chvíli zamyšleně.
„Cože?“
„No, v zásadě to můžem chápat tak, jako že se Anna míní do virtuálního světa přesunout.“
Sylva na něj pohlédla. Virterova tvář nedávala najevo žádné emoce, ale ve starcových modrých očích se rozžehly chladné plamínky. Sylva náhle zapochybovala: Dá zodpovědnost za to, co jediné jí zůstane po Annině smrti, do rukou tomuhle maniakovi? Ale za kým jiným jít? A Anna mu důvěřuje. „Takhle jsem o tom neuvažovala,“ odpověděla odtažitě.
Virter znovu přikývl. „Nojo, předsmrtnej scan zajišťující virtuální věčnost, to je jiný kafe, než běžnej záznam ze srandy.“
„Proč?“
Vister se protáhl v křesle. „Není to tak jednoduchá prácička. Normální scan se pak ještě půl roku customizuje – dolaďuje se podle klienta. To u jednorázovky nejde.“
„To znamená?“
„Budu to muset snímat důkladnějc. A bude to dražší, tak o patnáct standardů.“
Sylva polkla. „Jsem na to připravená.“
„Hm, a budu si muset s Annou popovídat.“
„Pojedete do Mostu?“
Virter se pousmál, v jeho provedení to vypadalo dost strašidelně: „Ále kdepak. Před cestováním dávám vždycky přednost virtualitě. Kolik mám času?“
Sylva pokrčila rameny: „Asi týden. Nevím přesně, o termínu zákroku se ještě nerozhodlo. Snažím se s nimi dohodnout, abych tam mohla přijet. Víte, moje práce...“
Virter se znovu ušklíbl. „Tak to rozhodnu o termínu já.“
Sylva na něj překvapeně pohlédla.
„To není nic těžkýho,“ dodal Virter samolibě. „Termín ve špitále nastavíme podle toho, jak se mi povede hacknout váš rozpis směn.“
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
