Sylva držela Annu za ruku, i když věděla, že Anna nic necítí. „Tak ses nerozmyslela,“ povzdychla si smířeně.
„Kdepak,“ ozvalo se z reproduktoru pevně.
„Nemám tě ještě přemlouvat?“
„Ne.“
„Mluvil s tebou Virter?“
„Nojo. Měli jsme fajn virtuální setkání. Ve vší počestnosti, teda.“
„A už udělal ten scan?“
„Ještě ne. Říkal, že až potom. Těsně předtím, než...“
„...než bude konec.“
„Sylvo, lásko, nedělej z toho takovou tragédii. Miliony lidí umírají aniž by chtěli. Já mám proti nim výhodu.“
Sylva na to nic neřekla.
„A s Černým jsi mluvila?“
„Jo, předal mi kopii závěti, a klíče že přinese. Ale příjemný to nebylo – po tom, co on spískal...“
„No, to neřeš.“
„Ale já musím. Ty mě opustíš, Markus uteče do rekvalifikace, Černého a Raškovou nemusím, T. je papírově cvok, Bertram je zase cvok doopravdy. Nějak se mi to všechno rozpadlo.“
V reproduktoru bylo chvilku ticho. „Však ty si přátele zase najdeš,“ zašeptala pak Anna. „Ty šanci ještě máš. Kromě toho mě vždycky budeš mít ve virtuálu. Mimochodem, Virter nám zařídil ještě jedno setkání.“
„Setkání?“
„Přesně tak.“
„Ale já se nemůžu připojovat zase v nějaké díře.“
„Neboj, domluvili to s T-em, napojí tě přímo tady. Je to krycí manévr pro ten scan.“
„Teď?“
„Za chvilku. Jen co mi podepíšeš souhlas... ehm... Však víš.“
Sylva dělala, že poslední větu neslyší.
„Budu mu muset poděkovat.“
„Virterovi?“
„Ano.“
„Tak si dej pozor, aby to bylo v reálným světě.“ Annina tvář se s nadlidským úsilím zkroutila do úsměvu. „Pamatuju si pár jeho triků.“
„Dám si pozor, slibuju.“
„Tak to jsem ráda.“ Anna lehce přivřela víčka. „Takže si dáme schůzku ve věži?“
„Dáme.“
„Fajn. Zazvoň na sestru.“
~~~
Hradní místnost byla tentokrát poněkud rozlehlejší a detaily vybavení naznačovaly, že se jedná o napodobeninu z dvacátého století. Tedy simulovanou napodobeninu. Louče, mihotající se na stěnách, měly elektrické lampy. Sylva se opřela o stolek a zjistila, že je z dřevotřísky. Trochu ji to zarazilo – tohle je přece virtuální, tak proč by ty věci nemohly být z pořádného dřeva? Třeba chtěl Virter touhle úmyslnou nepatřičností naznačit, že nic – ani virtuální realitu – nelze brát příliš vážně. A nebo si z nich jen vystřelil?
Anna vstoupila dveřmi ze sousední místnosti, asi kuchyňky, protože nesla talíř s křupkami. Uždibla si. „Ten Virter je teda šoumen,“ prohlásila s plnou pusou. „Opravdovej hotelovej středověk,“ dodala spokojeně a svalila se na pohovku. Ruční opěrka odskočila a odkryla kastlík, ve kterém se povalovalo několik dálkových ovladačů. Anna vzala jeden z nich a namířila ho na protější zeď. Bílá stěna ožila plasticky podanou scénou z filmu V pravé poledne.
„Snad se nechceš koukat na televizi?“ zeptala se položertem Sylva. Absurdnost takové představy ji rozveselila. Její láska, jinak ztělesnění racionality, se rozhodla opustit svět a poslední hodinku života tráví ve virtuální realitě sledováním klasického westernu.
„A co by ne? Zrovna tenhle film mám moc ráda.“
„Jdi do háje!“ Hodila po ní polštář. Anna uhnula a vzala do ruky další ovladač. „Hele, jak myslíš, že je to tu reálný?“ Sylva netušila, co tím Anna myslí, dokud její láska nezmáčkla tlačítko. Podlaha se lehce zhoupla. Ve stropě se objevil otvor, kterým zasvítila modrá obloha. Do vlasů jim zadul vítr. Otvor se rychle zvětšoval a za pár vteřin začal pohlcovat stěny místnosti. Ty se nakonec vsákly do podlahy, ze které zatím vyrazila tráva. Když proměna skončila, nacházely se uprostřed nekonečného pole trávy ohýbané silným větrem. Jediné, co z vybavení místnosti zůstalo, byl ovladač v Annině dlani.
„To jsem si mohla myslet,“ řekla Anna. Sylva ji přes vítr sotva slyšela.
„Virter je poděs,“ křikla.
„Já vím,“ přitakala Anna. „Proto jsem měla jeho světy vždycky nejraději. Ještě když psal pro Vision.“
„Tys hrála jeho věci?“
„Nojo, jako každej na univerzitě.“ Anna asi pochopila, že tuhle příležitost Sylva neměla, protože to začala hned zamlouvat. „Virter je prostě skvělej v prostředích. Ještě dokonalejší měl vytvořené postavy, ale to si teď asi nevychutnáme. Každopádně jsem ráda, že mi ten scan bude dělat zrovna on. Je to svým způsobem pocta.“
„Takže – udělal tenhle meeting jako hru?“
„No, to budeme moct zjistit. Ta T.-ova sestřička říkala, že na to máme asi tak dvě hodiny.“
„A co budeme dělat?“
„Prozkoumáme to tu, ne? Určitě to bude lepší, než kdybysme si tady dvě hoďky plakaly na rameni.“ Anna se zvedla a vykročila směrem po větru.
Sylva chvíli zaraženě stála. „Tak na mě aspoň počkej,“ křikla a rozeběhla se za ní do travnatého kopce.
~~~
Přešly dva horizonty. Vítr se trochu utišil, trávou občas prosvítaly nevelké duny bílého písku. Dívky kráčely ruku v ruce. Sylva odkopla trepky a brouzdala se pískem bosa. V prostředí, které Virter stvořil, bylo zapotřebí vychutnat si všechny vjemy co nejbezprostředněji. A Anna měla pravdu. Tyhle hodiny nebude nikdy pokládat za ztracené. Jen si je nesmí zkazit. Co sobě – Anně je nesmí zkazit.
Došly k dalšímu horizontu. Za ním se skrývaly útesy padající k písečné pláži na břehu moře. Přímo před nimi se útesy otevíraly do rokle, kterou vedla dolů pohodlná pěšina. Nemusely se ptát. Bylo jasné, že sejdou dolů.
Jak sestupovaly, strž se postupně zužovala. Na jednom místě Anna sklouzla a stáhla křehčí Sylvu za ruku. Sylva tak tak, že nespadla.
„Promiň.“
„To nic. Raději se pustíme.“
„A vlastně ještě jednou. Chtěla jsem se ti omluvit za tu hádku.“
„Nemusíš se k tomu vracet.“
„Myslím, že to bereme moc vážně. Jen jsem chtěla, abysme se teď, ehm, rozešly tak nějak v dobrém.“
Sylva shlížela na Annu, která opatrně sestupovala dva kroky před ní. „Jasná věc.“
„Jasná věc?“
„Přesně tak.“ Nesmíme si to zkazit, zopakovala si Sylva. Žádné slzičky.
„Tak to je fajn,“ řekla Anna a zmlkla.
~~~
Sešly až na pláž. „Vykoupeme se?“ navrhla Sylva.
„Já jsem pro.“ Svlékly se a pustily se do hladkých vln. Mořská voda je nadnášela, odplavaly na tři sta metrů od břehu a pak zase zpátky, přitom blbly, jako by jim bylo dvanáct. Při jednom manévru Anna potopila Sylvě hlavu do vody a donutila ji pořádně si loknout. Sylva vykuckala mořskou vodu. „Není ti nic?“ ptala se Anna starostlivě.
„Ne-e. Akorát – neměla by mořská voda bejt slaná?“
„Co já vím?“
„Ochutnej.“
Anna ponořila hlavu. „Hmm, tohle je jak normální voda z kohoutku,“ zhodnotila, když se vynořila. „Ale... záleží na tom?“
Vrátily se na břeh.
„Teď bych si dala sprchu,“ zabručela Anna a rozhlédla se po liduprázdné pláži.
„Zkus ovladač,“ poradila jí Sylva.
Anna chvíli manipulovala s ovladačem. Ukázala jím před ně a mačkala tlačítka. Nic se nedělo. „Ukaž,“ požádala ji Sylva. Zkoušely to obě, ale nic. Pak se Sylva otočila. Plážová sprcha stála za nimi, vyrostlá přímo z písku. Vedle stál stoleček s barem, zakrytý obrovským slunečníkem, a dvě lehátka.
„Diskrétní,“ zhodnotila Anna. „Ale už toho mám dost. Čas se krátí, přepneme to zpátky na hotel.“
Sylva zmáčkla tlačítko. Písek pláže se zablyštěl a proměnil ve vyleštěné dlaždičky. Kolem nich vyrostly vykachličkované stěny. Sprcha přirostla ke zdi a doplnila ji vana. U druhé zdi vyrazila ze země druhá. Ze zdí vykoukly chromové držáky a vyrašily na nich osušky. Pak se vše zastavilo. Byly v koupelně.
~~~
„Tak jsme tu z výletu,“ zhodnotila Sylva, když seděly, obě vykoupané, zase v původní místnosti. „Máš odhad na čas?“ zeptala se Anny.
„Podívej se na zeď,“ odpověděla černovláska. Na stěně visely rustikální hodiny s obrovským ciferníkem číslovaném protisměrně od nuly do sto padesáti – a jedinou ručičkou, ukazující zhruba vlevo. „Beru to tak, jako že máme ještě čtyřicet minut,“ prohlásila Anna. „Mám pocit, že už jsme si všechno řekly,“ dodala. „Jak seš na tom ty?“
Sylva pokrčila rameny. Skutečně, všechno bylo vyřízené. Mluvit nebylo o čem. Přikývla. „Takže čtyřicet minut –“ chtěla něco říct, ale Anna ji zarazila: „To je přesně tolik, kolik potřebujeme na naše poslední rozloučení.“
Přitáhla se k Sylvě a políbila ji na bradu.
„To musí být ale opravdu důkladné,“ odpověděla Sylva a přitulila se ještě blíž. Pomalu si našly své rty a začaly se líbat.
~~~
Když Sylva později vzpomínala na své poslední milování s Annou, věděla, že bylo jiné. Snažila se přijít na to, v čem. Nechtěla si připustit, že kvalitativní rozdíl, který cítila, byl daný jen tím, že se spolu milovaly naposledy. A samotným virtuálním prostředím to také nebylo – vždyť už si to vyzkoušely dříve. Snažila si zapamatovat každý pocit, každý pohyb, ukládala si vteřinu po vteřině, aby si je dokázala kdykoliv v budoucnu zase vybavit.
A totéž, ukrytý za tunelem dálkového spojení, dělal patrně Virter – nebo aspoň jeho program. Bylo pravděpodobné, že starý hacker získává víc, než jen jejich peníze: záznam z dnešního setkání může jeho příjem z poskytnutého virtuálního světa určitě zněkolikanásobit. Ale Sylva zjistila, opět s mírným překvapením, že ani to už jí nevadí. Nevadilo jí nic.
Když se sexem skončily, zašilhala Sylva na hodiny. „Trochu jsme přetáhly,“ zívla.
„O deset minut. Snad to těm venku nevadí,“ odpověděla Anna.
„Kdyžtak si nás vyzvednou. Asi každou chvíli.“
„Hmm, tak to už se moc dlouho neuvidíme,“ posteskla si Anna. Teprve teď měla Sylva pocit, že v jejím tónu je cítit smutek. „No nic,“ zamluvila to rychle. „Budeš mě mít nahranou. Na tom záznamu tě budu milovat navěky.“
„Já tě taky budu milovat... navěky...“ rozeštkala se Sylva. Anna jí vzala hlavu do dlaní a přitáhla si ji na hruď.
V tu chvíli se na stole rozezvonil před chvíli ještě neexistující mobil. Anna po něm natáhla ruku. „Nerad ruším,“ ozval se ze sluchátka hlasitě Virter. „Někdo vám tam jde. Do minuty budete muset skončit. Dejte si pac a pusu a já vás odpojím.“
Sylva Annu pevně objala, naposledy se políbily. A pak se Anna ze Sylvina obětí ztratila. Ještě dvě vteřiny existoval pokoj, než se také rozplynul. Sylvu obklopilo šedé kouřmo, její smysly se vytrácely. Za půl minuty už virtuální svět neexistoval.
~~~
Sestra, ta, která obvykle Annu ošetřovala, jí pomohla z postele. Mentální připojení znamenalo, že ji předtím uvedli do umělého spánku a teď ji z něj zase nějakou dobu probouzeli. Sylva se cítila omámená; prvních pár kroků se musela od sestry nechat podpírat.
Pak už to šlo. Vraceli se chodbou do pokoje, kde ležela Anna. Přede dveřmi hlídkoval T. a svítil na nich nápis Nevstupovat. Než se Sylva stačila na cokoliv zeptat, dveře se otevřely a vyšel doktor, kterého Sylva snad jednou viděla, jak Annu ošetřuje. „Vy jste Sylva Koutnerová?“ zeptal se.
Sylva přikývla.
„Zákrok byl proveden,“ prohlásil bezbarvě doktor a podal Sylvě pravačku. „Upřímnou soustrast.“
Sylva ruku bezmyšlenkovitě uchopila. Pak jí to došlo. „Anna... je mrtvá.“
„Ano. Ehm, přála si to tak, nechtěla, abyste se na ni při tom dívala. Chce, abyste ji měla v paměti živou.“
Sylvě se podlomila kolena. Musela se opřít rukou o stěnu. Pak se zaměřila na spisovatele, který stál vedle: „Tys to věděl!“
T. pokrčil rameny. „Anna mě požádala, abych to tak zařídil.“
Sylva rozhodila rukama. Teprve teď bylo po všem. Nedalo se dělat už nic.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
