Předchozí
Ranní vlak jedoucí v protišpičce z Prahy do Mostu byl poloprázdný. Sylva si proto musela doplatit za jízdu plně nevyužitým dopravním prostředkem. Snesla to; nic jiného jí ostatně nezbývalo.
Na nemocniční recepci byla v jedenáct. Hala byla skoro prázdná a spisovatel nikde.
Když požádala o návštěvu Anny, recepční jen mrkla do počítače a posadila ji do pohodlné klubovky. „Počkejte tady, doktor vás doprovodí,“ oznámila s úsměvem.
Zakrátko se doktor objevil. Sylva napůl s jistotou čekala komerčního a nezmýlila se. „Buďte zdráva, Sylvo, zahlaholil muž bodře na celou halu, až se dva nedaleko klábosící pacienti otočili. Sylva koutkem oka zahlédla, že jeden z nich na ně ukazuje a druhý něco poznamená, načež se oba začnou dusit potlačovaným smíchem. Komerční z toho nic neviděl, byl k nim zády.
„Jsem moc rád, že jste vážila cestu až k nám, tak jsem vám vyšel naproti alespoň symbolicky. Navíc,“ usmál se komerční, člověk občas musí udělat něco pro svoje zdraví, že?“ plácal, vzal ji za rámě a odváděl do svého oddělení. Přitom stále něco mlel.
Sylva automaticky přikyvovala. Co z něj nakonec vypadne? Neměla by sama převzít iniciativu? „Anna soud prohrála, tak jsem přivezla ty papíry ke konsolidaci,“ nadhodila.
„Výborně, podívám se na to,“ odpověděl komerční za chůze. „Jsem si jistý, že najdeme ideální řešení pro všechny.“
„Akorát teď nevím, co k tomu řekne Anna, když se probudila.“
„Annu nechme zatím být, je vyčerpaná a neměli bysme ji zatěžovat nudnou finanční rutinou. Ukážete mi ty papíry? My jsme vám zatím připravili individuální postup.“
„Jaký postup?“
„Uvidíte. Už jsme skoro tady.“ Komerční otevřel dveře od kanceláře a posadil Sylvu do křesla. „Tady to máte,“ ukázal na monitoru: „Jako významnému klientovi pro vás máme integrovaný balíček.“
„Balíček?“
„Nabízíme vám na léčbu slečny Housekové paušál. Slevíme vám patnáct procent předpokládaných nákladů, úvěr je rozepsaný na dvacet let, s úrokem pouze pět procent. Výhodnější nabídku vám nikdo nedá. Plán pokrývá jak výlohy slečny Housekové, tak vaše zdravotní pojištění.“
„Proč moje?“
„Je to zvýhodnění a současně podmínka. Pokud přejdete k naší pojišťovně, dostanete jako ručitel pětiprocentní slevu na pojistném – to byste měla využít. A když tam vložíme vaše údaje...“ Komerční chvíli manipuloval s terminálem, „dostanete, ano: Ušetříte ročně celých deset standardů, mimoto vám odpustíme vstupní třístandardový registrační poplatek – teď máme zrovna akci.“
Zatímco komerční mluvil, vkládal do počítače data ze Sylviny konsolidace. Jak to jen dovede, pomyslela si Sylva. Tohle by muži umět neměli.
„Tak, to by bylo,“ uzavřel komerční. Tiskárna vychrlila dva listy. „Tady to podepíšete a tím vaše starosti o Annu končí.“
Pak už budu jen platit, platit a platit, to se dalo čekat, pomyslela si Sylva. Nabídka vypadá výhodně, ale proč mě před tím Anna varovala? „Než to podepíšu, chci se poradit s Annou,“ řekla.
Komerční se na ni zkoumavě zahleděl: „To jí nechcete udělat radost, než ji uvidíte? V jejím zdravotním stavu – jako lékař – nedoporučuji řešit s ní finanční záležitosti.“
Kdyby věděl, že už jsme spolu finance dvakrát řešili... „A nechcete to nechat na ni? Nebo na jejím ošetřujícím lékaři?“
Komerční se na ni ostře podíval. „V téhle nemocnici jsou běžní lékaři mými podřízenými. Já vám se slečnou Housekovou o finančních záležitostech jednat zakazuji.“
„A já vám to zase nepodepíšu, dokud si s ní o tom nepromluvím.“
Komerční se na ni na okamžik zahleděl ještě ostřeji, pak se najednou usmál. „Slečna Houseková jistě nebude mít námitky, když dohodu podepíšete v její přítomnosti,“ ujistil Sylvu a vstal. „Pojďme ji navštívit.“
Anna ležela na stejné posteli jako předtím. I hadičky vypadaly stejně. Tentokrát ale měla otevřené oči a když Sylvu zaregistrovala, rozčeřil její tvář slabý úsměv. „Jsi tady, to jsem ráda,“ ozval se cizí hlas z reproduktoru. Ale tón byl stoprocentně Annin.
„Ráda tě vidím - doopravdy.“
Anniny oči se pohnuly. „To nejsi sama.“
„A jak se cítíš?“
„No, mohlo by to bejt lepší, kdybych něco cítila,“ zavtipkovala Anna. „Přece víš, že jsem od krku dolu… teda, že tam tak nějak nejsem...“
Sylva přikývla. „To dáme dohromady. Udělala jsem si konsolidaci a doktoři navrhli plán péče. Dostanou tě z toho.“
Anniny rysy zacukaly. „A to právě nechci. Soud jsme prohráli, všechno bys musela platit ty.“
„Ale já chci. A zvládnu to.“
„Já nechci. Nechci žít takhle - jako závaží, sama z toho nic nemám, a jen tě zničím. A stejně by se někdy něco stalo a nevyšlo by to. Kdepak lásko, můj život si my dvě nemůžem dovolit.“
„Ale-„
„Mně už nepřesvědčíš. Na přemejšlení jsem tu měla dost času, už jsem se rozhodla. Požádám o euthanasii. Černý mi podepíše závěť, všechno, co mi zbylo, nechám přepsat na tebe - hlavně můj byt, musíš se odstěhovat z té strašné ubytovny. A začít žít - i za mě.“
„Slečno Houseková, takhle nemůžete uvažovat,“ vložil se do věci komerční. „My vás dovedeme uzdravit. Do tří let vás postavíme na nohy, jako byste žádnou nehodu neměla.“
„Jo, postavíte mě na dvě nohy k žebrácké holi,“ odfrkla si Anna. „Pane doktore, vy nejste ten hodnej, co mě ošetřuje, ale to je jedno. Já znám svá práva, takže teď tady prohlašuji před dvěma svědky, že do měsíce hodlám podstoupit zákrok ukončující moje životní funkce – je to tak v tom zákoně, že?“
Komerční jen přikývl. „A protože nemůžu cokoliv podepsat, předpokládám ,že jako žádost poslouží zvukový záznam - který si zaručeně děláte.“
Komerční se na Annu zadíval. „Je mi líto, ale takhle o smrt žádat nemůžete. Nesplňujete požadavek nevyléčitelnosti, a pokud jde o bolesti, také žádné nemáte.“
„Taky nemám tělo od krku dolů!“ utrhla se Anna. „Jak můžu mít bolesti, když nemám nervy?“
Teprve teď se Sylva vzpamatovala. „Anno, nemysli si, že ti něco takového dovolím. Teď podepíšu plán péče, co pro tebe sestavili, a zaplatím ti ho až do doby, než sama budeš moct mi s tím pomoct.“
„Sylvo,“ ozvalo se ze skříňky rozhodně. „to je nesmysl. Nenechám tobě ničit budoucnost. Uklidni se, a zamysli - zjistíš, že to ode mne musíš přijmout.“
„Nemusím. Ty můžeš žít jako dřív.“
„Ty si to myslíš, já znám svoje prognózy - a nemám je jen z jednoho zdroje.“
„Krucinál, kvůli mně to udělej. Já tě chci na tomhle světě.“
Anna se na Sylvu smutně zadívala. „A budeš to chtít za tři roky? Za pět? Za deset let? Za dvacet, až splatíš úvěr, kterej si teď na můj život chceš vzít? Co když se nám zase něco stane? Co když se něco stane tobě?“
„Stejně... přece nemůžeš... se jen tak vzdát. Bez tebe... to tady nebude mít smysl.“
„Pět dní tady o tom uvažuju. A taky jsem na něco přišla: Neodejdu tak docela. Objednej si Virtera, ať mi udělá scan. Pak si se mnou budeš moc popovídat – a nejen to – kdykoliv budeš chtít.“
Sylva stiskla Anninu paži: „Jsi strašná mrcha.“
„Já vím. Ale některý lidi tady kolem jsou ještě větší. Tak jim nedovol, aby z tebe tahali prachy na léčení beznadějnýho případu.“
Komerční, který zatím jen poslouchal, teď Annu přerušil: „Jste v depresi,“ řekl. „Napravíme to-“ a zmáčkl tlačítko přivolávající sestru.
„Vy si dělejte, co chcete.“ odsekla mu Anna. „Klidně mě zase uspěte, jste v tom fakt dobrý. Nebo mě naložte do ledu – dopadne to stejně, jako kdybych vám tady na fleku exla na infarkt. Jen z mý lásky netahejte další prachy za fiktivní naděje, je vám to jasný?!“
Sylva chtěla začít Annu omlouvat, ale než mohla začít, obrátila se Anna na ni: „A ty Sylvo, jestli se chceš utavit na mý léčbě jen proto, aby ses necítila jako někdo, kdo selhal, tak teda budu muset přehodnotit to, co jsem si o tobě do teďka myslela a pro co tě miluju.“
„Cože?“
„Vždycky jsi byla má milovaná Sylva, která i když si to neuvědomuje, by pro ty ostatní udělala první poslední. To, co od tebe chci, je poslední a největší věc, kterou mi můžeš poskytnout. Když ji ale teď odmítneš, pak se zachováš jako pitomej pozér!“
Nastalo ticho. Do pokoje se vplížila vnadná sestra s injekční pistolí. Sylva zaslechla vrznutí dveří a když se ohlédla, měla na pocit, že zahlédla spisovatele, jak nakukuje dovnitř a hned se zase schovává za futra. Byl to mžik, který nakrátko rozptýlil její zuřivost. Sestra dokráčela k Anně a vpálila jí do ruky dávku medikamentů. Anna zvrátila oči v sloup a ztratila vědomí.
„Co jste jí to udělali?“ zeptala se Sylva, jejíž zuřivost se právě přelila z Anny na přítomný lékařský personál. „Já s ní chtěla mluvit!“
Komerční měl tolik slušnosti, že se dokázal zatvářit rozpačitě. „Příležitost jste měla.“
„A kdy se probudí?“
„Až se trankvilizér vstřebá. Tak za hodinu, dvě,“ odpověděla sestra.
„Počkám u ní.“
„To není dovoleno.“
„Tak mi udělejte výjimku.“
Sestra se podívala na komerčního. „Můžete tu počkat,“ řekl po chvíli. „Nechám vám tady tu smlouvu. Čím dřív ji podepíšete, tím výhodnější to pro vás bude.“
~~~
Doktor a sestra se vzdálili. Dveře ale nebyly zavřené dlouho, za minutu nebo dvě se jimi proplížil T. Přisedl si k nim. Chvíli mlčel. „Všechno jsem slyšel,“ řekl nakonec hluše.
Sylva se na něj zle podívala. „No a co?“
„Sylvo,“ začal spisovatel, pak najednou zmlknul, jako by nevěděl, jak dál. V Sylvě to vřelo. „Tak mi tu takhle neseď a neříkej mi Sylvo!“ vyhrkla vztekle. „Chceš mi snad poradit tak dobře jako všichni tady kolem?!“
„Velmi nerad bych ti cokoliv radil,“ zamumlal spisovatel.
„Stejně s tím nic nenadělám,“ povzdechla si Sylva. „Anna se rozhodla a bude to tak, jak chce.“
„No, ještě pořád to můžeš zkusit lámat přes koleno. Prohlásíš Annu za nesvéprávnou a připlatíš jí ještě psychiatra.“
Sylva unaveně zakroutila hlavou. „Má to cenu?“
„Nevím. Dovedu si ale představit, jak to dopadne. Po třech letech každodenního boje s tělem, které se rozhodlo zemřít, utápění ve voblbovácích, s virtuální rehabilitací... To už nebude ta Anna, jak jsme ji znali. Z nemocnice se ti vrátí hadrová panenka s vymytým mozkem.“
„Hm, a jen na mě záleží, jestli to tak chci. Můžu, žejo.“
„Jasně že můžeš. Smlouvu ti tu nechali, stačí podepsat. A doktoři budou nadšený, jakej z vás mají vejvar.“
„Super. A nebo ji nechám odejít a budu ji mít nahranou na kompaktu. Budu chodit do hnusnejch heren a dopouštět se virtuální nekrofilie.“
T. pokrčil rameny. „Technicky vzato by to nekrofilie...“ začal, ale raději zase zmlknul.
„...vlastně ani nebyla,“ doplnila Sylva. „Milý spisovateli, právě jsi mě dokonale uklidnil.“
Několik minut seděli mlčky. Sylva cítila, jak se skutečně pozvolna zklidňuje. Nechtěla – ale nějak samovolně se to dělo. Anna ve spánku klidně dýchala – jako by tu před chvílí nerozvzteklila dva lidi. Sylva ji pozorovala.
Najednou zjistila, že docela klidně uvažuje, zda by život bez Anny snesla. Šla by skočit z mostu? Odpověď jí zněla v uších: ,Ne'. Zavrtěla hlavou. Takhle by uvažovat neměla.
Podívala se na spisovatele. T. působil dojmem, že mu nucený pobyt v nemocnici vyloženě prospívá. „A co ty?“ zeptala se.
„U mě je všechno v pohodě,“ mávl rukou T.
„Aha. A co rehabilitace?“
„Ono to nebude tak horký.“
„Hm. Tak to se máš.“ Rozhovor uvázl na mrtvém bodě.
„Asi se s tím budu muset nějak smířit,“ poznamenala Sylva po chvíli.
„Ty to svedeš,“ přitakal T.
„To doufám.“
„Ve skupině ti pomůžou. A já se do Prahy taky časem dostanu – snad.“
Anně náhle zacukala víčka. Že by se už probouzela? Totéž napadlo spisovatele. „Anna má tedy pěkně tuhý kořínek.“
„To je tím, jak mě dožral ten doktorskej manažer,“ ozvalo se z reproduktoru. „A ty se na mě taky zlobíš, lásko.“
Sylva se naklonila k Anně: „Ale ne. Nebo ani ne moc. To... o čem ses rozhodla, je definitivní?“
„Z mý strany jo. Černý připraví prohlášení. Jen potřebuju, aby ho podepsal ještě jeden svědek mimo personál nemocnice. Budu moc ráda, když to uděláš ty. Je to to poslední, co pro mě můžeš udělat.“
Sylva vytřeštila oči. Zhluboka se nadechla, pak vydechla. Už se chystala smířit se s tím, že Anně odchod ze světa nebude komplikovat. Ale tohle byl další úder. Poslední, který mohla snést. „To už je moc Anno, nezlob se.“ Vstala. Už nebyla rozzlobená. Byla naprosto vyšťavená. Jestli odsud nevypadne, složí se tu T-ovi pod nohy.
„Sylvo, počkej.“ To promluvil spisovatel. Chytil Sylvu za rameno a posadil ji na kraj lůžka. „Vy jste prostě hrozný. Obě. Jak vás tu poslouchám, tak by se z vás jeden doopravdy zcvok. Ty sis Anno umanula, že jedinej způsob, jak zachránit Sylvu před zruinováním je, se obětovat. Oukej, možná je to pravda. Ale musíš se v tom tak vyžívat? Jestlis chtěla, aby to Sylva vzala a na místě se z toho tady nesložila, tak jsi mohla bejt alespoň trochu víc taktní.“
„Ale–“
„Ještě jsem neskončil. Sylvo, prosímtě, ty buď jenom o něco víc trpělivá: moc by ti to pomohlo.“
„Já se snažím–“
„Tak se snaž o trošičku víc.“ Spisovatel se nad obě vztyčil do svých pavoučích dvou metrů: „Takže vám teď navrhnu něco strašně jednoduchýho: Ty Anno s tou kategoričností trochu přibrzdíš. Dáš si ještě tejden na rozmyšlenou.“
Anna zakoulela očima, ale z reproduktoru nevyšla žádná poznámka.
„A ty Sylvo za ten tejden uvidíš, jestli Anně ten dokument podepíšeš nebo ne. Jednoduchý jak facka.“ T. si narovnal záda. „Tak, a teď jsem za necitu já a vy si můžete všechen vztek vylejt – hned jak odejdu. Čau!“
Spisovatel práskl dveřmi a ponechal obě konsternované dívky o samotě.
„Sakra, to bych do něj neřekla,“ ozvalo se po chvíli z reproduktoru.
Sylva přikývla. „Já taky ne.“
„Ale vlastně má pravdu. Víš co? Přijeď zase za týden, uvidíme, jak se to srovná. Souhlasíš?“
Sylva jen pokrčila rameny. „Já tě znám, s tebou nic nehne.“
Anna se usmála. „Možná.“
Vešla sestra. „Slyšela jsem, že pacientka je při vědomí. Je všechno v pořádku?“
Tentokrát se Anna a Sylva shodly: „Ano!“ ozvalo se současně živým i strojovým hlasem.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
