14. Annina prosba

Předchozí kapitola

T. nakoukl do pokoje. Tak sestra Kristýna měla pravdu, když tvrdila, že Anna bude vzhůru. Jeho sobecké já bylo trochu zklamáno, protože tenhle pokoj s „odpadlíky“, jak pacienty v kómatu Kristýna nazývala, byl ideální k tomu, čím se tam poslední tři neděle celkem pravidelně zabývali, a teď si budou muset najít jiný azyl.

Na druhou stranu, Anna byla při vědomí a to je důvod k oslavě.






T. si v nemocnici rychle zvykl. Doktoři si ho nevšímali, věděli, že je znesvéprávněný jen proto, aby ho pojišťovna pumpla, a že tedy žádnou skutečnou péči nepotřebuje. Každé ráno mu dělali odběr, asi aby mohli vykázat nějaké úkony, a pak po něm celý den pes neštěkl. Sehnal si tužku a blok a začal házet na papír pár povídek, které měl už delší dobu v hlavě.

Aby nelezl, kam nemá, nebo nedej bože neutekl, okroužkovali ho pozičním náramkem. Jenže už za pár dnů mu jeden ze spolubydlících simulantů prozradil, že náramek používá zastaralý navigační systém GALILEO, který je v budovách prakticky k ničemu. Pokud nebude vystrkovat ruku s náramkem z okna nebo si zkracovat cestu atriem, může po nemocnici chodit docela volně.

T. toho využil. Ignorován lékaři i personálem, začal se courat po budově. Za pár dnů měl špitál prolezlý od sklepa po půdy a pravidelně chodil kontrolovat Annu, jestli není náhodou při vědomí.

A právě v tom pokoji se setkal s Kristýnkou. Pohledná sestra se právě skláněla nad Annou a odepínala jí kabely adaptéru pro virtuální realitu. Když vzhlédla, díval se jí T. přímo do hlubokého výstřihu. Byla to výzva, T. ji přijal a do hodiny se jí zhostil.

Od té doby se na pokoji bavili sexem pokaždé, když měla Kristýna službu.

Oba věděli, že je to dočasné. T. jí prozradil, že až mu vypumpují konto, udělají z něj svéprávného podivína a pošlou do dolu.

„Tak si to musíš pořádně užít,“ řekla mu na to Kristýnka. Sama T.-ovi prozradila, že je už dva roky vdaná, ale štěstí prý není nikdy dost na to, aby si ho našla nějaký ten kousek ještě jinde než doma.

T. byl spokojený. Aspoň měl ve špitále další rozptýlení a současně dobrý důvod, proč pravidelně dochází do pokoje, kde Anna leží.

Když Kristýně prořekl, že se s Annou znal už dřív, udělala mu žárlivou scénu. T. musel přísahat, že s Annou předtím nic neměl. „Kdepak, ta má přítelkyni,“ vysvětlil T.

„Tak to je smůla, že je na tom tak blbě,“ odpověděla Kristýna. Je to překvapivě důvěřivé stvoření, zhodnotil ji T. Jenže milování s ní bylo excelentní a o Annu se od té doby starala o poznání pečlivěji než o ostatní pacienty. Je tedy také stvoření na zdejší poměry také překvapivě hodné, usoudil T nakonec.

Idyla trvala až do soboty, kdy si domlouvali schůzku na dnešek. „Tady to nepůjde, Anna bude zítra vzhůru,“ vysvětlila Kristýna.

Když se jí ptal, jak to ví, zakroutila hlavou. „Lékařské a státní tajemství.“ Zlomil ji až o něco později, když si na rozloučenou zopakovali hezkou chvilku.. „Ode dneška dostává jinou výživu, přešli jsme z trankvilizérů na awakenment.“

T. si ty termíny v duchu přeložil do srozumitelného jazyka. „Vy jste ji do dneška v tom bezvědomí drželi?“

Kristýnka se zasmála: „To je normální, půlka odpadlíků dostává voblbováky.“

T. by se rád dozvěděl, proč ,voblbováky' dostávala právě Anna. Kristýna se zmínila o státním tajemství, tady zase něco smrdělo. „To jako součást léčebnýho postupu?“ zeptal se obecně.

Kristýnka ho plácla přes zadek: „Hlupáčku! To ti nemůžu říct. Firemní nouhau nemůžu povídat každýmu podivínovi, co s ním randim.“

„Jenže já jsem papírově cvok,“ namítl T. „Mně se může říct cokoliv.“

„Ty můj škemrale. Dostali jsme to befelem zezhora a to se musí plnit. A tečka.“ dala mu pusu a začala hladit na hrudi. T.-ho soustředění na Annu se pro tu chvíli definitivně rozpustilo.




Proto, když ráno viděl, jak Anna mžourá do stropu s kulatou zářivkou, nebyl ani moc překvapený.

„Ahoj,“ pozdravil ji, jako by se potkali náhodou na ulici a bylo by vhodné zaskočit někam na kus řeči a skleničku.

Anna na něj zašilhala a poznala ho: „Ahoj spisovateli,“ ozvalo se cizím hlasem z reproduktoru na skříňce. Pokud mohl T. soudit, taky se trochu usmála.

„Tak jak se máš?“

„Ále, jako bys to neviděl.“ Anna se zjevně nehodlala o svém zdravotním stavu moc bavit. „A co ty tady děláš? Vypadáš docela zdravě.“

T. pokrčil rameny: „Coby, hlídám tě tady, abys nám neutekla.“

„Nebo nevyskočila oknem,“ zabrblala Anna. T. se podíval ven, byli ve třetím patře. „Sorry, to měl bejt fór,“ vysvětlovala zraněná. „Ve virtuální rehabilitaci jsem měla singl pokoj v přízemí.“

„No tak to ses měla,“ přikývl T. „ve srovnání s tímhle sálem umrlců.“

„Jenže já mezi ně taky patřím, akorát jsem teď zrovna vzhůru.“

„A že tě tak najednou probudili?“

Anna s nadlidským úsilím pootočila hlavou: „Ty taky víš, že mě probudili schválně?“

T. pokrčil rameny. „Sestra povídala. Prý do tebe až do včerejška čepovali ňáký trankvilizátory.“

„Hm, tak tím se dost vysvětluje,“ zaskuhrala Anna z repráčku.

„Co?“

„Prostě dost. Hele, necháš mě teď chvilku o samotě? Normálně bych si s tebou ráda ještě pokecala, ale teď si musím něco rozmyslet a potřebuju na to klid.“

Nojo, už je to zase ta stará, rozhodná Anna, pomyslel si T. „Jasně,“ přitakal.

„Díky. Jo, jestli pro mě můžeš něco udělat, tak mi sežeň Sylvu. Třeba jí ani neřekli, že už se mnou může mluvit, ehm, normálně. A teď padej, ať tě tu nikdo nenačapá s odsouzenou aktivistkou.“




~~~




To se stalo v neděli. T. zavolal Sylvě a dozvěděl se, že je zadřená v práci jako nikdy. Přijede, až bude moct. Annu to zkrušilo, prosila T.-ho, ať ji najde nějaký způsob, jak se Sylvou mluvit. Slíbil, že něco vymyslí.

Zašel za Kristýnkou. „Kozličko moje, měl bych na tebe prosbu,“ začal oklikou. „Anna by si potřebovala zavolat.“

„Já sem tušila, že budeš průserovej,“ odpověděla Kristýna. „Jenže Anna má zákaz, takže tohle ti nezařídí vůbec nikdo.“

Jaký zákaz, zase, pomyslel si T., ale nahlas raději nic neříkal. „A co kdybych to zařídil sám,“ navrhl místo toho.

Kristýnka se trošku ošívala, ale když T. svou prosbu doprovodil sofistikovaným líbáním na zádech, nechala se obměkčit. „Někdo na tom tvym simulantskym patře má mobil,“ zašeptala mu.

„A kdo?“

„Nemam tucha. Říkali nám na poradě, abysme ho našli a zabavili.“

„A když ho najdu já?“

Kristýna ho pohladila pod uchem. „Tak nás asi předběhneš.“




T. tedy celé odpoledne sháněl mezi pacochy na svém patře mobilní telefon. Musel na to opatrně a trvalo to dlouho. Ale práce skoro detektivní slavila úspěch. Po osmnácti hodinách hledání, přesvědčování a slibů, zakončených přislíbením nehorázné odměny, třímal v ruce plechovou pixlu ukrývající fungující mobil.

Teď už jen zbývalo domluvit hovor. Sešel k terminálům. Sylva byla v práci a zaměstnavatel ji nechtěl spojit.

Umluvil Kristýnu, vecpal se do lékařského pokoje a zkusil se ozvat jménem zdravotní pojišťovny. Ani tenhle fígl Sylvina zaměstnavatele nepřivedl k tomu, aby jí hovor předal. Nechal alespoň vzkaz, naděje, že bude předán už v práci, si ale nedělal. Dokonce ani v kanceláři Společnosti, kam se v sedm pokoušel dozvonit, mu telefon nikdo nevzal. V půl osmé nechal Sylvě vzkaz, že čeká, donesl si k infomatu ve vstupní hale židli a zamotal se do deky.

Telefon zazvonil ve čtvrt na jedenáct. Melodie z muzikálu ‚Svobodný boj‘ se na chodbě rozlehla jak v katedrále. T. k telefonu honem přiskočil, aby to zarazil. „Sylvo, seš to ty?“ zeptal se, než mrknul na monitor.

„Jojo, to jsem já. Tys mě sháněl a já zrovna sháním tebe. Co se děje s Annou?“

T. u terminálu skoro vyskočil: „Já nevím. Ale strašně s tebou chce mluvit. Sehnal jsem jí mobil.“

„Budu jí moct zavolat?“

„Jo. Za deset minut budu u ní. Zavolej na tohle číslo,“ nadiktoval jí kontakt na mobil. „Kdyby bylo nedostupný, tak to opakuj každý dvě minuty. Je ti to jasný?“

„Jasný!“ V Sylvině hlasu zazněla naděje.

„Musím končit, tak zatím,“ rozloučil se T. K telefonům se loudal jeden ze zdravotních bratrů, přivolaný asi hlučným zvoněním. Nemocniční asistenti zde fungovali současně jako ochranka a byli schopní stejně dobře přenášet zraněné na lůžka jako odtáhnout zatoulaného blázna na správné oddělení. T. raději zmizel z jeho dosahu. Do třetího patra to vzal zadním schodištěm.




~~~




Anna byla vzhůru. „Nevím, kolik na to budeme mít času, než nás detekujou,“ zahájil. T.

„Tak se do toho dej,“ odpověděla Anna přes reproduktor. T. otevřel plechovku. Mobil si už jednou prohlédl, takže teď to mohlo být jednodušší. Zapnul přístroj. Snad to půjde, vysvětlil Anně, když natočí interkom k ní a mobil přidrží někde mezi uchem a reproduktorem.

Sotva to dořekl, mobil zazvonil. T. hovor zvedl, zahučel do něj „dám ti Annu“ a přiložil telefon Anně k uchu.




„Konečně,“ ozval se chraplavý hlas generovaný přístrojem a deformovaný dvojitým digitalizováním.

„Já... jsem nevěděla...“ zakoktala se Sylva. První slova, která Anna pronese - a hned je v nich výčitka?

„Však vím.“ r zachraptěl reprodktor. „Stejně, T. neměl dřív ten telefon, tak je to fuk. Hele lásko, poslouchej mě teď chvilku. Tenhle hovor můžou každou chvíli ukončit a já si potřebuju ujasnit pár věcí. Sice mi něco řekl Černý, ale on si myslel-“

„Už si nemyslí,“ zastala se ho Sylva. Seká ten hovor Anna tak jen proto, že na ně může někdo přijít?

Přítelkyně jí ale čas na přemýšlení nedala: „Takže první věc: Teď, když jsme prohráli soud, není šance, že by za nás někdo zatáhl tu mou léčbu. Je to tak?“

„Mám se s nimi domluvit na dalším financování...“

„Takže to tak je.“

Sylva mlčky přikývla, pak to potvrdila do telefonu.

„Fajn.“ Anna, jako by si odškrtla položku na neviditelném seznamu.

„Druhá věc, teď to platíš ty, a chceš v tom pokračovat, o tom jsme už mluvili. Je reálný, abys to dlouhodobě zvládala?“

Sylva si vzpomněla na výsledek konsolidace. „Budu muset.“

„A co ti zbyde? Podívej se, pomáhat mně je strašně neefektivní.“

„Nestarej se, bude to v pohodě.“

Anna si povzdechla: „Teda ty jsi ale tvrdohlavá. Vsadím se, že už sis spočítala, kolik ti zůstane z každý výplaty. Chci to vědět. A pravdu!“

Nemůže jí lhát. „Po konsolidaci mi zůstanou dva standardy týdně. Ale já to zvládnu,“ dodala Sylva jedním dechem.

Anna to přešla mlčením. „A teď to poslední,“ přešla dál: „Uděláš pro mě opravdu všechno, co budeš moct?“

Sylvě zatrnulo. „Na to se mě ptali u soudu,“ pokusila se odvést řeč.

„Tak jsem to nemyslela. Jenom potřebuju vědět, jestli se na tebe můžu natuty spolehnout.“

Sylva si povzdechla. „Pro tebe cokoliv.“ V mysli ji píchla Černého připomínka o poslední vůli. Ale to je nesmysl, potvrdila si.

„Oukej, tak úřad bysme měli hotovej.“ V Annině hlase konečně zazněla vřelost. „Teď už jenom potřebuju, abys co nejdřív přijela sem.“

Sylva Anně hned v duchu odpustila. „To víš, že přijedu. Vždyť už to mám domluvené na čtvrtek.“

„Máš schůzku s komerčním?“

„Jasně. Hned, jak to tam vyřídím, zajdu za tebou.“

„Tak v tom případě,“ Annin hlas opět ztvrdl, „mu za žádnou cenu nepodepisuj jakýkoliv dlouhodobý léčebný plán. Rozumíš? Jestli na tebe s něčím takovým vyrukuje, tak ho vezmi ke mně. Mám k tomu co říct.“

„Ty... nechceš, abych ti něco platila?“

„Je to složitější. Přijeď a já ti to povím. Teď chci, abys věděla, že tě pořád moc miluju. A že jsem tě moc ráda slyšela.“

„Já tebe taky,“ špitla Sylva zaraženě.

„Dík. Jo, nechceš na chvilku spisovatele? Nějak mi tu nervózně podupává.“

Sylva zavrtěla hlavou. „Ani ne. Pozdravuj ho a vzkaž mu, že jestli může, ať na mě ve čtvrtek dopoledne počká v recepci.“

„Jasně. Tak zatím.“

„Pa!“

Krucinál, Anna má něco za lubem. Ale jestli je to to, co si Sylva myslí, tak s tím se může rozloučit.

Jakmile vyjde pokračování, najdete jej pod odkazem "novější příspěvek" níže.