Zbytek dne proběhl pro Sylvu, jako by u toho ani nebyla. Spisovatel ji doprovodil do bufetu, kde něco jedli. Sylva jídlo prakticky nevnímala.
Dali jí nějaké papíry. T. to pročetl a dobrou půlku vytřídil, že tohle ať raději ani nečte, a ten zbytek, ať taky nečte, ale jen podepíše, že to bude OK. Sylva to udělala s tím, že do téhle nemocnice už nikdy, nikdy nepáchne.
Spisovatel se s ní pak rozloučil, moc nepitval skutečnost, že on tady naopak zůstat musí a tak se zřejmě nějaký čas neuvidí. Z nemocnice na nádraží ji vyprovázela Annina zdravotní sestra. Snad pro to, aby pod ten vlak v náhlém popudu neskočila. Sylvu to ale ani nenapadlo – v rámci apatie, která ji přepadla, by se nedokázala pod ten vlak ani svalit.
Druhý den v práci ji systém mind control vyhodnotil jako neschopnou práce. Udělali jí test na drogy a alkohol a když šéf zjistil, že je čistá, naprosto překvapivě ji poslal domů. Nerozpakovala se to využít. Zkusila si dát antidepresiva bez alkoholu, asi by je ale musela užívat týden. Aspoň že už byla druhý den schopná pracovat.
~~~
V neděli se jí ozval Virterova počítačová sekretářka, ať starého hackera navštíví, že je hotovo. Virter jí předal dva kompakty a kartu do e-booku.
„Vše je nastavený. Na kartě máte manuál. Než se pustíte do virtuální seance, musíte si ho prostudovat. Najdete tam pokyny, jak se k oskenovanejm avatarům chovat. Nezapomínejte, že avatar ze scanu není statický.“
„Co to znamená?“
„Bude si pamatovat setkání. A taky,“ Virter mrkl, „dění mezi nimi.“
„Mezi setkáními?“
„Jasně: aby byla simulace reálnější.“
„Takže... Anna bude jakoby žít i mimo chvíle, kdy se setkáme?“
„Přesně tak. Pro seance používejte jen první disk, nepopleťte si je. Na druhym je záložní scan, kdyby se poškodil disk, nebo kdyby se u avatara něco podě... Pokazilo.“
Sylva nechápala: „Pokazilo?“
Virter pokrčil rameny: „Občas se to stane. Simulovaná osobnost se vzdálí od originálu. Skoro vždycky za to může nesprávný chování uživatele. Někdy bohužel úmyslně nesprávný, to ovšem není můj byznys. Každopádně, záložní avatar je standardní součástí všech mejch dodávek. Obnova ze zálohy je lehká, návod je tam přiloženej. Avatar si pak ovšem nepamatuje žádnou seanci.“ Stařec se zazubil: „To pro část uživatelů nemusí být příjemný, takže za příplatek poškozený avatary restauruju. Musím říct, že u spousty zákazníků je to dost pravidelný.“
Sylva se na něj zaškaredila.
„Vás se to ale určitě týkat nebude,“ pokračoval Virter. „Jsem si jistej, že vy si Annina avatara budete hledět jako živýho člověka. A musím říct, že to je ten nejlepší způsob, jak se k avatarům chovat. Zvlášť k takovým, jako je ten váš.“
Poslední Virterova slova vehnala Sylvě slzy do očí. Převzala krabičky a rychle se rozloučila.
Když došla domů, neměla nejmenší chuť se kompaktům věnovat. V pokojíku je umístila do černé krabičky na poličce a nahlas se rozplakala.
~~~
Černý, jako vypořadatel závěti, jí v úterý předal klíče od Annina bytu.
Když do něj dorazila, zjistila, že je zámek odborně otevřený a uvnitř se činí houf exekutorů. Ukázali jí kopii nějaké staré pojišťovací smlouvy: Anna si před deseti lety založila životní pojištění, které po nějaké době přestala platit, aniž by s pojišťovnou ukončila smluvní vztah. Netušila patrně, že si tím vytváří vůči pojišťovně postupně narůstající závazek.
Dluh kynul jednak o nezaplacené úložky, jednak o penále, a v době Anniny smrti už dosahoval zhruba tří set standardů. V okamžiku, kdy se pojišťovna dozvěděla o Annině úmrtí, předala případ okamžitě exekutorům. Ti se bez prodlení pustili do zajišťování Annina majetku, aby byli s věcí hotovi, než se přihlásí případní dědicové – tedy Sylva.
A exekutoři se činili: Kromě výměru samotného ukázali Sylvě také výpis z katastru, podle kterého byl Annin byt již přepsán. Nyní šli nemovitost převzít s tím, že zde současně zajistí také všechny zpeněžitelné movitosti. Většina věcí už měla na sobě visačku rozlišující, zda jde o nábytek z půjčovny, nebo předmět v držení zesnulé.
Sylva se pokusila vyjednávat alespoň o Anniny osobní věci. Vrchní fenďák byl ochotný se dohodnout – z bezcenných drobností ať si vezme co chce, stěhování stejně přijde na řadu až zítra. Na nábytek ale ať nesahá, to vše musí nejdřív do zadržovacího skladu. Teprve, když se ukáže, že se Annin dluh pokryje z prodeje nemovitosti, bude si moc věci vyzvednout.
„To by se ale mělo pokrýt, když dluží jen tři stovky, ne?“ Cena podkrovního pokoje byla určitě nejméně trojnásobná.
Exekutor pokrčil rameny. „To těžko říct. Režie je sto procent, plus zúčtovatelné výdaje, výjezd, stěhování, ten sklad... Řekl bych, že to bude natěsno – jestli vůbec něco zbyde.“
„To jako že dvě třetiny z toho dostanete vy, za výjezd, který by vůbec nebyl potřeba, kdybych o dluhu věděla a za zesnulou ho uhradila?“
Exekutor se mile usmál. „Naše práce je náročná. Často narážíme na nedobytné pohledávky. Musíme se krýt.“
„Půjdu si promluvit se svým právníkem.“
„Všechno je podle práva.“ Exekutor se znovu usmál. „Ale nebojte se. Co se nám nepodaří prodat ve veřejné dražbě, to vám vrátíme. Samozřejmě po zaplacení skladného. Jo a buďte ráda, že slečna Houseková nedlužila víc. Protože jste převzala její dědictví, můžeme teď veškeré její dluhy vymáhat i po vás.“
~~~
Sylva další debatu vzdala. Ve spěchu se probrala Anninými věcmi, sebrala ty nejcennější knihy („takovej brak nám stejně žádnej antikvariát nevezme“), vypálené kompakty („šly by na likvidaci kvůli poškozování autorských práv“) a samizdaty („no jasně, ty taky nejsou právně v pořádku, ale já zavřu oči“) a běžela do Společnosti.
Odtamtud zavolala Černému, že ji oškubali exekutoři a jestli se s tím nedá něco dělat. Zkušený právník jí poradil, ať hned vezme a odveze, co se dá. Jiná obrana že není. A pokud bude brát něco s visačkou, tak ať to nevozí k sobě, protože tam půjdou fenďáci hned, jak zjistí, že ty věci připravené k zabavení někam zmizly.
Ale jak odvézt ,co se dá'? A kam?
Bez větší naděje se zeptala na skupině. Může jí někdo z přítomných poradit nebo pomoct?
Překvapením pro ni bylo souhlasné mručení a několik zdvižených rukou. Julie, extravagandista Michael a staří Buchelovi neváhali. Ostatní trochu bručeli, ale nakonec se dali přemluvit.
Michael navrhl, že by to měli udělat hned. A Julie slíbila něco přímo neuvěřitelného: klidně prohlásila, že do dvou hodin sežene dodávku.
~~~
Za hodinu byli na Novodvorské. Josef Buchel se zdržel – že se zastaví pro pár užitečných drobností. Dohnal je na Kačerově.
Někteří ze skupiny se sice nakonec omluvili nebo prostě ztratili cestou, přesto se k domu na Novodvorské plížilo celkem sedm stínů. Drželi se při stěně mimo zorný úhel kamer. Sylva odemkla vchodové dveře, naštěstí to šlo, exekutoři byli líní překódovat zámek. Vyjeli nahoru, vypáčené dveře od bytu kryla černá páska s žlutými nápisy EXEKUCE.
„Může být poplašná,“ varoval Michael, dnes oblečený v proužkovaném jednořadém tvídovém obleku doplněném slamákem.
„To se dá snadno zjistit,“ prohlásil Buchel. Vytáhl z kapsy malý multimetr a chvíli kolem pásky šmejdil.
„Není,“ prohlásil nakonec, „Šetřej.“ Z jiné kapsy vytáhl nůž a plynulým pohybem pásku přeřízl. Tohle už jsem párkrát dělal,“ dodal tak nějak všeobecně na vysvětlenou. „Jdeme.“
Pod jeho vedením sestrkali věci k výtahu a svozili je dolů: Několik skříní, staré domácí kino (s tajným filtrem na reklamy, věděla Sylva), křeslo, postel. Sylva trvala na tom, aby vzali všechny knihy a média, která při své první cestě nepobrala.
Buchel bral odnášené věci jednu po druhé a pečlivě je pomocí multimetru kontroloval. „Už si to orazítkovali, šmejdi,“ brumlal a pinzetovými kleštěmi vytahoval z nábytku jeden nastřelovací čip za druhým. Sbíral je do kelímku a nakonec je nasypal do jakési krabičky s tlačítkem. Ozvalo se lehké zabzučení. „A je to,“ prohlásil důchodce spokojeně, když vyklepal obsah krabičky na podlahu. „Teď ty čipy nesou asi tolik informace, jako saharský písek.“
Buchel pak ještě chvíli šmejdil s měřákem po bytě. „Mohlo by vás zajímat,“ obrátil se nakonec k Sylvě, „že v tomhle pokoji bývaly mraky štěnic. Ale je to už nejmíň patnáct let, ono dneska se to dělá jinak.“
Co on je vůbec zač, uvažovala Sylva. Bejvalej tajnej? Ale nezeptala se. Kruci, kandidát na nového informátora, pomyslela si. To už jsem tak paranoidní?
Julie se objevila za další čtvrthodinu. V otlučeném nákladním elektromobilu ji doprovázeli dva neznámí muži. Neřekli ani slovo, naložili nábytek do dodávky a zmizeli s autem stejně tiše, jako přijeli. Sylva měla skoro pocit, že jí ty věci ukradli až teď.
„Solidní nábytek,“ prohlásila Julie, která s nimi zůstala na chodníku. „Kdybys ho nechtěla, příští týden ti za něj něco přivezu. A o ty ostatní věci neměj starost: Dobře je schováme, nikdo na ně nepřijde.“
~~~
Druhý den se exekutoři u Sylvy neukázali. Čipy asi zmizely tak důkladně, že nemohli ověřit, co všechno vlastně Sylva odvezla.
Když o večerní výpravě vyprávěla Černému, právník ji překvapivě pochválil. Později jí věnoval koncept dopisu, který měla poslat pojišťovně a exekutorské firmě. Mezi šroubovanými obraty nalezla vlastně jen výhružné sdělení, že na další exekuci už bude dobře připravená.
„To na ně platí,“ vysvětloval Černý. „Ukažte zuby a oni se stáhnou. Najednou začnou zabavovat jen do limitu, nebo dokonce sami navrhnou další jednání, však uvidíte.“
~~~
Za pár dní přišla Sylvě poštou plastová urna s Anniným popelem. Sylva ji postavila ke kompaktům. Ráno pohled na urnu nesnesla, raději všechno schovala do skříně. Večer ji ale zase vyndala, nepřišlo jí to důstojné. Dala urnu zase na poličku, ale přikryla ji i s kompakty černou krabicí.
Každý další večer, když pak na poličku po příchodu z práce nebo skupiny podívala, píchlo ji u srdce, jako kdyby ji probodávali neviditelným kopím. Zabíjela to antidepresivy a dlouhými směnami, které ji nutily chodit se domů jen vyspat. Aspoň že v práci se postupně dostala do původního tempa.
~~~
Julie příští týden dodržela slib. Na příští skupinu přivezla Sylvě plnou bednu věcí do domácnosti: povlečení a tři moc hezká batikovaná trička, a větší množství solidního nádobí. Všechny předměty byly přísně účelové, podivně hrubé, ale většinou ze solidního dřeva nebo kvalitního plastu; obecně vypadaly jako repliky historických nástrojů z devatenáctého a dvacátého století.
Kromě toho jí Julie na dorovnání ceny dala podivné poukázky: Opravňovaly Sylvu k tomu, aby pro ni Julie padesát hodin pracovala. Když se Sylva ptala, jakou práci má po Julii chtít, independaristka se jen tajemně usmála. Jednak za ně od ní nemusí chtít jenom práci, jednak tyhle poukázky může klidně směnit dál: pak Julie bude pracovat pro toho, komu poukázku dá. Mimochodem, ona, Sylva, může takovou poukázku klidně vypsat taky: jen si musí dát pozor na to, komu ji dává.
Příští týden Sylvě za jednu půlhodinovou poukázku nabídla dvacet vajec. Když je bude mít v ledničce, vydrží jí určitě šest neděl. Sylva se chtěla zeptat, kde ta vejce bere, ale Julie se jen tajuplně usmála. „Jednou možná uvidíš,“ řekla.
~~~
Ve skupině samotné pak šly věci podivuhodně hladce. Stále větší oporou se jí stávala Julie. Doposud nenápadná dívka se po večerní akci proměnila v břitkou diskutérku, ochotnou nenápadně přispěchat na pomoc pokaždé, když se Sylva octla v úzkých. Mimoto několikrát poradila s náplní pro další setkání.
Sylva začínala být jistá, že Julie není tak křehká a slabá, jak se snaží vypadat před ostatními ve skupině. Že by snad byla další zálohou MI infiltrující Společnost? Kdo pak asi byli ti tajemní speditéři?
Ale styl jejích zvláštností tomu naprosto neodpovídá. Že by měli lidé z MI podivíny pod palcem až tak? Rozhodla se, že i když je jí Julie tak nápomocná, raději před ní bude opatrná na slova.
~~~
Viděla se také s Bertramem, který jí poprvé od Anniny smrti bezpříkladně rozveselil. Albert poslal z USA nadšený e-mail. Pochvaloval si volnost a opatrně zmínil, že tamní režim není vůči podivínům ani z poloviny tak represivní, jako český.
Černý se spojil s T.-em. Spisovatel nastoupil rekvalifikaci, ovšem nakonec ne v dolech, ale přímo v mostecké nemocnici: přeškoluje se, patrně pod dohledem vnadné sestřičky, na pomocný zdravotnický personál.
Pojišťovna se se Sylvou dohodla na omezení exekuce pouze na Annin byt s tím, že předpokládaný přeplatek po prodání bytu bude vyplacen Sylvě. Denisa Hadamczik jako by zmizela ze světa. Klaus Snotcher pak v místním zpravodajství svinil nové, neokoukané oběti, což bylo sice smutné, ale Sylvě to ulehčovalo.
Julie Sylvě současně nabídla, že by si Anniny materiály a knihy dlouhodobě zapůjčila ke studiu. Sylva s jistým ulehčením souhlasila. To, co od Anny nejvíc chtěla, stejně měla doma.
Během začínajícího podzimu se tak přihodilo mnoho věcí, které dávaly Sylvě možnost potlačit bolestné vzpomínky na Annu.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
