10. Finále

Předchozí

V síni zatím byla puštěna výpověď Roberta Roneva. Monotónní počítačový hlas vykládal, co bývalý performer soudu dříve vypověděl.

Bylo to zdrcující.

Ronev tvrdil, že v době, kdy u Anny bydlel, viděl, že se věnuje překladu nějakých dokumentů. Dala mu tehdy Svobodu přečíst, aby posoudil kvalitu překladu. Tehdy mu to nepřišlo nijak důležité, na text pak docela zapomněl.

Za několik let se náhodně dozvěděl, že dokument byl deexistovaný. Propadl obavám, že by někdo mohl vědět, že měl dokument v ruce ještě před dokončením překladu. Raději se o tom nikde nezmiňoval a doufal, že to na něj někdo nevytáhne.

Nedávno Annu znovu potkal, a ta mu vykládala cosi o tom, že se společnost vůbec nemění a že se s tím musí něco udělat. A že ona (Anna) má pár dobrých nápadů. Jemu vnukla myšlenku obvinit před televizními kamerami vládu z podvodu na voličích a společnosti jako celku. Ronev to udělal – připadalo mu to jako dobrý nápad – ale jakoukoliv další spolupráci na přípravě přímých akcí rozhodně odmítl.

Když pak zjistil, jakou kaši si realizací své poslední performance navařil, a jak tím Anně naletěl, nahlásil všechno policii.

Zde do věci vstoupil poznámkou Černý. Podotkl, že poslední část výpovědi Ronev dávno stáhl a navíc se netýká případu. Nechápe proto, proč se tato část výpovědi před soudem znovu objevuje.

Denisa odpověděla, že Ronevova výpověď má smysl jen jako celek a že na ni Ronev trvá.

Soudce zkonzultoval terminál. „Nemůžu tu dohledat, zda je tato část výpovědi stažená, nebo ne,“ pronesl po chvíli.

„Navrhuji, ať to Ronev upřesní formou doplnění výpovědi,“ poradil Černý.

Soudce souhlasil a požádal, ať Roneva přivedou.






Ronev se za chvíli objevil, pobledlý, shrbený, s kruhy pod očima, vůbec nepřipomínal sebevědomého tanečníka z televizního klipu. Zmateně si prohlížel síň a když pohledem našel Denisu, jakoby se ještě zmenšil.

Soudce se Roneva zeptal přímo: „Máme tu výpověď, u které se nemůžeme dohodnout, jestli jste ji nestáhl. Je to část, že jste potkal slečnu Housekovou a ta vám tvrdila, že plánuje nějakou přímou akci. Trváte na této výpovědi?“

Ronev chvíli mlčel. „Já si to nepamatuju,“ řekl nakonec.

Zazvonila Denisa. „Jestli Ronev tehdy vypověděl to, co vypověděl, tak si to tehdy tak pamatoval. Že si to nepamatuje nyní, není důležité.“

Černý také cinkl a vstal: „Teď si ale není jistý,“ zahájil rozvážně. „Takže nemůže potvrdit, zda to, co do podepsal v prvotním protokolu, je skutečně to, co si tehdy pamatoval. Nemluvě o tom, jak to bylo ve skutečnosti.“ Zadíval se významně na Roneva. „Navrhuji proto vyškrtnout celé svědectví Roberta Roneva jako zmatečné.“

Nyní vstala i Denisa. „Toto zaprotokolované svědectví je, na rozdíl od výmyslů některých podivínek, zcela autentické a soud by ho měl proto v plném rozsahu akceptovat,“ prohlásila zuřivě. Pak si uvědomila, že se nepřihlásila o slovo cinknutím a učinila tak dodatečně.

Soud zakroutil hlavou. „Posouzení, zda svědectví připustím, si vyhrazuji. Prozatím jej uznávám,“ zpražil Černého, který se na Denisu vítězně zašklebil. „Můžete ale využít toho, že jsme svědka předvolali a položit mu doplňující otázky. Má obžaloba zájem?“

Denisa zavrtěla hlavou.

„A vy?“

Černý se naklonil od svého stolku, jako by chtěl Roneva spolknout: „Samozřejmě. Než ale začnu, připomenu panu Ronevovi, že jsme o jeho výpovědi už spolu mluvili. Proto se raději zeptám: Nechcete stále ještě svou výpověď změnit?“

Denisa zacinkala: „Žádám zaprotokolovat, že obhajoba svědkům vyhrožuje!“ prohlásila vítězně.

Černý se jen usmál. „Není obtížné prokázat, že Ministerstvo Informatiky celé toto svědectví zkonstruovalo. Proto bude pro všechny lepší, když jej pan Ronev dobrovolně stáhne.“

„Obviním Roneva z křivého svědectví!“ vřískla Denisa.

„To neuděláte,“ pronesl Černý chladně. „My oba víme proč.“ Pokračoval s pohledem upřeným přímo na Denisu: „Současně požádám soud o shovívavost, pokud pan Ronev svou výpověď nyní změní. Předchozí projev pana Roneva bychom mohli považovat za omyl, způsobený, řekněme, jeho zjevnou duševní nevyrovnaností.“

Soudce oslovil žalobkyni: „Souhlasíte se shovívavostí v případě změny výpovědi?“

Denisa kysele přikývla.

Soud se nyní obrátil na Roneva: „Trváte na své výpovědi? Za případnou změnu nebudete perzekvován.“

Ronev, ve tváři výraz štvané zvěře, těkal pohledem mezi Černým a Denisou. „Smím,“ zeptal se tiše, „teda – Když řeknu, že jsem se splet, opravdu se mi nic nestane?“

Soudce se vlídně usmál: „Právě jsme se na tom s žalobou i obhajobou dohodli.“

„Tak já to ruším. Vymyslel jsem si to jako svou poslední performanci, ale jak vidím, úspěch to zrovna nemělo.“

„Rušíte celou výpověď?“ zeptal se soudce.

„Celou.“

„Všechno, co je tady zaprotokolované?“ Soudce podal Ronevovi kopii.

Performer proletěl dokument očima: „Ano.“

„Dobrá,“ ukončil celou věc soudce. „Výpověď Roberta Roneva nebude vzata v úvahu. To ovšem neznamená,“ přehlušil zuřivé cinkání Denisino, „že soud nevezme v úvahu skutečnosti v této výpovědi přednesené, pokud byly prokázány jinak. Svědek může jít.“

Denisa ztichla, Černý jen přikývl.




Soudce nahlédl do papírů: „Jak vidím, jednalo se o poslední předem ohlášené svědectví. Máte ještě nějaké další svědky nebo materiály, které chcete předložit?“

Denisa a Černý svorně zavrtěli hlavou.

„Dobrá, vyhlašuji desetiminutovou přestávku. Zavolejte svědky, mohou do sálu. Po přestávce si vyslechneme shrnutí obou stran a doufám,“ přejel pohledem zúčastněné, „že budete tak struční, aby se povedlo vynést rozsudek ještě do čtyř.“

Soudce vstal a zalezl do svých dvířek.




~~~




Sylva zaslechla, jak se dvířka do její tajné komory otevírají. Nejprve se zděsila toho, že někdo odhalil její úkryt. Byl to ale jen strážný, který ji zval dolů: „tak už můžete dovnitř.“

Slezla k němu a viděla, že jí s omluvným úsměvem podává standard, který z ní předtím vytáhl a sám přidává ještě jeden. „Víš,“ zatykal najednou strážný, „nechtěl bych mít potíže. Můžeš tady o tý místnůstce před šéfstvem pomlčet?“

Sylvina ruka, která si už už brala standard zpět, se zarazila. „Cože? Jaký šéfstvo?“

„Nemusíš nic říkat, byla to moje chyba se, že sem si dřív nespojil dvě a dvě. Po tolika letech nepoznám krytí, to je teda bída,“ ujistil ji strážný. „Kdybys potřebovala něco tady na soudu, tak uvidím, co se dá dělat, ptej se na Kruščáka. A teď mi promiň, musím pro ostatní svědky.“ Strážný poplácal Sylvu po rameni, vložil jí bankovky do strnulé dlaně a odspěchal.




Sylva se pomalu vydala ke dveřím do síně. Tak justiční stráž ji má za informátorku – no to je fakt skvělý! Ale proč? Že by to nějak vyplývalo z věcí, které zazněly během přelíčení?

Tenhle závěr ji zdeprimoval.

Došla do síně a vybrala si místo co nejvíc vzadu. Zakrátko stejným vchodem dorazili Bertram a Markus, kus za nimi se šoural Ronev, který se stranil jak obou podivínů, tak za ním spěchajícího Klofáče.

Bertram s Markusem Sylvu zahlédli a hned se začali předhánět ve vyprávění o svých výpovědích. Sylva je mlčky poslouchala, ale když se jí Bertram zeptal, co soudu povídala ona, nalomeným hlasem ho okřikla.

„No, snad jsem toho moc neřek,“ bručel zaraženě Bertram.

„Tys tam něco zvorala?“ ptal se účastně Markus.

Sylva ho probodla pohledem: „Jsi jak ta pitomá Denisa!“ zasyčela. „Jděte se bodnout. Oba.“

Bertram se zvedl. „Když bodnout, tak bodnout, já se zajdu bodnout s právníkem,“ prohlásil, a sešel dolů za Černým, aby ho v automatu pozval na kafe.

„Ale tohle se může stát každýmu,“ dodal Markus, když osaměli.

„Ty mi dej pokoj,“ pronesla Sylva ledově. Markusova účast jí teď přišla odporná, přitom ji ale musí strpět alespoň do chvíle, než mu poví, co mu povědět chce. Ale jak to udělá?

„Jde o něco jinýho,“ řekla nakonec.

„Ano?“

„Trochu jsem tu poslouchala a něco jsem se dozvěděla z jiné výpovědi. Ve Společnosti je informátor Ministerstva Informatiky.“

Markus lehce pozdvihl obočí. „Vážně? To je... nečekané,“ dodal.

„Dochází na skupinu. Měli bysme si o tom co nejdřív promluvit.“Ztišila hlas: „My dva.“

Markus zamrkal. Pak vážně přikývl. „Dneska večer ve Společnosti?“

„Raději hned, jak to tu skončí. Mám pocit, že nebude co slavit,“ dodala Sylva unaveně.

Markus se na ni chvíli díval. „Teda,“ řekl nakonec, „tys tam skutečně musela něco pohnojit.“

Sylva zavrtěla hlavou. „Vlastně ne. Ale je toho nějak moc.“

Dole procházel Černý s Bertramem. Sylva na ně zamávala. Starý obhájce k ní přistoupil, a tvrdě se na ni zamračil. „To jste si nevšimla, že vám ten výtisk zabavili?“

Sylva pokrčila rameny: „Nevšimla.“ odsekla. „Měla jsem jiné starosti!“

„Modlete se, abych vám to věřil.“ Černý se viditelně ovládal jen s největším vypětím. „Nemám to jak zpochybnit, budu muset použít poslední linii obrany.“ zavrčel. Nadechl se, a pak vybuchl: „Jestli se nestane zázrak, tak nás položí. Kvůli vám!“

Chtěla mu odpovědět něco peprného, ale v tu chvíli zazvonil zvonec oznamující, že přestávka je u konce.

Jakmile vyjde pokračování, najdete jej pod odkazem "novější příspěvek" níže.