Předchozí
Přistavili jí židli a dali jí napít. Výslech mohl pokračovat.
Slovo si vzal Černý. „Mám tu dvě nejasnosti, které mi obžaloba jistě ráda vysvětlí,“ oznámil starý právník překvapivě klidným hlasem.
„Tak spusťte,“ pokynul soud.
„Předpokládám, že žaloba měla tento důkaz, ehm, zajištěný už předevčírem. Proč s ním nebyla seznámena obhajoba jako s ostatním důkazním materiálem?“
Denisa se zhoupla ve svém křesle. „Asi nějaký informační šum. Odeslali jsme to v úterý.“
„K nám se nedostal,“ namítl Černý. „Navrhuji proto odročit jednání do doby, než bude mít obhajoba příležitost se s důkazem podrobně seznámit.“
Soudce zavrtěl hlavou. „Zamítá se. Soud nepřebírá odpovědnost za nepořádky panující na zastupitelství. Prostudujte si to o přestávce, dám vám možnost důkaz ještě namítnout. Dejte jim kopii,“ přikázal soudce Denise.
„Prosím.“ Denisa podala složku asistentovi obhajoby. Ten začal papíry s magnetickým okrajem okamžitě krmit svůj počítač.
„Vaše druhá připomínka?“
„Dovolím si upozornit, že identifikace tiskárny, na které byl tento exemplář vytištěn, ještě nedokazuje, že obžalovaná je autorkou překladu. Ten text mohl napsat kdokoliv.“
Soudce pozdvihl obočí: „Jistě, tuto možnost vezmu v úvahu. I její pravděpodobnost.“ Obrátil se na Sylvu:
„Můžete dále vypovídat?“
Sylva pomalu přikývla. Už se vzpamatovala. Možná ještě není všechno ztraceno.
„Má žaloba další otázky?“
Denisa kývla. „Víte od Anny, že tenhle pamflet přeložila?“
Černý zacinkal a otázku namítl.
Soudce se zamračil: „Přeformulujte to,“ zabručel na Denisu formálně.
„Sdělila vám Anna, že přeložila Svobodu Podivínství?“
Sylva pokrčila rameny: „Ne.“
Denisa nahlédla do protokolu: „V předchozí výpovědi jste uvedla, že si to nepamatujete.“
Černý také zuřivě listoval v dokumentaci. Sylva se na něj podívala, zda tuhle poznámku namítne, ale Černý zůstal tiše. Jen opětoval Sylvin pohled, naznačil zavrtění hlavou a jeho rty naznačily jediné slovo: Nevíte.
„Položte otázku,“ vyzval Soudce Denisu.
„Trváte tedy na tom, že Vám Anna o svém autorství Svobody Podivínství neřekla, ani vám to jinak nesdělila?“
Sylva se na Denisu pevně podívala: „Trvám.“
„A jak jste se tedy o tom, že Anna přeložila Svobodu Podivínství, dozvěděla?“
Černý zacinkal. „Otázka implikuje nepotvrzenou skutečnost, která je navíc předmětem tohoto sporu!“
Soudce přikývl: „Vyhovuje se – předchozí otázka bude vymazána z protokolu.“
Denisa přikývla, jako by jí přijatá námitka v nejmenším nevadila. „Jak už jste přiznala, žijete s Annou intimním životem.“
„Ano.“
„Milujete ji?“
„Ano.“
„Udělala byste pro ni z lásky cokoliv?“
„Ano,“ odpověděla Sylva vzdorně.
„Porušila byste zákon, abyste jí pomohla?“
Sylva se nadechla, aby řekla ano, ale pak jí to došlo. A Černý mlčí? Musí mlžit. „To je hypotetická otázka,“ odpověděla.
„Žalobkyně, přeformulujte to,“ zabrblal soudce.
„Porušila jste někdy zákon, abyste Anně nějak pomohla?“
Teprve teď se Černý přihlásil: „Nesoudíme tady slečnu Koutnerovou,“ pravil měkce.
Soudce se na Sylvu podíval: „Nemusíte odpovídat. Žalobkyně, položte další otázku.“
Denisa se na Sylvu vítězoslavně podívala: „Děkuji, pro tuto chvíli jsem skončila.“
Soudce vyzval Černého: „Má obhajoba nějaké otázky?“
Černý se na Sylvu zkoumavě zahleděl: „Mám jen dvě otázky.
Řekla Anna někdy, že je česká verze Svobody Podivínství jejím dílem?“
„Ne.“
„A hovořila Anna ve vaší přítomnosti někdy o tom, že provede jakýkoliv teroristický čin?“
„Ne.“
„Děkuji, to je vše.“
Soudce přikývl: „Slečno Koutnerová, můžete jít. Další svědek má utajenou identitu, pustíme si přepis jeho výpovědi.“
Sylva couvala do dveří, ale zůstávala v nich, aby zaslechla alespoň kousek další výpovědi. Vrazila přitom do strážného, který ji předtím tak ostře naháněl do síně.
„Hele, tady nemůžete postávat,“ zahučel jí do ucha smířlivě a vtáhl do chodbičky.
„To musím jít zase zpátky do té kukaně?“ zeptala se smutně.
„Vy asi chcete moc vědět, jak to dopadne,“ podotkl strážný účastně.
„To ano,“ povzdechla si Sylva.
„Ta obžalovaná, co leží v komatu, je vaše přítelkyně?“
Sylva přikývla.
Strážný se zamyslel. „Lásce rád pomůžu. Možná by se s tím dalo něco udělat...“ nadhodil.
Tohle bylo jasné. „Co za to?“ zeptala se tiše.
Strážný si ji změřil pohledem. „Kdybych byl na holky, tak bych věděl. Takhle to budem muset spravit nějakou tou keší.“
„Kolik?“
„Jeden papír bude stačit,“ zamumlal strážný.
Sylva našla požadovaný standard a podala ho strážnému. Ten poukázku zkušeným pohybem sbalil a přitáhl si Sylvu blíž. „Tak poslouchejte. Tamhle za rohem jsou dveře do bejvalý promítací kabiny. Odtamtud všechno uslyšíte i uvidíte,“ poradil. „Kdyby vás znova chtěli, tak zase přijdete tudy.“
Sylva na něj překvapeně hleděla. „A... když se to provalí?“
„To se nebojte. Nikoho dalšího vám tam nepošlu, tohle místo rezervuju jedině tajnejm láskám obžalovaných,“ zazubil se strážný. Ukázal dál do chodby: „Tak honem, honem, nebo vám mám ještě naúčtovat zdržování?“
~~~
Sylva se zavřela v promítací místnosti. Za nenápadnými dveřmi stoupaly strmé schůdky, skoro žebřík. Když po nich vyšplhala, našla malou místnůstku s židlí a prázdným stolkem pro projektor. Skrz pootevřené zaprášené okénko viděla dovnitř a slyšela každé slovo pronesené v soudní síni.
Tam se právě ozýval robotický hlas čtoucí nějaký záznam. Netrvalo dlouho a Sylva s hrůzou poznala, že jde o stejnou výpověď, kterou jí dal přečíst Černý. Soudu se tedy nakonec hodí i zprávy od policejního práskače.
Záznam skončil, mechanický hlas ale po krátké odmlce pokračoval: „Záznam 23674-65-05-20-1. Shrnutí aktivit Anny Housekové a Sylvy Koutnerové ve firmě S&A, sestavené z rutinních zpráv zdroje.“
Hlas se změnil, aby naznačil začátek autentického textu: „Jako sídlo firmy si pronajaly desetiprocentní podíl na oddílu v kancelářské budově Cubiclend, adresa Na Rybníčku 10. Podíl jim dohodou poskytla Společnost pro potírání podivínství. Dotyčné se na místě nepravidelně scházely, většinou společensky, protože pracovní náplň firmy téměř neexistovala. Jednou týdně mívaly na hodinu v pronájmu zasedací místnost s příslušenstvím, kde se patrně věnovaly intimní zábavě.“
Robotický hlas opět změnil vzor: „Poznámka vyšetřovatele: V době, kdy měla firma S&A pronajatou zasedací místnost, byly vypínané obrazové kamery v této místnosti, a to na žádost operativy ministerstva Informatiky dle nařízení 207/60 ministerstva o nakládání s veřejnými sledovacími prostředky..“
Sylva už dál neposlouchala. V paměti se jí vybavil moment, kdy si s Annou zařizovaly „hnízdečko ekonomické aktivity“, jak jejich firmu pojmenoval Bertram. Chtěly pokoj bez kamer, což bylo těžké a tehdy jim pomohl tlustý místopředseda Společnosti: Nabídl jim zasedačku, kde se dají vypnout kamery. Viděla jasně Markuse, jak jim ukazuje, kde má sledovací systém ovládací panel, a diktuje jim kód, po kterém se pro kontrolu nahraje předem připravený záznam prázdné místnosti.
„Na skupinách normálně uplácím správce, aby naše záznamy mazal, ten váš by byl ale asi moc horký. Takhle to bude lepší.“ To tehdy řekl tlustý Markus, nechal jim tajný kód a odkráčel z kanceláře, aby se mohly, poprvé po několika týdnech, s klidným svědomím pomilovat.
Když teď záznam z tajné služby uvedl, že si tu zasedačku vypínaly kódem z MI, tak je už všechno jasné.
Konfidentem je Markus.
Dobrotivý místopředseda Společnosti, který ji mezi organizované podivíny přivedl, mnohokrát jí pomohl, radil, vede skupinu lidí, kteří mu plně důvěřují.
A ona tak dlouho podezřívala lehkovážného T.-ho, který teď leží v laciném špitále a nechává se obírat o poslední peníze.
Zatraceně!
Ale proč zrovna on?
Z úvah o Markusově dvojí tváři ji nevyrušilo ani cinkání v soudní síni, kde si Černý vzal slovo a zdůvodňoval, proč jsou předchozí výpovědi irelevantní.
Zda to soud uznal, nějak přeslechla.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
