Najednou ji vyvolali. Budík na stole zapípal. „Dostavte se do síně 2A k doplnění výpovědi,“ oznámil displej. Současně se ve stěně naproti vchodu otevřel otvor – dveře, kterých si Sylva předtím nevšimla.
Šla po šipkách, úzkou chodbou bez oken. Cestou potkala zmateně působícího muže, který patrně spěchal do jiné síně. Možná tu ale bloudí už pár týdnů, napadlo Sylvu. Zabočila za několik rohů a nakonec našla dveře nadepsané 2A. Displej vedle dveří informoval, že ještě nemá vstupovat. Přesto vzala za kliku, ta se ovšem ani nepohnula.
Za pár minut se dveře samy otevřely. Do chodby jimi vpadl pobledlý Bertram. Sylva ho nikdy neviděla tak znepokojeného. „Pitvaj Anninu minulost,“ sykl místo pozdravu. „Nic nevíš, jinak je to v háji!“ přikázal pak naléhavým šepotem, přidal do kroku a zmizel za rohem chodby.
„Tak kde jste?!“ ozvalo se ze síně. Do chodby nahlédl strážný a ukázal na Sylvu prstem: „Vy. Ať už jste vevnitř, nebo vám naúčtujeme zdržování soudu!“
Sylva už neváhala a proběhla dveřmi do soudní síně.
Ocitla se v síni podstatně větší, než byla ta, ve které nedávno soudili ji. Soudce seděl za obrovským stolem, vyvýšeném nejméně o metr, takže shlížel na všechny ostatní shora. Po boku mu seděli dva mlčenliví přísedící, další postavy v oblecích zaujímaly místa u tří nižších stolků po stranách. Na první lavici, vybavené vyklápěcím stolkem, seděl Černý a neznámý mladík. Další dvě řady, celkem zaplněné, oddělovala od soudního prostoru známá magnetická síť. Vše snímaly tři létající kamery, pro lepší viditelnost označené výrazně blikajícími červenými světly.
Sylva postoupila na křížek ve středu místnosti a vsunula občanku do sloupku před sebou. Souhlasné pípnutí potvrdilo její totožnost.
A pak k ní přikročila Denisa Hadamczik, skrývající se dosud za rohem soudcovské katedry.
Sylva zavřela oči a lehce se zapotácela. Pak nabrala síly, nadechla se a oči znovu otevřela. Zašilhala očima k Černému. Starý právník zachytil její pohled a pokrčil rameny. Pozice Denisy jako žalobkyně v případu s Annou byla zjevně legální.
Denisa se postavila přímo proti Sylvě a posměšně si ji prohlížela. Vyšetřovatelce z MI se asi riziko pokuty za zdržování netýkalo. „Mám několik doplňujících otázek,“ prohlásila Denisa nakonec.
Soudce, šedivý chlap neurčitého věku, souhlasně pokynul.
„Slečno Koutnerová,“ začala Denisa medově. „Provozujete s Annou Housekovou lesbický sex?“
Tak takhle to dušení začíná. Sylva zavrtala oči do podlahy a přikývla.
„Odpovězte zřetelně: Ano, nebo ne,“ vyzvala ji Denisa.
„Ano.“
„Kolikrát jste byla u ní doma?“
„Dvakrát nebo třikrát.“ To byla pravda, s Annou se scházely většinou v zasedačce Společnosti.
„Viděla jste její knihovnu, že?“
„To ano.“
„Byly v ní vázané knihy?“
„Ano.“
„Staré tisky?“
„Ano.“ Tohle snad mohla přiznat, i když to nebylo běžné.
„Třeba Nepohodlné zprávy?“
Tak odtud vítr vane! Sylva pokrčila rameny. „Nevím. Nečetla jsem nic z Anniny knihovny.“
„Zajímavé. Knihovna slečny Housekové obsahuje některé materiály s omezenou šiřitelností, mezi něž právě Nepohodlné zprávy patří. A z rozboru vašeho článku na Czech Sightu jasně vyplývá, že jste je četla.“
Černý zacinkal. „Jaký rozbor? Žádný znalecký posudek na toto téma nebyl předložen.“
Soudce pokývl Denise. „Náš interní rozbor,“ zasyčela žalobkyně s úsměvem. „Takže Nepohodlné zprávy jste četla. Půjčila vám je Anna?“
Sylva se už koupala ve vlastním potu. „Ne.“
„A kdo vám je půjčil?“
Černý zacinkal. „To je návodná otázka. Žaloba před soudem neprokázala, že by Sylvie Koutnerová tu knihu četla. A navíc nesoudíme ji.“
Soudce kývl. „Vyhovuje se,“ zabručel. „Položte jinou otázku.“
Denisa přikývla, jako by ji tato drobná porážka vůbec nezaskočila. „Co ještě měla Anna Houseková v knihovně?“
Sylva zaváhala. Anně určitě dělali domovní prohlídku, tak proč se na to ještě ptají? Čekají, že něco prokecne? „Pár E-booků, nějaké staré kompakty, filmy, paměťové karty – co tak v knihovně normálně bývá.“
„Říkala jste paměťové karty?“
„Ano.“
„Víte, co na nich bylo?“
„Nedívala jsem se.“
„Měla Anna doma počítač?“
Sylva zaváhala. „Žádný jsem u ní neviděla,“ odpověděla podle pravdy.
„Žádný počítač neviděla,“ zopakovala po Sylvě Denisa. „Přesto,“ pozvedla vyšetřovatelka významně prst, „má slečna Houseková knihovnu plnou paměťových karet. K čemu by je asi měla?“ zeptala se očividně řečnicky.
„Třeba je má z doby, kdy studovala,“ odpověděla Sylva jedovatě. To by ji mohlo usadit.
Denisa se na ni místo toho přímo usmála: „Výborně! V tom s vámi plně souhlasím,“ prohlásila spokojeně. Sylva se podívala na Černého, který na své lavici zvedal oči v sloup. Asi jsem něco pohnojila, pomyslela si Sylva, hned ale musela čelit další otázce.
„Hrály jste s Annou někdy VR hry?“
Podle pravdy: „Ne.“
„Vy sama někdy hrajete?“
„Ne.“
„A co jste dělala tohle pondělí v Hot Heart?“
Sylva nasucho polkla: „To bylo něco jiného.“
Denisa se na ni zvysoka podívala: „Autoerotická zábava?“
„Ano.“
„Chybí vám Anna sexuálně?“
Černý zacinkal.
„Vyhovuje se, neodpovídejte,“ řekl soudce.
Denisa pokračovala: „Jste, nebo byla jste někdy ve styku s lidmi, kteří hrají VR hry? Tedy kromě Virtera, od kterého jste si koupila tu svou virtuální realitku?“
„Nikoho, kdo by hrál, neznám.“ Proč se ptají na tohle? Přišli na ten Virtual Meeting? Nebo je to jen na odlákání pozornosti?
Denisa byla i zde se zápornou odpovědí spokojená. „Děkuji. Dala vám Anna výtisk Svobody Podivínství?“
Sylva polkla. No vida, jak se dá změnit téma. „To už jsem uvedla do protokolu,“ řekla.
„Tak to zopakujte. Ano, nebo ne?“
„Ano.“
Denisa vytáhla desky a podala Sylvě. Uvnitř, v zavařeném plastovém pytlíku, byl její exemplář Svobody s Anniným osobním věnováním naškrábaným na prvním listě. „Byl to tenhle?“
Tak oni se hrabali ve věcech i jí! Má si stěžovat?
„Vy jste mi ho ukradli z bytu!“
Denisa zůstávala klidná: „Řekněme, že jsme ho zajistili. Jako důkaz.“
Černý zazvonil a vstal: „Námitka! To, co se tu obžaloba pokouší udat jako důkaz, bylo získáno protizákonně.“
Soudce jej zarazil: „Zamítá se. V případě obvinění z terorismu má policie právo zajistit důkazní materiál libovolným způsobem.“
Denisa pokračovala: „Potvrzujete tedy, že se jedná o exemplář, který vám obviněná osobně darovala?“
„Ano.“
Denisa pozvedla další desky a podala je soudu: „Provedli jsme analýzu tohoto výtisku Svobody Podivínství. Mikroprint prokazuje, že stránky hlavního textu byly vytištěny na domácí laserové tiskárně Hewlett Packard HPLC-summy47 výrobní číslo 230A3hQ0012019949, a to ve dnech dvacátého až dvacátého druhého dubna 2055. Jmenovaná tiskárna byla zakoupena devátého prosince 2050 a byla uhrazena kreditní kartou Barbory Housekové, matky obviněné Anny Housekové.
Dále se ukázalo, že dodatky počínající stranou třicet dva, které poukazují na novější události, byly vytištěny na jiných tiskárnách a jsou k dokumentu přisvorkovány dodatečně.
Při srovnání s běžně kolující podobou Svobody Podivínství jsme identifikovali šedesát sedm rozdílů v textu. Zejména se jedná o stylistické nedostatky a několik drobných nepřesností, které jsou ve známé verzi opraveny. Celkem dvaadvacet těchto změn je provedeno přímo v zabaveném exempláři,“
Denisa se nadechla: „Tyto opravy jsou provedené rukou a to rukopisem Anny Housekové. To potvrzuje naše další expertiza.“
Další slova žalobkyně vyrážela pomalu a úsečně, ta slova byla údery, pod kterými se Sylvina víra v Annino osvobození postupně rozpadala v prach.
„Tento text, který Anna Houseková dala zde přítomné svědkyni, je tedy bezpochyby jednou z pracovních verzí překladu Svobody Podivínství, do které si autorka sama vepisovala korektury!“
Nastalo ticho.
Sylva se držela pultíku pro čtečku. Jestli někdo něco říkal, nevnímala to, protože teď, v tomto okamžiku její mozek zpracovával čím dál tím jasnější řetězec strašlivých úvah: Mohla tušit, že výtisk Svobody plný Anniných poznámek bude originál, nebo skoro originál. Mohla tušit, že jí po obvinění Anny policie prohledá byt, že Svobodu najdou a rozeberou na atomy. Mohla – ne, měla to všechno tušit. Měla ten výtisk vzít a udělat s ním něco podobného, jako když s těžkým srdcem spálila vzkaz, zanechaný Annou v recyklačním středisku.
A když už jí Svobodu někdy v týdnu sebrali, měla si toho alespoň všimnout! Měla být opatrnější, prozíravější. Jestli Annu odsoudí, bude to její vina.
Když si to uvědomila, nejprve pod tím poznáním poklesla. Pak se ale dostavilo jisté ulehčení i když nevěděla, zda oprávněné – už ví, že Annu nepotopí ani Denisa ani Černý. Nemohou Annu zničit.
Udělala to za ně.
Sloupek, o který se opírala dlaní, jí pod rukou odplul do neznáma. Na okraji ticha zaslechla překvapený výkřik a pak už nic. Sylva omdlela.
Jakmile vyjde pokračování, najdete jej pod odkazem "novější příspěvek" níže.
