Předchozí kapitola
Ráno jí terminál v práci sdělil, že má prioritní zprávu. Nalogovala se a otevřela poštu.
Sdělení bylo stručné:
Ve středu 18.8., v 8:30 se dostavte se k podání písemného svědectví v případech P-65082076654, P-65082076655, P-65082076656 a P-65082076657, Vrchní soud v Praze, Náměstí hrdinů kapitalismu 11, místnost B034
Řízení v těchto případech bude zahájeno 20.8. K tomuto řízení se dostavte pro případné doplnění výpovědi, hlaste se v 9:15 v místnosti A215.
Poučení:
1. K soudu se dostavte střízlivý a neovlivněný omamnými látkami.
2. Neuposlechnutí pokynů v této obsílce se trestá pokutou 50std.
3. Tato obsílka nezakládá nárok na uvolnění ze zaměstnání.
Samozřejmě – v pátek měla mít Anna soud. Sylva na něj chtěla jít. A oni ji rovnou předvolávají k podání svědectví? Nechala vzkaz Černému.
Když jí večer skončila skončila směna, našla odpověď od Raškové: Doktor Černý s ní, jako se svědkyní, nesmí být až do uzavření těchto líčení v jakémkoliv kontaktu. Rašková jí ovšem (zcela nezávisle na panu Černém) sděluje, že obviněnou je ve všech případech skutečně Anna. Dvě obvinění jsou celkem banální, zato dvě jsou závažná velmi. Rašková je vypsala:
Vyhýbání se ekonomickému začlenění a napomáhání terorismu.
Sylvě poklesla brada. Vzpomněla si, jak jí Černý tvrdil, že proti Anně vznesou obvinění srovnatelná s těmi jejími. Teď ale Anně přišívají věci, za které by nemusela vyjít z vězení do konce života! Že by měla Rašková pravdu v tom, že se starý právník stává senilním?
Pokusila se o chladnou úvahu. Třeba ji Černý chtěl jen uklidnit. Nebo nechtěl, aby Sylva znepokojila Annu. To znělo logicky. Jenže to zase nebyl Černého styl – aspoň, jak ho zatím znala.
Čím dál tím spíš měla pocit, že Společnost – a zvlášť Černý – Annu už definitivně odepsali.
Ve středu ráno vstoupila do budovy, v níž už se dvakrát vyskytovala. Dnes sem šla poprvé jako svědek, ale klidnější proto nebyla. V suterénu našla požadovanou místnost a vyčkala, než se nade dveřmi rozsvítí zelené světlo vyzývající ke vstupu.
Za nevelkým stolem seděla úřednice, vedle ní měl přisunutou židli Černý. Sylva se na starého právníka nuceně usmála, ale nestačila nic říct, úřednice jí pokynula, ať si sedne.
Dala jí vyplnit nějaké formuláře – jméno, vztah k Anně a formální svolení se záznamem výpovědi. Sylva se neptala, co by se stalo, kdyby záznam odmítla, ostatně ve formulářích nebylo nic tak vlezlého, jako když ji mělo v „péči“ Minsterovo informatiky. Potom úřednice oficiálně zapnula záznamník a aniž se na Sylvu vůbec podívala, začala se ptát.
Otázky se týkaly všeho, co Sylva mohla o Anně vědět: Kde se seznámily, co Sylva ví o Annině minulosti, a kde všude byla, když se snažila dostat Annu z rekvalifikace. Jako by tohle všechno už nevěděli, pomyslela si Sylva. Černý do výslechu nevstupoval, jen si občas dělal vlastní poznámky.
Po dvaceti minutách zaklapla úřednice desky, které měla před sebou a podívala se na Sylvu. „Jsme skoro hotoví,“ řekla. „Teď mi jen pravdivě a stručně odpovíte na několik závěrečných otázek a budete moct jít. Připněte si na ucho tenhle klips,“ podala jí kolíček na tenkém kablíku vedoucím do záznamového zařízení. Sylva poznala přístroj na sledování tělesných reakcí, pod jehož dohledem byla naposledy při firemním testu osobnosti.
Tázavě se podívala na Černého: „Je to nutné?“ zeptala se.
Právník zašilhal k úřednici: „Nejsem oprávněný na tuhle otázku odpovědět.“ Úřednice jen přikývla. „Můžete odmítnout, ale v tom případě se vystavujete postihu za odmítání spolupráce při potírání terorismu.“
Sylva si kolíček raději připnula. „Tak se ptejte.“
„Dobrá. Četla jste Svobodu Podivínství?“
Tady lhát nemusí, vědí to už dávno. „Ano.“
„Dala vám slečna Houseková její výtisk?“
Tak tohle je ten terorismus, potvrdila si Sylva. Nesmí Annu poškodit! Snažila se dostat do klidu, který by znemožnil vyhodnocení v případě, že by musela lhát. Ale tohle snad, snad přiznat může. „Ano,“ odpověděla pomalu.
Úřednice pokývala hlavou. „Sdělila vám někdy slečna Houseková, že je autorkou českého překladu Svobody podivínství?“
Sylva vytanul před očima lísteček, naškrábaný narychlo předtím, než Denisa Hadamczik odvlekla Annu do rekvalifikace. Bude hrát vabank.
Nadechla se: „Anna se mnou o tom nikdy nemluvila.“
Vyšetřovatelka tuhle fintu znala: „Ani vám to nenapsala nebo jinak nesdělila?“
Podle pravdy Anna titul ve vzkazu neuvedla. Ale Sylva to ví – celé její srdce ví, že Anna Svobodu Podivínství přeložila. A co je horší, ví to i její tělo, napojené na detektor lži. „Nevím. Jestli to udělala, tak jsem to nepovažovala za natolik důležité, abych si to zapamatovala.“
„Uveďte do protokolu že svědkyně si zjevně nevzpomíná,“ podotkl Černý. Vyšetřovatelka přikývla. „V pořádku. Našla jste slečně Housekové jinou rekvalifikaci, než která jí byla přidělená?“
„Ano.“
Černý se přihlásil s otázkou: „Platila jste ji?“
Sylva na něj překvapeně pohlédla: „Ano.“
„A platíte za ni v současnosti i lékařskou péči?“
„Ano.“
„Je to pro vás náročné?“
„Ano.“
„Zvládáte to?“
„Snad.“
„Děkuji. Pane doktore, chcete se vy na něco zeptat?“
Černý zívl. „Nemám teď otázky. Při líčení budu ovšem požadovat možnost otázat se, pokud si svědkyni obžaloba vyžádá k doplnění výpovědi.“
Úřednice přikývla. „V tom případě jsme hotoví. Vy, slečno tu chvilku počkejte na podepsání protokolu.“
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
