Herna 3DALL se nacházela v budově bývalého multiplexu. Sylvu ani nepřekvapilo, že před budovou parkuje víc aut, než vozidel s podporou šlapání. Tenhle podnik měl glanc snobismu, smíšeného s pocitem lechtivého nebezpečí, daného druhem nabízených služeb a polohou dostupnou z bezpečnostně zajištěné zóny pouze autem. U vchodu postávaly skupinky dobře oblečené mládeže, zahalené v oblacích marihuanového kouře. Po parkovišti pojížděly motocykly a čtyřkolky s pohonem ignorujícím padesát let utažení ropného kohoutku. Jejich řidičům určitě nebylo zatěžko propálit tu za jeden večer bezcílného pojíždění ekvivalent Sylvina měsíčního platu.
Ochranka budovy tato porušení zákona s přehledem ignorovala, o to přísnější byla ale na Sylvu, která přišla od metra pěšky. Když se legitimovala, strážný prohlásil, že podivíni dovnitř nesmí. Současně naznačoval, že by to samozřejmě zařídit dokázal, kdyby se mu byla věnovala menší pozornost.
Sylvu to dožralo. „Mám tohle doporučení,“ ukázala obálku od Virtera.
Strážný byl najednou samá ochota. „Áha,“ prohodil uznale. „A u nás poprvé?“
Sylva přikývla.
„Tak to vám něco poradím. Nechoďte do sexu, tam maj na samodomo zákaz,“ prohlásil důtklivě. „Radši běžte do extrémních sportů a ptejte se na Felkna. Ten má nejlepší VR vejbavu. I na tohle, to se nebojte,“ dodal, když viděl, že Sylva nepřikyvuje.
Sylva se konečně vzpamatovala, rychle poděkovala a prošla do vestibulu herny. Rozhlédla se po šipkách a jako ve snách zamířila do oddělení simulací extrémních sportů.
Felkn byl vyholený třicátník přesně toho typu, který v Sylvě nevzbuzoval ani ždibec důvěry. Sylva si od něj mlčky vyslechla nabídku virtuálních sportů zahrnující hlavně řízení všemožných motorových vozidel od terénních aut, přes vodní skútry až po helikoptéru.
„Ledaže bys chtěla spíš válečný hry, ty dělá támhle Ártie,“ dokončil Felkn a vyzývavě se na Sylvu zazubil.
Sylva zakroutila hlavou. „Mám něco vlastního,“ zašeptala.
Felkn se na ni tvrdě podíval: „Na svoje stroje si žádný amatérský sračky nepustím.“
Sylva pokrčila rameny: „Tak půjdu jinam. Ale slyšela jsem, že tady jste nejlepší.“ Pokusila se na Felkna mrknout: „Na slabší mašinu by byla Virtera škoda.“
Felkn dokázal neztratit tvář: „Jó, tak Virter - to je něco jinýho.“ Natáhl ruku. „Ukaž!“
Sylva mu podala obálku. Felkn z ní vytáhl plochou datovou kartu a vrazil do čtečky. Chvíli sledoval monitor, pak zakroutil hlavou a změřil si Sylvu novým pohledem: „Tak dobrá. Kabina dvě, pět standardů za hodinu.“
Sylva se zamračila. „Nějak hodně,“ zabručela. „Virter říkal, že taxa jsou dva.“
„To sice jo,“ odpověděl Felkn, „ale bez sharingu. Když tam máš upload na AllTube, tak se nediv.“
Sylvě přeběhl mráz po zádech. Co jí tam ten stařec jenom nastavil? To se ty opičí hrátky budou rovnou dávat na net?
Chytila se stolu. „Tři dám,“ prohlásila pevně.
Felkn se k ní shora naklonil: „Čtyři, když si budu moct udělat kopii.“
Virter se o žádném nebezpečí plynoucím z toho, že si gamer udělá kopii, nezmiňoval.
„Platí.“
Pak si vzpomněla: „Má ta kabina Virtual Meeting? Chci pak pozdravit… jednoho kámoše.“
Felkn se zazubil: „Po týhle hře? To asi moc nadšenej nebude.“
Sylva se pokusila usmát: „O to právě jde.“
„Tak to je hustý,“ zašklebil se Felkn. Sylva mu podala peníze. Felkn se otočil k regálu s virtuálními obleky. „Jakou máš velikost?“
Sylva neměla tušení, co má odpovědět. „No, mívala jsem osmatřicítku, ale nedávno jsem zhubla,“ mlžila.
Felkn se pomalu otočil: „Hele holka nedělej si ze mě srandu – obleky jsou číslovaný od jedničky do dvanáctky.“
Pak se znovu zkoumavě podíval na Sylvu – a spatřil v její tváři špatně maskovaný strach. Jeho hlas ještě ztvrdnul: „Podívej, mně tady něco smrdí. Přijdeš sem jako největší frajer, plácneš mi na stůl zakázkovou lahůdku od Virtera, mezi řečí si ověříš, jestli mám VM-ko a pak nevíš, jak velkej používáš oblek?!“
Položil jí na stůl peníze i kartu. „Sorry kotě, do toho nejdu. Ať je to, co je to.“
Když viděl, jak zoufale na něj Sylva kouká, dodal: „Ale abys neřekla, že sem svině.“ Ztišil hlas: „Zkus to naproti – v klubu HotHeart. Tam pustěj komukoliv cokoliv a na nic se neptaj. A to, co máš ty, možná i zadarmo.“
Sylva sbalila kartu i peníze zpátky do kabelky a jak ve snách odcházela.
„A velikost obleku máš čtyřku,“ houkl za ní Felkn.
HotHeart na Virterově seznamu byl, i když až na konci. Když Sylva k podniku došla, bylo jí jasné, proč. Herna se schovávala v přízemí otlučené ubytovny, tak odporné, že za normálních okolností by se Sylva k baráku nepřiblížila ani na půl kilometru.
Teď vstupovala do portálu olemovaného červenou zářivkou. Bez obav, které asi nechala ve 3DALLu. Co jiného než odmítnutí ji tady může potkat?
Gamer v HotHeartu, plešoun, vulgárně potetovaný od čela až po pupek, se jí skutečně na nic neptal. Za vlastní program si vzal jeden a půl standardu, na Virtual meeting jenom přikývl a logo Virter Games na kartě nijak nekomentoval. Dal jí oblek pětku, čtyřku má prý vydanou.
Za pět minut už Sylva na sebe navlékala gumový oděv s lehkým exoskeletem, pak se od gamera nechávala pokládat na lůžko s masivním otevřeným poklopem.
„Nebudete mě zavěšovat?“ zeptala se kérkaře.
„Si na virtuálce dlouho nebyla.“
„Pět let.“
„Dneska už na to máme jiný aparátky. Tohle si dej na hlavu.“ Přitáhl jí řemínek u přilby, aby jí těsně doléhala a zkontroloval usazení rukavic a nohavic. Sylva měla pocit, že ji při tom nedbale pohladil po stehnech. „Dobrý?“ mrknul na ni.
Sylva přikývla.
„Tak pojedem,“ řekl gamer. Vsunul kartu do počítače vedle lůžka a uzavřel poklop nad horní polovinou Sylvina těla.
Sylva nejprve zaslechla tiché šumění, které ale zakrátko ustalo. Neviděla nic, tak mrkla. A najednou měla před sebou menu. Jen tak se vznášelo ve šerém vzduchu, nějakého půl metru nad ní, a nevtíravě se pohupovalo. Nabízelo postupné zapnutí systémů virtuální reality. Natáhla k němu ruku a stiskla první tlačítko – motorika. V tu chvíli se svět zhoupl a otočil o devadesát stupňů. Už neležela na neviditelné podložce, ale stála. Postupně si zapnula všechny smysly. Ucítila odpor knoflíku, zaslechla šumění větru a vdechla slanou vůni moře. Poslední dialog se tázal, zda jsou všechny systémy v pořádku. Odsouhlasila to.
Další menu s klávesnicí ji vyzvalo k zadání desetimístného kódu. Zadala čísla, která jí dal Virter. Menu zmizelo a Sylvu zahalila mlha. Na pozadí se ozvala tichá hudba, ve které se občas ozval nenápadný hlas sdělující, že se navazuje spojení. Potom závan větru mlhu rozfoukal.
Sylva stála v nevelké kruhové místnosti s oknem, za kterým nebylo vidět nic, než oblohu. Virter pro setkání vytvořil iluzi komnaty v posledním patře kamenné věže. Komnaty pro uvězněnou princeznu, uvědomila si Sylva.
Uprostřed místnosti, na židli otočené k oknu a tedy k Sylvě zády, seděla Anna. Byla to bezpochyby ona, přestože nevypadala vůbec jako po pobytu v rekvalifikaci a autonehodě. Její černé vlasy, temné a lesklé, spadaly v dlouhých loknách až do půli zad a zakrývaly jí ramena i horní část tmavě zelených šatů. Sylvě přišla neodolatelná a tak se na Annu chvíli jen dívala.
Jen pro kontrolu pohlédla na sebe a zjistila, že namísto v džínách a propoceném tričku, stojí tu ve dvoubarevném trikotu rytířského pážete. Virter zjevně nepostrádal kreativitu a smysl pro humor.
Anna se ohlédla a její tvář zalilo překvapení.
„Jsi – skutečná?“ zeptala se tiše.
Sylva k ní přikročila a chytila ji za ruku. „To víš, že jsem, lásko. Já jsem skutečná, i když všechno tohle okolo je sen. Sehnala jsem hack na Virtual meeting a tak jsem teď tady.“
Anna se zamračila: „Jak dlouho potrvá, než nás odhalí?“
„Nevím, Virter tvrdil, že zajistil bezpečnost nejmíň na hodinu.“
„Virter?“ Annin hlas na okamžik zakolísal. „Dobrá,“ řekla po chvíli. „V tom případě si musím ověřit, že jsi to ty. Co byla poslední věc, kterou jsem ti slíbila?“
Sylva si vzpomněla na tu ďábelskou jízdu s nyní mrtvým řidičem Frankem a T.-em na předním sedadle a proti její vůli jí ukápla slza. „Že mi upečeš perník“
„Od Knorra,“ usmála se Anna. „Takže to jsi opravdu ty.“
Najednou zvážněla. „Říkalas, že ses ke mně nabourala. Nechtěli tě pustit?“
„Prý abych nemařila vyšetřování.“
„Aha - a jak je to vlastně dlouho od té nehody? Od té doby, co jsem jim virtuálně vyskočila z okna, mě zapojují jenom na výslechy.“
Sylva počítala na prstech: „Jsou to už tři týdny, dneska je pondělí šestnáctého srpna.“
„Tak to se léto chýlí ke konci,“ zamyslela se Anna. „Odhadovala jsem to tak. Svět se točí dál. Tvoje případy už vyřešili?“
Sylva přikývla. „Soud jsem měla už předminulý týden. Zaplatila jsem jen za naftu v džípech Mostecké,“ mrkla. „A-“ najednou se zarazila: „Tvůj soud! Máš ho už tenhle pátek!“
Anna rezignovaně přikývla. „Černý mi to říkal. Budou mě soudit v nepřítomnosti, protože řízení ve virtuální realitě je nemožné. I když,“ změřila si Sylvu od hlavy k patě, „je tak blízká skutečnosti.“
„Černý. Myslíš, že tě z toho dostane?“
„Je to nejlepší právník, kterého znám. A nechtěl vůbec nic.“
„Asi proto, že jsi tu Svobodu opravdu přeložila. Ale já si nejsem jistá. Přestávám tam už věřit docela všem ve Společnosti – mám strach, že tě obětují.“
„Ale lásko,“ usmála se Anna smutně. „Já už přece jsem ztracený případ! Byla jsi u mě v reálu?“
Sylva přikývla.
„Tak vidíš. A já tu udělala takovou klukovinu, že mě musel odepsat i špitál a pojišťovna.“
Sylva se na ni podívala: „Jo, to vím. Ale – mně potom stejně říkali, že ti můžou dopěstovat míchu – teda, pokud se to zaplatí.“ A zopakovala Anně nabídku, kterou jí pojišťovna naposledy učinila. „Když tě soud osvobodí, pojišťovna začne rehabilitaci platit.“
Ze dvou třetin. To si ale Sylva nechala pro sebe.
Anna přikývla: „Třeba do toho budu moct ještě nějak vstoupit. ale nelíbí se mi, že všechny tvoje peníze jdou na mě.“
„Aby ti pomohli opravdu účinně, musela bych platit ještě daleko víc.“
„Ano,“ přikývla Anna, „jenže já už jsem ze hry.“
„Pro mě ne.“
Anna se na Sylvu pozorně podívala, Sylva cítila, jak se jí pod tím pohledem rozklepala kolena. Opřela se o opěradlo židle.
„Vlastně je to jenom ekonomické rozhodování,“ řekla Anna klidně. „Jestli má cenu mě aktivně vracet do života, nějak to šolichat, nebo nechat být. Ale já už ti řekla: myslím, že co jsem na tomhle světě mohla zažít, už se stalo. Vůbec mi nevadí, když z tohohle divadýlka odejdu. Pro mě je nejdůležitější, abys byla šťastná ty.“
Sylva padla Anně k nohám: „Nemůžu být šťastná bez tebe! Budu platit všechno, co budou chtít.“
Anna zvedla Sylvu za ruce a objala: „Jsi blázínek. I když tady nebudu, budu s tebou ve tvých vzpomínkách.“
„Ale to nestačí!“
Anna polkla. „Já vím. Ale je to to nejlepší, k čemu se můžeme vzmoct. Pojď,“ přitáhla Sylvu k sobě, „Život je krátký, ale ještě docela neskončil. A já náhodou vím, že Virtual meeting má ještě jednu výhodu.“
„Jakou?“
Anna Sylvu jemně políbila. „Tu, o které autoři systému, kteří se jinak hodně chlubí jeho dokonalostí, před komerčními zákazníky taktně mlčí.“ Rozhlédla se kolem dokola: „Tak tenhle vzdušný zámek navrhoval Virter?“
Sylva přikývla.
Anna se znalecky usmála: „Virter byl v gamesnickym světě klasa. Pokaždé ve svých hrách nabídl víc, než za co jsi zaplatila předem.“ Pohladila Sylviny blonďaté kadeře.
„Vsadím se,“ ukázala pak někam za Sylvu, „že za tímhle závěsem bude schovaná postel.“
Byla.
Virtuální milování s Annou bylo tak blízké skutečnosti, jak jen to bylo možné. Sylva cítila její doteky po celém těle, poznávala je a poddávala se jim s netišenou rozkoší. Odhodily všechny své obavy a darovaly si tolik potěšení, že po nějaké půlhodince Sylva už jen ležela, nohama unaveně objímala Annino stehno a hleděla do krajkového baldachýnu, kterým byla postel ve výklenku vybavena.
„Zkusím se připojit ještě někdy příště,“ slibovala Sylva.
„Kdykoliv, miláčku, kdykoliv,“ přitakávala Anna a unaveně ji hladila na podbřišku. Sylva cítila, jak do ní její prsty vstupují, pomalu a rytmicky, jako by věrně napodobovaly pohyb mužského penisu. Zvedla hlavu, aby se podívala, jak to Anna dokáže, a strnula. Anna ji hladila jen po vnitřních stranách stehen - v její pochvě žádný prst neměla.
„Něco se děje?“ zeptala se, když spatřila, jak se Sylviny oči rozšířily hrůzou.
Sylva vzala Annu za zápěstí: „Prosím tě, přestaň na chvilku.“ Přisunula nohy k sobě, přesto uvnitř jasně cítila pohyb. „Ta virtuální realita se nějak pokazila… Pořád cítím, jak se mi to dělá.“
Anna jako by chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela.
„Že by to byl nějaký Virterův žertík? Třeba se to pomíchalo s tím krycím programem,“ pokusila se Sylva sama sebe uklidnit. Podbřišek jí sténal rozkoší, ale ona sama byla víc než vyděšená.
Teprve teď Anna promluvila: „Odkud seš připojená?“
„Z jednoho takového krcálku na Černým mostě. HotHeart.“
„A zapojoval tě chlap?“
Sylva přikývla. Už to začínala chápat, ale nechala Annu ať to řekne sama.
Anninu tvář pokryly nejtemnější mraky: „Mám strach,“ řekla, „že ten gamer, co tě kurtoval do oblečku, tě právě teď v reálném světe znásilňuje.“
Sylva zavřískla a pokusila se odpojit. Anna jí strhla ruku. „Ne – teď rozhodně ne! Počkej až to přestane a pak ještě pět minut. Bude to tak lepší. Kdyby ses mu probudila, tak by tě taky mohl oddělat. Pak by to svedli na srdeční záchvaty, to je při hraní docela běžná věc. Já na tebe dám pozor,“ dodala, zabalila ji do peřiny a přes ní obejmula.
Trvalo to dalších deset minut, než Sylva poznala, že ji neviditelný násilník opouští. Podle Anniny rady počkala ještě pět minut, schoulená na posteli do klubíčka. Strašně moc by se chtěla umýt, ale Anna jí připomněla, že očistu by musela v reálném světě zopakovat. Anna sledovala, jak Sylvě stékají po tvářích dvě slzy.
„Tvrdý kluci nepláčou,“ špitla jí. „A tvrdý holky taky ne.“
„A my jsme tvrdý holky,“ ujišťovala ji Sylva. Ujišťovala o tom Annu i sebe. A poté, co pohyby v pochvě definitivně ustaly, věřila sama sobě, že tvrdou holkou od teďka skutečně je - nic jiného už jí nezbývá.
Gamer ji nechal po meetingu osprchovat a při odchodu se spokojeně usmíval. „Užila ste si opičky, slečno?“ zeptal se vyzývavě.
„Ano,“ odpověděla nevzrušeně, ačkoliv mít jakoukoliv zbraň, vymaže gaunera z povrchu zemského. „Všechny čtyři.“
A než se gamer stačil vzpamatovat, vyběhla z podniku ven.
Doma pak znovu vlezla do sprchy a snažila se očistit od fyzického i duševního svinstva. Ale bylo to marné.
„Tvrdý holky nepláčou,“ opakovala si, a její slzy se ztrácely v proudech studené vody.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
