Predchozí
Bylo úterý, sedm ráno. Sylva seděla v trolejbusu směřujícím z Jižního Města k logistické centrále. Dívala se skrz zaprášené okýnko a v hlavě měla prázdno. Opustila svou lásku, aby ji mohla hájit tady v Praze. Ale nechala ji v nejisté péči zcvoklého spisovatele, o kterém má navíc čím dál silnější podezření, že nespisuje jen ty své povídky. Nebyla si vůbec jistá, jestli udělala dobře.
Na druhou stranu, věděla, že že když už se rozhodla vrátit do Prahy, musí dělat všechno co může. Ještě, než vyjela do práce, nechala další vzkaz Černému - musí se stát Anniným zástupcem, dá na to všechny peníze, které jí zbudou po zaplacení Anniny zdravotní péče.
A proto se teď pustí do věci, kterou bude muset chtě nechtě překousnout.
Před začátkem směny se zastavila u personálního a navrhla mu, že si dobrovolně navýší úvazek na 140%. „Přesně podle té smlouvy, co jste mi nabízel na jaře.“
Manažer ji chvíli pozoroval. „Vážně nevím, co s váma dělat,“ prohlásil nakonec.
„Co uznáte,“ odpověděla Sylva. I když věděla, že ty peníze nutně potřebuje, najednou jí to bylo skoro jedno. Že by podvědomě přejala spisovatelovu metodu popírání reality?
Personální to asi poznal. „Vy jste děsný chaotik. Nejdřív získáte postupové předpoklady, pak na svou práci měsíc kašlete tak, že málem spadnete do zkušebního režimu, a teď chcete navýšení úvazku. Řekněte mi, proč sakra?“
„Potřebuju nutně větší příjem.“
„Áha.“ přikývl personální a něco si poznamenal.
„Taky mi můžete jenom přidat,“ dodala drze. Kde se v ní tohle v poslední době jenom bere?
„No, to je ve vašem případě trochu mimo realitu. Navíc pozoruju, že ten psychotest z dubna budeme moct hodit do koše. Plýtváte firemními prostředky,“ zdůraznil, „a to mě netěší.“
„Posledně jste mě chtěl přivést k rozumu právě zvýšením úvazku. Nechápu, proč by to teď nemohlo jít.“
„Ale, ale, vy jste dneska přímá,“ zabručel personální skoro potěšeně. „No, dobrá, kdo chce kam, pomozme mu tam. Od zítřka jedete na jedna celá čtyři, po obědě si udělejte nový rozpis směn. Jenom jsem zvědavý, jak dlouho vám ten elán vydrží.“
„To nechte na mě,“ odpověděla Sylva.
Přepsala si směny na další měsíc. Viděla, jak se jí volné dny rozplývají, ale nechala si systém nastavit tak, aby si mohla každou směnu přehodit a nepracovala přitom víc, než šestnáct hodin v kuse. Tak by to měla zvládnout i v případě, že vyrazí za Annou.
Podívala se na svoje konta. Terminál jí zdvořile hlásil, že má dvě předběžná rozhodnutí, která její příjem nekryje, a že by měla co nejdříve podstoupit finanční konsolidaci. Reklama v dolní polovině monitoru jí nabídla hned několik firem, které tuto službu poskytují i lidem jejího společenského statutu, nejvýrazněji svítili jí už známí lichváři z AllCallu. Vztekle se odlogovala.
~~~
Večer se vydala do sídla Společnosti. Doufala, že jí Markus řekne, kde je Černý a proč se jí neozývá.
Tlouštík ji na skupině vřele uvítal a bylo vidět, že se má co držet, aby ji nezapojil do terapie typu teď nám všem pěkně povíš, co se přihodilo. Namísto toho zmínil pár slovy, jak dopadl T., a že přechod do iresponsibility je jedním z nouzových řešení kumulovaných problémů, které ovšem on rozhodně nedoporučuje.
Sylva to ocenila. Neměla nejmenší chuť předkládat svůj pohled na události posledních dnů.
Když se zasedačka vyprázdnila, Markus ji na chvíli vyhnal do kancelářského prostůrku, že musí ještě něco vyřešit s jedním z klientů. Sylva seděla na židličce, na kterou už neměla nárok; mosambický robot, který jejich podnik v aukci koupil, se ovšem o svá aktiva zatím nehlásí, ujistil ji Markus. Kromě toho, nějaký podíl na chlívku v komerční budově nebylo to hlavní, po čem asi šel.
Místopředseda Společnosti se ukázal za deset minut. Ani se nemusel ptát; Sylva mu vše vyložila sama od sebe.
„Potřebuju Černého, aby zachránil Annu a mně vyřešil ty předběžné příkazy, a ty abys mi pomohl udělat si v tom pořádek. Jo a něco by se mělo dělat se spisovatelem, který si teď o sobě myslí, že je cvok.“
Markus chvíli mlčel. Potom sáhl na počítač. „Něco ti ukážu,“ pokynul, aby se naklonila k monitoru. Otevřel web sdílených videí a dal vyhledat ‚latest Ronev‘. V buňce se ozval hlas podivínského performera, jak na slavnostním zasedání vlády nadává všem do podvodníků. Reproduktory docela řvaly, takže bylo jen otázkou času, kdy je některý z lidí pracujících v blízkém boxu přijde sprdnout.
Markus je ovšem předběhl.
„Poslouchej,“ přitáhl si nejprve Sylvinu hlavu blíž. „Kurvafix!“ pokračoval pak ostrým šepotem v pražském dialektu, který od něj Sylva nikdy neslyšela: „Jako bych ti neříkal, že pomáhat Anně takhle, bude z toho jenom průser! A nemysli si, že jen pro tebe! Dávno Pošahaní se rozpadli potom, co Bertram utek do rekvalifikace. Nemáš šajn, v jak hluboký sme prdeli. Ministerští zatlačili na další podivínské organizace, všechno se teď hroutí.“
„Ale Anna-“
„K čertu s Annou. V tomhle masakru je to prkotina! Co myslíš, že dělá Černý, že se neozve pokaždý, když ho chceš mít na drátě? S ostatníma se snaží zachránit co se dá, takže rozhodně nebude mít čas na pitomý trable jedný podivínky!“
„Teda,“ uklidnil se trochu, „nemyslím si, že je to jen tvoje vina, ale ten kamínek, co rozjel lavinu, jsi hodila ty.“
„Ale vždyť se to týkalo jen Anny a mě,“ ohradila se Sylva.
„To ani omylem! Rozšlapaly jste sršní hnízdo a ani vám to nedochází!“
„A co mám teda dělat?“ Sylvu Markusovy výčitky současně naštvaly a zklamaly.
„Ty teď už proboha nedělej vůbec nic! Žádný vejlety do Mostu, žádný vylomeniny, rozumíš? Vyřeš si interně svý trable, ostatním teď nejvíc pomůže, když po nich nebudeš nic chtít. Já vím, že je to drsný, ale teď ti nepomůžu ani já ani Společnost.“
Sylva ucítila, že za nimi někdo stojí. Markus to také poznal, protože najednou změnil tón: „Ale, že je z toho vedle, co?“ nadhodil nahlas a ukázal na monitor, kde Roneva právě ochranka vynášela ze sálu.
Chlapík za nimi částečně přikývl, ale netvářil se zrovna nadšeně. „Hele, ztlumte si to, nebo vás bonznu na vrátnici.“
„Jasně, jasně, kýval horlivě Markus a stáhl hlasitost. Muže z nedaleké kukaně to uspokojilo, takže se vrátil ke své práci.
Markus se ve své židličce protáhl. „Tak to bysme měli,“ mrknul na Sylvu. „Teď pokud jde o Černého. Má strašně málo času, ale to, že to musíš obojí namítnout, ti poradím klidně i já. Jestli toho zaplatíš jenom kousek, tak přiznáš vinu a už se z toho s Annou nevyvlečete. Namítnutí už jsi dělala, formuláře znáš, tak to zvládneš. Černému pošlu vzkaz, zítra s ním mám schůzku. Spojí se s tebou, jak bude mít čas.“
Sylva přikývla a zvedla se. „Zkopíruju mu ty papíry. Vyřiď mu, že teda obojí namítnu. A prosímtě, řekni mu, že musí zachránit Annu, jinak nám pojišťovna neuhradí její léčbu. Budu teď dělat dvanáctky, tak mu přidám rozpis na tenhle týden, aby věděl, kdy můžu. Zajedu za ním, jak řekne, kdyžtak ať mi zavolá na terminál do ubytovny.“
Kopírka vydala několik listů papíru, které Markus vložil do kabely.
„Tak to by asi bylo všechno,“ uzavřela setkání Sylva.
„Takže zavolám, jestli se ozve Černý. A my... se uvidíme příští týden?“
„Asi jo.“ Sylva si nebyla jistá, jestli vůbec ještě někdy chce na skupinu zajít. Markus ji tedy rozhodně nepodpořil.
„Tak fajn,“ loučil se tlouštík, jako by z toho, co zaznělo na pozadí Ronevova šíleného projevu, neřekl ani slabiku. „Hlavu vzhůru. A zatím!“
~~~
Během týdne se nedělo skoro nic. Sylva zašla na úřad a namítla obě předběžná rozhodnutí. Vymámila z úředníka povolení k seznámení se s obžalobou a důkazním materiálem a dostala předvolání na příští týden.
Ve středu se ozval Černý a opět se jen stručně omluvil. Nechal si přes terminál poslat všechny podklady a slíbil, že k soudu někoho pošle.
O Anně a Denise neřekl ani slovo.
~~~
Ve čtvrtek měla stabilko. Psychologovi pověděla o všech svých problémech.
Jeho odpověď ji zarazila: „Tohle není záležitost, se kterou bych vám mohl jakkoliv konkrétně pomoct.“
„Nemůžete?“
„Kontaktovali mě – určitě víte, kdo. Vyžádali si mojí bezpodmínečnou spolupráci, takže tím, že vás informuji, se sám dostávám na dost tenký led. Jen proto, abych si jako psycholog udržel vaší důvěru. Vlastně,“ opravil se, „abych vám naznačil, že od teď mi už v ničem důvěřovat nemůžete.“ Na chvíli se zamyslel. „Ovšem je jedna věc...“
„Jaká?“
„Něco vám napíšu.“ Vyjel z počítače papír, sáhl do skříně pro nějakou krabičku s léky a obojí jí podal.
„To je Tehcix – specifické antidepresivum navozující stavy povznesenosti. Neberte je. Ale kdyby se vaše situace výrazně horšila, tak je to bezpečnější než alkohol. Doufám, že je potřebovat nebudete. Ale jistota je jistota.“
~~~
Z Mostu nepřicházely žádné zprávy. Dvakrát telefonovala do nemocnice a pokaždé se dozvěděla, že Anna je stále ještě v kómatu a až bude nějaká změna, dají jí vědět.
Chodila do práce a ani si nemusela brát psychologovy prášky, aby se cítila jak robot. Robot, který jen pracuje a čeká, kdy ho pošlou do šrotu.
Ale personální byl s jejím nasazením spokojen a nová týdenní výplata byla o slíbených čtyřicet procent vyšší. Poslala pár standardů na zmenšení dluhu u MiniShare a zbytek nechala na kontě pro potřeby Anniny léčby. Bylo jisté, že je bude potřebovat.
