Sylva byla v justičním paláci už pár minut před sedmou. Karolína Rašková otevřela dveře haly přesně v okamžiku, kdy digitální panel mezi schodišti ukázal celou hodinu. „Jsem ráda, že jste tady,“ řekla místo pozdravu.
„Jednání je až v devět,“ namítla Sylva.
„Už v devět. Ukažte mi materiály.“
Sylva měla na jazyku poznámku na téma nepřipravených asistentů, ale Karolínin kamenný výraz ji donutil větu spolknout. Mlčky vyšly do patra a sedly si na lavičku. Podala desky od Černého. Ta důkladně pročetla celý štos, ignorujíc Sylviny pokusy cokoliv jí v těch lejstrech vysvětlit. Nakonec z nich vybrala dva papíry a zbytek hlučně zaklapla.
„Černý už taky vždycky neví, co dělá. A to je o polovinu mladší než já,“ pronesla odměřeně.
Sylva na ni nevěřícně pohlédla: „Jak to?“
„Podívejte se. Tady se pokouší označit váš hazardní výlet na soukromé pozemky za pouhou shodu náhod. Typicky právnický přístup, to je předem ztracené.“
„A co navrhujete?“
„Nebudeme to popírat, ale seškrtáme účet. Půjčte mi tužku.“ Rašková znovu procházela seznam a dělala do něj poznámky. “Ano, tohle, tohle a tohle taky.“ Zaškrtla poslední položku, ke každé napsala stručnou poznámku. „A máte to za patnáct i se soudem.“
„Teď už je jenom přesvědčit,“ podotkla Sylva kousavě.
Rašková se ušklíbla: „To už je pochopitelně na vás.“
Tajemnice vrátila Sylvě papíry a došla si do automatu pro kafe. Sylva se podívala na hodiny, bylo půl deváté.
Teď nezbývalo, než čekat. Sylva cítila, staré paní nedůvěřuje – snažila se uklidnit, znovu si pročítala poznámky od Černého i doplňky, které jí Rašková udělala do účtu od MUS. A s devátou, s Raškovou v zádech, vstoupila do jednací síně.
Tentokrát ji nesoudil Hechtner. Na stolici seděla mladá soudkyně, jinak v místnosti nikdo nebyl. Rašková si sedla do první řady. Soudkyně pokynula Sylvě, ať jí dá občanku a posadí se. Stejně jako u předchozího soudu, i tady ji soudkyně formálně poučila o právech a povinnostech. „Žaloba nepovažovala za nutné se k vašemu případu dostavit,“ prohlásila nakonec žena mdle. Podívala se na Raškovou: „Vy jste její obhájce?“
Tajemnice zavrtěla hlavou: „Jen znalec a poradce.“
„Aha.“ Vrátila se k Sylvě. „Vidím, že obhájce taky nemáte. Tím to bude jednodušší, nebudeme se muset příliš zdržovat a půjde to rychle. Začneme hned, případem s nižším evidenčním číslem.“
Sylva pokrčila rameny: „To je který?“
„Žádost Mostecké uhelné. Viděla jsem, že nesouhlasíte s tím, že váš vstup na pozemek společnosti byl neoprávněný. Tuto námitku rovnou zamítám. Vstoupili jste na soukromý pozemek a pokusili jste se utéct bezpečnostní službě, to je potvrzeno dokumenty Ministerstva informatiky. Máte k tomu ještě něco jiného?“
To bylo tedy rychlé. Sylva se podívala do papírů, aby se uklidnila. Ohlédla se po Raškové. Tajemnice jí naznačila, ať se pustí do vysvětlení, které jí navrhla.
Sylva se nadechla: „Nepřijímám to, co mi přikázali zaplatit za výjezd,“ řekla. „Jsou tam některé položky, myslím, že oprávněné vícenáklady na výjezd ochranky byly zhruba čtvrtinové. Tady mám seznam,“ podala soudkyni Raškovou důkladně proškrtaný list.
Soudkyně seznam prošla. „Některým položkám nerozumím. Můžete mi to vysvětlit?“
Sylva se zděšeně ohlédla po Raškové. Ta na ni mrkla a naznačila, ať ji soudu uvede. „Mám tu na to, ehm, zde přítomného odborníka,“ řekla tedy Sylva. „Může vám to vysvětlit ona?“
„To je paní...“
„-slečna Rašková, podivínka. Pracuji jako účetní a vypracovala jsem ty věcné námitky. Tady jsou mé doklady,“ představila se tajemnice.
„Přistupte,“ vyzvala ji soudkyně. „Vezmeme to popořadě.“
To, čeho byla Sylva svědkem vzápětí, jí připomnělo scénu smlouvání viděnou nedávno v jednom akčňáku. Ani nevěděla, co tam hrdina tehdy potřeboval koupit, ale výsledek byl ten, že po desetiminutové licitaci odcházel s něčím úplně jiným – zato pořízeným velmi draho.
Tohle byl stejný zmatek. Vzduchem létaly paragrafy a termíny jako 'odhady oprávněných vícenákladů' nebo 'apriorní výdaje'. Občas zaslechla i něco srozumitelného, z čeho pochopila, že se Rašková zrovna dohaduje o zaúčtování mezd, které by MUS musela stejně vyplatit, nebo o rozdíl ve spotřebě paliva na běžné služební obchůzce a při honičce.
Trvalo to čtvrt hodiny, než soudkyně s účetní seznam prošly a ve všech bodech se shodly. Pak soud poslal Raškovou sednout a chvíli bušil do počítače.
Nakonec soudkyně vstala a prohlásila, že je hotovo: „Nové vyčíslení vícenákladů MUS činí sedm a půl standardu oproti původním třiceti. Souhlasíte s touto částkou?“
Sylva přikývla.
„Výborně. Současně snižuji udělenou pokutu na tři standardy. Po započtení soudního poplatku vzniká nový úhrnný nárok dvacet pět a půl standardu namísto původních dvaačtyřiceti. A teď,“ zvedla se soudkyně, “vyhlašuji tříminutovou přestávku. Připravte si materiály ke druhému případu.“
Soudkyně slezla z křesla a zmizela v Sylvě dobře známých dvířkách.
Sylva nebyla s to odhadnout, nakolik se dá tohle považovat za úspěch, dokud nezaslechla polohlasný komentář Raškové: „Docela dobrý byznys, že?“
„Jak to?“
„Z těch pětadvaceti standardů děla čtrnáct soudní poplatek. Dáte víc soudům než Mostecké a státu dohromady. A téhle kočičce v taláru z toho zůstane za nehty aspoň pětka na osobním ohodnocení. Někdy si říkám,“ dodala tajemnice zhrublým tónem, „že jsem si místo práce v nevládkách měla najít místo na některém ministerstvu .“
Rašková se odmlčela, jakoby nad něčím uvažovala. „Ale na druhou stranu by to mohla být cesta,“ pronesla opatrně.
„Cože?“ nerozuměla Sylva.
„Slečna je na peníze. Kdyby ten druhý případ nevycházel podle našich představ, můžeme ji zkusit uplatit.“
Sylva zakroutila hlavou. „A to se dělá jak?“
Sekretářka Společnosti se tajemně usmála: „To nechte na mě – jsem přece účetní.“
Soudkyně se ukázala za pět minut. „Zahajuji jednání o druhém namítnutí. Jak vidím, v materiálu jste neuvedla žádné zdůvodnění, jen prostou námitku. S tím těžko něčeho docílíte.“
„Neměla jsem tehdy připravenou obhajobu.“
„A teď máte?“
„Samozřejmě.“ Sylva nalistovala Černého poznámky a chystala se je přečíst.
„To nemusíte, dejte mi to,“ požádala ji soudkyně. Přečetla si papír a shrnula: „Tvrdíte tedy, že MI vám nemůže účtovat svou akci, protože se při ní zachovalo nezákonně. Můžete to nějak doložit?“
„Mám tady k tomu tohle.“ Sylva podala protokol o kárném řízení s Denisou.
Soudkyně přeletěla papír očima a pak se na ni zkoumavě podívala: „To je ale dokument v režimu utajení! Jak jste ho získala?“
„Doktor Černý, jestli ho znáte, mi připravil podklady.“
Soudkyně přikývla. „Tím se to ovšem trochu komplikuje. Dovolíte na okamžik? Tedy – vyhlašuji dvouminutovou přestávku.“ A znovu odběhla do zadní místnosti.
Sylvě přejel mráz po zádech. Tahle soudkyně zatím sice působila dojmem, že soudí spíš od oka než podle práva, ale v případě, do kterého je zapletené MI, bude určitě opatrnější.
Soudkyně se po dvou minutách vrátila zpět. „Spojila jsem se s patřičným oddělením na MI a ověřila jsem si pravost vámi předloženého důkazu. Ovšem,“ zvýšila soudkyně nepatrně hlas, „budu nucena jej neuznat, pokud ho nepodpoříte ještě nějak jinak.“
Sylva měla před sebou kopii prohlášení od Černého: „Ale – doktor Černý tvrdí, že dokument získal zákonným způsobem...“
„...i když neuvádí jak.“ navázala soudkyně. „Tohle opravdu nemůžu uznat. Máte ještě něco dalšího?“
Sylvě stékal po zádech čůrek potu, cítila, jak jí sjíždí až k sedacím partiím a vpíjí se do kalhotek. Nevěděla, co říct, zoufale listovala v papírech, které jí Černý naložil, ale nic nenacházela. Už už se chystala přiznat nahlas porážku, když jí Rašková zezadu podala lísteček se dvěma chvatně naškrábanými větami. Sylva si jej rychle přečetla – a pak hlasitě zreprodukovala.
„Navrhuji,“ řekla chvějícím se hlasem, „předvolat doktora Černého k podání vysvětlení, jak se k tomu papíru dostal.“
Soudkyně byla viditelně zaskočena: „Ale jsou vám jasné důsledky? Vy chcete soudně předvolat právníka, který připravoval materiály pro vaší obhajobu?“
„Ano, to chci. Navrhuji.“ četla z papírku druhou větu, „odročit řízení, dokud nebude doktor Černý k dispozici.“
Soudkyně se na ni zkoumavě zahleděla. Pak chvíli konzultovala terminál. Nakonec se podívala do papírů, které měla před sebou, zamyšleně je urovnala, a znovu se podívala na Sylvu a Karolínu.
„Uznávám váš důkaz,“ řekla potom hluše. „Trváte i nadále na svém požadavku předvolat doktora Černého?“
Kdyby Sylva neseděla, musela by tak učinit. „V tom případě samozřejmě ne,“ vydechla s ulehčením.
Pak něco v ní, snad povědomí, o kterém už ví, ale na které si bude muset dávat pozor, donutilo její hlasivky pronést následující větu tak věcně, že už se málem přestala považovat za člověka: „Děkuji soudu za projevenou dobrou vůli přijmout naše argumenty.“
O čtvrt hodiny později vycházely s Raškovou ze soudní budovy. Příkazy k úhradě se scvrkly takřka na desetinu hrozící částky, přijatelných třicet standardů – soudkyně si i za druhý případ naúčtovala nějaké ty drobné. Karolína jménem Společnosti požádala o deset standardů za řešení celého případu – to ale Sylva vzala jako přijatelné.
Jedna věc jí ale nebyla jasná.
„Jak to, že ta soudkyně tak rychle obrátila, když jsme navrhli předvolat doktora Černého?“ zeptala se tajemnice. „Já moc nevěřím tomu, že by Černý ten důkaz získal nějak čistě. Mohl by mít docela potíže...“
Karolína se snad vůbec poprvé široce usmála: „Doktoru Černému by žádné potíže nevznikly. Na tom prvním případu jsme si ověřily, že pro tuhle soudkyni má pohyblivá složka odměňování vysokou prioritu. A víte, co se při rozhodování soudců odměňuje nejvíc?“
„Spravedlnost?“ nadhodila Sylva.
„Kdepak. Efektivita. Systém odměňování je nastavený tak, aby soudci rozhodovali co nejrychleji. Dostávají plat podle počtu rozhodnutých případů. Za stání, která neskončí vynesením rozsudku, se jim škrtají odměny. Takže když jsme si požadavkem na předvolání nepřítomného svědka vynucovali odročení, rozhodla se případ vyřešit jediným způsobem, který by jí to nehodil zpátky na stůl.“
„Takže mě osvobodila proto, že by přišla o odměny za rychlou práci soudu?“
„Přesně tak. Mimochodem, jak jste na tom s vaší konsolidací? V rámci služeb Společnosti vám ji můžu udělat za normální cenu. Přijímáte?“
Sylva uznala, že jediná logická odpověď na tuto otázku je 'Ano'.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
