V pátek ráno, v určenou hodinu, otevřela Sylva dveře do místnosti A215. Dveře vedly do úzké chodby s turniketem a desítkou dalších vchodů. Dveře od sebe oddělovaly jen úzké zárubně s ovládáním elektronických zámků. Celá stěna tak působila dojmem poněkud monstrózní úschovny zavazadel. Tady si soud prostě uloží lidi, a vyndá si je až když je potřebuje. A když je nepotřebuje, nechá je tam shnít.
Při té představě se Sylva otřásla. Vložila občanku do čtečky turniketu. Mechanismus ji propustil a současně otevřel dveře číslo osm. Sylva do nich vstoupila a dveře se za ní takřka okamžitě s tichým bouchnutím zaklaply.
Nacházela se v místnůstce rozměry a výbavou podobné převlékárně v supermarketu. Navíc tu byl informační panel, na kterém poblikávaly hodiny, židle a malý stolek se sklenicí vody. Možný dojem útulnosti ovšem dokonale likvidovaly levným kobercem potažené protihlukové stěny a stejně upravené masivní dveře, přiléhající těsně k futrům i prahu.
Displej ukázal čtvrt na deset a současně informoval, že aktuálně probíhá první z případů, ke kterému byla předvolána – vyhýbání se ekonomickému začlenění.
Sylva zalitovala, že si dovnitř nevzala alespoň nějaké reklamní letáky, už bylo ale pozdě. Zůstala zde sama se svými myšlenkami.
Za dvacet minut přeblikl informační panel na další případ. Sylvě zatrnulo: Byla to dost krátká doba na vyřešení závažného obvinění, což mohlo znamenat buď, že Černý dokázal argumenty obžaloby dokonale rozmetat, nebo naopak souboj vzdal. Sylva se přikláněla ke druhému názoru. Současně ji tak nějak potěšilo, že ji k tomuto líčení nepotřebovali. Její předchozí touha být u toho vzala během dvaceti tichých minut za své.
I druhý případ – vyhýbání se státnímu rekvalifikačnímu programu – byl vyřešený během necelé půlhodinky, aniž byla Sylva zapotřebí. Tady věřila, že argumenty jsou jasné: Anna měla nárok rekvalifikaci v MUS opustit.
Ale už jí to přišlo otravné: K čemu ji tady vlastně chtějí? Měla odpolední, ve dvě musí nastoupit a tady ji nechávají jenom sedět v kabince? To není fér.
Hodiny se doplazily k jedenácté. Další na řadě bylo napadení imunizovaného činitele.
Třetí případ trval o maličko déle, ale také nezabral víc, než půl hodiny. Bylo po půl dvanácté a na displeji se rozsvítil nápis „pauza na oběd“. Dveře se samy otevřely. Sylva neváhala ani vteřinu a opustila izolovanou místnost. Chodba, která byla předtím tak liduprázdná, se teď zaplnila lidmi opouštějícími sousední komůrky. Sylva zprvu nikoho nepoznávaala, náhle ale zahlédla záda tlustého Markuse.
Přidala do kroku, aby ho pozdravila. „Seš tu taky jako svědek?“ zeptala se.
Markus sebou trhl, ale pak se jeho rysy uvolnily: „Co jiného. Nechali mě sedět v té zatracené kukani celé dopoledne.“
„Mě taky,“ přitakala Sylva. „Nevíš, jak to dopadlo?“
„Právě to jdu zjistit. Pojď, najdeme někoho, kdo s náma smí mluvit.“
Na chodbě před soudními síněmi postával Bertram. Vypověděl jim, že jeho dovnitř pustili, protože v těch případech není předvolán. „Ale teď mě posílají do ledárny,“ postěžoval si.
„Jako kdyby my jsme tam nebyli už od rána,“ zabrblal Markus.
„A co Anna?“ zeptala se Sylva netrpělivě.
„Naše bezová Růženka může dál klidně spát,“ usmál se Bertram; „tedy alespoň do dalšího jednání. Ty tři případy rozmetal náš šikovný právník na kusy dřív, než se do Anny stačili pořádně obout.“
„Proto nás asi nepotřebovali,“ poznamenal Markus, ale Sylva ho syknutím zarazila. „Jak to přesně bylo? Je úplně osvobozená?“ vyptávala se.
„No, snad to nepopletu,“ ušklíbl se Bertram.
„Nejprve Annu obvinili z toho, že se útěkem z otroctví krutého do otroctví méně krutého vyhnula otroctví všeobecnému, tedy začlenění do ekonomického procesu. Naštěstí ti těžaři, kteří Annu chtěli vytížit tím, že pro ně bude těžit, se u soudu vůbec neukázali. Našemu moudrému starci pak nedalo moc práce prokázat, že Anna měla nárok odjet za svým štěstím.“
„Ale – říkali mi, že jim něco podepsala,“ namítla Sylva.
„Jo, to jo,“ ušklíbl se Bertram vesele. „Černý tvrdil, že jediné lejstro, které Anna těm hnědouhelným dobrodincům podškrábla, bylo lehce zmanipulované. Asi tím, že jí předtím nedali dva dny najíst. No a když si soud brnknul do Mostu, co jako oni na to, tak se asi dozvěděl, že jim je to v zásadě putna.“
„Zřejmě uznali, že teď by Annu rekvalifikovali dost těžko -“ začal Markus vesele, ale jeho úsměv ztuhl, když viděl Sylvin pohled, propalující mu obličej až za uši. Zčervenal a zmlkl.
Sylva se otočila na Bertrama: „Takže ji osvobodili?“
„Přesně tak.“
„A dál? Vyhýbání se rekvalifikaci?“
„To bylo holé papírování, vlastně se to vyřešilo už v tom prvním případě. Nejdýl trvalo,“ usmál se pak Bertram, „když se Černý a soudkyně hádali o přiměřenou výši nákladů na tohle řízení. Ale dopadlo to smírem, nakonec naúčtovali eráru i čas, který strávili tou hádkou.“
„A ten třetí případ?“ Sylva zvědavostí přímo hořela.
„Napadení imunizovaného činitele,“ napověděl Markus.
Bertram se zamračil. „No, to byla trochu silnější káva. Černý musel být hodně zlej, předvedl tam trochu divadýlka a nakonec si to musel rozdat s tou krasavicí ze zpravodajství, co to v MI celý zpunktovala.“
„Rozdat?“ Sylva si představila Černého, jak s Denisou Hadamczik boxuje na šest kol a Hechtner jim to soudcuje.
„Donutil ji přiznat, že tu honičku podělala. Chudák moderátorka se mu tam málem rozbrečela.“
Sylvě už padal kámen ze srdce, když za sebou zaslechla známý hlas, který v tuto chvíli i přes profesionální hladkost přetékal zuřivostí: „Tak pošahanej šášula tu vykládá podsviňce a tlustýmu rádobypsychologovi, jak tajná dostala kapky od obhájce podivínů, co?“
Všichni tři se po Denise ohlédli.
„Patřilo vám to,“ řekla Sylva ledově. Dala si záležet na tom, aby její hlas byl extraktem nenávisti.
Bertram se také nadechoval, ale Denisa ho předběhla: „Ale nebojte se holoubkové, tohle nebyl konec. Rozhodující líčení začne po obědě a to si pište, že na něj dlouho nezapomenete. Hodně dlouho,“ dodala Denisa posměšně a obrátila se do chodby vedoucí k východu.
„Jen abys na něj nezapomněla ty!“ křikla za ní Sylva, ale cítila, že její hrozba zní proti Denisiným slovům směšně.
„Neboj se, jenom zuří,“ uklidňoval ji Bertram.
„Já se nebojím,“ odpověděla Sylva, ale věděla, že neříká pravdu. Mraky zoufalství, před chvílí už téměř rozehnané, byly teď zpět a temnější než předtím.
~~~
Na polední pauzu je vyhnali do dolní haly. Sešli tedy do bufetu, kde se pokusili najít občerstvení, které by je neodsoudilo k nějaké nepříjemnosti.
Sylva se zadívala Bertrama. Bývalý principál chroustal bagetu a mračil se jak sedm čertů. Zdálo se, že i on tentokrát bere Denisinu hrozbu vážně. Markus se tvářil zamyšleně – že by se pokoušel uhodnout, jak soud s Annou dopadne?
Sylvin odhad byl hodně temný. „My to ani neuvidíme, protože budeme zase zavřený v těch polstrovaných kadibudkách. Pak nám jenom řeknou, že Černý Annu neobhájil, a bude to,“ zahuhlala zdrceně.
Bertram se na ni chápavě podíval a pak ji uchopil za paži. „To bude dobrý,“ snažil se ji uklidnit. „Víš co, řeknu ti vtip.“
Sylva slabě přikývla.
„Teda, on to není moc dobrý vtip,“ dodal Bertram a bylo jasné, že z jeho projevu moc příležitostí k rozveselení nekouká. „Víš, proč arcibiskup Samsa, když je ve zprávách, vždycky říká, že podivíni přijdou do pekla?“
Sylva pokrčila rameny.
„Nic na to neříkej, ten vtip je stašně blbej,“ podotkl Markus. „Snad abychom raději zalezli do těch lednic.“
Zvedli se a procházeli vstupní halou.
„Nemůžou nás pustit alespoň na vynesení rozsudku?“ zeptala se Sylva.
„Těžko říct,“ pokrčil rameny Markus. „Asi bysme si museli zažádat...“
„A co tohle?“ ukázala Sylva k automatu, který stál poblíž vchodu do haly. Stálo na něm „Vstupenky na přelíčení“.
„Nemůžeš si kupovat lístky na představení, ve kterym hraješ,“ zpražil ji Bertram. „Ráno jsem to zkoušel,“ dodal už smířlivěji.
Sylva znovu osaměla v uzavřené místnosti. Obavy, strach a zoufalství se v ní mísily. Musela se něčím zabavit.
Koukla do letáků aktuální nabídky supermarketů, které nabrala v bufetu. Stupidita známých reklam nakonec rozptýlila její pozornost.
Vzpomněla si, že independaristka Julie jednou na skupině četla povídku, ve které lidi dostávali koňské dávky halucinogenů, aby si mysleli, že se mají skvěle. Mysleli si, že jezdí auty a obědvají v luxusních restauracích, zatímco běhali pěšky a žrali výživnou kaši.
Julie k tomu pak řekla, že dneska běžně prodávané věci nemají daleko k těm napodobeninám z povídky, s tím rozdílem, že dneska k představě solidnosti daných produktů nepotřebujeme žádné halucinogeny. Nám stačí uvěřit reklamě a podvědomé touze, aby ten šunt splnil alespoň to, k čemu má soužit.
I ti nejchudší si raději koupí menu s dvacetiprocentním příplatkem – složením stejné jako to za stravenku – jen aby se necítili jako socky.
Sylva se, jako dlouholetý konzument stodvacetiprocentních menu, cítila touhle Juliinou větou uražena – ovšem jen do doby, než Julie na poslední skupině usmažila tu omeletu z pravých vajec. Teď byla Sylvina důvěra v kvalitu diskontních výrobků na bodě mrazu.
Je už tedy náhražka všechno? A proč na to myslí právě teď? Má přece myslet na Annu, a přitom mrhá svou energií na téma tak odtažité. Zastyděla se – ale pomoct si nemohla.
Snad – když to spojí dohromady?
Brouk, kterého má právě v hlavě, říká: Je aspoň něco v těch letácích to, za co se označuje? A ten, který by se měl ozývat, je jasný: Osvobodí Annu, nebo odsoudí?
Zahraje si hru na pravdu.
Jestli v té nabídce najde jednu položku, o které si může být jistá, že to není napodobenina sebe samé nebo klam, tak soud Annu osvobodí.
Tenhle nápad ji uspokojil víc, než kdyby si v paměti znovu probírala to, co předevčírem vypověděla, a na co se jí možná ještě za chvíli zeptají. Horečnými pohyby srovnala letáky na úhlednou hromádku a začala je systematicky procházet.
Na první pohled bylo všechno pravé. Leták nabízel slevu na párky obsahující zaručeně i biologicky vypěstované maso, pravá GD fat-free jablka či sýr s obsahem mléka.
Sylva se zamyslela: Neměl by být ten párek z biologicky vypěstovaných produktů celý? - nebo aspoň skoro celý? Tak tohle může asi škrtnout. U sýra totéž, a co ta jablka? Fat free? Ovoce přece tuky neobsahuje. A co znamená to GD...
Pak si vzpomněla na pořad v televizi. GD znamená „genetic desgn“. geneticky navržené. Hmm, to asi nebude to, co hledá.
U potravin neuspěla. Vzala do ruky další leták. Židle s opěradlem? No to snad dá rozum, že židle bude mít opěradlo. Nabízel „dokonale autentické“ zážitky ve virtuální realitě. Plakát nabízel od originálu nerozeznatelné duplikáty číslovaných komiksových litografií z přelomu století. Každý atom na svém místě, tvrdil slogan. Náhrady končetin. Hydroponicky pěstované hrušky, samozřejmě bez tuku. Kopie rychlovarné konvice z druhé poloviny dvacátého století.
Nic z těch letáků původní nebylo.
Takže svou malou hru prohrála. Pokud ji myslela vážně, tak Anniny šance poklesly. Sylva se vztekle kousla do rtů. Znovu se jí vrátila myšlenka, že v tom Černý Annu nechá, aby zachránil Společnost. Teď byla doprovázena dodatkem: A třeba na to má právo. Zaskřípala zuby a protože neměla co jiného dělat, pustila se znovu do letáků.
Jakmile vyjde následující kapitola, najdete ji pod odkazem "novější příspěvek" níže.
