Předchozí kapitola
Ráno dorazil Bertram s nákladním kolem a pomohl jí s bagáží. Sylva mu vypověděla své poslední setkání s Annou. Jindy hovorný divadelník jen přikyvoval a mlčel.
Za sto padesát kilo meziměstského carga si dráhy na pokladně řekly o nehoráznou částku tří standardů, Sylva jí ale zaplatila bez mrknutí oka nebo ukápnutí slzy. Na takové hlouposti už jí žádné nezbývaly.
Na nádraží se ukázala Julie, která Sylvě dala další doporučující dopis a popřála hodně zdaru. Bertram pomohl nádražákům naložit zavazadla do hytláku. Sylvu, která si šla sednout k nim, do vysokých dveří pohodlně vysadil. Do odjezdu vlaku zbývalo pár minut.
„To, cos mi vykládala o Anně...“ začal najednou Bertram.
„Nic neříkej,“ zadržovala ho Sylva.
„Ne, mám k tomu jen jednu poznámku. Hrával jsem taky, hodně a dlouho, v dobách, kdy byly helmy v hernách jenom přes hlavu. Hrával jsem virtuální světy s živými lidmi i počítačovými postavami chytřejšími než nejzkušenější lidský soupeř. Spolupracoval jsem s nimi i bojoval. Byly to určitě tisíce hodin.
A z toho celého jsem si přinesl jednu zkušenost. Kvůli němu jsem před patnácti lety přestal hrát, a teď ti ho řeknu.
Bertram se podíval Sylvě do očí. „Ve virtuálu si dělej, co chceš, ale pamatuj si: I když jsou virtuální prožitky simulované, city a emoce, které tam prožíváme, jsou stejně opravdové jako v reálu a proto k nim musíme přistupovat stejně.“
Bez dalších slov se obejmuli. „Budete mi chybět – všichni,“ šeptala Sylva.
„Však někdy přijedeš,“ odpověděl Bertram.
Staniční rozhlas ohlásil minutu do odjezdu. „Taky pro tebe něco mám,“ začal se najednou mohutný divadelník šacovat. Až ve třetí kapse našel malou knížku: „Tumáš. Pro zpříjemnění cesty. Otevři to, až pojedeš.“ Dveře se zavřely, vlak se rozjel.
Sylva vykoukla z malého okénka.
Bertram mával a něco volal. Teprve, když to zopakoval podruhé, Sylva mu porozuměla.
„Jestli tam potkáš nějakou Pavlu Procházkovou v mym věku se šklebanem, tak ji ode mě pozdravuj!“
~~~
Rychlík se hnal tichou vánoční krajinou. Padal první sníh, jako by chtěl v reálu potvrdit to, co včera Sylvě naordinovala virtuální realita.
Bertramova slova o skutečnosti emocí ve virtuální realitě se jí stále honila hlavou. I když si poslední tři měsíce povídala jen s programem, bylo to doopravdy. Pro ni i pro Annu. Anna si sama sebe v simulaci uvědomovala. A když přišla na to, že není tím, kým má být – jen zopakovala, co už jednou udělala.
Dvakrát.
Dvakrát Sylvě připomněla, že tam, kde ona končí, je pro Sylvu nový začátek.
Dobrá, Sylva to vezme na vědomí.
Vzala do ruky knížečku od Bertrama. Samizdat, nesignovaný, nedatovaný, podle ošoupaných desek a žlutého papíru ale velmi starý a pravidelně čtený. Knížka se jí sama otevřela na stránce založené kouskem kartonu. Sylva nemusela dlouho uvažovat, proč ji Bertram založil a vyznačil právě tuhle větu:
Zlo není v jednotlivci. Je v tom, co jsou si lidé schopní udělat, aby se se každý z těch jednotlivců měl lépe.
Už to věděla. V jednotlivcích je nejvýš sobectví – a neomezený potenciál. Hranice toho, co lidé konkrétně dělají, jsou dané něčím jiným: společností a možnostmi, které jim dává systém.
Jestli se jednou vrátí do Prahy, bude si jistá: musí pohnout systémem, který ji označil za nepřítele. Nevěděla přesně jak, to nebylo důležité.
Ale věděla, že je-li Sylva jednou nepřítelem systému, bude jenom férové, když se systém stane nepřítelem Sylvy. Jednou provždy.
Konec 3. části
Jakmile vyjde epilog, najdete jej pod odkazem "novější příspěvek" níže.
