Klinika Hyacinta (1/3)

Povídka byla napsána v roce 2009. Vratislav Filler zde vystupuje ve dvojroli autora povídky i vypravěče, který vám bude svými osobními stesky na několika místech ničit váš čtenářský zážitek.

Úvod, který můžete přeskočit

Žijeme v malé zemi malém kontinentu. V zemi, kolem které se sice pořád něco točí, ale která, ležíce v těžišti, nemá dost dlouhou páku k ovlivnění této rotace. Jsme zkrátka uprostřed a pokud se vidíme malí, má to dobrý důvod, neboť ti zvenku, kteří stanovují váhu nově vznikajících příběhů, nás nevidí prakticky vůbec¹.

A tak, jako jsou omezené naše možnosti mít na světovém divadle významnou roli, jsou omezené možnosti napsat klasický horror odehrávající se v českém prostředí. 

No, zamyslete se sami: Vybrala by si invaze mimozemšťanů jako základnu pro dobytí světa farmu uprostřed nedozírných lánů Kansasu, kde se tak dobře kreslí třímílové kruhy do obilí, nebo by pro svůj podnik upřednostnila krachující zemědělské družstvo kdesi na Hané? Nedají strašliví upíři raději přednost klidu transylvánských zámků před našimi zříceninkami, s oblibou navštěvovanými houfy vandalů? A který z šílených profesorů by byl spokojen na armádou za posledních padesát let zdevastovaném hradě, jehož sklepení teď nějaký protřelý podnikatel zaváží odpadem z Německa? Ne, naše země, ležící na pomezí mezi Ruretánií a Vystěhovaleckou Otčinou, v myslích světové audience figurující jako bezvýznamný přívěšek bývalého Komoušistánu, nemá v tomto směru co nabídnout². Ostatně, my sami jsme už všechny vampýry, bludičky, draky a mimozemšťany ze svého prostoru a myslí důkladně vymístili podobně, jako jsme se před šedesáti lety zbavili Němců, před patnácti lety Slováků a jak se nyní zbavujeme cikánů a jiných nepřizpůsobivých, a jak se v průběhu následujících let zbavíme komunistů, environmentalistů, cyklistů, pesimistů a vůbec všech -istů, kteří by chtěli zdejší krásnou domácí průměrnost jakkoliv rozvracet.

A proto se potenciální vypravěč takového děsivého příběhu musí nejprve ptát: Jak může za takových podmínek pracovat se zdrojem zděšení, který už dávno neexistuje? Nepřesunuly se všechny dříve dospělé strachy do sféry dětských příběhů a nyní tak moderních urban legend? Děsí dnes ještě zhýčkaného diváka monstrózních digitálních podívaných staré domy a noční hřbitovy, podané s vypravěčskou kvalitou srovnatelnou s režijním uměním Eda Wooda?

Jako sebevědomý autor věřím, že způsob se nakonec najde. Ovšem samotná konstrukce základů příběhu není kvůli tomu vůbec snadná. Vytvoření žánrového díla v českých podmínkách naráží na tří zásadní překážky, které nesou nsledující jména: Hrozba, hrdinové a záporák. Vezměme je hezky popořadě.

Hrozby bývají buď směšné, nebo na našem území skončí dost trapně. Pokud se invaze mimozemšťanů nenachladí a nezajde na chřipku, sotva vyleze z lodi, pak je první český Honza o tu loď ohraje v kartách, nebo je eliminuje sprejem proti pocení nohou. Zámotky, které by si chtěly pochutnat na našich mozcích, zakrátko zjistí, že lidé vystavení po desetiletí nutnosti předstírat cokoliv, nemají obsah mozkovny ani z poloviny tak chutný, jako hrdé palice republikánských farmářů z USA. Vampýrům je naše krev mdlá, geneticky modifikované potraviny bez potíží strávíme stejně dobře jako televizní žvásty, a ještě si dáme nášup. Šílené vynálezy v podmínkách finančně podvázaného výzkumu vzniknou jen těžko. O záchranu celého světa se u nás nehrává, to spíš jen o nějaké ty „malé domů“.

Zásadní problém s hrdiny je ten, že mají být věrohodnými příslušníky národa, který oslavuje vlastní průměrnost a úspěch trestá už předem tím, že ho prostě neumožní. Pokud se dnes někdo chová jako hrdina, je podezřelý i těm, v jejichž zájmu své činy míní vykonávat. Objevil-li by se na ulicích Prahy Superman, veřejné mínění by ho označilo za podezřelého aktivistu, mediálně pomazalo dehtem, vyválelo v peří výsměchu a nakonec vyhnalo z města³. Proto i hrdinové zdejších příběhů musejí být pokud možno nenápadní... jenže s nenápadnými hrdiny velkou show neuděláte.

A když už máme hrdinu dostatečně průměrného na to, aby ho čtenář vystál, jaké mu má vypravěč přidělit povolání? Kdo uvěří na investigativní žurnalistku, která se bude článku věnovat více než hodinu a po hrdinském pátrání odhalí pravdu i přes odpor nadřízených? Nebo vám přijde věrohodný svéhlavý policajt, který... odhalí pravdu i přes odpor nadřízených. Nebo vůbec kdokoliv, kdo udělá něco přes odpor nadřízených?

A to nemluvím o problému se zápornými postavami. Co vlastně může chtít takový velký, český doktor Zlo? Tady, kde můžete obrat půl národa o prachy a pak se všem smát z ostrova pro uprchlé milionáře s jistotou, že se neobjeví žádný František Bond, který by se odhodlal vykonat na vás spravedlnost? Tady, kde není třeba banky vylupovat, protože je daleko jednodušší libovolný podnik vytunelovat? Kdepak. I hlavní záporák, pokud se rozhodne realizovat plán zahrnující osamocený zámek, pořádnou bouři, geneticky vytvořená monstra nebo hrbatého sluhu s křivým pohledem, musí být apriori mdlého rozumu.

A tak tomu zřejmě bude i v příběhu, který vám zde nyní předestírám. Však uvidíte.

Začněme jednoho krásného jarního dopoledne, kdy se v kavárně setkají dvě výjimečné mladé ženy. Obě mají tu vlastnost, která dokáže pětadevadesát procent mužů rozpálit doběla: rády se zajímají o věci, do kterých by jim nemělo nic být...

Poznámky

1 http://tvtropes.org/pmwiki/pmwiki.php/Main/HollywoodAtlas

2 Tedy kromě piva. Ale jenom z piva se horror neuvaří ^2a .

^2a Na druhou stranu, uvařit horror místo piva někteří naši sládkové, poté, co objevili pojem europiva, docela dobře svedou.
3 Objevil-li by se v ulicích Prahy superhdina poněkud temnějšího založení (například Volverine), nejsem si jistý, zda by to Praha přežila.

1 Kavárenští povaleči

„Děláš to víc proto, že těm věcem věříš, nebo abys ukázala v televizi další módní kreaci?“

„Přece mě znáš.“

Takto se bavily dvě mladé ženy, sedící u miniaturního stolku vyhlášené pražské kavárny. Výhled na lipové stromořadí v plném květu poněkud kalilo aprílové počasí, zasypávající v tuto chvíli Prahu nečekanou sněhovou přeháňkou. Na obou ženách nebylo na první pohled nic zvláštního, pokud tedy společnost dvou elegantních a zjevně úspěšných dam nepovažujeme v kavárně v tak brzkou dopolední hodinu za něco nepředpokládaného.

Ta, která právě se smíchem odehnala poněkud štiplavou narážku své přítelkyně, působila z oné dvojice sebejistěji. Pro oko mužské polovice osazenstva kavárny byla také jistě výrazně atraktivnější, patrně díky šarmantní kombinaci zlatých kadeří, jemných očních stínů a v této fázi jara drze krátkých oranžových koktejlek s rozparkem přesně té pravé délky. Šaty by bylo možné považovat za vyzývavé, nebýt právě oné sebejistoty, stojící pevně jako zeď mezi dívkou a jakoukoliv dotěrností, včetně příliš zkoumavých pohledů.

A to bylo nejspíš dobře, protože zkoumavý pohled by spatřil, že oranžová látka koktejlek je příliš pomačkaná na to, aby tyto šaty ještě ráno visely v dívčině šatníku. Znalec by mohl již na pohled určit, že šaty jsou nošeny již od včerejšího dne a to nejen na večerní party, kde by vzbudily zasloužený obdiv. Další zkoumání by pak odhalilo řadu zaschlých skvrn, naznačujících, že nositelka šatů v nich patrně strávila nějakou dosti nepříjemnou noc. Konečně, pokud by byl potenciální dotěra natolik vlezlý, že by dejme tomu přivoněl k lemu sukně, odnesl by si nejspíš (kromě řádného kopance) také velmi překvapující dojem, že dívka zmíněnou nepříjemnou noc strávila buď v kravíně, nebo v silničním příkopu. Takového zkoumání se ovšem nikdo z nepočetného osazenstva kavárny nedopustil, takže dívčiny šaty i její pověst byly zcela v bezpečí.

Její společnice, oděná v daleko méně nápadném (ale zato perfektně vyžehleném) kostýmku, si pomalu míchala kávu tmavou stejně jako její vlasy. Hleděla zamyšleně na ulici, kterou právě rozzářilo slunce pronikající na zem protrhanými mraky. „No, já jenom,“ začala, jako když másla ukrajuje, „že včera ve zprávách sice třikrát řekli, že slečna Dana Merhartová z nevládky ,Zelený Svět‘ nosí kabelku od Louise Vuittona (mimochodem, kdes jí nechala?), ale nikdo z diváků neměl šanci dozvědět, proč ses k tomu bagru vlastně přivazovala. A tentokrát,“ zvýšila černovláska hlas, „za to nemohli ti televizní babralové.“

Dana pokrčila rameny. „Mělo to smysl. Kdybych se tam s tím předběžným opatřením soudu nepřipoutala, tak se na něj vykašlou, začnou a nadělají tam nevratné škody. Televize tam byla nutná.“

„Takže ses oblíkla tak, aby zaručeně přijeli.“

Dana si zamyšleně promnula mírně zablácený lem. „Přesně tak. Na její přivolání takovýhle šaty vždycky zaberou.“ Odkašlala si. „Akorát, že je na to ještě pořád zima.“

„No, buď ráda, že se do toho nepustili v únoru. Dano, já oceňuju tvoje mediální strategie, tentokrát jsi to ale přehnala. Co že ses potom nechala zabásnout?“

„Chtěla jsem tam hlídat až do rána a usnula jsem.“ Dana pokrčila rameny. „Ale propustili mě, ne?“

„Jo, na mojí kauci. A stejně jsi mi neodpověděla. Jsem si jistá, že máš nějakou dohodu na product placement ve zpravodajství, jinak by ta vaše organizace nebyla finančně tak za vodou.“

„Soňo, víš, že ti k tomu nemám co říct od doby, co děláš pro tu módní rubriku. Tohle jsou profesní věci, nic soukromého. Obrať se na naší tiskovou mluvčí.“

„Ani jako kamarádce mi nic neřekneš?“

„Ani jako kamarádce.“

Soňa se zamračila jen nakrátko, pak mávla rukou. „No, nevadí, stejně jsem za tebou přišla kvůli něčemu jinýmu.“ Znovu se zadívala z okna. „A hele, jde ti sem Jeník.“

Dana obrátila oči v sloup: „To zase bude ostuda.“

Dveře sálu se rozevřely a dovnitř vstoupil vysoký třicátník, oblečený ovšem pro kavárnu velmi nevhodně v zamazaných džínách a potrhaném tričku. Zůstal stát ve dveřích a bezradně se rozhlížel, čímž na sebe připoutal všeobecnou pozornost. Pomačkaná igelitová taška se mu houpala u boku a kavárnou se z ní začal šířit nakyslý zápach Hlavního nádraží. Ve druhé ruce držel plochý předmět zabalený do hnědého papíru a nepůsobící vůbec důvěryhodným dojmem.

Jeden z číšníků k němu okamžitě vystartoval se zjevným úmyslem vyhodit tu smažku, Dana ale už stačila zamávat. Jeník se číšníkovi elegantním obloukem vyhnul, aby přistál na volné židličce u jejich stolu.

Letmo Danu políbil a podal jí balíček. „Přinesl jsem ti kabelku.“

Dana se zarděla. „Díky moc! Už jsem se bála, že jí někdo štípnul.“

Soňa přejela Jena odměřeným pohledem: „Koukám, že dneska oba rovnou ze šichty.“

Jen se kysele ušklíbl: „Zdrželi mě na nádraží, byla tam nepříjemnost. Objevil se tam další postiženej bezďák-“

„-to je snad normální?“ podotkla Soňa.

Jen se zamračil: „Normální to teda není. Normální bezdomovci se na nádraží stahujou začátkem zimy, chovaj se opatrně a maximálně tiše smrděj.“

„Skoro jako ta tvoje taška,“ dloubla do něj zase Soňa. „Číšník tě za chvíli vyhodí.“

„To jsou jeho věci na expertizu původu, já už to ani necítím,“ vysvětloval Jen. Dočkal se ale oboustranného mlčení. „Dobře, zkrátím to,“ pokračoval. „A začnu tím, že to byl už třetí případ tohle jaro, všechno na jedno brdo.

Chlap pod čtyřicet, ani ne moc zanedbanej, mimo dům tak tejden, čtrnáct dnů. Ale totálně zmatenej. Nejdřív žebrá u pokladen o lístek a neví kam, když ho pak chytnou a zavolají mi, zjistím, že je docela mimo. Vůbec neví kde a odkud je, ani jak se jmenuje. Testy totožnosti neúspěšné, otisky, sítnice, DNA, nic. Jediná jistota je, že mluví česky. Se slabým přízvukem, ale těžko říct jakým. Rozhodně ne východním.“

„Feťák,“ doplnila si Soňa.

„Ale kdepak, pokaždý čistej.“

„Utíkají z nějakého ústavu?“ zeptala se Dana.

„Z ústavu, hospice, eldéenky, co já vím. Voláme po celý republice, jestli jim někdo nechybí. Ale ani ťuk, letos se nějak nezdrhá. Takže máme pokaždý strašný problém, kam ho umístit. Samozřejmě, že takovéhle existence, co si jen tak mýrnix-týrnix spadnou z nebe, nikdo nechce.“

„Ale město přece…“ začala Dana, Jen jí ale docela hrubě přerušil: „Město je tak akorát nechá shnít na tom zavšivenym nádru.“

Přistoupil k nim vrchní: „Budete si přát?“ Celý jeho postoj vyjadřoval, že jako vrchní má jediné přání.

Jen jej vyplnil: „Ne, děkuji, už půjdu,“ uklonil se úslužně, popadl igelitku a spěšně odcházel. „Mějte se,“ mávl na obě dívky.

Vrchní se ohlédl po děvčatech: „Neobtěžoval vás ten pobuda nějak?“ otázal se starostlivě.

Dana se shovívavě usmála: „Ale vůbec ne. Někteří lidé jsou docela normální až na to, že se prostě nedokážou chovat na veřejnosti.“

Vrchní pokrčil rameny a odnesl prázdné sklenice.

„Tvůj přítel je stejně ten nepraštěnější policajt, jakýho znám,“ dloubla Soňa do Dany loktem.

„To víš. Taky je asi jediný, který dřív dělal streetworkera.“ Dana se zasnila. „Kdyby byl jako většina ostatních, tak s ním rozhodně nechodím. Ale nechme ho být. Neříkala jsi, že po mě něco chceš?“

„Jasně, kvůli tomu jsem tě vlastně včera večer hledala.“ Soňa sáhla do kabelky a zapnula miniaturní notebook. „Vím, že máš přehled v oblasti genetických manipulací…“

„Na rostlinách a na zvířatech se to běžně dělá, přece víš, že naše organizace to chce zarazit,“ přitakala Dana.

„Právě. Potřebovala bych vědět, jestli je možné lékařsky upravit člověka tak, aby se změnila jeho povaha.“

Dana pokrčila rameny. „Nevím. Možné je ledacos - teda teoreticky.“

„A prakticky?“

„Jak, prakticky? Jako že dneska někdo někoho v nemocnici předělá z beránka na vlka nebo naopak?“

„Přesně tak. Dá se něco takového dokázat operativním zákrokem?“

„Myslíš jako si někdo nechá zvětšit prsa nebo odsát tuk, tak, že si nechá odstranit charakterové vady?“

„Přesně.“

Na okamžik se Daně kolem očí objevily vrásky. „To se mi vůbec nelíbí. Proč to chceš vědět?“

„Ukážu ti to.“ Sonin ukazovák začal tancovat po touchpadu. „Pamatuješ na Oříška?“

„Toho mamlase z kruhu?“

„Toho. Víš, co dělá teď?“ Dana na evidentní řečnickou otázku neodpověděla. „Tiskového tajemníka úřadu vlády.“

Dana se rozesmála. „Nojo, víš přece, že každej časem zakotví přesně v té funkci, na kterou už nestačí.“

Soně do smíchu nebylo. „Jenže on je tam dobrej. Byla jsem na jeho tiskovce a prokázal tam schopnosti, které dřív zaručeně neměl.“

„Jako-?“

„Jako třeba chytře manipulovat fakta. Předtím dovedl jen blbě lhát.“

„A cos vůbec dělala na tiskovce úřadu vlády? Já myslela, že píšeš pro módní rubriku v tom šíleném týdeníku.“

„Taky že jo. Nezapomínej, že outlook je dneska základ.“

„Cože?“

„Ech, promiň. Chtěla jsem říct, že dneska se už žádná celebrita - a tím myslím i přední politiky - neobejde bez profesionální kontroly svého vzhledu.“

„Takže koukáš premiérovi pod sako?“

„Spíš pod kůži; poslední trend je plastická chirurgie, samozřejmě nenápadná. Vem si to tak, že už pěkných pár let nemáš bez chirurgického zkrášlení šanci v modelingu ani castingu. A teď už ani umění nebo politice. Přece víš, kdo má na svědomí primátorův sladkej kukuč. Už i u nás jsou hvězdy, co si nechají udělat extra mikroplastiku k novým plesovým šatům.“

„A co s tím má dělat Oříšek a genetické manipulace?“

„K tomu se právě dostávám. Píšu článek o vztahu módy a plastické chirurgie.“ Ukázala Daně obrázek na monitoru. „Říká ti něco Hyacinth Wellness Clinic?“

Dana zavrtěla hlavou.

„Je to malá klinika kus za Prahou, dělají wellnes kosmetiku a jemnou plastickou chirurgii v jednom. Brand new skin, to je jejich slogan.“

„No a? Takových rádobyklinik je přece spousta.“

„Jenže Oříšek tam byl ještě jako nýmand, když dělal v Aktuálně lokálkáře pro Střední Čechy. A za tři neděle po té své operaci nastoupil na ÚV. Něco s ním museli udělat, třeba mu změnili genetický kód, nebo mu naordinovali nějaké sérum úspěchu, co já vím.“

„Sérum úspěchu?“ Dana se zakuckala smíchy. „Soňo, promiň, ale myslím, že jsi vedle.“

„Takže myslíš, že tam nic takového nedělají?“

Dana zakroutila hlavou. „Rozhodně si nemyslím, že by za tím byl nějaký lékařský zákrok nebo genetické inženýrství. Spíš bych si tipla na trošku inženýrství sociálního. Blbeček Oříšek si nechal vyhladit ksicht, nejspíš si zaplatil mastný kurzy mediální manipulace a oblbnul nějakého idiota, který ho vykopnul nahoru. Stejně brzo kvákne nějakou pitomost a skončí zase jako námezdnej lokálkář.“

Soňa sklapla notebook. „Takže nevěříš, že by s tím ta klinika měla co do činění...“

„Ne.“

„No, jak myslíš. Já po tom půjdu dál.“

2 Zapšklý profesor

Profesor Stanislav Skalský vycházel ze svého domu a spěchal k vozu, zaparkovanému včera po pozdějším příjezdu z práce o tři bloky dál, než by byl uvítal. Zvlášť, když ho oslovila ta novinářka. Představila se jako Soňa Ditrichová (nebo snad Kytlichová?) z nějakého týdeníku začínajícího na písmeno es. No jistě, tahle ženská ho sháněla už včera a neodradila jí ani předstíraná zahraniční cesta. Taky se do něj hned pustila. Že prý dělá rozsáhlý článek o historii plastické chirurgie a mikrokosmetiky a že on, profesor Skalský byl přece u zrodu tohoto oboru u nás. To nebyla tak docela pravda, ale Skalský byl dostatečně domýšlivý na to, aby jí tuto nepravdu bez mrknutí oka odkýval. Pak vykročil k autu v naději, že se rychlou chůzí dotěrné novinářky zbaví.

Bohužel se zmýlil. Během pětiminutové cesty směrem k vozu (zatraceně, kdy mi konečně postaví ty podzemní garáže?) musel čelit vodopádu otázek cílených především na začátek devadesátých let, kdy pracoval v již neexistujícím Ústavu klinické behavioristiky, u zaměstnavatele, na něhož měl stále ještě nostalgické vzpomínky.

Ano, ústav se rozpadl na počátku devadesátých let a každý, kdo v něm pracoval, se měl najednou co otáčet. Jistě, oni dělali mikrokosmetiku už tehdy, něco v rámci utajovaných projektů, proti kterým byly Fantomasovy masky ze starých komedií pouhým kramářských zbožím. Už tehdy v ústavu dokázali změnit člověka k nepoznání, ostatně, to bylo možné hned po válce, Nesvadba ve Ztracené tváři si nemusel moc vymýšlet už tehdy, snažil se Skalský tlachat co nejvíc, než dojde k tomu pitomému autu.

Kolegové? Jistěže má slečna pravdu v tom, že někteří z nich jsou velmi zdatní, ano, třeba doktorka Herbigová, tehdy ještě doktorka nebyla, všichni jí říkali Zvonečku podle jména, hyacint se někdy překládá jako modrý zvonek. A později možná i podle zvoníka od Matky boží, protože byla stejně praštěná. (To že říkám novinářce nahlas? Sakra!).

Ne, kosmetikou se začala zabývat až, když si před patnácti lety otevřela tu kliniku. (Skalskému bodla u srdce vzpomínka na marný pohovor u své bývalé podřízené, ale rychle se přes to přenesl. Raději polije Herbigovou trochou špíny.) Jistě, je teď skutečně úspěšná, také vám přijde zvláštní, že ona vede vlastní kliniku, zatímco její bývalý nadřízený si musí k hubenému důchodu přivydělávat přednášením na lékařské fakultě?

Cože? Že by dělala něco jiného, než kosmetiku a plastickou chirurgii? Ne, slečna se mýlí, ústav se nezabýval nějakými pokusy s drogami nebo ovlivňováním chování, to je třeba důrazně vyvrátit. A sérum úspěchu? Náš ústav byl seriózní výzkumný podnik, žádný lunapark!

Ale proč se ho ta novinářka ptá na tohle? (Samozřejmě, že tam tyhle věci zkoušeli, ale to je dodneška tajná záležitost, jak se k tomu ta holka mohla dostat?) Co že to říká? Lidé se změněnými povahami, po malé plastické operaci náhle úspěšní? (Že by Hyacinta nakonec dokončila ten svůj šílený projekt, kvůli kterému jí vyrazili hned při první reorganizaci? Krucipísek, to je zajímavé!) Prý genetické změny? (Herdek to je ale hloupost. Ale jako falešnou stopu mi to ta husa určitě sežere.) No, jistě, na tom by něco mohlo být. Doktorka Herbigová se o genetiku vždy velice zajímala. A věda je dnes mocnější, než před dvaceti lety, se správným zařízením, které není dražší než řekněme dopravní letadlo… Je to jistě obtížné, ale když se sejdou profesionálové, a dneska se dají najít odborníci na cokoliv, to je paní novinářce jistě známo, vždyť ona je také profesionál.

Pánbůh zaplať, že už je u auta. Ne, na další rozhovor nebude mít čas, ostatně, všechno zajímavé už řekl, vyšlo to docela pěkně, ne? Ať se jí i novinám daří, ano, jisté podezření na klinice bezpochyby leží. A jestli to budou citovat bez autorizace, tak si to někdo odskáče. Nashledanou.

Auto se rozjelo. Tak Zvoneček nezbavuje lidi jen vrásek a peněz, jak si dodneška myslel. Byl hlupák, když tomu věřil. A určitě jen proto ho nakopala do zadku, když potřeboval pomoct. No, doktorko Hyacinto, je na čase vytáhnout ze skříně pár kostlivců…

Profesor Skalský se ve voze chraplavě rozesmál. Stiskl měkkou obruč volantu tak pevně, že mu na rukách naběhly namodralé žíly.

3 Nestydatí dryáčníci

„Tak vidíš, že jsem měla pravdu. Ten profesor mi to potvrdil.“ Soňa vytahovala z kabelky velké červené desky a svůj nepostradatelný notebooček.

Dana rychle dělala místo na svém pracovním stole. „Tak co to máš, že sem kvůli tomu jedeš?“

„No, je to tutovka, na té klinice něco dělají, naznačil mi to Skalský, bývalý spolupracovník doktorky Herbigové. Trochu smolař, Listopad mu zbrzdil slibně rozjetou kariéru, teď má ale profesuru a přednáší. Ten mi to potvrdil, doktorka se genetikou zabývala už před dvaceti lety.“

„No a dál?“

„Dál mám tohle. Nabídka Kliniky je dost podprůměrná. Poskytuje wellnes a kosmetiku, ale na plastiku si zvou externisty (nazývají je přizvanými specialisty). No a kromě toho tvrdí, že jejich služby zajistí nejen dokonalý vzhled, ale i lepší kariérní možnosti. Takhle nestydatě se v branži žádná konkurence nechová, všichni jsou spíš diskrétní, kdežto Hyacinth si dá na letácích tenhle nesmysl hned pod new skin.“

„Jsou to prostě dryáčníci.“

„Jenže s vybranou klientelou, to bys koukala. Ale tím podivnosti nekončí. Klinika je umístěná v bývalém zámečku na vysokém ostrohu sto metrů nad Sázavou, mimo hlavní vchod prakticky nepřístupném. Je to dokonalá pevnost.“

„Chtějí mít pro své klienty klid a soukromí.“

„Možná až moc, mají tam hradby s ostnatým drátem.“

„Dobrá, dobrá.“ Dana vstala. „Je to docela zajímavé. A promiň, musím jít, máme poradu. Říkám ti ale ještě jednou, s genetikou to nemá nic společného, to mi doufám jako znalci můžeš věřit.“

Soňa se ušklíbla. „Jasně. Ale škoda, že teď nemůžeš. Zrovna jsem tě tam chtěla vzít.“

„Vzít? Ty tam jedeš?“

„Mám domluvený interview s doktorkou Herbigovou.“ Soňa se spokojeně zhoupla na své židli. „To se moc dobře hodí, porozhlédnu se nejdřív po vsi, popovídám si se starostou, už se na ten výlet docela těším.“

„Snad tam nechceš jet sama.“

„Chtěla jsem tě vzít s sebou. Jenže když nemůžeš… Ostatně, nejsme na divokém západě.“

„Raději bys s sebou měla někoho vzít“

„Ale Dani, nemusíš se o mne tolik bát. Takže se uvidíme večer, kdyby tě náhodou zase kvůli něčemu zatkli, tak si tě vyzvednu na služebně, ju?“

Soňa dala Daně pusu na tvář, posbírala věci a odešla.

Když se Dana vrátila z porady, zjistila, že na židli leží zapomenutá složka. Otevřela jí. Uvnitř byla Sonina rešerše se seznamem klientů kliniky Hyacinth.

4 Divoký kraj

Modrá Mazda vyjela poslední kopec před klesáním k Sázavě. Soňa trochu bloudila, GPS navigace si neporadila s neohlášenou uzavírkou okresní silnice v díře jménem Mršina a prohnala jí po všech kopcích kolem Sázavy. Úzká okreska kličkuje lesem, Soňa se musí soustředit. Náhle ostrá zatáčka les ukončí, před Soňou se otevře široký výhled do údolí a cesta, doposud strmě klesající, se na hřebenu srovná do podoby přímky vedoucí donekonečna..

A v nekonečnu leží zámeček. Na druhé straně zaříznutého říčního údolí, vzdálený několik kilometrů, ale přímo v myšleném prodloužení silnice. Soňa si prostudovala web kliniky. Tamní úvodní fotografie musela být pořízena právě odsud, nejspíš tak půlmetrovým teleobjektivem. Nyní má ale před očima originál, zatím jen jako jasně žlutou skvrnu na modrozeleném pozadí lesa. Podvědomě sešlápne plyn hlouběji k podlaze.

Zámeček korunuje věž s cibulí pobitou nedávno měděným plechem a lesknoucí se zářivě v dopoledním slunci. Šedá čára silnice, zvlněná hradba kopců po stranách i spodní patro mraků přicházející studené fronty, všechny linie v krajině se protínají na střeše zámecké věže. A auto se řítí stokilometrovou rychlostí týmž směrem, jako by chtělo pokračovat po linii vytyčené barokním krajinotvůrcem, přeletět údolí a přistát rovnou na zámeckém ochozu.

Klam trval jen několik vteřin. Soňa strhla volant do prudké zatáčky, za kterou začala silnice opět strmě klesat. Serpentiny pokračovaly až do Vlčího dvora, malé vsi, na jejímž katastru klinika leží.

Soňa přejela přes úzký most. Starosta Vlčího dvora, se kterým si chce promluvit, je současně provozovatelem zdejší prodejny potravin.

Ale mnoho se od něj nedozvěděla. Klinika je jiný svět. Obec je chudá, klinika bohatá. Majitelka pravidelně vylepšuje místní rozpočet, mají tak kanalizaci, čističku, chodník na návsi a mohou si dovolit připlácet na autobus do Benešova, bez kterého by se odsud snad už všichni odstěhovali. Kolik lidí kliniku navštěvuje, netuší. Od Prahy se přece jezdí z druhé strany, rovnou od dálnice. A samozřejmě, žádné podivnosti. Možná jen občas mají nepříjemnosti s tamním personálem. Paní doktorka je učiněný milius, zaměstnává mentálně postižené z jednoho státního ústavu. No a někdy se takový prosťáček dostane do vsi a neví kudy kam. Pár jich takhle vedl nahoru, aby se nedejbože neztratili v lese, ubožáci.

Soňa si alespoň v krámku koupila svačinu, i když výběr jí připomínal nejspíš konec osmdesátých let. Moc by se nedivila, kdyby tu některé sušenky měly ještě nápis maloobchodní cena, to si ale nechala pro sebe.

Za vsí se silnice zase ztratila v lese pokrývajícím říční svahy. Soňa kroutila volantem a uvažovala, zda se od doktorky Hyacinty dozví něco zajímavého. Takže nemáte nic jako sérum úspěchu? ptala se v duchu vedoucí kliniky. Ale jistě že máme, drahá. A nechcete si hned trochu dát? Myslím, že váš článek tím získá trochu šmrnc… Ze snění jí vytrhla dodávka v protisměru, obě auta se v serpentině vyhnula jen velmi těsně. Soňa se otřásla a zaostřila na navigaci. Odbočka má být každou chvíli.

A skutečně, zakrátko se ze silnice odpojovala úzká asfaltka. Akorát na jedno auto, zato v dokonalém stavu. To bude ono. Jen, kdyby viděla něco jiného, než ten hustý les, jak se zámeček na dálku staví na odiv, zblízka je cesta k němu šeredně nesympatická.

Cesta jí zavedla k bráně s výraznou cedulí zákazu vjezdu a dodatkovou tabulkou, ze které vyplynulo, že návštěvy, které nemají zvláštní svolení, musejí nechat auto zde. Vlevo byl z okolních strmých svahů vyrovnán kus půdy a upraven do podoby pískem vysypaného parkoviště. Plocha byla obehnaná nízkou zídkou a napojení na vnější zeď opevnění se jevilo tak přirozeně, že by i památkáři mohli parkoviště považovat za původní součást barokního opevnění.

Na písku stál černý mercedes, zaparkovala tedy vedle. Ve srovnání s tímhle korábem působilo její auto střední třídy jako starý tráboš. Urovnala si límeček blůzy, našla na bráně interkom a stiskla tlačítko s nápisem Recepce.

5 Osazenstvo zámečku

Ženský hlas v reproduktoru byl poněkud chraplavý. „Klinika HWC. Kdo je?“

Soňa se představila.

V masivní bráně se začala otevírat malá dvířka. „Prosím, pojďte dál. Počkejte za branou na zahradníka, doprovodí vás k domu.“ Soňa už odcházela od interkomu. „Ehm,“ vyžádal si reproduktor ještě její pozornost: „A na nic se ho neptejte, není oprávněný odpovídat na otázky novinářů. Kromě toho by to bylo marné,“ ozvalo se po krátké pomlce a interkom definitivně ztuchl.

Soňa vstoupila do zahrady, branka se za ní ihned s třesknutím zavřela. Zahrada byla stinná, polední slunce stálo už dost vysoko na obloze a jen zřídka pronikalo listovým mohutných platanů. Cesta tím stínem procházela a na jejím konci jasně žlutě zářil bílý písek a žlutá zeď zámecké budovy.

Někdo Soně poklepal na rameno.

Skoro vyskočila, ale opanovala se a naoko nevzrušeně se ohlédla. Vedle ní stál mladík ani ne dvacetiletý, už ne chlapec, ale ještě ne muž. Zkrátka klasické ucho. Byl by docela pohledný, pomyslela si Soňa, kdyby se tedy převlékl z těch lacláčů a trochu si umyl obličej. A byl by vyšší než já, kdyby se tak směšně nehrbil.

Mladík se přišoural blíž a naklonil hlavu tak, že se do Sonina obličeje díval prakticky zespoda. Jedno oko mu zůstalo přimhouřené, zatímco druhé se samou snahou zaostřit na tak krátkou vzdálenost vykulilo tak, až se Soňa začala obávat, aby nevypadlo z důlku. V tom pohledu bylo něco z mlsného psa.

„Má-áte jít zá mnóou,“ zahuhlal nakonec mladík. „Já sem Dá-vid.“

„Soňa.“ Ukázala k domu. „Tudy?“

Mladík sebou zakymácel, což by se dalo považovat za přikývnutí a postrčil jí směrem k zámecké budově. Soňa sebou při tom dotyku cukla. Byla to nešikovnost způsobená postižením, nebo jí přitom úmyslně pohladil po zadku?

„Jsi tu už dlouho?“ zeptala se, když se rozešli směrem k zámku.

Zahradník se zastavil, jako by se jeho mozek musel nejdřív zbavit nutnosti koordinovat zbytek těla, aby se mohl v klidu zamyslet. Pak začal počítat na prstech. Soňa viděla, že zvedl devět prstů. „Moc ro-ky,“ prohlásil David. „Ále máte jít.“ A zase jí tak divně postrčil.

Tentokrát jeho ruku chytila: „Na co si hraješ?“ zeptala se přísně.

David uskočil, jako by od ní dostal ránu, a dal ruce za záda. „Hézká.“ prohlásil provinile.

„Už na mě nesahej,“ přikázala mu Soňa a pustila se sama dlouhými kroky směrem k budově.

Na prahu jí čekalo další překvapení. Dveře jí otevřela žena v uniformě zdravotní sestry. Ovšem množstvím látky potřebným k ušití této uniformy by se dal opatřit celý menší zdravotní ústav, případně by se z ní dal vyrobit jeden objemnější padák. Na tuto ženu se i vysoká Soňa dívala zdola. A současně tak nějak zprostředka, protože když se Soňa rozhlédla do stran, všude viděla části modrobílé uniformy. Sestra, i když byla jen jedna, jí obkličovala více než z poloviny.

„Pojďte dál,“ vtáhla Soňu do budovy. „Neobtěžoval vás moc? Bohužel, někteří z těch mentálně postižených se velice špatně učí čemukoliv jinému, než tomu, co vyváděli ve svém předchozím domově, a zrovna tenhle je z nich nejhorší.“

Soňa jen zavrtěla hlavou. Když její oči přivykly šeru, povšimla si, že je v rozsáhlé vstupní hale zastřešené sotva zřetelným trámovým stropem. Sestra si všimla jejího pohledu. „Ten strop je renesanční, odhalili jsme ho při rekonstrukci“ podotkla, jako by z něj Soňa viděla víc, než jen světlé a temné stíny. „Paní doktorka vás přijme v hudebním salonku.“

„A vy tu máte funkci komorné?“

Objemná sestra se chraplavě rozesmála, znělo to jako když starý kuřák při chrchlání předstírá, že tu krabičku denně posledních třicet let rozhodně nedával. „Ale kdepak. Já jsem tady taková holka pro všechno.“ Znělo to natolik sarkasticky, že si Soňa odpustila další otázky.

Začaly stoupat po schodišti obepínajícím vstupní halu, když se na druhé straně místnosti ozvalo ostré třesknutí dveří. Sylva se ohlédla. Sousední místnost byla jasně osvětlená a tak viděla jen obrys hubené a vysoké postavy, oblečené v delším plášti a opírající se o hůl. Druhý pohled na figuru staré ženy naznačil, že hůl v tomto případě její majitelka nenosí jako oporu, ale maximálně proto, aby ukázala, že už není žádná mladice. A nebo možná ještě pro jiný účel.

„Tak už jste tu, slečinko,“ pravila majitelka hole medově. Pak se hlas zostřil: „Irmo, kam jí vlečeš?“

Velká sestra změkla: „Paní, říkala jste…“

„Vím dobře, co jsem říkala! Návštěvu přijmeme venku. A roztáhni ty rolety, víš že tady nesnáším tmu!“

Irma něco zabrblala, otočila se ke stěně a manipulovala s nějakými vypínači. Ozval se šum roztahovaných závěsů.

Doktorka Hyacinta Herbigová došla až k Soně. „Buďte vítána v mém domě.“ Nastavila jí ruku, jako by čekala políbení. Soňa s ní ovšem poněkud nevychovaně potřásla.

Mezitím se v hale rozsvítilo. Soňa se rozhlédla a skoro se neubránila obdivnému výkřiku. Dokázala ho ale přetvořit do smysluplné pochvalné věty: „Máte krásný zámek. Někdy sním o tom, bydlet v něčem takovém.“

„I takové sny se někdy mohou splnit. Stačí vědět, jak v životě dosáhnout úspěchu.“

„Kterého vy jste docílila.“

Stará paní jí vzala za loket. „Ale dítě moje, nemusíte mi hned lichotit. Já jsem si svého úspěchu plně vědoma. Také neustále pracuji na jeho rozšiřování. Musíte vědět, že malý je ten, kdo si klade malé cíle.“ Vyšly z haly. Doktorka vedla Soňu rozlehlým vnitřním nádvořím, Irma uraženě kráčela tři kroky za nimi.

„Takže klinika je pro vás jen přestupní stanice? Myslela jsem, že jí budujete už patnáct let a tak je toto váš životní cíl.“

„Řekněme,“ usmála se doktorka, „že tato klinika je pro mě cílem - a současně i prostředkem.“

„Prostředkem k čemu?“

Doktorka se rozesmála. „Přeci k uspokojení mých cílů!“ Pak se k Soně přitočila, jako by jí chtěla sdělit důvěrné tajemství: „Pamatujte si, tomu se mezi programátory říká rekurze. To mě naučila tady Irma,“ představila nedbale sestru. Vystoupily na terasu s malým bazénem a výhledem na údolí Sázavy. „Ale vidíte, už jsme tady. Až se posadíme, řeknete mi, proč jste sem přišla vy a já se podívám, co s tím budu moct udělat.“

6 Už na tom nedělá I

Ráno čekala Dana na Soňu ve vrátnici redakce. Soňa kolem ní proběhla, aniž by na mávající Danu zareagovala. Dana musela vstát a dohnat jí na schodišti. „Ahoj, nezajdeš na kafe?“

Soňa se skoro vytrhla. „Neblázni, mám spoustu práce. Tohle není neziskovka.“

Dana spolkla urážku. „Nechala sis u mě tu svou zprávu.“

Soňa se na ní podívala prázdným pohledem. „Jakou zprávu?“

„No přece tu o klinice Hyacinth. Vypadalo to na velkou věc, tak jsem si jí prostudovala a myslím, že máš pravdu. Je dost možné, že tam dělají genetické -„

„Jo, tohle,“ přerušila jí Soňa nevybíravě. „To je ono?“ ukázala pak na papíry, které Dana držela v ruce.

„Ano, přece ty sama…“

Soňa Daně lejstra vytrhla z ruky. „Tak díky, žes mi je přinesla.“ Soňa se otočila a pokračovala po schodech vzhůru.

Dana zůstala stát: „No ale přece počkej! Vždyť jsi tam byla včera! Tak co jsi tam sakra zjistila?“

Sonin krok zvolnil, jako by váhala, zda odpovědět. Nakonec se na okamžik otočila a obdařila Danu prázdným pohledem.

„Nic,“ zaznělo schodištěm.

Další zvuk, který dorazil k Daniným uším, bylo prásknutí dveřmi.

7 Milostná předehra

„Jeníku, posloucháš mě? Podívám, že se Soně něco stalo!“

Toto nejsou věty, kterými byste měli budit svého přítele, zvlášť pokud se před necelými třemi hodinami vrátil domů z namáhavé noční směny. A to ani, jestliže je vaším přítelem policista.

„Co se jí stalo?“ zabrumlal Jen ze spánku. „Neměli jsme žádné hlášení…“

„Ráno jsem s ní mluvila v redakci a povídám ti -„

„Takže jí nic není, když jsi s ní mluvila,“ odvětil Jen rozespale a obrátil se na druhý bok.

„Něco se jí stalo s hlavou!“

„Tak jí vem ke kadeřníkovi.“

Daninou odpovědí na tuto větu bylo těžko popsatelné zasyčení, s jehož významem byl Jen ovšem už seznámen. Poznal, že je v pasti.

„No tak jo, lásko, řekni mi to, ale potom mě prosímtě nech spát alespoň do jedenácti.“

Dana to ze sebe vysypala: „Soňa pátrá kolem kliniky Hyacinth, je dost možné (a nedělám si legraci), že tam dělají genetické úpravy na lidech. Snažila se mě o tom přesvědčit a včera u mě zapomněla (vsadím se, že úmyslně) zprávu o tom, kdo byl klientem té kliniky. Taky tam včera jela s tím, že najde důkazy. A dneska, když na ní čekám, abych jí řekla, že na tom možná něco bude, tak víc co mi na to ona pověděla?“

„Co, miláčku?“

„ ,Nic‘ .“

„Nic? To jako že ti nic neřekla?“

„Ne, řekla ,Nic.‘ En, í, cé. To tam prý našla Volala jsem jí a ptala se, jak o tom chce psát, když nic nezjistila. Řekla mi, že se tématem ode dneška nezabývá.“

„Hm, a co z toho?“

„Museli jí tam něco udělat.“

Jen už věděl, že s půlnocí je pro tento den definitivní konec, vyklouzl z postele a začal hledat kalhoty. Přitom se snažil sesumírovat myšlenky. „Takhle z fleku mě napadají hned dva důvody, proč to udělala,“ odpověděl nakonec.

„A to?“

„Buďto skutečně nic nenašla a teď se stydí, že neuspěla a nechce se tím nějakou dobu zabývat.“

„Ty jí neznáš-„

„A nebo narazila na něco tak velkého, že na to chce přijít sama a chce, abysme všichni, kdo o tom víme, drželi hubu.“

„Jeníku, Soňa je moje kamarádka. Chtěla, abych tam jela s ní, a já si neudělala čas. Takže, jestli se jí tam něco stalo, je to trochu i na mě. A kdyby se něco dozvěděla, tak mi to řekne.“

„Ty jí taky neříkáš všechno.“

„To je něco jiného. Soňa je novinář, jí prostě nemůžu říkat všechno, co vím!“

„A co kdyby se nic nedozvěděla? Nevzdá to?“

„Tak to nevzdá a půjde na to odjinud. Ty jí neznáš dvanáct let, jako já. Ona vždycky všechno dokončila!“

„Fajn, a co tebe přesvědčilo, že ta klinika není úplně košer?“

„Nejdřív jeden náš pitomej spolužák. Navštívil kliniku a od té doby dělá kariéru. Přitom to bejval naprostej trouba.“

„A dál?“

„Sonina zpráva. Jmenuje spoustu lidí, co byly před návštěvou kliniky úplný nuly a teď nám prakticky vládnou. “

„Máš tu zprávu?“

„Udělala jsem si kopii. Podívej.“ Dana zalistovala papíry. „Tohle je předloňská Superstar, pana Omšelého Slavíka a pár dalších taky poznáš, ti ale nejsou tak důležití, jako tihle další.“

„Kteří?“

„Třeba ministr zdravotnictví, šéf sněmovny, a předseda Zelených.“

Jen mávl rukou. „A co je s nimi? Nechali si dělat liposukci másla na hlavě?“

„Ledaže by je to pak vystřelilo do nebes. Koukni, ministr byl v době operace referentem na ministerstvu. Dvanáctým rokem v nejnižší možné pozici. Pak vstoupil do správné strany, za čtvrt roku už vedl odbor, kde dřív pracoval, a předchozí ministr ho vzápětí vytáhl na radu. Pak se ten maňas sčuchl s premiérem a společně se ministra zbavili.“

„Vzorové řiťolezectví.“

„Možná. Šéf sněmovny byl dlouhá léta nicka v místní organizaci jedné úplné prdele. Rok po operaci se stal krajským lídrem a za to, že není šéfem strany, může patrně jen to, jakej je jejich předseda železnej dědek.“

„A tomu třetímu se to povedlo.“

„Přesně tak. Ten své straně šéfuje a vládne jí rukou vpravdě pevnou. Není to náhodička, že do ní vstoupil tři neděle poté, co si nechal u Hyacinthu ,srovnat dioptrie‘?“

„Tak fajn. Vypadá to drsně, ale pořád to může být jen shoda náhod.“

„V tom seznamu je dvacet jedna osob. Patnáct z nich jsou známé veřejné osobnosti a výrazně povýšili poté, co navštívili tuhle kliniku.“

Jen se zazubil: „Třeba je hezká tvář skutečně tak významná pro úspěch.“ Dana se zapýřila. „Ostatně, i ty svou tvář tímhle způsobem používáš. I tohle tělo, překrásný,“ dodal, a přitáhl si jí za pásek.

„To máš z toho, žes mě nenechala spát,“ dodal pak v okamžiku, kdy si Dana nechala stáhnout kalhotky.

8 Echo z blázince

„Tak co, přesvědčila jsem tě?“

„No, obvykle mě tímhle přesvědčíš. Ale já si pořád myslím totéž. Soňa se k tomu někdy vrátí a dojde na ně tak, jako tak. Není to nic, čím byste se vy ,Greenhorni‘ měli nějak extra zabývat.“

„No ty seš teda milej. Tak abys věděl, tak já, zelená trubka, se tím zabývat budu, a to ještě dneska. Vezmu kolo a věci a sjedu to tam omrknout.

„No krucinál, nepočkáš s tím aspoň na sobotu? To bych mohl jet s tebou. Abys neskončila jako Soňa. Přijdeš zítra, já se tě zeptám, co tetička Hyacinta a ty odpovíš ne, hyacintům se letos zrovna moc nedaří, pane Bílý Králíku.“

„Copak jsem nějaká nezkušená husa? Soně ta novinařina vlezla moc do hlavy, už si myslí, že když ukáže visačku Press, tak se jí nic nemůže stát. Já mám svoje zkušenosti. Umím být opatrná.“

„Fajn. Já to vím. Ale stejně bys mi udělala radost, kdybys počkala do soboty.“

Do Danina vzdorného mlčení zazněla digitální melodie.

„Sakra, služební mobil,“ ulevil si Jen. „Musím do Bohnic, našli nějaké feťačky a potřebují je okamžitě identifikovat. Jestli pojedeš na tu kliniku a nic se ti tam nestane, tak tě při nejbližší vhodné příležitosti přizabiju sám.“

„Vezmi si s sebou tu zprávu, miláčku. Třeba tě trochu nalomí.“

9 Školačky z anime

„Pamatujou si alespoň křestní jména?“

„Ani ťuk. Ptali jsme se jich už nejmíň desetkrát.“ Ošetřující lékař na protidrogové ambulanci se tvářil výjimečně bezradně.

„Neodpovídají popisům hledaných osob? Vždyť jim je tak čtrnáct. Někdo je musí postrádat. Navíc dvě najednou.“

„Kupodivu je nikdo neshání.“

„A kde je našli?“

„Na silnici u Říčan, tam, co je nalevo Praha a napravo Středočeský kraj. Málem je srazil tirák, tak zavolal policii, že se na výpadovce válej nějaký opilý kurvy. Říčanští měšťáci tam byli dřív než státní, přestrkali je přes silnici a přivolali pražskou záchranku. To je prý tamní klasika, řidič sanitky mi tu klel jak pohan. A teď je máme tady. Prošli jsme jim věci, identifikace veškerá žádná.“

„Tak to je blbý. A čím byly našlehaný?“

„To je právě ta záhada, jsou naprosto čisté. Ani jedna z nich si v posledním půlroce nedala nic jiného, než pár šluků marihuany.“

„Tak proč u nich pozorujeme tak brutální regresi? Vždyť to tady čtu: Reakce na úrovni dvouletého dítěte, nelze oddělit, hned začnou ječet. Přitom jsou oblečené a dokonce vypadají, že byly nalíčené!“

„Jakoby je někdo oblík a namaloval? Taky mě to napadlo. Ale taky jim mohlo psychiku narušit déletrvající týrání. Na končetinách mají stopy po podlitinách.“

„Sakra, že by je věznil nějakej psychopat? Byly znásilněné?“

„Ještě jsme to nezkoumali, museli bysme je uspat a čekali jsme na tebe. A nejsou zrovna v kondici na to, aby nám něco řekly samy od sebe.“

„Musíme se něčeho chytit. Obě mají stejné šaty, vypadá to jako školní uniformy.“

„Právě. Možná chodily někam do soukromé školy? Internátní? Není něco takového zrovna v Říčanech?“

Jen se zamračil. „Náhodou jsem v pár takových internátech byl. Tam když učitel na žáka zvedne hlas, málem letí. Leda by to byly holky na stipendium, ty jsou ale pod dobrým dohledem. Navíc tyhle uniformy vypadají nějak divně. Nikde nemají tak krátké sukně, o bílých halenkách nemluvě. Působí to spíš jako kostým.“

„Hm, jako by utekly z manga magazínu … Sorry,“ omluvil se doktor. „Já z nich blbnu jenom , jak je vidím.“

Jenovi se to líbilo čím dál tím méně. „Mám dojem, že už jsme se s něčím takovým setkali. Pamatuješ na ty bezdomovce?“

„Na ty postižený, co nikde nikomu nechyběli?“

„Jo. Tak tohle vypadá na to samý, akorát v dětským provedení.“ Jen si nervózně pohrával s tužkou. „Musíme přijít na to, co jsou zač, než se o nich dozvědí novináři.“

„Tak to nemáme moc času. Televize tu bude tak za půl hodiny, už volali.“

„Sakra. No, tak já tam k nim vlezu.“

„Dej si pozor. Když se k nim přiblížíš, škrábou jako divoký kočky.“

10 Jácinta

Jen vstoupil do polstrované cely. Obě dívky zareagovaly a instinktivně se překulily do protějšího kouta. Byly zticha, ale Jen tušil, že pokud se neopatrně přiblíží, vykřičí ho z místnosti ven. Vzal si sebou dovnitř pár jablek, tak si teď klekl hned u dveří a nastavil ruku. „Podívejte, něco jsem vám přinesl. Nebojte se, já vám neublížím, potřebuju se jen něco dozvědět.“ Snažil se mluvit co nejkonejšivěji, s jistotou, že důležitější než obsah slov, je teď tón jeho hlasu.

Menší z obou dívek, špinavá blondýna v ještě špinavějších, ale dost sexy způsobem potrhaných šatech, se opatrně přiblížila. Jen držel ruku napřímenou a neuhnul ani, když mu děvče ostrým švihem jablko z ruky vytrhlo. Jenovou dlaní projela bolest, jak ho dívka škrábla dlouhými nehty, ale vydržel a neucukl.

Pomalým pohybem vytáhl z kapsy další jablko a naznačil, že si ho dává k ústům. „Jez!“ vybídl blondýnu. „Je to dobrý!“

Dívka opatrně zdvihla jablko k ústům a pak se do něj hladově, zakousla až se rozstříkla šťáva. Zhltala jablko jak malinu. A promluvila: „Do-blý,“ řekla. Výslovnost písmene r jí dělala výrazné potíže. Jen jí okamžitě podal další jablko. „Vem si ještě.“

Blondýna vzala druhé jablko a podala ho své společnici, vyšší a vychrtlé tmavovlásce. Ta se do něj pustila se stejnou chutí. Jen přitom pořád mluvil, dokud nedojedly.

Blondýna k němu natáhla ruku pro další jablko. Jen mírně ucukl. „Nejdřív mi musíte něco říct. Odkud jste? Kde jste byly?“

Dívky se na něj zmateně podívaly. Tmavovláska ukázala na jablko v Jenově ruce. „Doblý,“ zašišlala podobně, jako blondýna, jen o něco jistěji. „Etě!“

Jen se podíval tmavovlásce do očí: „Utekly jste?“ V zoufalství naznačil: „Ty - vžůůůům?“

Tmavovláska začala horlivě přikyvovat. „Vžůům!“ zopakovala. A pak se rozbrečela.

Jen jí uchopil za ramena a přitáhl k sobě. „To bude dobrý,“ opakoval, dokud pláč nepřešel v tiché vzlykání, které se posléze zcela uklidnilo. „Ale poslouchej, je to důležité,“ mluvil naléhavým, tichým hlasem: „Od koho jste utekly? Byl tam nějaký strejda nebo teta?“ Podal jí jablko.

Tmavovláska se zakousla do jablka a přikyvovala: „Teta Ilma - fuj! A teta Játinta - dóblý.“

Jen pomalu opakoval. „Zlá teta Vilma? A hodná teta… Jiřinka?“ obě dívky zavrtěly hlavou. „Íá-tinta,“ zažvatlala blontýna. „Jiná cinta?“ mumlal si Jen, a pak mu to došlo: „Teta Hyacinta?“

„Ijacinta,“ potvrdila spokojeně blondýna.

Dostala poslední jablko a Jen se opatrně vyplížil z cely.

11 Už na tom nedělá II

Nyní je na čase přejít jen stručně několik drobných nepříjemností, se kterými se Jen musel potýkat ihned poté, co zavřel dveře polstrované cely a se slovy „Do prdele, vím přesně, odkud zdrhly,“ proběhl kolem ošetřujícího lékaře směrem k bundě, ve které měl služební mobil. Těmi nepříjemnostmi byly telefonní rozhovory, které vedl se svými nadřízenými.

Přitom to mělo být tak jednoduché: Máme tu mediální lahůdku, dvě „školačky“ uprchlé z domu hrůzy, policie musí rychle jednat a ještě si na tom získá ostruhy. Tedy teoreticky by to tak být mělo.

V prvním hovoru se svým šéfem se Jen dozvěděl, že bezpochyby fantazíruje, ale že když jinak nedá, přepojí ho na boj s organizovaným zločinem, ať si jeho historku poslechnou tam.

Službu konající důstojník si nechal dost podrobně odvyprávět celý příběh a přikázal Jenovi, ať počká na telefonu, že mu zavolají. Po deseti minutách callcentrových melodií mu někdo docela jiný neosobně sdělil, že objekt Kliniky HWC na katastru obce Vlčí Dvůr byl asi před měsícem v souvislosti s jiným případem prohledán od sklepů až po střechy a nic zvláštního se tam nenašlo, podezření je tudíž bezpředmětné. Na otázku v souvislosti s jakým případem obdržel Obdržel odpověď: Interně neuzavřeným, kterou si snadno přeložil. Tohle smrdí.

A do třetice všeho mu za pár minut zavolal šéf, který se mu svěřil, že má dojem, jako by byl Jen poněkud přepracovaný. Nechce si třeba trošku oddychnout někde v zahraničí? Ať vezme tu svou televizní hvězdu někam hodně daleko, z případu těch školaček je odvolán a s okamžitou platností nastupuje plně hrazenou zdravotní dovolenou. Co víc by si Jen prý mohl přát, šéf pamatuje časy, kdy taková zdravotní dovolená znamenala předzvěst vyhazovu, což tady, doufá šéf, snad ještě nehrozí. Pokud tedy služebně mladšího kolegu přejdou ty fantasmagorie a hlavně, pokud z toho bohnického oddělení okamžitě vypadne. A kdyby si chtěl počkat na televizního reportéra a nedej bože mu něco říct, tak se nedočká. Televizní štáb byl na půli cesty odvolán k jiné události.

Jenovi nezbývalo, než dát šéfovi za pravdu a vypadnout.

Jenže…co Dana? Ta nejspíš každou minutou odjíždí do toho doupěte psychopatů!

Zavolal na obě Danina čísla – nic. Dana si telefon na akce bere, jenže ho pakuje do plechové krabičky, aby nešel zvenku identifikovat. Sám jí to naučil, ksakru!

Třeba ještě neodjela. Vyhodil houkačku na střechu a šlápnul na to. Centrum bylo ucpané, ale žádný policajt jím nikdy neprojel tak rychle, jako Jen. Za dvanáct minut odemykal dveře jejich bytu.

Jenže ten byl prázdný.

Jen se v zoufalství posadil za volant svého auta, ale nerozjel se. Vytáhl z kastlíku služební pistoli. I když jí doposud nepoužil jinak, než na střelnici, dotyk studeného kovu ho uklidnil natolik, že se mohl nad situací zamyslet. Jaké může tohle mít pozadí?

Jen byl zvyklý brát rozkazy s jistou rezervou, na jejich oddělení se ostatně málokdy přikazovalo něco doslova a přímo a někdy bylo umění zjistit, co šéf vlastně chce. Tady bylo jasné, co šéf nechce: Aby se v tomhle jakkoliv hrabal. Mají snad smetanu na zámečku slíznout přímo bouchači z ÚOOZ? To by jim bylo podobné. Ale - Jen se nemůže spolehnout na to, že tam někdo vyrazí, když Dana se už na cestu vypravila. Musí jí najít a zastavit, než se dostane dovnitř, ať už se tam bude něco dít, nebo ne.

Může se na někoho spolehnout? Pohled mu sklouzl na kabelu, ve které ležela Sonina zpráva. Bleskově jí otevřel na poslední stránce, kde očekával tabulku klientů kliniky. Byla tam. Tři čtvrtiny jmen znala většina obyvatel této země. Ale poslední tři jména na seznamu znali dobře jen ti, kdo pracovali u policie dostatečně dlouho. Babula, Soukup, Svoboda - triumvirát nejvlivnějších policejních ředitelů, těch, kteří nemají veřejně známé pozice, ale tahají za všechny nitky, se tu skvěl v celé své kráse.

Jenovi nejvyšší šéfové jsou tedy klienty kliniky Hyacinth?

Znovu zkusil Danin mobil – Operátor strojově potvrdil, že se snaží, ale ať volá, jak volá, volané číslo není dostupné. Teprve teď Jen sešlápl plynový pedál až k zemi.

Pokračování