Podivínka 2 - 16 Exkurze

Předcházející kapitola

Frank je dovezl k vlakovému nádraží v Mostě, odkud měl vyjíždět autobus s exkurzí. „Takže je to tutovka,“ shrnul situaci. „Vy se svezete s turistama a pokecáte si s Annou. Sejdeme se ve vosum před dolem. Pak to vobjedem a dáme se do akce.“ Mávl na ně z šedého džípu a zmizel v mosteckých ulicích.

Do začátku exkurze zbývala ještě víc než hodina. Před všudepřítomným vedrem se schovali do bufetu v nádražní hale.
Listovali si letáky, který dostali ke vstupenkám. Program exkurze zahrnoval prohlídku dolu a návštěvu hornické osady s večeří v podniku Downtown v ceně. Zadní stranu letáku pokrýval letecký snímek uhelné jámy, pořízený bezpochyby v den s nepřirozeně průzračným vzduchem. T. fotku chvíli důkladně studoval, ale pak leták odhodil na stolek. „Je to tři roky starý, cesty už budou určitě jinak.“

„Hm, tak co budeme tu hodinu dělat?“ opáčila Sylva.

„Je to tvůj čas,“ poznamenal T. „A chvilky, kdy máš klid na přemýšlení, budou dneska docela vzácný.“

„Jdi do háje. Jsem tu jak na jehlách. Nejraději bych vyskočila a hned běžela do toho Downtownu. Myslím na Annu, jestli ji odtamtud dostaneme, nebo ne.“

„Tak přemýšlej, co bysme ještě mohli udělat, abysme ji dostali ven.“

„A co myslíš, že tady posledních deset minut dělám?!“

„No - promiň.“ T. se podrbal na zátylku. „Možná bysme se měli připravit na případ, že se nám to nepovede… Třeba bys jí mohla napsat dopis…“

„Jaký dopis?“

„No, takový, který by pak mohla mít u sebe, kdyby, ehm, jsme ji odtamtud nedostali. Krucinál, to tě taková věc nenapadla?“

Sylva uraženě pokrčila rameny. „Promiň, já nečtu válečný romány. Ale máš pravdu, teď se do toho dám. Pomůžeš mi s tím?“

„Ledaže ti půjčím tužku. Je to tvůj dopis. Tumáš,“ vyštrachal v brašně propisku, papíry a obálku. „Já se zatím půjdu trochu projít.“

T. se zvedl a nechal Sylvu samotnou s tužkou a papírem.


Za půl hodiny byl zpátky. Jeho kabela vypadala ještě víc napěchovaná.

„Trochu jsem nakupoval,“ přiznal důvod. „Myslím, že nějaké dárky přijdou Anně vhod… v každém případě,“ dodal, když viděl, jak zoufale se Sylva tváří. „Co tvůj dopis?“

Sylva mu mlčky podala obálku. „Tady.“ Podívala se na hodiny v hale. „Kdy pojede ten zatracenej autobus?“

T. zůstal stát: „Už se tam myslím můžem přesunout.“

Došli před nádraží a našli autobus s logem Mostecké. Právě se do něj tlačil houf elitních turistů ověšených elegantními batohy a drahými fotoaparáty.

„Teď musíme splynout s davem,“ prohlásil T.

Sylva se podívala na spisovatele, oděného v odřených džínách a nesoucího brašnu, která mohla pamatovat první válku v Zálivu. Pak si změřila svoje zaprášené kraťasy, propocené tílko a a igelitku u nohou. „To nebude snadný,“ špitla s obavou.

„Naopak. Chce to jen pár detailů.“ Na krk jí pověsil výrazný plastový řetízek a na hlavu jí plácnul černou kšiltovku s obrovským logem Mostecké. „Chovej se jak slepice, dělej rámus a zapadneš mezi ně dokonale.“

Vecpali se do chumlu. Stevard jim odtrhnul konce vstupenek a pustil je do dveří, které byly sofistikovanou kombinací vstupu, zvedací plošiny, detekčního rámu a turniketu. Bezpečnostní zařízení se neozvalo.

Autobus se nakonec skoro naplnil povykujícím davem. Řidič zatím nastartoval, zavřel dveře a spustil klimatizaci. Chvilku po třetí vpustil dovnitř stevarda a rozjel se směrem k dolům.

Stevard, elegantní chlapík s výrazem zneuznaného televizního hlasatele, se postavil, vzal si mikrofon a přivítal návštěvníky vyhlídkového okruhu. Sylva to alespoň předpokládala, protože promluvil anglicky. Nebo aspoň, jak později poznamenal T, něčím, co angličtinu vzdáleně připomínalo.

„Good afternoon, ladies and gentlemen. Welcome on the board ouf our fascinating industrial tourist tour! My name is Sony Dubec and I will be today your guide. I am ready to reply any your question.“

První česká slova Sylvu nepotěšila: „Mám tu informaci pro domácí návštěvníky, vzhledem k mírné převaze zahraničních turistů povedu dnešní výklad výhradně v angličtině.

„So, let‘s me introduce your host, which is a coal mining part of the World Energetic Company, Mostecké doly incorporated. This company is the most important producer of high quality brown coal in the Central Europe. We will show you…“

Sylva se přestala pokoušet porozumět, se svou školní angličtinou chytala maximálně české názvy. T. podotkl, že ta angličtina je stejně tak ubohá, že to ani nemá smysl překládat. Autobus se valil po hlavní silnici, rozpálená krajina za okny se měnila v kouřové šmouhy. Sylva začala klimbat.

Probudilo ji až zatřesení ramenem. „Jsme tu, na bráně nás nekontrolovali,“ říkal jí T.

Otevřela oči a přes poškrábané sklo autobusu spatřila důl.


Autobus zastavil na vyasfaltované plošince vystrčené do prostoru, snad několik set metrů nad krajinou. Teprve, když se Sylva ohlédla, poznala, že jsou v úrovni terénu a ona hlubina pod nimi je jáma dolu, v prašné atmosféře bez viditelného konce.

Vystoupili do venkovního vedra a opřeli se o zábradlí. Úmyslně si stoupli stranou od hlavní skupiny, před kterou průvodce začal nadšeně vykládat, tak, aby si hlubinu dolu mohli prohlédnout sami.

Terén pod nimi, prašný a holý, klesal v obřích stupních do nezměřitelné hloubky. Na každé terase vedla silnice nebo tam rachotila nějaká hlučná stonožka, kterou T. popsal jako pásový dopravník. Cesty pro auta křížily tyhle dopravníky pomocí plechových lávek.

Z té výšky se všechna ta zařízení zdála malá, skoro jako dětské hračky. Sylva zahlédla kolébat se na jedné z cest náklaďák, vypadající na dálku jako neohrabaný brouk lezoucí po dně vany. Dala by krk za to, že je to vozítko velikosti počišťovacího elektromobilu. Pak se těsně za nimi ozval drsný rachot spalovacího motoru a Sylva viděla, že stejný ‚brouček‘, projíždějící pár metrů od nich, je široký přinejmenším čtyři metry a samotná kola má vyšší, než čahoun T.

Pokusila se prohlédnout žhavý opar. V tu chvíli – možná to bylo její přání – zafoukal do dolu vítr a kouřmo se protrhalo. Slunce měli za sebou a tak viděli dokonale.

Velikost jámy byla neodhadnutelná. Jestli se předtím zdála ohraničená oparem, tak teď, když na druhou stranu dohlédli, nevěděli už vůbec, jaké rozměry si mají k dolu přiřadit. Určitě to bylo několik kilometrů.

Pohlédla přímo před sebe. Kilometrová stěna Krušných hor padala nepřerušeně do hlubin dolu. Svah vypadal jak pomalovaný vodorovnými tahy tlustého štětce, vymáchaného pokaždé v jiné barvě. Hřeben a vrchní část svahu pokrývala temná zeleň jehličnatého lesa. Na Sylvině úrovni byla barva žlutá: les byl vykácen, zbyla jen sluncem ožehlá tráva. Jak se svah zanořoval hlouběji, měnil barvu z hnědé přes šedou až po uhelně černou v posledním, těžebním patře.

Vypadalo to, jakoby tvůrci lomu odkopali paty hor, aby se zmocnili pokladů ležících hluboko u jejich kořenů. A vlastně to tak bylo. Ale kde jsou krumpáče, kterými byla ta gigantická práce provedena?

Sylva se podívala vpravo, na místo, kam se sbíhaly všechny cesty a dopravníky. Tam, ve třech úrovních nad sebou, chroustali zeminu ležící mechaničtí obři.

Rypadla.

Na dálku působila nehnutě. Ale slabý rachot, který od nich přicházel, nenechával prostor k pochybám. Zde důl postupuje kupředu, rychlostí stejně neznatelnou jako nezastavitelnou. Zde je čas mocnějším pánem, než kdekoliv jinde, ubíhá ne v jednotkách minut či hodin, spíš v měsících a rocích.

Sylvu z toho až popadla závrať.

„Mordor,“ poznamenal T.

Sylva se na něj zmateně podívala: „Co je to Mordor?“ zeptala se.

T. na chvilku zaváhal. „To byla země zla v jedné pohádce. Vlastně ne, ta země nebyla zlá, jen se k ní její páni tak chovali. A ona se změnila v něco podobného, jako vidíš tady. Použili tu zem, znásilnili, vyjedli z ní maso a kosti smetli na hromadu.“

„Ale to bylo v pohádce. Tady je to něco jiného…“

„Právě. Tady to neudělal žádný temný pán, udělali jsme si to sami. Proměnili jsme zdejší krajinu v něco, co se nejspíš podobá válečnému poli s nekončící bitvou. Skoro… skoro jako by nám nestačila ta válka, kterou jsme teď padesát let vedli. Zničili jsme cizí kraje a prohráli – tak teď pokračujeme ničením u nás doma. Naše civilizace asi nezná nic jiného než destrukci.“

T. se odmlčel a znovu se zadíval do hlubin dolu.

Sylva ho sledovala z profilu, opřeného o zábradlí, nakloněného přes něj, jakoby se chystal proletět se nad tou kotlinou plnou jedovaté mlhy.

„T.?“

„Ano?“ Spisovatel se na Sylvu nepodíval, prohlížel si dál vytěžené stupně, doslova tu umělou krajinu skenoval pohledem.

„Víš co je zvláštní?“

Teprve teď se na ni T. podíval.

„Mám skoro pocit, že tě to fascinuje.“

T. sebou cukl, pak se na chvíli zamyslel, jako by dával dohromady dostatečně diplomatickou odpověď. „Máš pravdu,“ přiznal nakonec. „Tohle všechno dokázal člověk. Trvalo mu to sice sto let, ale dokázal to. A to úsilí, ta práce je z toho cítit. Je to destrukce, je to ztráta… Ale je to síla.“


T. se ještě jednou zasněně rozhlédl po měsíční krajině a pak se na Sylvu usmál.

„Je to divný, ale já jim ten důl prostě žeru,“ prohlásil teatrálně. A pak se zasmál nahlas a chechtal se, až se plácal do kolen, dokud se mu nepodařilo rozesmát i Sylvu. Turisté v hloučku se k nim začali otáčet, ale jim to nevadilo, chlámali se a plácali do čela, dokud k nim nepřistoupil průvodce.

„Co to má znamenat?!“ zeptal se přísně.

Sylva nemohla ani mluvit, takže poslouchala, jak to vysvětluje T. - a přišlo jí to k smíchu ještě víc, takže stejně neustala.

„Z toho si nic nedělejte,“ povídal totiž T. „Moje klientka má takovou menší psychózu, teď prochází laughoterapií. To znamená, že na místech, která v lidech vyvolávají silné pocity, exekuujeme uměle ataka smíchu, která se pak pokoušíme spontanizovat. Pro blaho její léčby by bylo nejlepší, kdybyste se k nám přidal.“

Průvodce si T-ho podezřívavě prohlížel, ale spisovatel se tvářil tak vážně, že to Sylvu ponouklo k další explozi.

„P-prosimtě, podej mi ka-pesník,“ vytřepala ze sebe postupně.

T. jí podal celý balíček a pokračoval ve výkladu: „Vidíte, dnes nám to funguje skvěle. Ale vidím, že nám asi nepomůžete.“

Průvodce zabrblal cosi o bláznech a vrátil se k zahraničním turistům. Sylva se dosmála a tázavě se podívala se na T-ho.

„Neblázníme trochu?“ zeptala se.

„Asi musíme. Podívej, ostatní už nastupují.“

Nabídl Sylvě rámě a vrátil se s ní do autobusu.


~~~


Autobus projel další branou, která evidentně také nevedla ven z okrsku dolu. Projížděli totiž prakticky po jeho okraji, od něhož silnici dělil jen pár desítek metrů široký pás vyšisované trávy.

Po pár minutách jízdy vystřídala jámu výsypka, která, jak byla starší a starší, byla postupně víc a víc zarostlá křovím. Křoví nahradily chaoticky rostoucí břízy, postupně čím dál tím vyšší. Když míjené porosty dosáhly výšky deseti metrů, skončily, jako když utne. Vystřídaly je louky s rovnými řadami bříz a javorů – známka toho, že v dávnější minulosti se tu rekultivace dělala důkladněji.

Konečně minuli jedno vyšší stromořadí a dvěma serpentinami sjeli do bezpochyby umělého dolíku zaplněného pár desítkami domů postavených z vlnitého plechu a dřevotřísky. Autobus zpomalil a průvodce rozjel další anglickou tirádu.

Sylvě stačilo se dívat. Každý barák stál několika nízkých sloupcích z cihel nebo betonu. Většina z nich se na těchhle nízkých nožkách nahýbala tak, že vypadala jako opilá. Než dojeli na náměstí (pokud se tak dal nazývat plácek z popraskaného asfaltu velikosti tenisového kurtu), zahlédli asi čtyři obchody, na takovou díru dost velké číslo.

Ale nebyl čas dumat nad tím, kde bydlí jejich zákazníci. Autobus zastavil před jedinou betonovou stavbou, dvoukřídlou budovou, která se od ostatních výrazně odlišovala tím, že stála rovně. Zbytek městečka převyšovala o jedno patro a do ulice byla obrácena rádoby honosným průčelím s dvojicí širokých dveří. Cedule nad nimi oznamovala příchozím název místa: Restaurace a kasino Downtown.


~~~


„Kolik máme času?“ zeptala se Sylva.

Seděli ve restaurační části podniku, společně s ostatními turisty, kteří se navzájem překřikovali směsí angličtiny a několika neidentifikovatelných řečí tvořících dohromady strašlivou hatmatilku.

Místnost byla klimatizovaná a od zbytku hospody oddělená přehradou z bezpečnostního skla. Bude asi i neprůstřelné, poznamenal T, když vstupovali a průvodce je sem nahnal. V sále za sklem (nebo před? - jak se to vezme) bylo skoro prázdno, u dvou stolů seděly větší skupinky, a pak se u několika stolů rýsovaly obrysy osamělých postav, vystřelujících občas zpoza svých sklenic nepřátelské pohledy směrem k vitríně s turisty.

Nabídli jim flákotu barvy a konzistence černého uhlí, pro jistotu zalitou stejně barevnou omáčkou. V menu to všechno bylo označené jako horníkův steak.

„Je pět odpoledne, máme spoustu času,“ odpověděl T. po chvíli, když nejprve dožvýkal nějaký obzvlášť houževnatý kousek masa. Bylo to opravdové vepřové, což byl asi jediný klad téhle povinné večeře, pomyslela si Sylva.

„Docela bych odtud vypadla,“ řekla nahlas. „Nevím, kdo koho tu očumuje.“

„Zkusíme to. Stejně se musíme vymluvit, abysme tu mohli zůstat do sedmi.“

Zvedli se a pokývli na průvodce. „Jdeme se projít po osadě,“ prohlásil T. nahlas.

„Odjíždíme už v půl šesté,“ oznámil jim.

„Rádi bychom jeli později, linkovým spojem. Chceme se trochu seznámit s prostředím.“

Průvodce zavrtěl hlavou. „Měl bych vás vyvézt naším autobusem. Jestli se chcete pobavit, doporučuju Americkou ulici v Mostě. Je to lepší pro vaší bezpečnost,“ dodal důtklivě.

„Umíme se o sebe postarat.“

„Jste ozbrojeni?“

T. zavrtěl hlavou.

„Tak si dávejte pozor. Nechoďte do podniků pro rekvalifikanty, to jsou ty s červeným R-kem.“

„Děkujeme za varování,“ pronesla Sylva uštěpačně.

„Být vámi…“ začal průvodce, ale původně zamýšlenou větu nedokončil. „Poslední linkáč ven jede v devět. Jestli v něm nebudete, dají vás hledat.“


Vedro na ulici bylo skoro nesnesitelné, ale Sylva se tam venku cítila líp. Procházeli kolem několika otevřených náleven, zřetelně označených červeným písmenem R. Dovnitř raději ani nenahlíželi. Minuli také specializovaný obchod s alkoholem, další hernu a konečně došli ke druhému největšímu stavení v dohledu - supermarketu.

Výrazný nápis na dveřích hlásal, že za rekvalifikantské poukázky lze nakoupit pouze zboží označené červenými cenovkami.

„Myslíš, že tu mají rekvalifikanti slevu?“ zeptala se Sylva.

„Jako že jsou sociálně slabší?“

„No… třeba.“

„Můžeš se podívat,“ zabručel T. kysele.

Zabočili dovnitř.

Obchod byl zásobený docela dobře, v regálech bylo k vidění zboží všech velkých řetězců. Jen málokteré zboží bylo ale označené také červeně. Sylva se sklonila ke svým oblíbeným sušenkám Ahold Super Fruited Delicatissimo, pod nimiž visely obě cenovky. Obrátila zrak na T.-ho: „Tak slevu zrovna moc nemají,“ řekla.

„Za mých časů bývala přirážka tak dvacet procent,“ poznamenal T. „Kolik je to teď?“

„Normální cena je 1,29, červená 1,79. To je…“

„- víc než třetina. Pěkný. A to jsem byl v rekvalifikaci před pěti lety a ještě jsem tam potkal lidi, co pamatovali jednotné ceny. Za dalších pět let to asi budou rovnou násobit dvěma.“

„Ale jak je to možný?“

„Klasický zákon nabídky a poptávky v deformovaném prostředí. Lidi v rekvalifikaci jsou placeni starými standardy, staženými před několika lety z oběhu-“

„To vím,“ skočila mu do řeči Sylva.

„Jenže nevíš, že ty papíry jsou ještě značené a platí jenom v tom jediném místě, kde se té které rekvalifikaci podrobují. Takže je místní obchodníci můžou natahovat podle libosti. Navíc je možné, že si něco sráží provozovatel systému. Vsadím se, že dvojí ceny budou mít i v té hospodě, kde jsme byli. Býval zákon dvojí ceny zakazující, ale to už je dávno pasé.“

„To je strašně nefér,“ prohlásila Sylva.

„Nefér je spousta věcí. Kdyby sis chtěla jó stěžovat, tak se zamysli nad tím, za kolik ty sušenky kupuješ v Praze.“

„No, za devadesát devět centů,“ odpověděla po chvíli Sylva a strčila sušenky zpátky do regálu.


Nakonec přece pár drobností koupili. Sylva vzala sladkosti a k tomu nějaké hygienické potřeby - všechno, o čem předpokládala, že by Anna mohla potřebovat. T. ji pozoroval, jak vybírá kartáček na zuby, vložky a šampón a nakonec poznamenal, že přesně totéž už nakoupil v Mostě, když čekali na autobus. U pokladny dostali slevu na papírovou nákupní tašku s logem Mostecké Uhelné a za chvíli byli zase venku.

Bylo skoro šest hodin. Slunce pořád ještě rozžhavovalo všechno v dosahu svých paprsků, ale zvolna se už blížilo k západu. Čas na to, sednout si v Downtownu a počkat tam na Annu; pokud tedy přijde.

Vrátili se tedy k hospodě a zjistili, že dveře, kterými předtím vešli do restaurace, mají vstup rekvalifikantům zakázán. Vstoupili tedy do druhých dveří, za kterými byla chodba do místnosti vzadu.

Sál byl temný. Jednu ze stěn tvořilo velké sklo, za kterým Sylva zahlédla nyní opuštěný ‚turistický‘ salon. Když kolem skla procházela, pokusila se ho dotknout. Přiblížila se k němu ale jen asi na deset centimetrů, ruku jí zastavil postupně sílící elastický odpor.

„Síť z nanovláken, jako na koncertech,“ řekla T.-ovi.

„Tak proto to tu ještě někdo nerozbil.“

Sedli si ke stolku tak, aby nebyli moc na očích, ale současně viděli každého, kdo vstoupí. T. zašel na bar a donesl dvě piva v plastových půllitrech. Mlčky pili a čekali.

Najednou se k nim připotácel mužík oblečený nadmíru podivným způsobem. Měl na sobě běžný pracovní oblek, který tu Sylva a T. viděli skoro na všech - trvanlivé kalhoty a modrou pracovní košili. Na tomhle chlapíkovi ale košile vlála tak, že by se do ní vešel dvakrát. Vyspravené lokty připomínaly lepší časy, které košile musela někdy zažít – patrně s jiným držitelem. Roztahané díry po zavíracím špendlíku v náprsní kapsičce košile přitom o jejím současném nositeli prozrazovaly, že dělá v kanceláři. Z rozhalenky vyrůstal tenký krk nesoucí hlavu padesátníka strhaných rysů, přikrytou zplihlými vlasy dávajícími nový rozměr definici barvy ‚pochcaná sláma‘. V ruce držel půllitr zvětralého piva.

„Je tu volno?“ zeptal se zdvořile, ale s jistou naléhavostí.

„Volno je i jinde,“ ukázal T. na okolní, vesměs prázdné stoly.

„Ale, ehm, jinde, nepotká našinec příležitost pokecat si s někým zvenku.“ Muž si sedl naproti nim.

„Vy jste tu v rekvalifikaci?“ zeptala se Sylva. Tím pobyt chlapíka u stolu prakticky legalizovala.

„No, řekněme, že sdílím jejich osud,“ odpověděl. „Pracuju s nima den co den, noc co noc… Vy nejste normální turisti,“ změnil najednou téma. „Viděl jsem vás na bidýlku a nějak ste k těm ostatním nepasovsali.“

„Jsme a nejsme,“ řekl T. „Vy zase asi jste a nejste rekvalifikant.“

Chlapík se nahlas zasmál a z jeho dechu bylo cítit, že tohle pivo není dnes jeho jediný alkohol. „Promiňte, nepředstavil jsem se. Lakosta Vojtěch, ale klidně mi říkejte ‚Starosto‘. To totiž jsem – něco jako starosta těch chudáků.“

„Jako v rekvalifikaci?“ zeptala se Sylva

„Jo. Dělám psychologickej dozor v tom kempu pro lumíky tamhle za kopcem,“ ukázal neurčitě kamsi za sebe. „Tam vás nevzali, co?“ Sylva nervózně poskočila, Lakosta si ale ničeho nevšiml a mlel dál: „Nojo, turisty berou jen do týhle parodie divokýho západu. Che, tam to parodie není. To byste viděli věci, pche, kam se hrabou všechny televizní šou. Kdybych to moh‘ vydat knižně, vydělal bych balík!“

„Tak proč to neuděláte?“ zeptal se s oživeným zájmem T.

„Si děláš prdel? Podepsal jsem mlčenlivost. Takhle to shrábne nějakej trouba, teda jeden z těch gramotnejch, samo, těch tam moc neni. Může mlít pantem o všem, co tady viděl, když nic nepodškráb. Ale jenom, jestli se mu chce zase zpátky sem, ha, ha.“

Sylva ani T. se psychologově vtipu moc nesmáli, jemu to ale ani moc nevadilo. „Hehe, a co vy, přijeli jste se podívat na lovnou zvěř, který se tam u vás říká lidské zdroje procházející státním rekvalifikačním programem? Chtěli jste navštívit poslední ostrůvek souostroví Gulag? Ále, vy stejně nemáte páru…“ Odmlčel se a upil ze svého piva.

„No, nevím, před pár lety jsem si v rekvalifikaci pobyl, ale nemyslím, že by to-“ začal T., ale starosta ho přerušil: „Tak to nemáš šajn. Kde si sloužil?“

„V Třinecký v montovně, před pěti lety.“

„Tak to víš hovno. Ve fabrice je vás pár, a pět let zpátky, to byly taky jiný časy…“ Na okamžik se zasnil: „Jojo, Praha, obvod se třema gymplama, to bejvala psychologie… Tam šly ty kočky do postele samy, aby dostaly elitní posudek… Promiňte slečno, sice vypadam jako čuně, ale já sem nikdy nikoho k ničemu nenutil, jasný!“ Najednou se docela rozčílil. „A stejně sem skončil tady v tý prdeli.“

„Promiňte,“ řekla Sylva, která toho měla právě dost. „Děkujem, že jste nás pobavil, ale mohl byste jít bavit zase někoho jiného? Čekáme návštěvu a rádi bysme-“

„Tak vy tu čekáte návštěvu a Starosta vám neni dost dobrej, co? Ale vemte to tak, že vy ste tu na návštěvě a já sem domácí. Láďo!“ houkl na barmana. „Tady turisti sou ňáký nespokojený!“ Láďa za pultem jen vzhlédl a mávl rukou: „Drž hubu zpiťare,“ křikl směrem k nim a dál se věnoval sledování televize. Lakosta zvadl. „No, zas tak moc sem snad neřek,“ zabručel smířlivě. „Ale když se tu vidí lepší lidi, to jeden hned ztratí rozum…“

Zmlknul a chvíli se na ně díval, jako by si něco rovnal v hlavě. „A na koho tu vlastně čekáte?“ zeptal se nakonec.

„Víte, ne, že by mě to zajímalo, ale když si dám dvě a dvě dohromady… Přijeli ste zvenku s turistama, ale zalezli ste do lumícký putyky. Já tu znam všechny rekvalifikanty v okruhu třiceti kiláků, a ani jeden není tak fajnovej, aby za nim přijela takováhle skvadra. Jo, pár zhrzenejch družek s dětičkama, to už sem tu chlácholil. Cikánům občas přijedou rodinky, to je pak pěkný tóčo. Ale na bílý se dneska každej vysere…“

T. se na Sylvu tázavě podíval. Ta jen přikývla - ať to spisovatel zkusí. „Čekáme tu na jednu… přítelkyni,“ řekl T. „Je tu teprve pár dní.“

Jistě ani T. netušil, jakou reakci jeho slova vyvolají. Psycholog zbledl a od stolu doslova vyskočil. „Doprdele!“ zařval na celou hospodu. „To přece neni možný! Sem si myslel, že tady slečna tu má amanta, a v životě by mě nenapadlo že ta Houseková je její… no, vy jste měli schůzku s ní, tak to dneska nepůjde… ona není zrovna…“ Jeho slova se postupně změnila v nesrozumitelné mumlání.

T. se nad ním vztyčil do výše svých dvou metrů a přizvedl si blonďáčka k sobě jak ramenem jeřábu. Sylva netušila, že T.-ova tělesná stavba podobná spíš kreaci z vodovodních trubek v sobě skrývá takovou sílu. „S čím nemáš nic společnýho?!“ křičel spisovatel. „Co je s Annou? Proč dneska nepřijde? Tak mluv, s takovejma, jako seš ty, doma vytírám podlahy!“

„Okej, okej,“ zasípal psycholog. T. ho spustil zpátky na zem. „Vážně, já za nic z toho nemůžu, říkal jsem jim, že z toho bude průser - taky je, a pořádnej. Lítačka na nohou, dokonce přijeli mamrdi z Prahy a do toho jí přijde návštěva… “

„No-?“ pobídl ho T: „Proč Anna nepřijde?“

Psycholog se zhluboka nadechl: „Lu- ehm, rekvalifikantka Houseková dneska odpoledne utekla.“


„To je nesmysl!“ vykřikla Sylva. „Anna tvrdila, že to nikdy neudělá!“

„Proč by utíkala?“ uvažoval T. „Rekvalifikace sice není žádný špás, ale znám Annu a vím, že by neměla mít potíže. Muselo se něco stát.“

Otočil se k psychologovi: „Tak proč utekla? Ty to víš, ožralo!“

Lakosta se na své židli scvrknul tak, že by se nyní do své košile vešel snad i třikrát. „Ale zabránit jsem jim v tom nemoh, to by si mě podali,“ blábolil. „A určitě vám pomůžu, pomůžu vám se vším, budu spolupracovat, udělám všechno… A oni ji teď honí, a až ji chytí, tak bude ještě hůř, pro všechny.“ Na chvíli zmlknul a upřel na T.-ho prosebný pohled: „Nezbijete mě, když vám to řeknu?“

T. pomalu zavrtěl hlavou.

„Víte, včera večer si v klidovym programu svítila a něco psala, tak dostala důtku. A ráno si ji kluci z ochranky vypůjčili do mýho knaclu, ehm, k projednání. No a ona je fakt pěkná holka a rajcovná - a já tam mam v kanceláři gauč, abych tam moh bejt přes noc, to oni sice mají na strážnici teda taky, ale strážnice je až na druhý straně dvora… Ale já jim to rozmlouval, a stejně si nedali říct.“

Sylva to pochopila. Najednou necítila pevnou půdu pod nohama, musela se chytit hrany stolu, žaludek jí začal plavat a byl k neudržení. Odklonila se od T.-ho a začala tiše dávit pod stůl.

T. byl ze solidnějšího těsta. „Kolik jich bylo?“ zeptal se ledově.

Psychologovi zacukal koutek úst: „Šest.“

„A ty?“

„Já sem šel sem, přísaham.“

„Ale nehlásils to.“

„Ne-e.“

„A co se stalo pak?“

„Ve dvě mě zavolali zpátky na ubikace, že zdrhla ze směny. Ochranka se za ní hned pustila, ale nemohli ji najít. No a asi v pět dorazili pražáci.“

„Z vaší centrály?“

„Ne, z ministerstva. Normálně se to nestává, museli dostat echo.“

„A kde je Anna teď? Vsadím se, že ty znáš všechny únikové cesty.“

„No, teď, dokud je světlo, tak bude schovaná v těch starejch štolách.“

„Ve štolách?“

„Jsou tu starý důlní díla, než se začalo těžit povrchově. Před čelbou. Občas se do nich propadne chlap nebo celý auto. Ochranka se tam nepouští, protože je to vo hubu.“

„Takže zkusí utéct, až se setmí?“

„Já bych to tak udělal.“

„A ochranka?“

„Hlídá známý východy. Až vyleze, budou ji chvíli nahánět a tak do půl hodiny ji mají.“

„Co se stane potom?“

Psychologovi se roztřásly ruce. „Nevím.“

„Budou to chtít zakamuflovat?“

„Určitě.“

„Budou se jí chtít zbavit?“

„A-asi.“

„Pracovní úraz?“

„Třeba.“

„A tebe?“

„Nevím!“

„Dobrá.“ T. si protáhl prsty na rukou. Podíval se na Sylvu, která stále nebyla schopná slova. Psycholog se zdál být smrtelně vyděšený. T. na něj znovu upřel pohled: „Máš nějaký důkaz, že je Anna pryč? Nenechala nějaký vzkaz?“

Psycholog sáhl do náprsní kapsy a vyndal několikrát přeložený list papíru.

„Tohle nechala na stolku, tak sem to zajistil. Teď už je stejně všechno venku, tak si to vemte celý,“ prohlásil rezignovaně.

T. jej rychle prolétl. „Je to Annin rukopis?“ zeptal se Sylvy, která pracně sbírala síly ke sledování konverzace.

Podívala se na vzkaz. Začínal slovy ‚Milovaná Sylvo‘. Nedokázala přečíst celých těch pět řádek, oči se jí opět zalily slzami. Slabě přikývla.

T. sbalil papír a strčil ho do kapsy. „Budu ti to teda věřit,“ řekl psychologovi. „A teď poslouchej: Slečna Houseková je tu nelegálně, má zaplacenou rekvalifikaci jinde. Když odsud zmizí, vaše společnost ji nebude shánět zpátky. To znamená, že nejlepší pro všechny - i pro tebe - by bylo, kdybysme odsud Annu dneska odvezli. Rozumíš tomu, co říkám?“

Opilec horlivě přikývl.

„Takže teď by mě zajímalo, co s tím ty můžeš dělat. Dokážeš ji najít dřív, než ochranka?“

Mužík se znovu roztřásl. „Nevím - myslel jsem, když jste říkali, že… To prostě nejde, jsou jich tam mraky, našli by nás a…“ zmlknul.

Spisovatel chtěl pokračovat, ale Sylva ho zatahala za rukáv. Nějak se vymanila z paralyzující nevolnosti, která ji přepadla před pár okamžiky. Veškerý respekt před pozicí psychologa, kterou opilec měl, ztratila společně s obsahem žaludku. Zato získala dojem, že ještě pár minut sledování tohohle dialogu a bude muset zvracet znovu. Takže promluvila nahlas.

„T, nepokračuj. Já mu nevěřím.“

„Cože?“ Spisovatel se ohlédl na dívku, která si z tváře právě otřela poslední zbytek zvratků.

„Neříkej mu nic dalšího. Poradíme si bez něj.“

„Ale -“ T. se obrátil na opilce, který jejich dialog sledoval. Pak se naklonil zpátky k Sylvě: „Jak si chceš poradit, když ani nevíme, kde Anna je! On je naše jediná šance,“ šeptal naléhavě.

„Ale co když nemluví pravdu. Co když Anna neutekla tam, kam říká. Co když ji -“ Sylvě došla slova.

T. ji obejmul kolem ramen. „Neboj, to právě chci zjistit. Nech mě jednat.“

Sylva se mu vykroutila: „Ne. S tímhle člověkem ne.“

T. pokrčil rameny a obrátil se zpátky k psychologovi. „No, tak to uděláme jinak,“ řekl. „Děkujeme vám za informace a na shledanou.“ Spisovatel se začal zvedat, Sylva ho napodobila.

Psycholog je sledoval zoufalým pohledem. „Počkejte,“ vyhrknul. „Vy mi to nevěříte, myslíte, že vás prásknu, když… Já vám sakra chci pomoct!“

Sylva se na něj chladně podívala: „My se zařídíme i bez vás,“ pronesla.

Psycholog zvážněl. „Ne - já vím, co chcete dělat,“ řekl najednou klidně. „Jestli ji chcete dostat ven, budete potřebovat auto. A já mám tady před barákem-“

„Auto nepotřebujeme,“ přerušila ho Sylva.

Psycholog se najednou hlasitě rozesmál. „Takže se na to vykydáte jenom proto, že sem pro vás nedůvěryhodná osoba. Počkáte si někde v teplíčku, jestli k vám slečna uteče, co? I vy kujóni, já do vás vidím, vidím vám až do žaludku. No není to k popukání? Ale až bude ta vaše baba tuhá,“ zvážněl, „tak si ještě vzpomenete, kdo vám nabíd pomocnou ruku.“

T. se na něj díval shora: „To je všechno, co jste nám chtěl říct?“

„Jen mi ser na hlavu, frajírku,“ opáčil psycholog. „Já se tím rozhodit nenechám. Můžeš mě tu zmalovat, vymáchat mi hubu v blitkách, ale tím nezměníš fakt, že seš stejně slabej jako já a tady slečna. Aby bylo jasný, s váma sem skončil.“ Psycholog se vrávoravě zvedl a odvalil se na bar. Zaslechli jeho ublížený hlas, kterým si patrně stěžuje barmanovi.


T. nechal na stole peníze za útratu a vyvedl Sylvu z hospody. Došli ke sloupu zastávky. Spisovatel mrknul na jízdní řád a hlasitě zaklel. „Jede to až za hodinu,“ dodal na vysvětlenou.

„Já už zpátky nejdu,“ prohlásila Sylva a svalila se do prachu vedle rozpálené asfaltky. T. se opřel o zastávkový sloupek. Po chvíli mlčky vytáhl Annin vzkaz a podal ho Sylvě.

Sylva ho rozložila a sklonila k němu oči.


Milovaná Sylvo,
Nevím, jestli se k tomuhle vzkazu dostaneš. Věřila jsem, že se dokážu přenést přes všechno, co se mi tady může stát – a nezvládla jsem to. Proto teď udělám něco, co může vypadat jako hloupost. Ale neboj se, ať se mi to povede, nebo ne, čekej. Přijdu. 

Tvá
Anna.


Dlouho si ten vzkaz prohlížela. T. přičapl za ni, aby si vzkaz také přečetl. „Žádná stopa,“ poznamenal.

Sylva k němu vzhlédla.

„Takže -?“ nadhodil T.

„Takže co?“

„Půjdeme do toho, nebo jsme slabí, jak říkal ten ožrala?“

Sylva se otočila a pohlédla spisovateli do tváře. Slzy, které jí mohly vytrysknout, odvál teplý fén.

„Nejsme slabí,“ odpověděla.


Slunce zvolna klesalo k obzoru, ale pálilo pořád. Nebylo už o čem mluvit. Stáli tedy, a mlčky vyhlíželi autobus.

Najednou před nimi prudce zastavil rozměrný džíp. Otevřely se dveře na straně spolujezdce a vykoukla kaštanová hlava opilého psychologa. „Tak si nastupte,“ křikl a pokynul dovnitř. „Hodim vás na bránu, tam toho jezdí víc. A nebojte se,“ dodal, když pochopil, že se dovnitř zrovna nehrnou. „Tady jezděj vožralý úplně všichni!“

T. pokrčil rameny. Sylva to vzala jako pokyn a vsoukala se do vozu.

Vyjeli serpentinu z osady a mířili rekultivovanou plání k vrátnici velkolomu. Ochmelka kupodivu řídil celkem spolehlivě, na silnici se bez problémů držel, provoz byl ostatně velmi slabý. Nemluvili. Rekultivaci nahradily křoviny, které ustoupily odkryté jámě dolu. Vrátnice je nezdržela, Lakostův džíp byl sám o sobě propustkou.

Psycholog zastavil u autobusové zastávky a otevřel přihrádku. Teprve teď řekl víc, než jedno slovo.

„Vemte si tohle,“ podal Sylvě svazek papírů a map.

„Co to je?“ zeptala se Sylva.

„Ňáký mapy dolu a tak. Třeba se vám budou hodit.“

T. strčil věci do brašny. „Díky,“ zamumlal neurčitě.

„Není za co. Mějte se.“

Práskl dveřmi a pokývl jim otevřeným okýnkem. Auto odsvištělo, byli venku z dolů. Ale bez Anny.

Následující kapitola