Ráno přišla na nádraží přesně podle dohody. Sylva ještě nejela jedničkou a nebyla ani v lounge. Ale už ji nepřekvapilo, že prostor vypadá stejně čistě jako stanice bezpečnostně zajištěné trasy metra. Stejně tak ji nemohl zaskočit bezpečnostní rám, kterým s kartami v krabičce bez problémů prošla. T., vybavený velkou brašnou přes rameno, která se patrně mohla stát i batohem, už na ni čekal.
„Vidím, že první test jsi překonala bez potíží. Kdybys měla svoje čipy, tak se sem možná nedostaneš.“
„Ty to snad bereš jako hru,“ utrhla se na něj Sylva.
„Neboj se, mám dění pod kontrolou. Teď se přesuneme na perón.“ Vydali se jižním podchodem vyhrazeným pro první třídu. Vlak na Ústí měl jet ze šestého nástupiště, T. ale odbočil už na druhé. „Počkej tu na mě,“ přikázal a za minutku byl zpět.
„Cos tam dělal?“ zeptala se Sylva.
„Malá legrácka. Čipy z našeho oblečení odjedou za deset minut směrem na Budějovice.“
„Ty seš ale srandista.“
„Dávám přednost označení trickster. Pojď, za chvilku nám to jede.“
Rychlík do Ústí nad Labem byl složený z vagonů několika tříd. Jednička byla klimatizovaná, což Sylvu docela potěšilo. Za necelou hodinku byli v Ústí, kde přestoupili na osobní vlak. Cestou je nikdo neobtěžoval, neidentifikoval, a dokonce ani nekontroloval, jako by je jízdenka první třídy vybavila zvláštní ochranou.
Po dvaceti minutách jízdy z Ústí vystoupili na nádraží, které Sylvě připadalo jak území nikoho. Oprýskaná budova, u které postával hlouček cikánů, nesla ceduli, ze které se dal při troše dobré vůle přečíst název stanice. Bohosudov.
Po hodině a půl v klimatizovaných vagonech udeřil Sylvu do tváře horký vzduch páchnoucí prachem, po nadechnutí tak žhavý, jako by vycházel z bran samotného pekla. Na patře po něm zůstával pocit, jako by vdechovali rozprášený smirkový papír.
Vlak odjel a otevřel cestovatelům pohled na jihozápad. Zvlněná krajina byla přikrytá žlutošedými vrstvami smogu, živenými z desítek bližších i vzdálenějších komínů. Tuhle poklici ukončovala až hradba Krušných hor, přibližující se k nim na severu skoro na dosah. Hřeben se v těch oblacích docela ztrácel.
Mezi nádražím a horami viděli ležet šedivé městečko. T. ukázal tím směrem.
„Tam máme namířeno?“
„Přesně. Musíme někoho najít.“
„V půjčovně aut?“
„Tak nějak.“
Vydali se po silničce stoupající mezi zaplevelenými lány. Městečko lemovalo několik vyhořelých věžáků, které ale jen stínily množství obydlené novější zástavby. Cestou je dokonce minulo několik aut, podle zápachu poháněných převážně minerálním palivem – takový luxus byl Praze s výjimkou nejbohatších čtvrtí nemyslitelný.
Během deseti minut došli do dolní části města. Ulici lemovaly patrové domy, převážně z předminulého století. Většina jich byla po rekonstrukci, ty zchátralé stavitelé patrně nahradili moderní zástavbou, které tu také nebylo zrovna málo.
„Docela to tu prosperuje,“ poznamenala Sylva.
„Mostecko je nejbohatší kraj republiky,“ odpověděl T. „Napájí energií Čechy i blízké okolí. A tady nestojíme na uhlí, takže kdo na to má, stěhuje se sem.“
Stoupali dalších deset minut, než spisovatel ukázal na velký dvoupatrový dům s obrovskou výlohou a dvorem. „Už jsme tady,“ řekl.
Za výlohou byla vystavena tři nová auta. Vpravo od domu, na prostoru obehnaném pořádným plotem, pak stálo snad padesát ojetin všeho věku a druhu. Nápisy na budově, pověšené jeden přes druhý, hlásaly, že se jedná o autorizovaného prodejce firmy Intercar, autobazar, taxislužbu, půjčovnu aut, opravnu, pneuservis, žluté i modré anděly, zkrátka že se zde poskytují veškeré služby, které se týkají aut, a to za ceny velmi slibné.
„Už se těším, autem jsem nejela snad deset let.“ Sylva ukázala na prosklené dveře vedoucí do haly s několika novými vozy. „Jdeme dovnitř?“
T. ji zadržel: „Tudy ne. Zadem,“ prohlásil rezolutně. Odbočil na chodníček, který se vinul kolem budovy a stiskl tlačítko zvonku vedle nenápadných dvířek.
Za dveřmi se ozvalo nějaké rámusení a po chvíli tlumený hlas: „To seš ty, Lišáku?“
Spisovatel odpověděl kladně.
„Tak pojďte dál.“ Dveře se pootevřely jen tak, aby se mohli protáhnout dovnitř. Dostali se do úzké, tmavé, a k Sylvině velké radosti chladné chodby.
„Tak mě obejmi ty starej škrábale,“ pronesl srdečný hlas odkudsi z výšky. „To je ta tvoje kámoška?“
K Sylvě se přiblížil stín mohutné postavy kombinující Bertramovu výšku s Markusovou šířkou. Sylva se trochu rozkoukala a viděla, že postava patří plešatému chlápkovi kolem čtyřicítky, oblečenému v bílém tričku s nějakým nápisem.
Chopila se jí obrovská ruka. „Můžeš mi říkat Franku, pro přátele sem Frankie, ale to je tady zatim jenom Lišák,“ představil se. „Poďte za mnou do garáže.“
Vedl je chodbou někam dál, procházeli kolem dveří, za kterými Sylva zaslechla sváření a jiný dílenský hluk.
Sylva se přitočila k T.-mu. „Lišáku a starej škrábale?“ ptala se šeptem.
„Nojo, máme pár společných zážitků. Frank bude náš řidič.“
„Ty chceš najmout auto s řidičem?“ zašeptala vyčítavě.
„Jasně, má snad někdo z nás řidičák?“
„No myslela jsem, že ty…“
„Ne, auto řídit neumím. Kromě toho, Frank je opravdu spolehlivý.“
Frank je zavedl do zadního dvora, kde stál omšelý Joyster páté generace.
„Tak tohle je moje myšička.“ Obrátil se na spisovatele. „Řekneš mi něco o tom, co máte vlastně v pácu?“
„Nó,“ protáhl T., „Potřebujeme dostat z rekvalifikace v Mostecký uhelný jednu známou. Není to žádná kráva, dostala se tam omylem. Máme dokonce nařízení, že může jít, ale mám nepříjemnej pocit, že jí cestu ven růžema nevysypou. Takže možná dojde na to, že budeme potřebovat solidní auto a dobrýho šoféra.“
„Jestli sis řikal tohle, tak seš na tý pravý adrese. Dobrý služby, dobrý účty. Takže, máš keš?“
„Kolik budeš chtít?“
„Přece znáš mou taxu. Záloha deset za den, po vejletu ještě za benzín. Když budou flojdi, deset navrch.“
„Fajn, to snesem.“
T. pokynul Sylvě, která odpočítala deset standardů a podala je Frankovi. Ten je strčil do kapsy a otevřel zadní dveře Joysteru. „Tak šup dovnitř!“
„Dozadu?“ podivila se Sylva.
„Jenom teď, než projedem skrz město. Potom si přelezete do mýho druhýho auta.“
Sylva už nic neříkala, skočila na plošinu a skrčila se do nevelkého kufru. T. se poskládal za ni. Frank nad nimi zatáhl roletku a zabouchl dveře. Auto se rozjelo.
„Jeho druhý auto je taky dvoulitr?“ zparodovala Sylva ironicky nápis běžný na snobských limuzínách.
„Nesuď ho moc příkře, Frank je třída. Obchoduje s auty, takže je na tom docela dobře a může si několik vozů dovolit. Ale kromě toho má spoustu zajímavých koníčků a užitečné známosti. Však uvidíš.“
„A nepráskne nás?“
„O to neměj strach.“
Auto nadskočilo na nějakém hrbolu, a oba se bouchli do hlavy. Sylva zmlkla, aby si nepřekousla jazyk.
Jeli asi pět minut, než podle zesíleného houpání ucítili, že auto opustilo asfalt a pustilo se někam na vozovou cestu. Zakrátko se vůz přehoupl přes ještě jeden výrazný hrbol a zastavil.
Frank jim otevřel. Ocitli se uvnitř haly, do které světlo pronikalo jen několika malými okénky ve stropě. Po levici viděli dílnu, stoly, nářadí a nějaké auto vytažené na řetězech ke stropu. Pravou půlku haly zaplňovala hromada neurčitého tvaru zakrytá plachtou. Frank k ní dokráčel a jediným mohutným tahem plachtu shodil. Stály tam dva starší džípy, podle stupně zaoblenosti karosérií tak z dvacátých let.
Hrdě na ně ukázal: „Představuju vám svý děťátka, račte si vybrat!“
Oba teréňáky vypadaly udržovaně. Ten vlevo byl mohutnější; vysoký a dlouhý, s nákladní korbou vzadu a malým nápisem Jeep na horní hraně přední masky. Šedivá Niva vpravo proti němu vypadala skoro jako hračka, i když měla dveře i k zadním sedadlům.
„Takže klasiku, nebo dříče?“
„Který z nich má klimatizaci?“ zeptala se Sylva, ze které se pot jenom lil.
Frankova odpověď ji nepotěšila: „Žádný. Z obou jsem jí vymontoval, aby nezvyšovala spotřebu.“
„Co je rychlejší?“ zeptal se T.
„Na silnici klasika, v terénu dříč,“ zasmál se Frank.
„V tom případě jsem pro dříče,“ řekl T. „V terénu to možná budem potřebovat víc.“
Sylva jenom pokrčila rameny.
„Fajn.“ Frank poklepal na blatník Nivy. „Tak si naskočte do mýho Kozlíka a buďte na něj hodný. Detaily proberem cestou.“
Při nastupování se Sylva ohlédla po T.-ém a obrátila oči v sloup. „Kozlíka?“ pronesla ironicky. T. naznačil, aby byla zticha.
Frank nastartoval a vyjel z haly ven. Dálkovým ovládáním zavřel vrata a pustil se po rozbité okresce rychlostí, kterou Sylva hned začala považovat za nebezpečnou. Raději se chytila madla. T. vpředu začal rozbalovat mapu severních Čech, kterou měl v brašně.
„To schovej, mam lepší atlas,“ zakřičel Frank a ukázal na přihrádku. Zatímco T. manipuloval s mapami, ptal se dál. „Tak jak to chcete udělat? Říkals, že máte lejstro na to, dostat jí ven po dobrym.“
„Napoprvé bych to tak rád zkusil,“ přitakal T.
„Jasně. Kterej je to důl?“
Sylva se prohrábla svými papíry. „Armád NATO.“
„Fajn, ten znám. Akorát – nedávno sem tam měl nějaký nepříjemnosti, takže se tam nechci moc ukazovat, jasný? Dovezu vás kus vod vrátnice a počkám na vás za rohem. Jestli jí dostanete ven, tak vás vemu na vlak.“
„A když ji ven nepustí-“ začala Sylva, T. jí skočil do řeči: „Tak to bude ten případ, kdy tě budeme potřebovat nejenom jako taxíkáře.“
Frank se zazubil do zrcátka. „Jasně, je tam jedno dobrý místo, kde jí můžem vyzvednout, až bude zdrhat. Musí to ale bejt za tmy, ve dne bysme tam byli jak mravenci na talíři. Když se jí to povede do půlnoci, tak budu chtít příplatky jen za jízdu po tmě bez světel a ne za nedělní práci.“
„A, jak odtamtud vlastně uteče?“ zeptala se Sylva.
„To není tak těžký, socky jim zdrhaj pořád, dokonce i jenom pěšky.“ odpověděl Frank. „Jen jí musíte dát echo, kde budeme čekat.“
„To jako vyšplhají ze štoly, nebo co? Když jsou v tom podzemí zavření?“
Frank se na ni ohlédl – na příliš dlouhou dobu na to, že má v ruce volant, pomyslela si Sylva. Nakonec se otočil zpátky, srovnal auto, které už už padalo z krajnice, a unaveně se obrátil na T.-ho: „Lišáku, vysvětli prosímtě tý městský lilii, co je to povrchovej důl.“
O pět minut později byla Sylva moudřejší o T.-úv výklad o kilometr širokých a stovky metrů hlubokých dírách v zemi, prokousávajících se krajem rychlostí několika stovek metrů za rok. Jam, které bez milosti pozřou všechnu krajinu v cestě, aby ji za sebe vyvrhly zemi vyprázdněnou, zalitou vodou nebo nasypanou do úhledných hromad rekultivací.
Frank za tu dobu neřekl ani slovo. Počkal, až spisovatel skončí, a teprve pak na Sylvu zase promluvil: „Takže se odtamtud utíká docela snadno, kotě. Někdy z ubikací, který jsou bokem, ale hlídaný. Spíš se zdrhá přímo z jámy. Ty stěny nejsou všude svislý, takže stačí vyšplhat pár pater a vědět, kde je díra v plotě. A ploty maj všechny doly pěkně děravý. Tak už je ti jasný, jak se tvoje kámoška dostane ven?“
„Jo, teď už jo.“
„Tak super,“ křikl Frank. „A ty, T., našels už tu mapu? Ukážu ti, kde na ni počkáme.“
Spisovatel mu podal žádaný atlas. Frank v něm během řízení začal listovat, dokud nenašel správnou stránku. Sylva viděla, že mapa je propiskou pokreslená velkým množstvím dalších čar.
„Hele – vidíš tady ten zámek?“ zakřičel Frank na T-ho a zabořil prst někam do středu stránky. „Tak pod nim je už zalesněná výsypka, ze který vede cesta do aktivní čísti dolu. Po tý cestě se vodtamtuď normálně utíká, tak jí můžem jet kus naproti, někam sem, na kraj rekultivace,“ ukázal na jedno křížení propiskových čar. „Tam jí vyzvednem, vyplížíme se z pozemků Mostecký a háleluja, je to hotový. Je vám to jasný?“
„Jasný!“ zařval T. Frank mu podal atlas, spisovatel na naznačené místo ukázal prstem. „Sylvo, budeš si to místo pamatovat?“ zeptal se dozadu.
„Až mi zastavíte, překreslím si to.“
„Tak to je super! Jestli jí nepustěj, má šanci.“
Plán byl hotov. Jeli dál po okresce, která se vinula obcemi na rozhraní důlní pánve a hradby Krušných hor. Auto nemělo klimatizaci, stáhli ale všechna okénka. Bylo to, jako by na sebe pustili horký fén. Sylva si všimla, že se na její kabele usadila vrstvička černého prachu. Setřela ji prstem.
„To je tady normální, ten prach?“ zeptala se.
„Uhelná pánev, a už nejmíň tejden nesprchlo,“ odpověděl Frank. „Sou tu největší uhelný doly v Česku. Zásobujem elektrikou a benzínem celej stát a vokolí. Tady v Litvínově je vobrovská fabrika na benzín – největší ve střední Evropě.“
„Sbohem ekologie,“ poznamenal T. „Víš, Frankie, že kdysi existovalo něco jako územní limity na těžbu uhlí?“
„No jasně,“ ušklíbl se šofér. „Jen díky tomu můžem těžit ještě dneska. Představ si, jakej by byl průser, kdyby se ta těžba na začátku století nepozastavila. To už by třeba zrovna Armáda mlela z posledního. A hlavně mi neser na hlavu ty kecy o stovce zničenejch vesnic, vim moc dobře, že se na to chystáš. Stejně to byl zapadákov, tak co. A teď tu držíme celou republiku ekonomicky nad vodou.“
T. chtěl evidentně něco poznamenat, ale Sylva ho předešla: „Franku, říkáš my? Přece v těch dolech nepracuješ ?“
„No, to sice ne, ale pár let sem si tam taky vodbyl. Kousek vocaď, na Bílině. No a tady je každej nějak spojenej s dolama. Buď v nich dělá, nebo dělá pro lidi, co tam pracujou. To ti prostě nějak zůstane pod kůží. A hele, už sme tady,“ uzavřel.
Odbočil z hlavní silnice a zastavil hned za křižovatkou. „Blíž nepojedu. Ňákejch pět minut dál po silnici je autobusová zastávka, parkplac a vrátnice. Počkam na vás tady. Tak ať se to povede!“
„Děkujeme,“ řekla Sylva.
T. udělal pozdravné gesto. „Díky, a zatím,“ křikl na rozloučenou.
Vystoupili a přesně pokračovali dál pěšky. Brána dolu s jednopatrovou administrativní budovou se vyloupla hned z první zatáčky. Už z dálky na ni mohli spatřit nataženou plachtu s logem World Energetic Company a jasně čitelným nápisem Mostecké doly a.s., závod Důl sborů NATO.
„Tak do jámy lvové?“ zeptal se T.
Sylva přitakala. Do jámy to skutečně bude, a nějací lvi tam dost možná taky objeví.
~~~
Přicházeli k budově. Ze silnice odbočovala cesta k opuštěnému parkovišti; několika vrakům historických aut tam dělaly společnost hromady výrazně mladšího komunálního odpadu. S touto záplavou nerecyklované hojnosti kontrastovala vypulírovaná zastávka autobusu, ležící mezi smetištěm a vrátnicí.
Silnice se v bráně dělila na směr dovnitř a ven. Každá větev byla přehrazená dvojicí závor, mezi nimiž zůstávalo dost prostoru na důkladnou perlustraci osobního i nákladního auta. Vchod pro pěší procházel budovou, za sklem se daly tušit turnikety a okénka vrátných.
„Tak jdeme?“ zeptala se Sylva. „Řekneme jim rovnou, že máme propušťák a ať nám Annu přivedou.“
T. jen kývl.
Vešli do tiché vstupní haly. Sylvu potěšil chladný závan klimatizace. Méně potěšující byla skutečnost, že se v dohledu nenacházel nikdo živý. Halu přehrazovala neprostupná zeď z turniketů a všechna okénka byla zavřená.
T. po chvíli pátrání našel u jednoho z okének tlačítko s pokynem V případě nepřítomnosti zvoňte. Stiskl ho. Hodnou chvíli se nic nedělo, až pak se o pozvedly záclonky o dvě okénka vedle.
„Co si přejete?“ ozvalo se z reproduktoru.
T. se nadechl, překonal vzdálenost k patřičné přepážce a rychle ze sebe vypravil: „Máme příkaz k vyzvednutí jedné rekvalifikantky.“
„Mohu se podívat?“ zeptal se hlas. Okno se dole pootevřelo na malou škvírku. Sylva skrz ní podala ministerský dokument opravňující k Annině propuštění. „Vy jste z MLZ?“ zeptalo se okénko.
„Ne, my jsme-“ začala Sylva, ale T. ji přerušil: „Jsme eskort servis. Došlo k omylu, ta rekvalifikantka má přidělený jiný kurz. Máme ji vyzvednout a dopravit tam.“
Okénko zaváhalo. „Aha. Tady se píše, že kurz, který má rekvalifikant Houseková nastoupit, je bez internace.“
T. pokrčil rameny: „To víte, zase nějaká tlačenka,“ zamumlal co nejledabyleji.
Okénko to zřejmě uklidnilo, protože ruce za ním se nějaký čas věnovaly klávesnici ležící na stolní desce. Nakonec ale vyjádřilo další pochybnost: „Je tu u ní stupeň 3EX,“ proneslo rezolutně, jako by bylo všem jasné, že to pro jednání znamená naprostý přelom.
„Takže…?“ nadhodil T.
„Takže vám ji můžu předat jen, pokud se u ní ten stupeň změní.“
„To by ale mělo být součástí,“ oponoval T. „Říkali nám, že na tenhle papír nám ji tu vydají.“
„O změně zařazení rozhoduje naše oddělení rekvalifikačních sil. Obraťte se na pana Vernějeva.“ Okénko zaváhalo. „Ten tu ale dnes není,“ dodalo. „Zkuste to v pondělí - ne, raději v úterý dopoledne.“
„Nojo,“ zabručel T. otráveně. „My ji ale máme převézt do Prahy ještě dneska. Nedá se to nějak vyřídit?“
Okénko prohlásilo že bohužel ne.
Sylva zatahala T.-ho za rukáv. „Promiňte na okamžik,“ pronesl spisovatel k okénku a obrátil se k Sylvě. „Co chceš?“ procedil mezi zuby.
„Pust mě tam.“
T. zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli -“
„Ale já vím.“ Sylva se protlačila k okénku a silně na něj zaťukala. „Dobrý den. Podívejte se ještě jednou na ten papír, co jsme vám dali. Je to dokument z ministerstva. Píšou tam, že máte Annu propustit. Tak proč to neuděláte? Pusťte ji ven, nemáte ji co zadržovat! Vaše předpisy s tím nemají nic společného!“
„Tak to se pletete,“ odpovědělo okénko. „Jste na pozemku MUS. Tady máme vlastní pravidla, rozumíte? Nějaký cizí papíry nás nezajímají.“
„Ale tohle je ministerské nařízení!“
Okénko vzalo dokument, zmuchlalo ho a hodilo pod pult. „Jaký papír? Žádný tady nevidím.“
Pak se okénko se s třísknutím zavřelo. Záclonka sjela.
Ta rána vehnala Sylvě do očí slzy; nabrala a už se to nedalo zastavit. T. jí podal kapesník.
„No tos tomu dala,“ prohlásil dobrácky. „Ale já to spravím. Máš standard?“ Sylva vytáhla z peněženky požadovaný obnos.
T. se rozhlédl po hale, zkušeným okem našel kameru, postavil se mezi ní a okénko a jemně zaklepal na sklo. Okénko se tázavě povysunulo.
„Když jsem před chvílí říkal,“ řekl T. tlumeně, „že je to tlačenka, tak jsem si nevymýšlel. Tady slečna má vážný zájem na uvolnění rekvalifikantky a může ho podpořit i jinými argumenty…“ zatímco tohle šeptal, prostrčil okénkem Sylvinu bankovku.
Papírový obdélníček se změnil v modravou šmouhu. „Samozřejmě, nesmíme se unáhlit,“ proneslo okénko. Papír z ministerstva se za několik vteřin nacházel zpátky na desce stolu a byl spěšně uhlazován. „Bohužel, změna stupně alespoň na tři es je pro formální uvolnění rekvalifikanta nutná.“
„Ale jsou i jiné možnosti,“ řekl tiše T. „Co kdybyste nám zařídil návštěvu? Dohodneme se na dalším postupu osobně.“
„To nebude snadné,“ prohlásilo okénko, ale ruce za sklem začaly opět hladit tlačítka klávesnice. „Rekvalifikantka je tu teprve týden a prochází náročným adaptačním programem. Ovšem v sedm jí začíná osobní volno. Bude moct zajít do osady.“
„Kam?“
„To je místo tady v areálu dolů. Jsou tam restaurace, kam rekvalifikanti mohou. Bude ale třeba jí nějak sdělit, aby si dneska zažádala o propustku…“
„Můžeme jí poslat vzkaz, kde s ní můžeme sejít?“
Okénko se významně odmlčelo.
T. rychle dloubl do Sylvy, která vylovila další standard. Transakce proběhla stejně rychle, jako ta předchozí, a okénko se opět probudilo k činnosti.
Okamžitě před nimi ležela tužka, papír a obálka. „Napište, ať přijde do restaurace Downtown.“
Sylva rychle načmárala vzkaz, vsunula do obálky a napsala na ni Annino jméno. Okénko obálku přijalo. „Jistě, zařídím předání,“ prohlásilo.
„A teď vaše propustky. Doklady prosím!“
„Nestačilo by nadiktovat jména?“ zeptal se T.
„Děláte si legraci? Musíme si udělat kopie vašich dokladů do databáze.“
T. pokrčil rameny. „Naše firemní předpisy nám nedovolují poskytovat služební průkazy ke zkopírování. Můžeme použít soukromé doklady.“
Okénko se na chvilku odmlčelo. „Pro soukromé osoby je vstup na pozemek MUS zakázán s výjimkou skupinových exkurzí,“ odpovědělo naučeně.
„S výjimkou exkurzí?“
„Přesně tak.“
„A dneska nějaká je?“
„Ano. Ve tři.“
T. se usmál. „V tom případě bysme se na ni rádi přihlásili.“
Následující kapitola
