„Co mám dělat?“
Byla neděle, sedm hodin večer. Sylva, Markus, T. a Černý se sešli v kóji Společnosti. Seděli na dvou místních židlích a jedné vypůjčené od vedle, T. se opřel o pracovní stůl. To on, poté, co se Sylva vrátila do práce, všechny oběhal a přesvědčil je, aby přišli. Omluvil se jen Bertram - má potíže s auditem Dávno Pošahaných a musí úřadovat jinde.
Sylva dokončila svoje vyprávění o nedávných událostech od Annina zmizení, přes marný pokus o uvolnění z rekvalifikace až po vyhrožování terorismem setkání s Denisou Hadamczik v pozici vyšetřovatelky. O nabídce ke spolupráci s ministerstvem informatiky raději pomlčela.
Slovo si vzal zkušený právník Černý. „Je to pěkně divoká situace.
Nejprve Anna: Pokud předpokládáme, že všechno podepsala pod nátlakem, tak by čistě formálně stačilo zajistit soudní příkaz k uvolnění Anny z rekvalifikace na MUS a převedení na nadstandard tady v Praze. To je jedna věc.
Druhá věc je to vyhrožování obviněním z terorismu. Říkáte, že jste jim nic nepodepsala – to je dobře. Ale jinak je to skutečně nebezpečné – i když je to celé zjevný nesmysl. Budeme muset zjistit, co přesně vás navlékla, a pokusit se to neutralizovat.
Třetí problém je situace ve vaší firmě S&A, kterou D. v podstatě převzala pod svojí kontrolu. To je ovšem řešitelné zvlášť a nejspíš nejsnáze. Začal bych tedy od toho.“
Všichni souhlasně zamumlali.
„Dobrá,“ pokračoval Černý. „Máte nějaký nápad, jak dostat zpátky Sylvin podíl na základním jmění v S&A?“
Přihlásil se Markus: „Zkoušela jsi ho prodat Denise?“
Sylva zavrtěla hlavou. „Nabídla mi odkup za podmínek, které jsem nemohla přijmout. Nechci s ní dál jednat.“
„A co firmu docela zrušit? Poslat ji do konkurzu, nebo tak něco…“
„Už jsem na to myslel,“ odpověděl Černý. „Jenže konkurz na základě soudního rozhodnutí včetně celkového vypořádání potrvá nejméně tři týdny. A navrhovatel musí prokázat, že je firma neschopná další činnosti.“
„To rozhodně je,“ zamumlala Sylva.
„Bohužel, Denisa jako většinový vlastník na to může mít jiný názor. Pokud chce získat i tvůj podíl, může se konkurzu bránit. A navrhnout ho, až to bude výhodné pro ni. Jako většinový podílník má spoustu možností, jak tě o tvůj podíl obrat.“
„Co to prozatím odložit, promyslet to trošku a vrátit se k tomu později?“ navrhl T.
„Myslíš, že někdo z nás na něco přijde?“ zeptal se Markus.
„Možná jo, možná ne. Pokud nemáme řešení teď, za hodinku ho mít můžeme.“
„Ty máš něco za lubem.“
„To nechte na mě. Až si ověřím, že je to možné, vyrukuju s tím.“
Sylva se na T.-ho dívala, chtěla k celé věci poznamenat, že je to přece její podíl, tak by měla mít v té věci také nějaké slovo. Současně měla ale nejasný pocit, že T. je schopný přijít na nějaké elegantní řešení, vtipnější a účinnější, než Černého právnické postupy. Přiznala si, že T-ho obdivuje.
„Já ti věřím,“ řekla a snažila se, aby to znělo co nejnormálněji. Moc se jí to nepovedlo, znělo to spíš jako obdivné vydechnutí. Sakra, co si teď o mě tady pomyslí? Že sotva zmizel Albert, už vyjíždím po spisovateli? Rozhlédla se po ostatních - snad nic nezaregistrovali. Ale cítila, že se jí valí krev do tváří. Ještě, že v to modravém osvětlení výbojek není vidět.
„Dobrá,“ řekl Černý. „Jestli do konce schůzky na něco nepřijdeme, necháme to tady na spisovateli. Teď záležitost obvinění z terorismu. Tady to bude složitější, Sylvo, napište mi prosím plnou moc, abych vás mohl zastupovat a měl přístup k materiálům. Bohužel to budu muset zpoplatnit, však víte, ten audit. Pokud ale vyhrajeme, část peněz se nám vrátí.“
„Nebojíte se?“ zeptala se Sylva. „Ten vyšetřovatel se tvářil, jako že se tomuhle případu raději vyhnete.“
„Ale kdepak,“ zazubil se právník. „Spíš mám pocit, že se mi to právě začíná líbit. Nic jste nepodepsala, nemají žádný projev vaší svolnosti s tím obviněním. Nemělo by být obtížné rozbít ty jejich výmysly na cimprcampr. Větší starosti mi dělá ta Annina rekvalifikační smlouva.“
„To je proti tomu snad prkotina,“ poznamenala Sylva.
„Ne tak docela. Pokud Anna něco podepsala, tak bude obtížné to zpochybnit. Zkusím opatřit soudní příkaz k uvolnění, ale jestli to dokážu… Nevím.“
„A co když ji odtamtud prostě odvezeme,“ navrhl T. „Když bude Anna v té nadstandardní rekvalifikaci, bude zpochybnění tamtoho podpisu mnohem snazší, už proto, že nyní je o své vůli někde jinde.“
Do věci se vložil Markus: „Neradil bych vám to. Je to moc riskantní. Vzpomeň si, jak jsem z rekvalifikace tahal tebe.“
„Jasně že si vzpomínám,“ zazubil se tajemně T. „Byla to docela zábava. A když se ti povedlo dostat mě z té montovny, kde byl hlídač na každém kroku, proti tomu jsou nějaké doly úplná selanka. Prostě vezmu auto-“
„Ne, já to nechci slyšet,“ zarazil ho Markus. „Ani slovo o tom, co se patrně, až k tomu Sylvu přesvědčíš, chystáš udělat. Jsem hluchý, slepý. Rozumíš?“
„Nechci vám do toho vstupovat,“ řekl Černý. „Ale neměla by se k tomuhle vyjádřit hlavně Sylva?“
Všichni tři se k ní otočili. Sylva do té doby naslouchala T.-ově řeči s čím dál tím větším obdivem. Její opatrnost se trochu bouřila, nerozuměla tomu, proč by chlap, který ji sotva zná, se pouštěl do takovýchhle nabídek. Nebo možná, napadal ji jeden zištný důvod, ale ten okamžitě potlačilo rostoucí nadšení z T.-ova přístupu k věci. Tady je takřka pohádkový rytíř, který hodlá bojovat bez ohledu na následky, pomyslela si. Rytíř, který dokázal z fleku zaskočit u ní v práci, svolat tuhle plodnou schůzku a který už má nápad, jak odříznout Denisu od Sylviných peněz. S jeho pomocí bude záchrana Anny snadná záležitost.
„Jdu do toho,“ prohlásila pevně. „Pojedeme pro Annu a dostaneme ji odtamtud, s tím příkazem nebo bez něj!“
~~~
Sylva se bála, že se dny do odjezdu na akci, jak to nazval T., budou nekonečné. Dohodli se totiž, že vyrazí až za šest dní, tedy v sobotu. Každý den ale přinesl nějaké překvapení; věci to nebyly mnohdy příjemné, ale Sylva byla skoro ráda, že se něco děje a nemusí jen tupě čekat, až se ozve T., který slíbil, že všechno zařídí.
V pondělí šla do práce s obavami, jak dopadnou její nepřítomnosti z konce týdne. Personální jí skutečně udělil další důtku, překvapivě ji ale nepřevedl do ověřovacího režimu; snad s ní měl jiné úmysly.
Na úterní skupině byla ostražitá. Markus ji naštěstí nechával v klidu. Sylva tak za celou dobu nemusela říct ani slovo, za což byla otevřeně vděčná.
Spisovatel se ukázal hned po skupině a navrhl, aby zkusili prodat Sylvin zablokovaný podíl v S&A přes E-bay. Sylva váhala.
„Přes E-bay se dá prodat cokoliv,“ odpověděl T. „Včera jsem tam našel nějakou africkou sekci, kde se nabízely různé druhy banánových rybiček. Schválně jsem se trošku hrabal v dalších odkazech a došel jsem k závěru, že je to skoro určitě obchod s otroky. Důkazy pro to teda nemám - pro náš obchod je to ale dobré znamení.“
Sylva něco zabrblala, ale T. už byl rozjetý. Našel sekci komplikovaných pohledávek a umístil nabídku k dražbě. Dohodli se, že jako vyvolávací cenu stanoví polovici ceny nominální a že nezakážou možnost nabídku podstřelit. Časově se omezili do pátku.
Ještě než systém opustili, zahlédli první nabídku - na zhruba čtvrtinu ceny.
„To se zlepší,“ prohlásil sebejistě T. a systém vypnul. „Uvidíš.“
To bylo v úterý. Ve středu jí do ubytovny zatelefonoval Černý. Povzbudil ji sdělením, že věci se daří docela dobře řešit a za pár dnů bude všechno v pořádku. A ať proboha nedělá nic nerozvážného, dokud nebude s tímhle hotov. Sylva se ho zeptala na cenu za právnické služby. „Budou to řádově desítky standardů,“ prozradil neochotně Černý, „až jak náročné to ještě bude.“
Sylva do telefonu polkla tak nahlas, že to Černý musel slyšet.
„Ale možná něco dostaneme odjinud. Je tam nějaké máslo na hlavě, zatím vám víc neřeknu. V nejhorším vám počkám, nejsem hypotéční banka.“ Sylva si nebyla jistá, jestli tím Černý myslel, že Denisu udolá procesními prostředky, nebo narazil na nějaké svinstvo a teď může někoho vydírat.
Ve čtvrtek dostala vzkaz od Bertrama, že dobrovolně odchází do rekvalifikace poté, co se nepodařilo ustát audit Dávno pošahaných. Bertram musel svou divadelní společnost rozpustit.
„Donutili mě provést menší finanční ekvilibristiku, ze které jsem i přes pomoc našeho úžasného právníka vyšel se zadkem oholeným až na maso - nu, alespoň ty kosti mi zbyly,“ psal květnatě. „Před virtuálními kobkami Pankráce a.s. jsem pak dal přednost nenápadné kráse rekvalifikačního kempu. Bohužel se mi nepodařilo umístit se ve stejné firmě, jako naše krásná Anna, budu ale nedaleko a snad budu moci dohlédnout na to, aby snáze nesla těžké břímě těchhle prožluklých časů.“
Sylvu vzkaz potěšil, i když to bylo vlastně přiznání Bertramovy kapitulace a konce úspěšného divadelního souboru.
~~~
V pátek jí nechal vzkaz Černý, ať přijde po práci k sídlu Společnosti - má pro ni spoustu novinek. T. jí napsal, že na ni večer počká na metru.
Právník na ni čekal před vchodem. „Sedneme si s tím někde tedy?“ zeptala se.
Černý přikývl. „Šel bych někam, kde je hodně velký rámus - ty novinky jsou dost explozivní.“
„Třeba do té hospody, jak jsme byli minule?“ navrhla Sylva. Černý souhlasil.
Zalezli k posledním místům u velkého stolu, nechali se obklopit dýmem a hlukem přeplněné putyky a od ostatních se zahradili kartami s menu a plastovými poháry s pivem.
„Tak to vybalte,“ neudržela se Sylva, jakmile před ně postavili pití.
„Je toho hodně. Tak za prvé se mi povedlo získat toto:“ a podal Sylvě papír s hlavičkou ministerstva lidských zdrojů. „To by vám mělo umožnit vyzvednout Annu z rekvalifikace zcela legálně prakticky kdykoliv.“
„To je paráda!“ vykřikla Sylva a skočila starému právníkovi kolem krku.
„Ale, ale, nejásejte tolik. Bohužel to není soudní příkaz, ale jen nařízení vedoucího odboru rekvalifikací.“ Sylva zase zvadla. „Nicméně, mělo by to stačit. Ten dokument přinejmenším zajišťuje, že jestli se Anna dostane ven, nemá MUS právo žádat si ji zpátky.“
„Takže ji odtamtud můžeme odvézt, i když jí nepropustí?“
„To jsem neřekl,“ pousmál se Černý. „Ale jestli to tak dopadne, budete právně krytí.“
Černý se zhluboka napil. „Teď ta druhá věc. Povedlo se mi zjistit některé okolnosti týkající se vašeho a Annina potenciálního obvinění z napomáhání terorismu. Zjistil jsem, že v té věci zatím vypovídali čtyři lidé. Váš ex-partner...“
„Pavel?“
„Vytáhli z něj nějaké údaje o tom květnovém mejdanu, naštěstí nic moc. Možná taky dostává rozum.“
„A kdo jsou ti ostatní svědci?“
„Jeden podivín, jeden mediální poradce, který v současnosti pracující jako televizní moderátor, a, ehm, někdo, koho se mi nepodařilo identifikovat. Tady jsou jména těch dvou,“ podal Sylvě malý lísteček.
„Robert Ronev? Ale vždyť mě ani nikdy neviděl!“ podivila se Sylva. „A kdo je ten Klaus Klofáč?“
„Moderuje místní zprávy pod pseudonymem Klaus Snotcher.“
„Jo tenhle slizoun,“ ulevila si Sylva.
„Bylo zřejmé, že to na vás s jejich pomocí Denisa navlékla. Klaus dělal Ronevovi impresária, než se ten chudák tak znemožnil. Asi se také trochu znali. K němu jsem se nedostal, ale našel jsem Roneva. Víte, kde pracuje?“
Sylva zavrtěla hlavou.
„V recyklačním centru. Nastoupil na Annino místo v den, kdy ji odvezli do rekvalifikace.“
Tak tohle byl ten náhradník, pomyslela si Sylva. „Denisa ho tam ten den přivedla.“
„Přesně tak. Trošku jsem si s ním popovídal a zajistil jsem, že přinejmenším jeho svědectví dokážeme neutralizovat.“
„Co vůbec dosvědčil?“
„Nevím, Sylvo, jestli vám to mám říkat. Kdyby něco neklaplo, tak vás asi znova zavřou a půjdete na detektor. Tam by se vaše znalost obsahu Ronevova svědectví mohla snadno zaměnit za důkaz toho, že jste to udělala, protože o tom víte. Jenom naznačím, že rozbít to bylo docela snadné, stačilo zjistit, že Ronev vůbec nebyl tam, kde protokol tvrdil, že je.“
„A odvolá to?“
„Ne tak docela. Jen nepotvrdí. Nabídl jsem mu svoje služby a slíbil jsem mu ochranu před mstivostí slečny Hadamczik a případně i Klause. S radostí to přijal.“
„Takže od něj už nebezpečí nehrozí?“
„Od něj ne. A vlastně ani od Klause. Ten prý na vás dva náhodou našel kamerové záznamy z vašich schůzek a rozhovorů. O náhodnosti toho nálezu samozřejmě můžeme pochybovat, pro nás podstatné je ale to, že jsem ty záznamy viděl a dokážu je řešit. Je to klasika - neúplná videa, dokonce sestříhaná mimo časovou posloupnost, dost možná se zfalšovaným zvukem. Požádal jsem úřad pro ochranu osobních dat, aby mi vyhledali úplné záznamy a zadal jsem expertízu, která určitě prokáže, nakolik je to padělané. Tady není problém,“ usmál se povzbudivě na Sylvu.
Sylvě ovšem do smíchu moc nebylo. Při představě, že se už zase někdo prohrabuje záznamy z jejich soukromí, jí po zádech prošlo nepříjemné mrazení.
„Nebojte se, ten odborník je spolehlivý člověk, mimoto rozbor padělaného záznamu je spíš záležitostí programování, než pečlivého sledování.“
„Moc jste mě neuklidnil,“ poznamenala Sylva chmurně.
„Bohužel, musí to být. Ty záznamy budou rozbity, s tím si hlavu nedělejte.“ Černý se na chvíli odmlčel. „Spíš mě trápí ten třetí svědek. Má utajenou identitu, informací uvedl sice jen pár, ale všechno o vás sedělo a většina z toho dost intimní. Jsem si skoro jistý, že je to někdo z té Markusovy psychologické skupiny.“
„Myslíte-“ Sylva se zarazila, „že mě sledují? To je trochu neuvěřitelné.“
„Taky si to nemyslím. Nejspíš nasadili někoho na Markuse a tohle je jen náhoda – takový vedlejšák. Tady mám přepis protokolu, ten vám dát můžu, jak jsem říkal, není příliš dlouhý.“ Podal jí dva listy papíru. Sylva je neochotně převzala.
„Pro vás to svědectví není nijak nebezpečné,“ ujišťoval ji Černý. „Ale představa, že MI nasazuje živé konfidenty na lidi ze Společnosti, mi dělá opravdu těžkou hlavu. Začínají nám zlé časy, řekl bych.“
„Mám si to číst?“
„Jestli budete chtít. Ale nemusíte.“
„Stejně jste mi ten přepis dal.“ Sylva se na Černého zkoumavě zadívala, nevysledovala ale nic.
„Teď řeším vaše starosti, nechci vám přidávat další,“ řekl nakonec právník. „Pravda, pokud se vám podaří z toho přepisu určit, kdo je ten zdroj, posloužíte tím Společnosti víc, než kdybyste mi dala dvojnásobný honorář. Ale teď to nechme být.“
Sylva neochotně přikývla. „Takže – kdyby mě obvinili, dokážete všechna ta svědectví vyvrátit?“
„Myslím, že to ani tak daleko nedojde. Dal jsem Denise najevo, že její svědci jsou na nic. Je vysoce pravděpodobné, že na vás ministerstvo žádné obvinění nevznese.“
„Ale – když jsou ta svědectví všechna nahraná, tak z toho každý pozná, že to na nás někdo ušil. Nemohli bysme dát Denisu k soudu? Kdybysme prokázali, že zneužívá svojí pozici na ministerstvu, tak by ji mohli zavřít.“
Právník smutně pokrčil rameny. „Jsme v nevýhodě. I kdybychom u soudu spolehlivě prokázali, že původcem toho všeho je Denisa - a o tom docela pochybuji - stejně ji nemůžeme žalovat.“
„Proč?“
„Pracovníci ministerstva informatiky podléhají výhradně kárnému řízení v rámci ministerstva - a to může vyvolat jedině jejich inspekce, my jí můžeme podat podnět, ale ten obvykle končí v koši, mám s tím několikanásobnou zkušenost.“
„Ale vždyť je to tak průhledný! Všichni se znají, ušili na nás s Annou tak nehorázně chatrnou habaďůru a my proti nim nemůžeme dělat nic jiného, než čekat, co na nás ta pomstychtivá čubka vymyslí příště!“
„Samozřejmě, Denise nic nebrání vymyslet si na vás dva nějakou novou historku. Akorát že už nemůže použít dva lidi, na které něco měla: Roneva a Klofáče. Ony se jí ty možnosti také zužují. A my o ní víme. A víme i to, že MI na nás někoho má. Jsou to sice špatné zprávy, ale je to lepší, než kdybychom nic netušili. Nebojte se Sylvo, ve vašem případě dokážeme všechna obvinění zpochybnit, a co se stane Společnosti, s tím se budeme muset porvat sami. Vy teď máte reálnou šanci dostat Annu z toho ponižujícího prostředí, tak to udělejte. Jestli nám budete chtít pomoct, tak až potom. Souhlasíte?“
Sylva tupě přikývla. Černý jí položil ruku na rameno: „Nebojte se. Vaší bitvu vyhrajeme.“
Pohár před právníkem byl prázdný, číšník se chystal nahradit jej dalším pivem. Právník ale odmítl a podal číšníkovi odpočítané mince.
„Budu muset jít,“ omluvil se Sylvě, která si uvědomila, že na ni čeká ještě T. a tak se také začala pomalu zvedat. Právník se na ni ještě zpytavě zadíval. „Až budete chtít udělat dobrou věc,“ pronesl tiše, „zkuste se zamyslet nad tím, kdo by mohl být ten konfident.“ Pokývl rukou a zmizel v zadýmené chodbě.
~~~
Sylva odjížděla na ubytovnu až po střechu zaplněným metrem. Cítila radost z toho, že nebezpečí démonické Denisy bylo podle Černého zažehnáno, současně ji ale pálilo pomyšlení na dvě stránky potištěné řídkým textem, které si vezla v kabelce. Nakonec to nevydržela.
Proletěla ty lejstra za jeden mezistaniční úsek.
Černý měl pravdu, zdroj byl dobře informovaný. Znal a celkem přesně uváděl obecné Sylviny názory, které prezentovala na úterních skupinách. Zmiňoval i její zmatenou reakci na nedávný Markusův nápad, že by se mohla stát terapeutkou. Přitom se ale zdálo, že se informátor snaží, aby ve své zprávě neuvedl nic, co by Sylvě mohlo uškodit. Sylva si vzpomněla na mnohabodovou stupnici rizikového chování a seznala, že protokol neuvádí nic z toho tam vyjmenovaného, i když případný host na skupinách měl jistě dost příležitostí slyšet ze Sylviných úst něco takového.
Intimní ale ne nebezpečné - to tedy sedlo. Spíš ne nebezpečné, ale intimní. Pomyslela si, že tohle je pro ni konec Markusovy skupiny. I kdyby se povedlo informátora najít, nebude s nimi pokračovat. A kdyby chtěla nějakou takovou skupinu vést - až teď si uvědomila, jak moc by chtěla - už nikdy to nedokáže.
Ale kdo to sakra mohl být? Na terapii dochází kolem patnácti lidí, na té poslední byli skoro všichni. Znovu si těch padesát řádek pročetla. Styl nic moc, ona píše líp. Taky to ale může být kamufláž. Píše fixace namísto běžně používaného hypnóza. Z toho nic nevykouká, není profík.
Přesto do papírů civěla, dokud ji nevyburcoval nahraný hlas oznamující název její stanice. Bezmyšlenkovitě vyšla ze dveří vlaku a zamířila k nefunkčnímu eskalátoru.
Najednou jí někdo poklepal na rameno. Vyděšeně sebou trhla - představila si dvojici policistů v civilu. Naštěstí to byl jenom T.
„Teda ty jsi dneska úplně náměsíčná, přehlídla jsi mě jak krajinu. To jsi mluvila s Černým - že by to bylo tak zlé?“
Sylva zavrtěla hlavou. „To ne - ale…“ uvědomila si, že v ruce pořád ještě drží kopii protokolu. „Ne, dopadlo to dobře. Máme papír, na který si můžeme Annu odvézt.“
„No tak to je výtečný! To je ono?“ sáhl po listech, které držela v ruce.
„Ne, tohle jsou jiné dokumenty. Počkej.“ Sylva sáhla do kabelky a rychle vyměnila papíry. „Tady.“
T. si dokument prohlédl. „Hmm, ale to není soudní příkaz,“ zamumlal. „No, poradíme se i tak.“
„Myslíš?“
„Určitě. Už jsem udělal nějaké, no - přípravy, všechno jsem naplánoval. A mám taky dobrou zprávu,“ otočil najednou list.
„Ano?“
„Díval jsem se na E-bay, poslední nabídka za tvůj blokovaný podíl je sto pětačtyřicet standardů, tedy skoro tři čtvrtiny nominální ceny.“
„Tak to je skvělý.“ Alespoň že tohle je dobrá zpráva, řekla si Sylva.
„Taky si myslím. Víc z toho asi nedostaneme.“
„Tak to zrovna potvrdíme?“
„Jasně, infomat je tady na rohu.“
Sylva uzavřela aukci a potvrdila transakci - viděla, že kupec není v České republice, ale někde v Mosambiku. Jednala s ním přes textové rozhraní, takže to dost možná ani nebyl člověk, ale nějaký bot automatizovaného systému výkupu dluhů. Vyměnili si pár zdvořilostních frází a Sylva zakrátko s uspokojením spatřila, že na jejím běžném účtě skutečně přibyla necelá jedna a půl stovky. Okamžitě vyrovnala stopětistandardový dluh AllCallu, který za ten týden narostl o více než šestnáct standardů. Z úvěru u méně lichvářských MiniShare mohla srazit alespoň čtyřiadvacet. A její podíl v S&A byl pryč.
„Teď se musíme připravit na zítřek,“ pokynul T.
„Jak pojedeme?“
„Vlakem do Krupky, pak uvidíš.“
„Do Krupky? To je kde?“
„Kousek od Teplic, asi pětatřicet kilometrů od toho dolu.“
„A nechceš mi říct, jak se dostaneme tam?“ Sylva měla dojem, že se z toho stává víc T.-ova operace, než její.
„Jistě - zařídil jsem auto.“
„Auto? Nebude to moc drahý?“
„Musíme být připravení, že nám Annu nepropustí. Pak se bude hodit. Nebude to vražedné, počítej tak deset až dvacet standardů.“
„Oukej, to dokážu zvládnout. A co jsi ještě připravil?“ zeptala se Sylva napůl ironicky. T. byl ale smrtelně vážný. „Uvidíš. Další část příprav musíme udělat u tebe.“
„Tak se na to podíváme,“ řekl T. a vysypal na podlahu hromadu věcí ze své brašny. Nějaké papíry, nůžky, sadu nářadí, pár plastových kelímků, dvě plechové krabičky, ošuntělé ženské letní svršky a strojek se šňůrou do zásuvky, který vypadal jako holící.
„Co to je?“ zeptala se Sylva.
„Čipový detektor. Chystáme se na akci, u které by nás neměli hned identifikovat. Ukaž mi, co si chceš vzít zítra na sebe.“
Sylva se začala přehrabovat ve skříni, vylovila čisté tričko a ponožky. „I spoďáry?“
„Všechno, co budeš mít sebou.“ Sylva podala T.-ovi požadované prádlo, přinesla boty a svetřík, který si chtěla vzít pro všechny případy. Spisovatel zapnul čtečku do zásuvky, vzal tričko a začal po něm krabičkou přejíždět. Dioda na přístrojku se zakrátko rytmicky rozblikala.
Sylva koukala T-ovi přes rameno. „Co to znamená?“
„Neruš,“ zabručel T. „Á, tady je,“ dodal, když přístroj zapípal a rozsvítil červenou kontrolku. „Mikročip identifikuje zboží a po nákupu taky majitele. Je čitelný přenosnými přístroji na vzdálenost nějakých deseti metrů.“
„Jsem si myslela, že je to jen na nábytku, filmovejch discích a tak,“ řekla Sylva.
„Kdepak, už nějakých dvacet let se to dává do všeho oblečení, akorát se o tom moc neví. Evropská charta lidských práv zakazuje čipovat lidi přímo, tak se používá tohle. Je to pohodlnější způsob sledování pohybu osob, než mobilní telefony. Tak,“ vzal T. nůžky, „a teď se tě zeptám: Sneseš, když z toho ty čipy vypreparuju, nebo si raději půjčíš tohle, co jsem sehnal?“
Sylva sáhla po tričku, které T. přinesl, přiložila si ho na hruď. Tričko bylo sice dámské, ale velikost byla značně naddimenzovaná. „Bral jsem to vlastně spíš na Annu,“ přiznal T.
„Vezmu si svoje, ale buď opatrnej,“ řekla.
„Tak dobře.“ Vzal Sylvino tričko a vystřihl z lemu dva čtvereční centimetry látky. Kontrolně přejel tričko i útržek látky, který pak odložil do kelímku. Sylva už jenom koukala, jak pak totéž zopakoval u ponožek, podprsenky a kalhotek. Podprsenka měla čip v plastovém ramenním pásku. T. z něj vystřihl inkriminovaný kousek a ramínko zase spojil malým cvočkem, který měl v nářadí. Z bot dostal čipy vývrtkou, byly schované v podpatku, svetr ho měl prostě v cedulce s pokyny k praní. U kalhotek zaklel. „Ty si vzít nemůžeš,“ zabručel.
„Proč?“
„Novinka. Mají vláknové nanočipy vetkané do látky. Právě, aby se tohle nedalo udělat. Znám lidi, co tyhle čipy identifikující výrobek a majitele vystřihujou ze všeho, co koupí. Samozřejmě, jsou to podivíni, naštěstí to ještě není ilegální.“
„Zkusím najít jiné,“ řekla smířeně.
Nakonec našla jedny starší, které měly čip zapletený v gumě. Po troše snahy se ho T.-ovi povedlo vycvaknout, aniž gumu znehodnotil.
„Tak to bysme měli,“ prohlásil spokojeně. „Tady máš kamufláž,“ podal jí dva útržky látky. „Strč si to někam do kapsy. Identifikují neprodané oblečení - to se občas stane, že se identifikace majitele neudělá.“
„Kdes je sehnal?“
„Na burze. Teď doklady.“
„Co s doklady?“
„No, když jsme se zbavili těch čipů, tak by bylo docela trapný, kdyby nás stejně identifikovali podle občanek. Na to ti ale dám tuhle krabičku,“ ukázal pouzdro rozměrů trochu většího obalu na brýle. „Je z půlmilimetrového ocelového plechu. Vložením dokladů dovnitř se odruší a nepůjdou zdálky přečíst. Samozřejmě, když krabičku otevřeme, kouzlo je pryč. Můžeš to zítra zkusit, stačí když dáš svoje karty dovnitř a zkusíš projít turniketem do metra.“
„No, raději to zkoušet nebudu. Ještě něco?“
„Jízdenky. Koupil jsem otevřené pro první třídu. Stály sice celý standard, ale jako jediné nejsou svázané s identifikací.“
„Hmm, a co udělám s těmi našimi čipy?“
„Na to jsem taky myslel. Ale to uvidíš až zítra. Teď se na zítřek pořádně vyspi, ráno si kup pořádnou svačinu - raději hotovostně - a sejdeme se v půl osmé ráno na hlaváku v lounge první třídy. Chceš ještě se na něco zeptat, než půjdu?“
„No, nevím…“ Sylva měla pocit, že by měla něco říct, udělat, nějak vyjádřit, že teď je na T-ovi zcela závislá, že to ví, ale že to uznává. Že jeho uznává.
Ale věří mu? Na okamžik ji napadlo, jestli to není právě on, kdo donáší na ministerstvo. Hned to ale zavrhla. Neví jistě proč, ale jemu bezvýhradně věří. Podívala se na spisovatelovu tvář, prohlédla si jeho vyzáblé, dlouhatánské tělo, naskládané nepohodlně na koberci podlahy. Napadlo ji, jestli by neměla nabídnout jako projev své vděčnosti to jediné, co vlastně může muži ona, žena bez peněz dát. Bylo by to s ním fajn? Zjistila, že se jí fyzicky moc nelíbí, ale přesto ji vzrušuje jeho tajemnost, energie, se kterou se pustil do tohohle výletu, má její obdiv - ale bude to stačit?
Zjistila, že už dost dlouho mlčí a jen se na T-ho dívá. A T. se dívá na ni. Pak se slyšela říkat, jestli nechce ještě chvíli zůstat. T. ji dál sledoval, nyní ještě upřeněji, snad jako by ji odhadoval. Až ji to skoro urazilo, protože o sobě věděla, že je pořád ještě dost atraktivní.
Potom T. promluvil: „Sylvo, za jiných okolností, kdybych tě dokázal získat poctivě, bych se nežinýroval. Ale tohle je věc, kterou by sis mohla dost brzo vyčítat. Snad jsem se tě tím nějak nedotkl, zítra bysme měli spolupracovat jako dobrý tým,“ dodal po chvilce.
„Ne, to vůbec ne-“ odpověděla Sylva. „Já jen myslela, že bys třeba chtěl - jako odměnu…“
T. rozhodil rukama: „Ty jsi nemožná Sylvo. Za prvé platí to, co jsem říkal, a za druhé odměnu si nikdy nevybírám předem. Jasný?“
Sylva přikývla. „Jasný.“
„To jsem rád. Takže zítra.“ T. vstal. „Měj se.“
Dveře se za spisovatelem zavřely. Sylvě nastala dlouhá noc. Usnout se donutila až po spolykání dvou prášků a stejně spala jak na jehlách.
Následující kapitola
