Sylva byla zpátky ve skladu. S T.-em prohodili pár slov. Nevěděla, jak mu poděkovat, spisovatel ji ale dostal z rozpaků tím, že hovor rychle ukončil další neuvěřitelnou nabídkou: V šest se sejdou v sídle Společnosti společně s Markusem a dalšími, a vyřeší, co dál.
Sylva pracovala automaticky. Nemohla se soustředit a Mind control jí několikrát musel zopakovat pokyny. Stále viděla Annu za mříží v rekvalifikačním centru, její smířený, vyhaslý pohled, naznačující, že ona už sebe samu považuje za ztracenou.
Tak to nesmí být, přikázala si Sylva. Jsem tu ještě já - a přátelé, kteří snad pomohou.
A proto nemohla být klidná. Cítila, že se bojí. Ale čeho? Bojí se, co proti ní udělá nyní snad všemocná Denisa? Toho, že i přes to všechno, co ještě udělá, Annu z rekvalifikace nedostane a ona se tam změní v lidskou trosku? Nebo toho, že nedokáže udělat všechno, co by pro Annu udělat mohla?
Někde četla, že kdo nic nemá, nemusí se ničeho obávat. Ale ony mají jedna druhou!
Anna se rozhodla řešit situaci tím, že se poddá a tak sníží ohrožení své lásky. Sylva ale věděla, že to dovolit nemůže. Dostane Annu z rekvalifikace pomocí všech zákonných prostředků, i kdyby si tím měla na sebe přivolat další pomstu. T. už určitě zašel za Markusem. A Bertram jistě také pomůže.
Jen jestli to bude v jejich silách, napadlo ji. A nebudou od toho odstaveni jako Albert. Přesto - jistě udělají, co budou moci - nic víc od nich ani nemůže žádat.
Ona sama rozhodně všechno, co bude v jejích silách, udělá.
Tenhle závěr ji trochu uklidnil. Dokončila pak směnu bez chyby, která by jí způsobila důtku a strhla do zkušebního režimu. Ověřila si také na terminálu, že jí dopolední náhrada T.-em buď žádný problém nezpůsobila, nebo ještě nebyla personálním registrována. Taky dobře, pomyslela si. Teď tedy hurá za T.-em! Spisovatel je zkušený a i když není právník, jistě je stejně mazaný jako Albert.
Protáhla kartu kolem čidla u vchodového turniketu a vyšla z budovy na chodník. V odstavném pruhu hned u chodníku stálo několik zaparkovaných rikš, procházela kolem nich směrem k zastávce veřejné dopravy.
Najednou jí někdo položil ruku na rameno. „Slečno Koutnerová?“ ozval se za ní mužský hlas. Automaticky se otočila. Proti ní stáli dva muži. Ten menší, oblečený v kožené bundě, odkryl klopu, za kterou se zablýskal holografický odznak. „Ministerstvo informatiky, prosím, pojďte s námi.“
No jistě, pro ni si přijdou polotajní: napůl úředníci, napůl strážníci, rozhodně ne agenti, spíš nepříjemní maníci, ne nepodobní revizorům. Poloviční policisté a poloviční gauneři.
Ten druhý byl oblečený v neoficiální černé uniformě Národních gard, korba s naposilovanou figurou a vyholenou hlavou, a dělal dojem, že v jeho případě gauner nad policistou značně převažuje. Obešel ji a postavil se za ni tak těsně, že cítila jeho dech.
„Jsem zatčená?“ zeptala se.
Menší polopolicista pokrčil rameny: „Ale vůbec ne. Jste předvolána podle zákona o rozšířených pravomocích bezpečnostních složek v boji s terorismem.“
„Ale já nemám s terorismem nic společného!“
„Každý, kdo žije v tomto státě, má něco společného s terorismem – třeba už to, že o něm ví,“ prohlásil ledově prcek. „Máme právo vás zajistit.“ Podal jí formulář s hlavičkou ministerstva, na kterém bylo vyplněno Sylvino jméno. Ukázal na jeden z odstavců.
„Podle zákona 286/15, § 3, odstavec 7 má ministerstvo informatiky pravomoc zajistit fyzickou osobu na 48 hodin, pokud je to v zájmu bezpečnosti zajišťované osoby,“ četla Sylva. „Chcete říct, že mě zadržujete proto, aby byla zajištěna moje bezpečnost?“
Polotajný se usmál. „Přesně tak.“
„Chtěla bych si promluvit s právníkem.“
„Toho ale nebudete potřebovat – nejste přece zatčena, ani z ničeho obviněna.“
„Stejně bych mu chtěla zatelefonovat.“
„Dáte nám číslo, zařídíme to. Ale až na místě.“ Prcek se uklonil a ukázal k blízkému policejnímu vozu: „A teď nás račte následovat.“
Gauner ji nasměroval zadním dveřím rikši. „Prosím,“ ukázal. Sylva vlezla dovnitř, kde už seděl nějaký chlap připoutaný k sedačce. Svalovec jí přiložil ruce k madlu vyčnívajícímu z opěradla přední sedačky a přitáhl zápěstí jednorázovou rychloupínací páskou. Pak se vměstnal na místo řidiče. Prcek si sedl vedle něj. „Dejte nohy na šlapky,“ ukázal někam dolů.
Sylva vsunula nohy do kapes v podlaze, kde nahmatala pedály. „To mám jako šlapat?“
„Samozřejmě - jak jinak bysme se na ministerstvo dostali?“
Cesta šlapacím antonem netrvala déle než půl hodiny. Naštěstí po nějaké době zapnul řidič pomocný motor, takže se jim trochu ulehčilo. Polevit ale nemohla – když přestala, dostala hned elektrickou ránu do ruky připoutané k madlu. Tak se snažila dupat do pedálů, jako by jela cyklistický závod. Než dorazili k ministerstvu, byla zborcená potem a zápěstí, za která byla přivázaná, měla rozedřené skoro do krve.
Místnost, do které Sylvu a druhého zadrženého na ministerstvu zavedli, byla něco mezi čekárnou a celou.
Čekárna to byla podle tabulky na dveřích, vcelku pohodlných sedaček, konferenčního stolku s postaršími časopisy uprostřed místnosti a zavěšeného televizoru, vysílajícího reklamní kanál.
Cela to byla podle nepřítomnosti dálkového ovladače k televizoru, zamřížovaného okna kamsi do dvora, opomenuté klimatizace a chybějících klik na vnitřní straně dvou vchodových dveří. Dveře na malou toaletu naštěstí kliku měly - měly ovšem také zámek otevírající se pouze po vhození půleurové mince.
Sylva se rozhlédla po zbylých zadržených. Šest sedících vypadalo docela tuctově: běžní normálové, žádné viditelné zvláštnosti. Zeptala se souseda po levici, jestli neví, jak dlouho to bude trvat. Muž němě zavrtěl hlavou a kývl do horního rohu místnosti, kde se černalo oko nenápadné videokamery. Muž na druhé straně odpověděl bez vyzvání: „To záleží. Když to nebude do půlnoci, tak nás tu uložej.“
Sylva se podívala na hodinky, bylo půl osmé večer. Za chvíli jednoho člověka vyvolali a přivezli dva další - starší pár, patrně důchodce. Paní se dožadovala svých léků, strážci ji nekompromisně posadili na jednu z židlí a beze slova odešli.
Uplynula další hodina. Z místnosti byli postupně vyvoláni všichni, kdo v ní seděli před Sylviným příchodem. Dva z nich se za nějakou dobu vrátili a zachmuřeně se posadili na svá místa. Sylvu nevyvolali.
~~~
V deset hodin se otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva strážní a muž v oděvu stevarda. Ten před sebou tlačil vozík naložený láhvemi a různě velkými balíčky.
„Občerstvení, hotelová služba,“ zavolal. Obhlédl skupinu sedících a vyložil svou nabídku: „Regulační poplatek osm Euro je povinný, za příplatek nabízíme večeře, teplé nápoje, toaletní potřeby, komfortní ubytování! Bageta s kolou jen za deset Euro! Hygienický set dvanáct, spací set patnáct, komfortní set třicet, hotelový set jeden standard!“
Sylva si všimla ceníku na přední straně vozu. Kromě jídelních menu se daly zakoupit sady vyjádřené piktogramy. Obrázky kartáčku na zuby a pasty bezpochyby vyjadřovaly hygienický set. Spací set měl navíc obrázek deky, komfortní set přidal postel. Hotelový set byl vyjádřen piktogramem domečku.
Z čekajících nejrychleji zareagoval muž napravo od Sylvy. Vyskočil k vozíku a jal se žertovat se stevardem. Prý nějak podražili, na což mu stevard odpověděl, že slevy pro stálé zákazníky bohužel neposkytuje. Muž si k povinné platbě přibral ještě zabalenou večeři a deku. Potom si pospíšil obsadit dvojici křesel, které pomalejší zájemci uvolnili, když se postavili do fronty.
Kdo nechtěl, toho strážní zvedli a nahnali k vozíku. Zadržení si většinou připláceli za večeři, někteří platili jen ubytovací poplatek. Kdo byl bez hotovosti, mohl si vybrat v bankomatu, který byl součástí vozíku. Jeden člověk byl úplně švorc – ale i s ním si stevard věděl rady. Se slovy „stát je špatný věřitel“ mu nabídl spotřebitelský úvěr od firmy Ex-Tortions International. Dotyčný smlouvu bez reptání podepsal.
Partner ze staršího páru se zeptal, zda je hotel oddělená místnost a pak pokoušel smlouvat o jeho cenu. Nakonec se musel spokojit s dvojicí komfortních setů - rozkládacích lehátek, které mu po zaplacení stevard podal z dolní části vozíku. Sylva ve frontě uvažovala, jestli si může dovolit zaplatit za to, že se bude moci pohodlně vyspat. Nakonec došla k závěru, že se stejně pořádně nevyspí, zaplatila paušál a přikoupila bagetu a deku. Čištění zubů počká.
Poté, co stevard odjel, sebou plácla na poslední volné křeslo. Ke svému překvapení docela rychle usnula - i přes ne zrovna pohodlnou pozici, neodbytnou televizi vnucující další a další teleshoppingové produkty a nejistotu následujícího dne.
V sedm ráno přijel stevard posbírat zapůjčené vybavení. Sylva se ho u té příležitosti zeptala, proč se povinná platba za ubytování nazývá regulační.
Stevard pokrčil rameny. „No… ze zákona,“ odpověděl nakonec nejistě.
„Mně by totiž zajímalo, co má tahle platba vlastně regulovat,“ dodala jedovatě Sylva.
Muž, který večer zabral nejlepší křesla, se vmísil. „To je jasné: Aby sem nikdo nechodil zbytečně,“ pronesl kousavě.
„Na vaše názory tady není nikdo zvědavej, pane Kuras,“ odpověděl mu stevard.
„Tak mi vysvětlete, proč mě sbalí pokaždé, když projdu kolem tý pitomý banky,“ odsekl mu Kuras.
„Dokud tam budete chodit s transparentem Okradli mne, okradou i vás, tak se nemůžete divit.“
„Však nedělám nic nezákonnýho.“
„Taky vás pokaždé pustí - dokonce i tu ceduli vám vrátí. Buďte rád, že jste moc bohatý na to, aby vás označili za podivína,“ setřel ho stevard. Kuras něco zabručel, ale do další debaty se nepouštěl.
Když stevard odešel, přitočil se Kuras k Sylvě. „Abyste rozuměla, nechávám se zavírat pokaždé, když mě manželka vyhodí z domu. Ještě před rokem to tu býval pohodlný, laciný nocleh. Ale nedávno ty poplatky strašně zvedli. Příště půjdu do hostelu,“ zahrozil ke dveřím, za nimiž zmizel stevard. „A vy jste tu dneska poprvé?“
Sylva přikývla.
„K podání vysvětlení?“
Zaváhala. „Ne, ehm, pro svojí bezpečnost,“ řekla nakonec.
Kuras si ji zkoumavě prohlédl. „Áha,“ řekl potom.
„Tak to se vás určitě budou ptát na to, jaké že nebezpečí vám hrozí. Jestli vám můžu radit, řekněte jim jen to, co už sami vědí. Abyste si nenadělala na hlavu. Jinak si nedělejte starosti: zítra nebezpečí pomine, vás pustí, a den v práci odmaká jejich náhradník. Sice vám ho pak naúčtujou, ale v zásadě je to sranda.“
„Sranda? Já si nemůžu jen tak dovolit vyhodit denní příjem-“
„Dva.“
„-dva denní příjmy za to, že mě tu ministerstvo zadržuje. Cože? Dva?“
„Jistě že dva: je to standardní sazba. Naštěstí nepracuju, takže mně náhradu dělat nemusejí.“
„A co děláte? Nepracujete, necháváte se zavírat a přitom nejste podivín.“ Sylva tomu nerozuměla.
„To je prosté,“ usmál se muž. „Jsem rentiér. Vlastním část pozemku, na kterém shodou náhod stojí jedno ministerstvo - tedy ne tohle, abych byl přesný, taková ironie to zase není.“
„A proč tedy nejdete spát normálně do hotelu?“
Kuras se znovu zasmál: „Jednak je to dražší, jednak v hotelu je nuda. Tady potkáte zajímavé lidi, je tu aspoň nějaká legrace.“
„Legrace?“ Sylva už v duchu zuřila. „Jak z toho tady můžete mít legraci? Tady jsou zavřený lidi, kteří ani nevědí za co, a vy si jen tak protestujete, abyste si užíval srandy, a ještě vás za to nezavřou ani neoznačí za podivína? To není fér!“
„Život není peříčko, slečno,“ odpověděl Kuras klidně. „Tak se na mě nemáte co zlobit. Vy máte pech, já zase štěstí. Každý nemůže mít všechno, ale to málo, co má, si může užívat přesně tak, jak chce.“
Sylvě zrudly tváře: „Jenom se bavíte! Vás by ani nenapadlo tady těm chudákům třeba pomoct!“
„Ale jistě že jim pomáhám - vám jsem třeba poradil, abyste byla opatrná na to, co říkáte. A to i tady, protože kamera jede!“ zamával do rohu s objektivem. „Slyšte, slyšte,“ rozkřikl se na celou místnost. „Až se vás budou ptát, nic jim neříkejte a nepodepisujte! Nemají na to právoó!“ zanotoval a roztančil se po čekárně. „Za pár hodin vás puustííí, co nepodepíšete, to vám nepříšíjoou!“ Dotočil se zpátky k Sylvě. „Vidíte, všem jsem poradil!“
V tu chvíli se rozletěly dveře místnosti a vběhli do ní dva uniformovaní strážní. „Tak to by stačilo!“ zaburácel jeden z nich. Oba chytili Kurase pod paždí a vytáhli ho z místnosti. Muž se ale jenom smál. „Budu mít sólo pokoj,“ zahulákal rozjařeně těsně předtím, než se dveře zabouchly.
~~~
Sylvu si vyvolali v půl desáté dopoledne. Posadili ji ke kancelářskému stolu, a požádali o zavzpomínání si – než přijde vyšetřovatel. A ať zatím vyplní dotazníky, které leží na stole.
Sylva se zeptala, jestli si může promluvit s právníkem.
„Vašeho právníka se nám nepodařilo zastihnout,“ odpověděl strážný.
„Ale vždyť jsem vám ještě nedala jeho číslo!“
Strážného to z míry nevyvedlo. „Tak mi ho dejte teď.“
Sylva mu napsala číslo na Černého, strážný odešel a za pět minut byl zpátky – se stejnou větou: „Vašeho právníka se nám nepodařilo zastihnout.“
Sylva si nedovolila zeptat, jestli Černému skutečně zavolali. Pomyslela si, že mu třeba zatelefonují – až bude po výslechu. Povzdychla si a začala se probírat formuláři. Všechny začínaly hlavičkou prohlašující, že neposkytnutí pravdivých a úplných informací je přestupkem, který se trestá pokutou nebo až ročním odnětím svobody v případě závažné dezinformace.
První dotazník chtěl vědět všechny osobní informace: Od jména, vzdělání, statutu a jeho historie, přes seznam lidí, se kterými se stýká, známé, přátele, koníčky, až po znalosti, praktické dovednosti (proč chtějí vědět, jestli umím vázat uzly?), povahové rysy a výsledky testů osobnosti.
Většina kolonek byla částečně vyplněna počítačem – Sylva byla zaskočená, kolik toho už o ní vědí. Občas něco doplnila – jen aby to vypadalo, jako že prokazuje dobrou vůli říct na sebe všechno – i to, co sama neví.
Druhý dotazník se týkal konkrétního večera – oslavy na lísánkách. No samozřejmě: Vypsat, kdo tam byl, co říkal, případně, co se domnívá, že tím myslel. Třetí formulář se pak týkal jejího článku na CzechSightu. S kým na něm spolupracovala? Jsou některé myšlenky (kopie článku přiložena a místa podtrhána) spojené s konkrétními osobami, nebo jsou vaše vlastní? Oba formuláře uvedeny sdělením, že zamlčování se trestá.
Sylva si odfrkla. Odložila oba formuláře a nechala je ležet nevyplněné na kraji stolu. Dokud ji nedonutí, nenapíše tam nic.
Za dalších deset minut přišel vyšetřovatel. Podíval se na ni přes obrovské brýle naznačující, že on jí vidí až do žaludku. Shrábl papíry, zjistil, že podstatná část je nevyplněná a mrštil je Sylvě do obličeje. „Tak podívej: Dokud tohle nevyplníš, tak se odsud nehneš!“
Sylva se rozhodla pro odpor. „Nejsem zatčená a můžete mě zadržovat jen osmačtyřicet hodin. A pokud vím, tak si netykáme.“
Vyšetřovatel se rozesmál: „To si myslíš ty! Máme toho na tebe tolik, že nevylezeš z lochu pěknejch pár let – a pak bys mohla hned nastoupit na doživotní rekvalifikaci!“
Sylva se v křesle zaklonila: „Tak když už si teda tykáme, tak mi předlož obvinění-“ chtěla pokračovat, ale vyšetřovatel ji chytil ruku a zkroutil za zády, až bolestí vykřikla. „My si netykáme, já ti tykám – už je ti to jasný?“
„Budu si na vás stěžovat, tohle je porušování lidských práv!“
„A jakých? Teroristi žádný lidský práva nemají. A ty se svou kurvou patříš k teroristický skupině, to je u mě tutovka.“
„To je lež!“ vykřikla Sylva co nejsilněji.
„Máme o tom důkazy,“ zasmál se vyšetřovatel a zamával jí před obličejem nějakými lejstry. „Tady máme tři svědecké výpovědi, že jste se v týdnu mezi osmnáctým a čtyřiadvacátým květnem zabývaly v prostorách bývalé geodetické observatoře Pecný plánováním teroristického útkou!“
„Nic takového jsme tam nedělaly! My jsme-“
„-se tam dělaly navzájem, co?! To jste klidně mohly. Ale naše svědectví hovoří jasně. Cituju: Středa dvacátého, sedmnáct dvanáct: Byly viděny, jak do areálu vnášejí dvě objemné brašny. Nebo tady: Svědek vypovídá, že slyšel tebe jmenovitě tvrdit, že, opět cituju: Musíme to odpálit, jinak se nic nezmění. A máme výsledky testu osobnosti, ve kterém je uvedena pětaosmdesátiprocentní pravděpodobnost, že porušíš zákon, pokud to budeš považovat za správné. Seš celkově nevěrohodná osoba, bývalá aktivistka, v kontaktu s nepřáteli. To nám stačí!“
Sylva se bránila z posledních sil: „Nic z toho, co jste četl, jsem neříkala! Kdo jsou ti vaši svědci?“
„To se bezpečnostních důvodů nikdy nedovíš!“
„Chci hned zavolat právníkovi! Mám právo ho mít tady!“
„Nejseš zatčená, beruško, a jak jsi už slyšela, tvého právníka se nám nepodařilo zastihnout! A až zjistí, že jsi obviněná z terorismu, tak i slavný doktor Černý stáhne ocas a ještě rád tě přenechá našemu internímu obhájci ex-offo!“
„Ovšem,“ zmírnil obhájce najednou tón, „můžeš si ulehčit – když nám tady hezky po pravdě potvrdíš, jak to bylo. Víme toho dost na to, abys k tomu musela doplnit jen pár drobných detailů. Tady jsou tvoje výpovědi – když se přiznáš, že jsi s Housekovou uvažovala o tom, zda je možné provést teroristický útok, ale nakonec jste se rozhodly to nedělat, tak dostanete jen pár měsíců za schvalování terorismu. A jestliže pak budete hodné, tak se už nikdy nemusíme vidět. Nu, rozmysli se – já si zajdu na cigárko, a až se vrátím, bude doufám všechno, co tu máš, pěkně doplněné a podepsané. Ano?“
Sylva tupě přikývla. Vyšetřovatel zmizel ve dveřích a nechal Sylvu o samotě. Ta se podívala na dokumenty – a rozplakala se.
Nevěděla, za jak dlouho se dveře znovu otevřely.
„Ale chudáčku, ti vás museli vystrašit,“ ozval se nad ní ženský hlas - kultivovaný a profesionální. Sylva zdvihla hlavu a spatřila Denisu Hadamczik, jak jí podává kapesník na osušení uslzené tváře. Sylva kapesník přijala a slyšela bývalou novinářku, jak žoviálně kritizuje praktiky svých kolegů: „To víte, tihle profesionální vyšetřovatelé a jejich manýry… Jojo, jsou věci, na které si tady prostě nemůžu zvyknout – a jednou z nich je právě tohle zbytečné zastrašování. A víte, proč to dělají?“ otázala se evidentně řečnicky. „Masírují si tím svoje ega, mají je bezpochyby ještě menší než jejich… ehm no nic. Ale vy jistě víte, že já se takhle předvádět nemusím.“ Na chvíli se odmlčela.
„Co ode mě chcete?“ zeptala se Sylva ledově.
„To je přece jasné,“ rozesmála se Denisa. „Dítě drahé, já vás přišla zachránit!“
„Tomu nerozumím, vždyť pracujete taky pro ně. A nevěřím vám.“
„Ale to byste měla – já vás přece znám, takže jsme si tak nějak blíž – komu jinému tady byste taky mohla? Ale jestli nechcete… Pankrác ve zrychleném režimu je pro ženu jako vy bezpochyby zajímavé místo, a až se v rekvalifikaci naučíte stát deset hodin denně u pásu, tak vás možná vezmou v nějaké montovně. Čeká vás vážně úžasně světlá budoucnost!“
„A,“ Sylva se stále tvářila ostražitě, „co pro mě vlastně chcete udělat?“
Bývalá novinářka se televizně usmála: „Nic míň, než vás a vaší drahou zachránit ze spárů toho šíleného obvinění! Plus vyřešení vaší finanční krize, však víte, ta společnost, jejíž podíl se ke mně náhodou dostal. Třeba byste ještě ráda viděla alespoň část peněz, které jste do té společnosti nerozvážně investovala. Zkrátka, všechny vaše a Anniny starosti.“
„Co s nimi?“
„Budete moct na ně na všechny zapomenout – speciálně na tohle,“ ukázala na doznání, která měla Sylva podepsat. “Pokud nám ovšem pomůžete.“
A položila před Sylvu jiný štos dotazníkových formulářů.
Dotazníky se týkaly jí blízkých osob – od ex-partnera Pavla, přes Annu, Alberta, Markuse až po lidi, které sotva znala, jako byli další herci z Dávno Pošahaných, nebo Robert Ronev, kterého viděla jen v televizi. Několik lidí neznala ani jménem ani podle fotografie. Podívala se, co vlastně chtějí, aby jim o nich napsala. Bylo toho skoro stejně, jako co psala o sobě – zájmy, přátelé, kontakty; navíc přibyl celý blok kolonek rizikové chování. V nich měla Sylva zhodnotit, zda byla u dané osoby svědkem (nebo si je vědoma) chování, které by:
- vybočovalo z rámce odpovídajícího statutu dané osoby (normála, podivína, aktivisty, nepřítele, viz poznámka 1)
- mohlo být příznakem účasti na organizovaném zločinu,
- schvalovalo nebo neodsuzovalo terorismus,
- popíralo hodnoty euroatlantické civilizace (viz poznámka 2),
- bylo příznakem vyznávání náboženství neuznávajícího hodnoty euroatlantické civilizace (nebo příslušnosti k církvi či sektě ze seznamu v poznámce 3), nebo
- mohlo být příznakem aktivit naznačujících, že se dotyčný dopouští nebo hodlá dopouštět činnosti ohrožující svobodu demokratického zřízení.
„Já vím, že je to práce na celé dopoledne,“ pronesla chápavě Denisa. „Nemusíte s tím spěchat. Klidně si to vemte vedle do studovny. Máte ostatně ještě více než čtyřiadvacet hodin, takže to nebude vypadat podezřele. Až budete hotová, dostanete ode mne tohle:“ ukázala na dokument, který měl hlavičku Smlouva o likvidaci firmy S&A. „Vyplatím celý váš podíl, do posledního centu. A vaší milovanou Annu si budete moct vyzvednout zítra večer na nádraží. Za půl roku bude mluvit lepší angličtinou, než náš předseda vlády, a jsem si jistá, že tuto dovednost využije spíš než řidičák na nákladní auto.“
Denisa naposledy sáhla do desek a vytáhla dva papíry, docela jiné, než předchozí formálně dokonalé dotazníky. Jeden papír obsahoval krátký strojopisný text, druhý byl zcela čistý.
„Ale ze všeho nejdřív,“ podala jí ten čistý list, „sem napíšete pár větiček inspirovaných tímto vzorem a připojíte k nim svůj ctěný podpis.“
Sylva si přečetla vzor začínající slovy „Zavazuji se…“ a končící „…na dobu neurčitou.“ a pak se hluboce nadechla: „Vy ze mě děláte práskače!“ vykřikla.
S Denisou obvinění nehnulo ani o píď. „Ale kdepak. Jen po vás žádám zapojení do jisté administrativní činnosti. Nazvěme ji třeba síťováním.
A kromě toho,“ pokračovala Denisa stále sladčeji, „jedině prostřednictvím tohoto dokumentu můžete být vyjmuta z těch problematických obvinění. Podpisem získáte zpětně estabilizaci nultého stupně, která vám jednak zajistí jistotu trvalého statutu normála, jednak znamená, že žádný z těch činů, ze kterých jste obviněna, jste jako osoba spolehlivá vůbec nemohla spáchat.“
Denisa podala Sylvě tužku, která jí předtím vypadla z roztřesených prstů. „Psát přece umíte docela dobře, že?“ zeptala se laskavě. „Můžete ten text i vhodně přeformulovat – třeba bysme ho pak mohli použít jako nový vzor…Tak co, dohodneme se?“
Sylva mlčela. Tužka jí visela v povolených prstech a hlavou jí letěly myšlenky na to, zda by mohla něco takového pro Annu udělat. Vzpomněla si na pravidlo ze Svobody podivínství, které ještě víc, než zjevnou konformitu zavrhovalo právě skrytou spolupráci s establishmentem. Sylva nebyla vychovaná k vyznávání morálních zásad ( její rodiče... no, lépe nevzpomínat ) a vždy se podvědomě chovala pragmaticky. I v posledních dnech se snažila Annu zachránit – vlastně ji získat zpět – hlavně proto, že ji miluje, touží po ní, chce být s ní. Ale z představy, že sepisuje nějaká hlášení na své přátele, se jí zvedl žaludek.
Přesto se pokusila uvažovat: Pokud to podepíše, co by z toho plynulo? Dokázala by vůbec to, co po ní nyní Denisa žádá? Představila si, jak píše zprávu o nějakém peprném postřehu, který řekl na úterní skupině Markus T.-ovi, a přesně tam vyplňuje, jak na to T. odpověděl. A když odpověděl něco ještě peprnějšího – dokáže to zamlžit? Co když ji budou kontrolovat třeba podle záznamů z kamer?
No jo, kamery jsou přece všude, tak proč po ní vůbec Denisa chce podepsat spolupráci? Třeba ji chce jen omotat kolem prstu a celá spolupráce je jen způsob, jak ji odstřihnout od všech přátel, na kterých Sylvě záleží.
Že by to zkusila zjistit?
Nevěřila, že jí Denisa řekne celou pravdu, ale přesto se zeptala. „Na co vůbec potřebujete, ehm, konfidenty, když máte všude kamery?“ řekla ledabyle.
„Ale to je prosté,“ odvětila Denisa. „Klasický způsob získávání informací není sice vždy zcela nejpřesnější, slouží ale skvěle jako orientační vodítko. Ministerstvo nemůže vyhodnocovat všechny videozáznamy, to by nedělalo nic jiného – stačí, že se archivují na Úřadě pro ochranu osobních dat. Podněty od informátorů jsou důležitým podkladem pro zadávání počítačového vyhodnocování videozáznamů.“
Zatímco Denisa vykládala, Sylva bleskově uvažovala dál. Krucinál, na tomhle důvodu něco je. Zřejmě podle toho, co napíše, se o ty lidi budou zajímat. A navíc ji bude mít pod palcem. To je zlé – pro ni i pro ostatní.
Ale co může dělat, aby potom jim uškodila co nejmíň? No jistě, musela by psát bulšit a hrát na obě strany. Vydrží víc, než pár dní, než se prozradí – a nebo se z toho zhroutí?
S bolestí si uvědomila, že není tak dobrá lhářka, aby to dokázala.
Je to hnus, řekla si. Když to podepíše, bude muset potápět své přátele. Zvažovala, jestli by se s tím dokázala smířit, pokud to udělá. Získala by zpět Annu – a ztratila všechny lidi, které zná. Stojí to za to? Snaha o záchranu Anny tímto způsobem se jí nyní jevila jednoduše sobecká. Miluje ji, chce být s ní a tímhle své přání splní. Je to odporné, ale kdyby to jinak nešlo – udělala by to, bez ohledu na následky.
S výjimkou jediného. Pochopila by to Anna? Neztratila by i Annu samotnou, až by zjistila, proč byla najednou uvolněna?
A najednou věděla. Věděla, že Anna by na něco takového nepřistoupila, i kdyby to byl jediný způsob, jak ji z té rekvalifikace dostat.
Kromě toho, ještě všechny způsoby nevyzkoušeli.
„Je mi líto, ale nemůžu to podepsat.“ Posunula nepopsaný papír zátky k Denise.
„Proč? Vadí vám, že budeme pracovat spolu? Zařídím, že vaším kontaktem bude někdo jiný.“
„Bylo by to velmi pragmatické rozhodnutí,“ pokusila se Sylva. „Obávám se, že na mě až příliš.“
„Je to nejlepší rozhodnutí, jaké můžete v tuhle chvíli udělat. Jestli to nepodepíšete, zničíte se. A budete si za to moct sama, já vám pomocnou ruku nabídla.“
Pěkná pomocná ruka, pomyslela si Sylva, nahlas ale neříkala nic.
„Víte co,“ pokračovala Denisa po chvíli. „Ještě vám dám další čas na rozmyšlenou. Teď je čtvrt na jedenáct. Hodinu tu budete sama. Uvědomte si, že tohle je nejlepší způsob, jak sebe i Annu očistíte. A jestli myslíte na vaše přátele – tak na ně můžete klidně zapomenout. Můžu vás ujistit, že to nejsou takoví beránci, jak si asi domníváte. Třeba váš bývalý manžel nám už poskytl dost zajímavých informací. A ostatní, zvlášť ti podivínští, na tom nejsou o moc líp. Můžu vám klidně říct,“ zalistovala v další složce, kterou měla před sebou, „že jediný, kdo měl trošku rozum, byl ten student práv, který teď právě cestuje na náklady svého tatíka pěkně daleko od té vaší podivínské bandy. Kdybyste viděla psychologické profily, které máme k dispozici... vážně škoda, že vám je nemůžu ukázat. Zkrátka – za vaší lásku tihleti lidičkové nestojí. Dostaňte se z toho bahna, ve kterém teď jste, a Anna bude zase volná. A pokud budete hodné…“
„Tuhle větu jsem už dneska slyšela,“ zavrčela Sylva. „Je mi líto, už jsem se rozhodla.“
Denisiny rysy neznatelně ztvrdly. „Jak myslíte. Uvidíme, co budete říkat zítra ráno.“ Vyšetřovatelka vstala, posbírala všechny dokumenty, které přinesla, s výjimkou vzoru závazku ke spolupráci a čistého papíru. „Máte poslední tři minuty na to, abyste dokázala, že jste něco víc, než jen nafoukaná podsviňka. Nashledanou.“ A práskla dveřmi od kanceláře.
Další hodiny byly pro Sylvu téměř k nepřežití. Postupy, které na ni vyšetřovatelé zkoušeli, měly sice daleko k metodám, které znala z Pavlovy sbírky válečných filmů, byly zato vynalézavé jiným způsobem. Když po dalších dvou hodinách lehkého omezování osobního pohodlí (tak bylo tohle vynucování nazýváno) tvrdošíjně odmítala podepsat předložená přiznání, píchli jí nějaké drogy, po kterých se její úmysl odporovat vyšetřovatelům rozpustil jako sníh na asfaltce prohřívané jarním sluncem.
Bylo jí všechno jedno – ale nepodepsala.
Nebyla to vůle, která ji v té chvíli držela. Bylo to něco jiného, ukrytého tak hluboko v podvědomí, že ani koňská dávka těch medikamentů nedonutila Sylvu, aby zvedla ruku a podškrábla byť jen jediný předložený papír.
Po třetí injekci prostě odpadla, probudila se až ráno v cele, která byla tak malá, že ji nemohla s nikým sdílet.
A tam ji někdy kolem poledne našel Černý.
Hovořili spolu přes zamřížované okénko ve dveřích. „Hledáme vás od předvčerejšího večera, bál jsem se, že vás také šoupli do rekvalifikace, jenže jste tam nebyla hlášená,“ Vysvětloval Černý. „Trvalo mi půl dne, než mě napadlo, že vás mohli sbalit v rámci programu pro ochranu svědků, a celý večer a noc, než jsem vás našel a zařídil, abych vás mohl navštívit.“
„Děkuji,“ hlesla znavená Sylva.
„Nutili vám něco k podpisu?“
„Spousty. Ale nic jsem jim nepodepsala.“
Černý uznale pokýval hlavou. „Šikovná holka. Ani teď jim nic nepodepisujte, kdyby to bylo opravdu nutné, tak na každý list čitelně napište nesouhlasím se zněním. Počítám, že vás do pár hodin dostanu ven. Ale tedy, přiznám se, tentokrát vám to budu muset naúčtovat. Společnost je v auditu, nesmíme poskytovat neplacené služby. Samozřejmě, dostanete slušnou slevu.“
Sylva jen němě přikývla.
„Bohužel, jinak to nejde. Vydržte ještě tak tři, čtyři hodiny, pak budete volná. Držte se!“
Sylvu už nevyslýchali a skutečně ji za několik hodin pustili. Podepsala jim jediný papír: Stvrzenku za ubytování a prohlášení, že si je vědoma, že nemá v následujících týdnech opouštět Prahu.
Před budovou ministerstva čekal Černý, který ji doprovodil až domů, poradil jí se zavřít a nikam nevycházet, nikomu neotvírat, dokud nepůjde do práce a nebo dokud se neozve. Když se ptala na placení, řekl jen „potom.“
Byla sobota, osm hodin večer. Sylva se vysprchovala, padla do svých peřin. Zmordované tělo ji bolelo. Ale byla tak unavená, že usnula prakticky hned.
Následující kapitola
