Jste na začátku románu, který jsem psal v letech 2006-2008 a nenašel jsem po něj lepší formu publikace než tuto. Dlouho jsem uvažoval o tisku, nakonec ho ale dávám ke čtení volně.
Obsah
- Prolog: O parnáct let dříve- 1. část: Proti své vůli
- Mezihra: Performer
- 2. část: Rekvalifikace
- Mezihra: Konfindent
- 3. část: Virtuál
(Epilog)
Poslední vydanou kapitolu najdete na počátku této stránky.
Poděkování
První část je věnována kamarádce Kátě, bez které bych neměl motivaci rozvést slibný, ale nedlouhý začátek do takové fáze, že nepokračovat by už byla škoda. Druhá a třetí část by nevznikla bez výrazného přispění a podpory mé milované ženy Markéty. Zvláštní poděkování pak věnuji Petrovi Štěpánkovi, který svými připomínkami výrazně přispěl ke zkvalitnění celé práce.
Praha, Ondřejov a autobus mezi nimi, 12.2006 - 12.2008. Doplňková editace 2011 a 2016- 2017.
===========
Prolog
(o patnáct let dříve)
„Že je to něco úplně jinýho?!“
Přes rámus panující v sále se k Sylvě tahle věta prodrala dost obtížně. „Jasně,“ zařvala na oplátku. „Paráda,“ dodala nejistě. To, že má ve svém playeru nakoupené pig-pankové nahrávky, ještě neznamená, že tuhle muziku snese naživo, navíc od kapely, kterou v životě neslyšela. Ale je to její první koncert v klubu a tak si ho užije.
Stejně jako její starší kámoška, která ji sem vytáhla. Cita se právě prostrkala do kotle, aby si trochu zařádila. Sylva raději zůstávala sedět; dala si sice pořádnou práci s barvením vlasů a výběrem animace u dočasné ramenní kérky, stejně ale měla pocit, že z ní aura záklaďačky, co se nedostala na osmiletý gympl, přímo sálá. Cucla si gitonu a s koncem písničky přizpůsobivě zatleskala.
Kdyby ji Cita nepřesvědčila, tak by šly do CaZu na v Praze hostující Narcissus. Ale ona že zná tenhle zastrčenej klubík a tuhle kapelu s naprosto pitomým názvem Studený Bufet Barmana Housky. Že prej to bude větší sranda než ti v televizi profláknutí narcisové, jak se Cita pohrdlivě vyjádřila o Sylvině oblíbené kapele. Sylva měla vážné výhrady, ale nakonec rozhodla výše vstupného a cena ginu lépe odpovídající Sylvině žákovskému kapesnému.
Studený Bufet spustil další kus, tentokrát pomalý. Sylva se zaposlouchala. No, tohle už se vážně dalo, přestože všechno bylo tak neprofesionální – od ošuntělého vzhledu postaršího frontmana, až po občasné skřípání z reproduktorů, které jí Cita vysvětlila jako vazbu, aniž se obtěžovala vysvětlit, co s čím se váže. Sláma tomu čouhá z bot, pomyslela si. A to jsou pražáci? Hrajou docela fajnově a přitom neumějí udělat žádnou show!
Prohlížela si hudebníky a snažila se alespoň přijít na to, který zvuk odkud pochází. Bylo to těžší než před televizí, kde si mohla vzít prostorová sluchátka a zvuk každého nástroje si vytáhnout přes ovladač. Tady se musela spokojit s plochými vlnami vytvářenými sadou chraptivých reprobeden po obou stranách pódia.
Fajn, tak sampler pozná, ale toho v tom zvuku moc není. Bicí jsou jasný, stejně jako elektrická kytara, baskytara a oba zpěvy. Ale co má ksakru v ruce ta černovlasá holka? Vypadá to jako malá kytara, jenže na kliku. A to kvílení, ze kterého jí běhá mráz po zádech, půjde zaručeně z toho. Doma si to bude muset najít na netu, tady se nemíní shazovat hloupými dotazy.
Černovláska se soustředila na sólo a vyloudila z nástroje tak teskné kvílení, že se Sylvě roztřásla kolena. Sakra,jak to, že je tak dobrá? Vždyť je snad ještě mladší než ona!
Cita se mezitím zklamaně vrátila ke stolku. „Na tenhle ploužák se nedá pařit,“ ucedila a kopla do sebe půlku svého drinku.
„Mně to přijde dobrý,“ prohlásila Sylva. „Doma si je stáhnu z Amazonu.“
Cita se ušklíbla. „To těžko, oni přes net nedistribuujou. Musíš si tady nabít player. Dělá to ten u kasy.“
„A to se smí? Distro mimo autorský kanály přece...“
„Coby ne. Je to jejich muzika. Dřív na koncertech dokonce prodávali kompakty, to bylo ještě lepší.“
===
O deset minut později bylo Sylvino kapesné tenčí o tři eura a její player bohatší o čtyři písničky Bufetu. Spokojeně se vrátila ke stolku.
„Tak vidíš, že to nebolelo,“ dloubla si do ni Cita. Po jednom z méně zdařilých kousků právě dozníval slabší potlesk.
„A teď tady máme jednu převzatou věc,“ ozvalo se z pódia. Bubeník odklepal rytmus a kapela znovu spustila, tentokrát v šíleném tempu. Cita vyskočila a s výkřikem „jé, to je ,Dezertér'!“ zmizela v kotli před pódiem.
Sylva se zaposlouchala do písničky, ze které se po pár taktech vyklubal hodně zrychlený Puberťák od Narcisů. Slova chytala útržkovitě, kapela si text zjevně předělala podle svého:
Tak to je dezertér, hlavu má zakloněnou,
s pohledem sluníčkáře, armádo na viděnou, jéjeje…
Sylva přitom stačila uvažovat. Refrén je chytlavý, no aby taky ne, když to je vlastně Narcissus. Jenom ten divnej text, co zpívají o dezertérech, když dneska každej kluk v jejím věku sní o tom, jak se dá v sedmnácti nalejt k profíkům? No to je teda úlet. Alespoň že se konečně trochu rozjeli, přiznala jim bod. Štávu to má.
Po třetí sloce už refrén hulákala s ostatními.
A pak se to stalo.
Frontman se zrovna nadechoval k poslední sloce, když zhasla světla. Současně vypadlo ozvučení, takže zůstaly slyšet jenom bicí, které ale po několika zmatených úderech také utichly. Místo nich se na několika místech sálu ozval pískot a sem tam dívčí křik. „Nojo, zase výpadek,“ zamumlal odněkud zprava nevzrušený mužský hlas. Ve tmě se rozsvítilo pár zapalovačů a početnější displeje playerů.
Najednou se znovu ozval virbl bicích. Jen na okamžik – aby utišil výkřiky návštěvníků. A do toho krátkého ticha někdo od pódia hlasitě vykřikl: „Šťára, je to šťára, zdrhejte!“
Sylva chvilku seděla jak zkamenělá. Modrý mozky? Ty jejich kontroly jsou vždycky na dlouhý lokte a teď už je po desátý. No, to bude doma malér! Jestli se nevrátí do půlnoci, máti ji seřeže, že si týden nesedne.
„Citóóó!“ zakřičela a vrhla se směrem k východu.
===
„Omlouváme se za přerušení, zůstaňte na svých místech,“ prohlásil ostrý hlas, zesílený megafonem. Ve stejnou chvíli se v klubu rozsvítilo naplno. Dav, tlačící se ke dveřím, zkameněl – ani ne tak pro to rozsvícení, jako pro skutečnost, že dveře ze sálu blokovala desítka těžkooděných policistů.
„Uklidněte se prosím, stali jste se obětí podvodu,“ pokračoval hlas, který, jak teď bylo vidět, pocházel od hubeného muže v civilu, skrytého za policejní hradbou. Muž se protáhl před těžkooděnce a v doprovodu dvou lehčeji obrněných policistů překlusal na pódium. Jak si Sylva všimla, kapela mezitím stačila zmizet.
Civilista se chopil mikrofonu, který už zase zjevně fungoval.
„Jsme hlídka obchodní inspekce. Byli jste podvedeni! Skupina, kterou jste poslouchali, nemá uzavřenou smlouvu s autorským svazem a nemá licenci pro vystupování před normály! Jejími členy jsou podivíni a aktivisté! Žádáme vás o spolupráci, a vyzýváme vás, abyste při odchodu podali svědectví, že vám byla způsobena újma!“
Muž se na chvíli odmlčel, čímž umožnil několika jednotlivcům nesouhlasně zapískat. Mluvčímu to nijak zvlášť nevadilo. „Současně ve spolupráci s ministerstvem informatiky provádíme rutinní protiteroristickou kontrolu na mobilním stanovišti před vchodem,“ dodal o něco tišeji a zlověstněji. „S odchodem nespěchejte, ke kontrolám přistupujte jednotlivě. A nyní,“ odmlčel se dramaticky, „může vaše zábava pokračovat!“
Pokynul směrem k mixážnímu pultu. Sál naplnil z datové stopy puštěný , melodický a politicky zcela korektní hit třicátých let ,I wanna F-word You', ve kterém spolehlivě zanikl pískot všech fanoušků pig-panku a Studeného Bufetu Barmana Housky zvlášť.
===
Frontu u východu stála Sylva až do čtvrt na dvanáct. Cita někam zmizela, což od ní byla pěkná zrada.
Ukázali jí dveře od dodávky stojící napříč před vchodem. V boxu seděl úředník, který si vyžádal její kartu a všechny datové nosiče, které má u sebe.
Sylva mu podala player. Písničky Bufetu sice odstranila, stejně ale měla pocit, že se maléru nevyhne.
Úředník se unaveně usmál. „Tak začneme, děvče. Kapela neměla licenci, takže od tebe neoprávněně vybrala dvě eura za vstup. O ty je budeš moct žalovat. Ovšem přítomností na veřejné produkci určené k zisku se automaticky zavazuješ provést také odvod autorským svazům, ten by měl být v ceně vstupného, ale to v tomto případě nebylo placeno, takže dlužíš autorskému svazu euro třicet.“
„Chcete to hned?“ zeptala se Sylva. To by z toho vyšla ještě lacino.
„Ještě jsme neskončili.“ Úředník se prohrábl klávesnici počítače před sebou. „Podle útraty jsi měla tři džinečky. Dýchni mi tady do testeru.“
Sylva lehce foukla někam nad nastavenou trubičku přístroje.
„Pořádně!“ zasyčel úředník a vmáčkl jí trubičku do krku až málem k hlasivkám. Displej ukázal 0,46 promile.
Úředník přístroj schoval. „Určitě víš, že alkohol se smí až od šestnácti,“ mrkl na ni. „Takže to máme...,“ pohladil skoro láskyplně klávesnici, „...to máme za patnáct euro a záznam ve škole.“
Sylva nic neříkala, úředník sčítal dál. „A co to tady vidím? Nahrání celkem třinácti minut audia v kategorii X? Koupila sis muziku od těch aktivistů, co?“
Sylva skoro neznatelně přikývla. A je to tu.
Úředník pokýval hlavou. „Tak to byla velká nezodpovědnost. Asi`s to nevěděla, ale produkty nelicencované pro normály jsou z hlediska přístupnosti pro mládež automaticky považované za X-ko.“ Naklonil se blíž: „Toho, co ti to prodal, můžeme teď díky tobě obvinit z prodeje pornografie nezletilým.“
Mrknul na monitor. „Ale ty z toho taky nevyvázneš lehce. Hmm. To nebude malá pokuta. Budeme muset informovat rodiče, hmm, a kromě záznamu ještě výchovné opatření...“
Sylvina tvář byla bílá jako křída, zatímco její zadnice už v předstihu cítila rány, kterými bude zítra v hojné míře počastována. „Ale já jsem to smazala, ani jsem si to nepustila,“ zakňourala zoufale.
Úředník krčil rameny: „To bohužel nic neznamená.“
Sylvě vytryskly slzy. „Až máti dozví, že jsem byla v klubu, zabije mě.“
Úředník se nad ní naklonil a chytil ji za rameno. Druhou rukou jí podal papírový kapesník. „Ale no tak. Vysmrkej se, tak zle snad nebude,“ chlácholil Sylvu.
„Bude,“ zaštkala s kapesníčkem u nosu.
„Neboj se. Úkolem státní správy je mimo jiné předcházet domácímu násilí.“ Úředník na ni mrknul. „Myslím, že to půjde zařídit i bez těch výchovných opatření. Vidím, že minimální kapesné dostáváš. Máš nějakou hotovost?“
„Asi... dvanáct euro,“ škytla Sylva. Začínalo jí to docházet.
„Výborně. Když sečtu ty pokuty, bude to za čtyřicet. Deset mi dáš hned. Na zbytek ti vložím do systému platební příkaz. Budeš to splácet po pěti eurech měsíčně, uvedeme to jako splátky za player, aby se to maminka nedozvěděla. Souhlasíš?“
Sylva si otřela oči. „Souhlasím.“
Desetieurová bankovka vyměnila majitele bez potvrzenky. Úředník jí vrátil občanku i player. „Jestli ti můžu něco poradit,“ řekl jí na rozloučenou, „dávej si pozor na to, s kým se stýkáš. Podivíni jsou strašná verbež a jsou s nimi jenom problémy. Budeš si to pamatovat?
Vzpomněla si na děvče s tajemným hudebním nástrojem. Bylo jí zase do pláče, ale úplně jinak, než před minutou. Uvědomila si, že dnes jen na okamžik spatřila dosud neznámý, lákavý svět, do kterého jí už ale nebude dovoleno znovu nahlédnout. Přikývla.
„Výborně,“ pousmál se úředník. „Protože kdyby ses někdy chtěla paktovat s podivínama, měla bys zaručeně časem co dělat taky s náma.“
Následující kapitola
