1. Dýchánek s neočekávanými hosty
Sylva byla ráda, že se blíží čas oslavy. Lísánky, jak s Annou tenhle týdenní útěk mimo město nazvaly, byly zpočátku velmi příjemné. Nikdy by nevěřila, že jí pět dnů milování a vycházek řídce osídlenou letní krajinou může ke konci přijít trošku stereotypní, ale stalo se. Ale tenhle mejdan bude určitě milé zakončení.
Uvidí zase po čtvrt roce lidi, se kterými se poznala, když byla na jaře zařazena mezi podivíny (a nakrátko i mezi aktivisty) a se kterými se spřátelila navzdory tomu, že seznámení s nimi neproběhlo za laskavých okolností. Teď se už tři neděle těší statutu normála a tak ráda přijala Annino pozvání sem.
Vzpomněly si zde na měsíce odloučení, které si Sylva z opatrnosti vynutila - a ukončily je líbánkami, které si láskyplností nezadaly s těmi nejdivočejšími Sylvě známými romantickými filmy.
Anna už byla také natěšená. Pozvala ty své známé, jsou natolik spolehliví, aby večírek pořádaný ve squatu třicet kilometrů za Prahou pojali jako příjemné dobrodružství s příchutí podivínství a nešířili se o něm například při pravidelných sezeních u svých psychologů. Bude to mejdan, na kterém jim Anna představí tohle podivuhodné místo a obě ženy pak společně zveřejní svůj vztah, poslední dva měsíce omezený na dopisování pomocí vnitřních stran obálek s reklamními letáky.
Rozhodly se, že svou lásku stvrdí i úředně. Osobní ani registrované partnerství nepřipadaly v úvahu; podivínům - i bývalým - se takové věci nedovolují. Doktor Černý, zkušený právník pracující ve Společnosti pro potírání podivínství, jim ale připravil smlouvu o založení tichého obchodního společnictví a sjednocení příjmů i správy daně. Její slavnostní podepsání mělo být překvapením pro pozvané, kteří možná něco tušili, ale dozvědět se měli až dnes.
~~~
Den předtím strávily Anna se Sylvou přípravami. Budovu ukrytou v lese, ve které mírně nezákonně po celý týden přespávaly, bylo třeba alespoň pro jednu noc zobyvatelnit pro další hosty. Čekali Bertrama, principála divadelního spolku podivínů 'Dávno pošahaní', doktora Černého a tlustého Markuse, místopředsedu Společnosti pro potírání podivínství. Dům tak doznal úklidu, jaký (prohlásila Anna) „nezažil od svého postavení.“ Spoustu starých lejster a rozbitého nábytku vynosily z domu na plácek před zápražím, aby bylo večer co přikládat na oheň.
Dnes ve vsi Ondřejov, vzdálené asi kilometr od domu, doplnily potřebné zásoby. Když mluvily s Bertramem, odmítly jeho nabídku k zakoupení proviantu v diskontu ještě na území Prahy. Krámek na návsi nabízel solidní sortiment, a co nebylo v něm, pořídily u zelinářky prodávající své výpěstky na chodníku před ním.
Blížilo se poledne. Seděly na trávníku na na návsi a čekaly na Bertrama, který měl jako první dorazit od vlaku jezdícího do obce v údolí, vzdálené asi pět kilometrů. Bylo dost času, tak Anna Sylvě vyprávěla o hrdé minulosti obce, která bývala dokonce městem a měla prý až dva tisíce obyvatel. To bylo ovšem před padesáti lety a válkou o ropu, dříve než odsud většina lidí utekla za prací do metropole nebo alespoň do obcí ležících na dosud fungující železnici.
Zaslechly zvuk motoru. Stařičká dodávka předělaná na dřevoplyn zastavila před polorozbořeným přístřeškem bývalé autobusové zastávky. Když se znovu rozjela, stál na chodníku Bertram vybavený objemným vakem a širokým úsměvem. Sylva si uvědomila, že je oblečený napůl jako kovboj a napůl jako bezdomovec.
Rychle k němu přiběhly a obejmuly ho. „Dámy moje,“ uvítal divadelník rozšafně tento pozdrav. „Zajímalo by vás, co vám bohatý strýček přivezl z hlubin konzumní civilizace?“
„Jasně, tak ven s tím!“ Anna se natáhla za Bertrama a začala se dobývat do jeho vaku.
„Ne, mé dary nejsou hmotné povahy,“ otočil se po ní Bertram a usmál se přitom na Sylvu, která divadélko pozorovala s menším odstupem. „Mám pro vás nějaké zprávy, ale co kdybych je sdělil až u sklenky něčeho příjemného v nejzakouřenější putyce, kterou tato obec disponuje?“
Sylva zakroutila hlavou: „To máš smůlu. Jediná hospoda tady otvírá až v pět a my musíme připravit táborák.“
„Můžeš nám pomoct s nákupem,“ dorazila ho Anna a ukázala na horu tašek, u které předtím seděly. „Ale není to daleko,“ dodala, když viděla, jak Bertram zvadl. Prolukou v návsi ukázala do nejprudšího svahu: „Jenom támhle na kopci.“
Bertram si přehodil vak na druhé rameno a než popadl tašky, rozhlédl se ještě po návsi. Chvíli si prohlížel vývěsní štít hospody, na kterém se při troše dobré vůle dal ještě rozluštit vybledlý nápis Absolutní nepohoda. „Velmi případný název,“ poznamenal. „Vypadá to tu jak za předminulého režimu. I když, to sem možná ještě jezdil autobus,“ dodal při pohledu na pobořenou zastávku.
Vyrazili po cestě vedoucí mezi domy přímo do prudkého svahu. „A ta hospoda,“ zajímal se Bertram. „Kdo do ní tady vůbec chodí?“
„Všichni -“ začala Anna.
„- To jest skoro nikdo,“ dokončila Sylva.
„Ba ne, ještě pár místních tu je,“ opravila ji černovláska. „Nějací cvoci schopní tady na kopcích chovat ovce -“
„- a utáhnout z toho nájem -“
„- A je tu pár jiných bláznů, před kterými naše velkoměstské podivínské zkušenosti blednou závistí.“
„Akorát si s nima nepokecáte.“ povzdechla si Sylva.
„No to jo,“ přikývla Anna. „Jsme tu za měšťáky a špehy.“
„Hm, tak to by mě zajímalo,“ usmál se šibalsky Bertram, „jaké pozdvižení nastane, až tudy projede Albert v otcově limuzíně. To si budou myslet, že je sem přijeli zrovna vykoupit.“
„Tady už není co vykupovat,“ ušklíbla se Anna. „Všechny pozemky jsou dávno Citigroupu, místní tu sedlačí na pronajatém.“
Sylva zbledla. „On přijede Albert?“ zeptala se, jako by to zrovna neslyšela na vlastní uši. „To je mé překvapení,“ rozchechtal se Bertram. „Říkaly jste přece, že budete rády, když sem dorazí všichni přátelé, ne? Mimoto, on jediný má auto a dostávat sem od vlaku třeba Markuse by byl přímo zločin páchaný na jeho nebohém tučném těle.“
„Doufám, že takových překvápek nemáš připravených víc,“ zamračila se Sylva a přidala do kroku. Rozbitá asfaltka opustila vesnici a odbočila do neudržovaného lesa. Mezi stromy zahlédli několik ruin. Albert se zeptal Anny, co to bylo za budovy a ona začala znalecky vykládat něco o bývalém astronomickém ústavu, který nepřežil vlnu zeštíhlování a privatizací vědy na počátku století.
Sylva kráčela kousek napřed a přemítala o Albertovi. Jako elitní student práv jí před pár měsíci pomohl nastartovat cestu k legální normalitě a přitom ji jen tak mimochodem přesvědčil k tomu, aby se s ním jednou vyspala. Naznačila mu pak, že to byl omyl a od té doby se neviděli. Snad se k ní nebude zase lísat, zadoufala. Bertram není zlý, pomyslela si. Jen občas schválně namáčí lidi do situací, jejichž sledováním se pak docela nepokrytě baví, jako by mu to režírování nestačilo jen na divadle a musel s lidmi manipulovat i v reálu. Ale počkej, zapřísáhla se. Dneska se ti to nepovede, milý veselý podivíne, žádná scéna nebude.
Na další křižovatce odbočili do prudšího svahu. Došli ke zrezavělým pootevřeným vratům, na kterých visela dvojice cedulí. Zatímco z jedné, popisující patrně instituci, která tu dřív sídlila, nebylo možné přečíst ani písmeno, druhá ještě celkem zřetelně prohlašovala, že do areálu je všem nepovolaným vstup zakázán. Vrata v dané poloze udržovaly jen křoviny útočící z obou stran na úzkou dlážděnou cestu. Anna vrata otevřela naplno, přičemž jednu veřej definitivně vylomila z pantů. „Snad projedou,“ zhodnotila vzniklou díru. „Nahoře se dá zaparkovat,“ dodala, když zahlédla Bertramův pochybovačný pohled.
Vystoupali nejstrmější úsek cesty a zastavili se u jednopatrové budovy z poloviny minulého století. Anna odemkla rezavou mříž a oprýskané plastové vstupní dveře. „Vítej v našem dočasném království,“ pokynula Bertramovi. Ten opatrně vstoupil dovnitř.
Dům byl v dobrém stavu, před vykradením nebo vypálením ho patrně zachránily mříže na všech oknech. V některých pokojích v patře byly ještě stařičké skříně a postele se zteřelými matracemi. Bylo zřejmé, že tu už pěkných pár let nikdo nebyl. Dívky měly dočasný tábor ve velké prázdné místnosti v přízemí.
„Teda,“ hvízdl uznale Bertram, když prošmejdil přízemí a první patro. „Tahle budova mě naplňuje nostalgií po dobách dávno ztraceného turistického blahobytu!“
„Tak to jsi pěkně vedle,“ usadila ho Anna. „Tohle penzion nikdy nebyl.“
„A co to teda bylo - a že od toho máš klíče?“
„Bývala to vědecká observatoř, dědeček tu pracoval. Jako holka jsem tu párkrát byla na návštěvě. Před léty koupila celou vesnici banka a ústav zavřeli. Měli tu s tím velké plány, chtěli tu udělat bezpečnostně zajištěný relaxační areál, ale těsně po prodeji z toho sešlo. Že tu ani nevyměnili zámky, jsem zjistila před pár lety. Schovávala jsem si to jako překvapení.“
„Tak to se ti vážně povedlo,“ pokýval hlavou Bertram. „Je to tady parádní.“
„He, a to jsi ještě neviděl sklep,“ pobídla ho Sylva. „Opravdový sálový počítače! Kdyby byla elektrika, tak je třeba ještě spustíme.“
„To si nechte na později,“ usměrnila je Anna. „Teď je čas připravit večírek.“
Hybridní limuzína se vraty areálu bez problémů protáhla a zastavila na dlážděné ploše před budovou. Sylva pozorovala, jak z ní vystupuje nejdřív Albert, starý právník doktor Černý a tlustý Markus, a pak málem jak list papíru hubený chlapík s nepřítomným pohledem – Sylva měla pocit, že ho už někde zahlédla. A za ním, k Sylvině hrůze, Pavel Koutner. Kde ten se tady vzal?
„To je mé druhé překvapení,“ řekl Bertram a vydal se k novým návštěvníkům, aby je uvítal.
Anna se k příchozím rozeběhla ještě rychleji než Bertram. Sylva viděla, že se vyhnula oběma svým přátelům, a přistoupila přímo k Albertovi, aby mu něco vzrušeně sdělila. Tam, kde byl pro Sylvu ještě před půlminutou slunečný letní den, se teď začal prohánět pro ostatní neviditelný mrazivý blizard.
Sylva došla ke skupince tak pomalu, že stačila zaslechnout jen konec Albertovy věty: „…takže positioning si myslí, že jedu po dálnici do Plzně a zpátky.“ Tu Bertram zakončil výbuchem smíchu a hutným poplácáním Albertova ramene, pod kterým subtilní student práv skoro poklesl v kolenou. Sylva pochopila, že se Anna jen obávala o prozrazení místa ze záznamu tachografu v limuzíně, ale náladu už jí to nespravilo. Zůstala stát mimo kroužek vítajících se a podívala se na Pavla, který se držel stranou ještě víc než ona.
Nu, někdo ten první krok udělat musí, pomyslela si, a asi to zase budu já. „Ahoj,“ pozdravila svého bývalého partnera.
Pavel jednoslabičně odpověděl a trochu zvědavě se na ni díval. „Gratuluju,“ řekl nakonec hluše.
„Díky.“ K čemu mi vlastně blahopřeje? K normalitě, nebo ke vztahu s Annou? Chtěla říct něco neutrálního, ale konečně ji pozdravil také Markus a hned jí představil svého společníka. Sylva byla najednou zmatená. „Říkal jste 'Té'?“ ujišťovala se.
Muž pokrčil rameny: „Té. Jako iniciála a taky jako čaj.“
„A to ,T.', to je jako jméno?“ zajímala se dál.
„Přezdívka. Abyste rozuměla, ehm… ze skupiny…“
„T. nastoupil do mé skupiny anonymně,“ vysvětloval Markus. „A i když nakonec důvod pro neprozrazování jména pominul, přezdívku si nechal.“
„Líbila se mi.“ Muž se poprvé usmál. Najednou působil docela mile. „Někdy třeba řeknu, jak se jmenuju doopravdy. Jo a to vykání si nech pro svýho psychologa" dodal.
Sylva cítila, že se červená. „Jasně, ahoj,“ zamumlala.
„T. píše, už jsem vám o něm vyprávěl,“ zachraňoval situaci Markus.
„To nestojí za řeč.“
„A jako všichni geniální spisovatelé se strašně podceňuje, takže bude objeven až sto let po své smrti,“ prohlásil hřmotně Bertram, který se k nim také přidal. „Vy jste Pavel, žejo,“ chytil za ruku Sylvina bývalého manžela. Ten vyskočil, jako by jím projel elektrický proud.
„Bertram je principálem toho divadelního souboru, jak jsem tě na ně zvala,“ řekla Sylva. Nálada se jí začínala pozvolna vracet.
„Vy jste taky podivín?“ zeptal se Pavel a snažil se vymanit ruku z Bertramova medvědího stisku.
Bertram na urážku vůbec nezareagoval. „Slyšel jsem, že sbíráte staré filmy. Ve sklepě je agregát a historické počítače. Co kdybysme je rozchodili a podívali se, jestli na nich nenajdeme něco zajímavého?“ Bertram konečně pustil Pavlovu dlaň, místo toho ho obejmul kolem ramen (Sylva si vzpomněla, že tohle už někde viděla) a zamířil s ním k domu. Pavel byl tak šokován, že se nechal beze slova odvádět. Sylva ještě zaslechla Bertrama říkat něco jako „Data na magnetických discích vydrží až sedmdesát let…“ a už byli oba pryč.
„Tak, a teď o nich dvě hodiny nebudeme vědět,“ zašklebil se Albert, který se k nim s Černým a Annou také připojil. „To býval tvůj manžel?“ zeptala se Anna. Sylva přitakala.
„Dostane pořádné školení. Bertram ho bude chtít obrátit na svou víru normálobijce.“ Albert se na Sylvu usmíval.
Už je to tady, pomyslela si, a honem chytla Annu za ruku. Cítila, jak se Anniny prsty propletly s jejími. „To mu vůbec neuškodí,“ prohlásila škodolibě. Podívala se Albertovi přímo do očí. „Školení od Bertrama bývá k nezaplacení a někdy není na škodu si ho zopakovat.“
Albert narážku pochopil a dal se na ústup: „Kdepak. Jak jsem se poučil, jeho nadšení je příliš intenzivní.“
Sylva chtěla říct '-ale účinné', jenže to nestihla. Z domu se vyřítil Bertram a táhl za sebou šedý kabel prodlužovačky. „Alberte,“ volal už ode dveří. „Můžu tě pumpnout o nějakou tu ampérhodinu?"
Albert zakroutil hlavou, ale mávl klíčenkou směrem k vozu a otevřel motorový kryt. „Jestli to tam pasuje, tak si posluž.“
„To by v tom byl čert, abysme to neoživili,“ zamumlal Bertram namísto díků, když kolem nich proklusával. Mlčky sledovali, jak se herec hrabe v útrobách motorového prostoru luxusního vozu a poté, co se mu daří zástrčku upevnit, spěchá zpět do budovy. Když jim zmizel z dohledu, ozvala se konečně Anna: „Co kdybych vás tu provedla, než Bertram zdemoluje i ostatní zdejší starožitnosti?“
~~~
Seděli u ohně živeného dřevem z lesa, zažloutlými papíry a rozlámanými zbytky toho nábytku, který nevypadal příliš plastově. Byla už tma, večeře byla snědená a teď pili nějaké šíleně vzácné víno, kterým si účast na večírku 'vykoupil' Albert.
Sylva ho vzala na milost, držela se s Annou a těšila se z její blízkosti. Ze sklepa domu se ozývaly zvuky filmové produkce, Bertram s Pavlem tam byli zavření už několik hodin. Vypadalo to, že ráno budou muset auto z vrchu nejspíš skulit, jeho dočasnému držiteli to ale, zdá se, nevadilo.
Všichni byli hovorní, až na spisovatele T-ho, kterého přivedl Markus. Hubený mladík jednou za čas pronesl nějakou trefnou glosu, ale jinak se hovoru neúčastnil. Naopak nejupovídanější byl Albert, který právě rozvláčně vykládal veselou historku z exkurze v Oxfordu. Sylva poslouchala na půl ucha. Anna na ni mrkla. „Skoč pro ty dva kulturní archeology,“ zašeptala. Sylva se zvedla, zachytila Albertův otrávený pohled, a došla pro Bertrama s Pavlem.
Když se vrátila, Albert zrovna končil své vyprávění. Anna vstala. Udeřila lžící do skleničky. „Přátelé,“ pronesla zvučně. „Jsem moc ráda, že jste dorazili sem, na horu, že jste, ehm, tady všichni, kteří tu jste.“
Albert ironicky zatleskal, ale Černý ho chytil za ruku, aby přestal. Starý právník pak Anně pokynul a vytáhl odkudsi velkou obálku. Sylva měla dojem, že na ni musel celý večer sedět. „Nepozvala jsem vás sem dneska jenom proto, abysme se tu na hezkém místě příjemně opili,“ pokračovala Anna. „Chtěli jsme vám se Sylvou říct-“
„- něco, co už stejně všichni víme,“ přerušil Annu Bertram.
„- něco, co už stejně skoro všichni víte,“ pokračovala nevzrušeně Anna. Sylva se k ní přivinula. „A taky něco, co skoro všichni nevíte. Rozhodli jsme se, že náš vztah potvrdíme smlouvou. A protože nemůžeme vstoupit do osobního partnerství, podepíšeme dneska smlouvu o sdružení našich individuálních ekonomik a založíme společnou firmu S+A Local Prague Consulting.“
„Slyšte, jenom slyšte, svatba podle Smithe!“ vykřikl vesele Bertram. Jeho nikdo neokřikl. Albert se kysele šklebil, Pavel se zachmuřeně díval do země. Markus se pokusil zatleskat, ale nikdo se k němu nepřidal, takže rychle přestal.
„Tak – ekonomický svazek,“ přerušil nastalé ticho Černý. „Tady mám vaší smlouvu. Prosím oba subjekty, aby ji stvrdily svým podpisem.“
Anna se Sylvou přikročily k právníkovi a podepsaly dokument vyndaný z obálky.
„Tím je dohoda uzavřena,“ prohlásil Černý slavnostně. „A nyní,“ pokračoval mírně potutelně, „spolu můžete dělat cokoliv je vám libo, například se políbit.“
„To taky uděláme,“ slyšela se říkat Sylva. Přitáhla si vysokou Annu tak, že její přítelkyně – vlastně už partnerka – poklesla v kolenou, zavřela oči a políbila se s ní tak, až se okolní les musel začervenat.
Když Sylva oči otevřela, všimla si, že přítomní pánové se dívají všemi směry, jenom ne na ně. „Už se můžete koukat,“ pronesla Anna zvonivě. Muži porůznu pokrčili rameny, odkašlali si a znovu se posadili kolem ohně.
„Tak to bysme měli. Myslím, že jste mě dneska překvapily víc, než jsem já dokázal překvapit vás,“ uzavřel situaci Bertram.
Anna ho přejela ještě lehce zamženým pohledem. „Dostaly jsme tě,“ zívla spokojeně.
Albert, sedící naproti se zvedl. „Mě taky,“ pravil odměřeně a obrátil se na Bertrama: „Nenašli jste tam ve sklepě nějaké video, na které bych se mohl podívat?“
Místo něj odpověděl Pavel: „Sice tam nejsou kdovýjaký poklady, ale klidně prubnu, co tam je.“ Oba mladí muži se zvedli a kroužek kolem ohně opustili.
„Příliš mnoho kohoutů na tomto smetišti dneska ostrouhalo,“ prohlásil Bertram s pohledem upřeným na Sylvu. „A co bude na programu teď?“ zeptal se vyzývavě.
„Teď se normálně opijem,“ prohlásil drsně Markus. „Proto jsme sem přece přijeli.“
„No, každému podle svého.“ Sylva mu dolila sklenici až po okraj. „A nebo se můžete jít podívat dolů, jaký archaický film tam vyhrabali.“
Bertram se zvedl. „Ne, že by mě nezajímalo, o čem si budete povídat, ale tam dole jsme našli skutečné poklady, které by stály za překopírování. Jdu se zeptat Alberta, jestli nemá něco, na co by se to dalo nahrát.“
U ohně zůstali Markus, Černý, spisovatel, Anna a Sylva.
„Bylo to skutečně velmi neotřelé,“ prohlásil Markus s pohledem na obě ženy. „Ale Karle,“ obrátil se na právníka, „je ta smlouva právně naprosto košer?“
„Je to smlouva podle obchodního práva. To je, narozdíl od práva občanského a pracovního, velmi volné. Legálně pokryté to je dobře, to mi můžeš věřit.“
„Hmm,“ nesouhlasil Markus, „Poznal jsem už pěkných pár lidí, co měli své věci legálně pokryté a potom skončili v rekvalifikaci.“
„Ale těm jsem to nedělal já.“
„A co je na rekvalifikaci tak strašného?“ zeptala se Sylva. „Vždyť tam jenom doplňují znalosti a dovednosti dočasně nezaměstnaných -“
„- aby se mohli znovu zapojit do ekonomického procesu,“ doplnil Markus. „Vidím, že ve škole jste dávala pozor. Ale víte třeba, jak dlouhou dobu lidi v rekvalifikaci obvykle tráví?“
„No -“ Sylva se zarazila. „Pár týdnů?“
Markus, T. i Anna společně zavrtěli hlavou. „Přihoď,“ řekla Anna.
„Půl roku?“
„Většina zhruba rok. Ale jsou i takoví, co si tam pobudou déle. Dva roky, pět…“
„Nebo celý život,“ ušklíbl se T. „Vím o pár takových.“
Sylva to nevydržela: „Ty jsi byl v rekvalifikaci?“
T. zdrženlivě přikývl.
„A jaké to tam tedy je?“
„To se dneska večer nehodí,“ zavrtěl hlavou T.
„Proč by se to nehodilo?“ zeptala se Anna. „Mě by to třeba docela zajímalo. U nás, ehm, v recyklačním centru, máme dvě pozice rekvalifikantů, ale střídají se tam jak apoštolové na orloji. Nikdy jsem se od nich nic nedozvěděla.“
„Není to nic příjemného.“ T přihodil do ohně pár klacků, asi v naději, že se podaří tohle téma opustit. Všichni ale mlčeli, tak musel pokračovat. „Naštěstí jsem tam byl jen týden.“
„A co, byla tam náročná školení?“
Spisovatel se hluše zasmál. „Nemáte tušení, co je to rekvalifikace. To není žádnej kurs počítačový gramotnosti. Kriminál je proti tomu pohodička.“
„Jak ses dostal ven?“ zajímalo Sylvu.
T. mlčel, místo něj promluvil Markus. „Dostal jsem ho odtamtud. Ale nebyla to žádná legrace, stálo mě to dost na úplatcích a poplatcích za zpětné povolení k ukončení rekvalifikace.“
„No tak to už nerozmazávej,“ zabručel T. „Prostě jsem se tam chtěl podívat.“
„Nechybělo moc a zůstals tam.. Hlavně, že jsi o tom pak napsal povídku.“
„Kterou mi nikde nevydali.“
„Aby taky jo. Byla mizerná.“
„To by měli posoudit jiní.“ T. se zuřivě rozmrkal.
Sylva měla pocit, že by mu měla přispěchat na pomoc. „Markus tvrdí, že prý taky nepíšu úplné pitomosti,“ nadhodila. „Mohl bys mi tu povídku půjčit? Určitě není tak špatná.“
„Ale jistě. Vídáš se s Markusem?“
„Občas.“
„Tak ti tu povídku někdy nechám ve Společnosti.“
„Výborně, to je nápad,“ vmísil se zase Markus. „Sylvo, nechtěla byste někdy přijít přímo na skupinu? Potřebuju tam někoho, jako jste vy.“
„Už jste mi to nabízel, ale nevím…“ Sylva se tázavě podívala na spisovatele. Ten se usmál, pokrčil rameny a souhlasně kývl.
„Tak jo, přijdu.“
Anna se k Sylvě přitiskla a dala jí pusu: „Mám z tebe radost, lásko. Markusova skupina tě může hodně posunout.“
Spisovatel přihodil na oheň další větve. Plameny vysoko vyšlehly a osvětlily pět tváří obrácených k ohni. Dívali se do plamenů a chvilku neříkali vůbec nic.
Mlčení přerušil až Černý: „Anno, zlatíčko, nemáš tam někde ještě jeden párek?“
Následující kapitola
