Předchozí kapitola
Měsíc po dovolené Sylva uznala, že přijetí Markusova pozvání do skupiny nebyl špatný nápad. Ještě před odjezdem z observatoře se domluvili, že do skupiny začne docházet ve funkci 'poradce' na základě smlouvy, kterou Markus uzavře s její a Anninou firmou.
Pár dní na to jim tahle dohoda velmi pomohla. Dívky narazily na potíže se zápisem do obchodního rejstříku, když Annin podnájem ani Sylvin pokojík na ubytovně nebyly přijaty jako možné sídlo s odkazem na poštovní a e-mailovou nedostupnost. Markus jim okamžitě nabídl umístit sídlo firmy k nim. Nabídku přijaly a ještě po měsíci nedokázaly docenit její velkorysost.
Společnost se nedávno znovu přestěhovala, tentokrát na Nové město. Budova office parku podle své sešlosti zjevně začínala jako obyčejný činžák. Dům stál na konci slepé uličky a teď patřil akciovce Sekyra. Její správci nevymysleli nic lepšího, než rozparcelovat open space ve vybouraných patrech na jednotlivé kóje, vybavit je uzamykatelnými skříněmi na lejstra a po této minimální úpravě nabízet kóje po jedné malým firmám, které si nemohly dovolit pronájem opravdové kanceláře. Vzhledem k ploše, která na jednu firmu připadla, se to i přes snesitelnou cenu muselo bohatě vyplácet.
Společnost pro potírání podivínství si platila natrvalo jednu celou kóji a každý týden si půjčovala na skupiny zasedačku: jedinou uzavřenou místnost na patře.
A díl tohoto pronájmu na ně Markus převedl. Dohodli se, že zatímco buňku bude Anna se Sylvou využívat jen výjimečně a po předchozí dohodě, v úterý pozdě večer budou mít samy pro sebe právě zasedačku. Výše nájmu stanovila cenu za smluvené Sylviny konzultace, čímž byl obchod uzavřen.
Dívky tak získaly útočiště, kde se o ně nikdo nebude starat - v přidělených hodinách. A firma získala kromě sídla i první zakázku. Stala se ekonomicky aktivní - a tím potenciálně méně podezřelou.
Zařizování bylo snadné. Markus je provedl a vyklidil polovinu jednoho ze dvou přítomných stolů. Také jim ukázal, jak v zasedačce vypnout všudypřítomné kamery. „Nikomu neříkejte, že to umíte,“ vymínil si důtklivě. „Byly by z toho jenom potíže.“
Dívky si také založily konto u spediční firmy, která jim pronajala poštovní schránku. Tu přitloukly na zeď chodby za vchodovými dveřmi. Od správce dostaly diskovou kvótu na místním serveru a také hodiny na sdíleném terminálu - bohužel mezi druhou a třetí ráno. Do kóje Společnosti ještě nastěhovaly další plechovou skříň, vypůjčenou za nízký tarif v nedalekém Použitém Zboží. Pověsily na ni visačku a dva zámky, navrch daly dva hrníčky a otlučenou konvici na kávu (pronajatou na paušál kategorie economy) - a firma byla usídlená.
~~~
Sylva začala každý týden docházet na Markusovy skupiny. Seznamovala se postupně s jednotlivými klienty a po večerech poctivě studovala odbornou literaturu, kterou ji Markus zásobil. Nešlo o žádné samizdaty, spíš o archiválie obsahující kurzy psychologie a sociologie - ve stylu přelomu století, neopomínal Markus připomínat pokaždé, když jí zapůjčil nový svazek.
Na samotných sezeních pak zatím do dění nezasahovala – jen pozorovala a dělala si poznámky. Markus ji představil jako studujícího poradce pro práci se skupinami. Po prvním sezení, které bylo trošku napjaté, nervozita opadla, a na drobnou blondýnku sedící stranou a zapisující si zběžně do omšelého bloku, si skoro všichni zvykli.
Markus si její poznámky vždy po skončení skupiny okopíroval a ještě nějaký čas s ní o průběhu každého sezení debatoval.
Po čtyřech sezeních už měla přehled o velké části klientů.
Zjistila, že důchodci Buchelovi si sem chodí popovídat namísto sledování televize, kterou považují za zkázu duševního zdraví. Josef Buchel trval striktně na tom, aby je oslovovali jako manžele, ačkoliv jejich vztah musel být dávno převeden na osobní partnerství. I jinak byl hodně akurátní, naštěstí nikoliv destruktivní, jak o něm poznamenal Markus.
Seznámila se trochu s extravandistickým Michaelem, ze kterého se vyklubal velmi tichý a citlivý mladík. Julie, independentaristka, se projevovala velmi zdrženlivě, Markus Julii často vyloženě tlačil k rozvinutějším slovním projevům a když se mu to nepovedlo, mluvíval za ni, zatímco dívka jen občas přikyvovala.
Naopak hlučně se projevovala starší žena dojíždějící z Kladna. Stěžovala si na manželovu závislost na placených pořadech 3D-vize, ruinující jejich osobní partnerství. Z jejího projevu to spíš ale vyplývalo, že jejich vztah ruinuje ona. Markusovi dalo zabrat, aby ji uklidnil a obě sezení s ní nebyla příliš snadná.
Sylvu osobně nejvíc vytáčel bývalý politik Klas. Cokoliv kdo dělal nebo říkal, se mu nelíbilo. Svou zapšklostí a kyselým polohlasem pronášenými stížnostmi na poměry dokázal zkazit spoustu veselejších momentů. Markus mu ale vždycky dával prostor k přímému vyjádření: Potom si Klas chvíli něco nesrozumitelně bručel a nakonec se slovy „to stejně nemá cenu,“ odcházel se posadit.
Spisovatel T. jim skoro pokaždé četl ze svých povídek, Buď něco, po čem se celé kolečko hlasitě rozesmálo, nebo po pár T.-ových větách vznikla atmosféra, která by se dala krájet – až měl Markus plné ruce práce s tím, naladit sezení zase alespoň trochu pozitivně.
Jeden nebo dva lidé se nestyděli za to, že prošli rekvalifikačním kursem. Zvláštní bylo, že oni i T. se v rozhovorech na skupině pečlivě vyhýbali jakýmkoliv konkrétním vzpomínkám.
Další se zatím moc nevyjadřovali, několik klientů Sylva za celé ty čtyři týdny neslyšela promluvit ani slovo. „Jsou tu proto, aby naslouchali,“ vysvětlil Sylvě, když se ptala. „To je jejich terapie.“
Bylo to docela zajímavé, Sylviny zápisky utěšeně mohutněly a večer občas něco dopsala i do zadní strany bloku, kde zvolna vznikal ucelený příběh o tom, jak si prošla statutem podivínky a aktivistky.
A každé úterý se v zasedačce setkávala s Annou.
Zdálo se, že místní mediální humbuk kolem jejich kontaktů utichl. Zpravodajka Denisa Hadamczik, která jim v minulosti nadělala tolik potíží, se věnovala jiným případům a místním podivínem na Zahradním Městě byl stále Robert Ronev.
Ronevovo působení naznačovalo ambice zůstat mediálně profláknutým podivínem ještě pěkně dlouho. V televizi dostával prostor skoro každý večer. Když sledovaly jeho videoklip k písni o růžových slonech, kombinující záběry z Ronevovy první performance s digitálně otexturovaným rapováním mezi davem padesátky sexy tanečnic, skoro se válely po podlaze smíchy.
Při závěrečném záběru, kdy Ronev z bezprostřední blízkosti mával do kamery, ale Anna ztuhla. Sylva viděla, že Anna na obrazovku pár vteřin nehnutě zírá, pak zakroutí hlavou a pokrčí lehce rameny. „Jojo, trošku moc digitálně upravený, docela by mě zajímalo, co s tou rukou dělal původně,“ prohodila vesele.
Anna se ale nezasmála. „Já ho asi znám,“ zamumlala zamyšleně.
„A odkud?“
„To kdybych si vzpomněla.“
Na tohle intermezzo zakrátko zapomněly a užívaly si náhle pociťované svobody. Červen byl pokračováním máje, bez běžných úmorných veder výjimečně příjemný. Třikrát se sešly v pronajaté zasedačce, několikrát si společně vyrazily - veřejně, protože najednou to nebyl problém. Jako by na ně média zapomněla.
~~~
Kdo ale na Sylvu nezapomněl, byl Albert. Po čtvrté skupině čekal v předsálí a pozval ji do bezpečnostně stabilizované zóny na večeři. Odmítla; a Albert jí tajuplně sdělil, že na schůzce bude také někdo velmi zajímavý, koho naopak zajímá ona, respektive její psaní. Ať s sebou vezme své vyprávění o tom, jak byla podivínkou. I když naléhala, neřekl jí, o koho jde.
Sylva si vymínila, že půjde, pokud bude pozvána i Anna. Albert se chvíli rozmrzele šklebil, ale souhlasil.
„Nakonec proč ne,“ přisvědčil. „Zavolejte mi, až se dohodnete, který den byste mohly.“
„A nebudeme mít problémy s průchodem do zajištěné zóny?“ Sylva si vzpomněla na předchozí návštěvu, kdy jí vstup umožnilo až předložení pozvánky z úřadu, který uvnitř zóny sídlil.
„Ale kdepak,“ ujistil ji Albert. „Mám způsob, jak tam protlačit kohokoliv.“
~~~
Jako tehdy v dubnu, Albert čekal před přestupem na zabezpečenou stanici metra Hlavní nádraží. Sylva s Annou dorazily na čas. Albert jim podal dvě pozvánky do restaurantu Mandrilla. „Ukažte to čtečce, až vás turniket nebude chtít pustit,“ poradil jim a sám turniketem prošel. Sylva a Anna tak učinily a skutečně přesvědčily turniket k propuštění.
Anna si důkladněji prohlédla vkusně potištěnou kartičku ze syntetického papíru: „Tam si půjdeme sednout? Není to trošku drahý?“
„Ále kdepak.“ Albert měl viditelně skvělou náladu. „Tohle byla jen taková malá konspirace,“ mrknul na obě dívky. „Ten, kdo se s tebou chce setkat, má soudní příkaz vyhýbat se podivínům. Takže teď tyhle rezervace zruším a půjdeme někam docela jinam. Dobrý, ne?“ A pustil se do manipulace se svým mobilem.
Anna nevěřícně kroutila hlavou.
„To je prostě Albert,“ špitla jí po straně Sylva, načež se obě rozhihňaly.
„Hotovo,“ prohlásil za chvilku Albert, který dívčí potutelnost nezaregistroval. Zatím přijel vlak. Když nastoupily, rozhlédla se Sylva po spolucestujících, kteří příliš nepřipomínali běžné, ošuntělé osazenstvo ostatních linek. Několik z nich zrovna telefonovalo.
„Alberte,“ obrátila se na studenta práv. „Kolik lidí tady v zóně má mobil?“
Albert se podrbal na zátylku: „Myslím, že skoro každý.“
„A neomezuje je to nějak moc?“ zeptala se Anna.
„Jak to myslíš?“
„No, pořád ten telefon vypínat, odkládat do bezpečnostních schránek, a tak.“
„Tady jsme v bezpečnostně zajištěné zóně,“ připomenul jí Albert. „Mobily jsou tu normálně povolené. A kromě toho tu prakticky nejsou veřejné terminály, takže mobil je skoro nutností.“
Sylva přitakala. Vzpomněla si, že když odsud kdysi dávno potřebovala zatelefonovat, musela k terminálu až na stanici metra vně zóny.
„A když někdo není dost spolehlivý na to, aby směl mobil mít?“ pokračovala Anna v dotazování.
Albert znejistěl. „No, asi…“
„Takoví lidi tu prostě nebydlí, žejo?“ odpověděla místo Alberta Sylva. „Tady je asi každej tak prověřenej, že už ten mobil klidně může mít,“ dodala kysele.
Albert zčervenal ve tváři, ale už neodpověděl. Mlčel, dokud vlak nezačal brzdit před stanicí Maniny. „Tady vystoupíme,“ zahuhlal a vystrkal obě dívky ze soupravy.
Doufám, že mě nechce zase zvát domů, pomyslela si Sylva, když spatřila známý věžák na Maríně. Zlatá Anna, ještěže je tu teď se mnou.
Albert se ale svému bydlišti vyhnul a odbočil do obchodní pasáže, na jejímž konci byla malá kavárna. Stolky byly obsypány lidmi z vyšších tříd, kteří si povídali a pili různé nápoje, podle vůně převážně kávové. Na pozadí hrála dost hlasitá rocková hudba, Sylvě přišla povědomá, ale zařadit ji nedokázala. „Pink Floyd,“ šeptla jí Anna. „Dobrý místo.“
Albert je zavedl ke stolečku pro čtyři. Jedno místo zabíral stařičký pán, který se usmál, jakmile Alberta spatřil. Sylva si vzpomněla: byl to Albertův soused, který ji jednou tak bystře ohodnotil.
„Jan Šrajer,“ představil se oběma dívkám. „Vy jste ta bývalá aktivistka, jak jsme se už viděli,“ prohlásil vesele. „Nyní zase normálka, že?“
Sylva přikývla. „A vy jste její kamarádka,“ obrátil se Šrajer k Anně a důkladně si ji prohlížel. „Podle toho, co mi o vás tento mladý elitář,“ ukázal na Alberta, „řekl, budete stabilní nekontrolovaná podivínka. Máte vzácný status, vaše čtvrť vám může být vděčná.“
Anna překvapeně přikývla a pak se usmála: „A vy jste odborník na klasifikaci podivínů?“
„Mohl bych být.“ Starcovy oči za brýlemi se rozzářily. „Ale pouze teoreticky. Na podivíny mám soudní zákaz.“
„Doktor Šrajer býval slavný,“ vmísil se do rozhovoru Albert. „Znám jeho práce z přelomu století, když ještě -“
Anna skoro vyskočila: „Vy jste ten Šrajer? Myslela jsem, že jste dávno mrtvý…“
„Skoro máte pravdu, milé děvče,“ usmál se Šrajer smutně. „Pro svět a svůj obor mrtvý jsem.“
„Ale vaše články - třeba o rozpadu přirozených společenských vazeb - kdo je četl, nemůže zapomenout!“
„Vy jste se k nim dostala? Zvláštní – jsou přece dexistované.“
„No,“ Anna se zatvářila tajemně: „chodila jsem přece na univerzitu. Ale řekněte mi, jak jste to myslel s tou civilizační pastí? Na přelomu století se zdál největším nebezpečím automobilismus? Proč?“
„To jsem jen citoval daleko starší práce Stanislawa Lema, teď by to bylo sto let, co byly napsány. Nesouhlasil jsem tehdy s jeho názorem, že pokročilejší technologie dokáže sama o sobě drtivnou většinu civilizačních pastí odvrátit.“
Sylva byla zcela zmatená. Seděla u stolku a vyjeveně pozorovala, jak Šrajer a Anna diskutují s použitím slov, která nikdy v životě neslyšela. Věděla, že je Anna chytřejší, vtipnější a moudřejší než ona, ale že by dokázala rovnocenně hovořit s tímhle starcem, ze kterého se vyklubal nějaký dávný sociologický guru, to by ji ani ve snu nenapadlo. Pocítila k Anně ještě větší obdiv – a nakonec obavu, zda své milé bude v budoucnu dost dobrá.
Albert se tvářil skoro stejně překvapeně, ale nakonec dokázal zakročit. „Nerad ruším vaše kruhy,“ vložil se v jedné pauze do rozhovoru. „Ale můžete z těch výšin trochu sestoupit, abysme tomu rozuměli i my, nevzdělanci?“
„A o čem byste si chtěl povídat?“ zeptal se Šrajer zaraženě. „Ehm, tedy promiňte,“ dodal už smířlivěji, „nechali jsme se unést. Ale popovídat si po létech s někým, kdo má v hlavě něco jiného, než tu současnou indoktrinaci, to bylo pro mě příliš velkým pokušením. Takže ještě jednou promiňte a nahoďte téma.“
„Já nevím,“ ozvala se Sylva. „Albert nás sem pozval.“
„Chtěl jsem, abyste Sylvě zkonzultoval její psaní.“ Otočil se k ní: „Máš svůj sešit?“
„Kopii.“ Sylva vytáhla z brašny sesvorkované papíry a podala je Šrajerovi.
Ten je vzal do roztřesených rukou. „Podivínkou proti své vůli. Hmm, žádná elektronická podoba, pracné, ale ještě spolehlivější, než nonetbook,“ zamumlal spokojeně. Prolistoval dokument a zamračil se: „Dobrá, proletím to a uvidíme.“ A zmizel za obdrženými papíry jako za zdí.
Sylva se obrátila na Annu: „Odkdy se vyznáš v sociologii?“ vyhrkla zvědavě.
Anna se začala ošívat: „Studovala jsem ji - nějakou dobu.“
„Tys dělala vejšku?“
„Nojo, byla jsem dva roky na univerzitě. Doma mě odrazovali, že jsme průserová rodina, tak mám jít spíš na techniku, abych neměla potíže.“
„A oni tě vyhodili?“
Anna mávla rukou. „Ale ne. Přes to, co jsem znala z domova, jsem se na univerzitě dostala k materiálům s dost neortodoxníma myšlenkama - na dnešní dobu. Když se člověk opravdu zamyslí třeba nad definicí minulého století jako éry nacikomunistických hrozeb... No nic. Jednou jsem něco z toho zkoušela obhájit v seminární práci. Profesor si mě vzal stranou a taktně naznačil, že s takovým pohledem na věc se k promoci nejspíš nedostanu. Tak jsem ještě taktněji skončila raději sama.“
„Měla jsi říct, že to přehodnotíš,“ poradil Albert. „Když se u zkoušky ptají na moje názory, ocituju jim jejich vlastní.“
„To jsem dělala do té doby,“ zavrčela na něj Anna. „Měla jsem toho až pocaď,“ naznačila čáru pod bradou.
Albert chtěl ještě něco dodat, ale zpoza papírů se ozval Šrajer: „Sylvo, chcete to někde publikovat?“
„Nevím. Možná.“
„Jestli ano, tak tam budete muset některé věci upravit. Rozhodně necitujte přímo ze Svobody podivínství. A řekněte mi - víte něco víc o vzniku současné situace? Četla jste něco o začátku války s terorismem?“
Sylva stydlivě zavrtěla hlavou. „Jen nějaké příběhy z doby před utažením kohoutku. Mám nakoukané Náměstíčko, a tak. A viděla jsem nějaké díly Ulice.“
Sociolog zakroutil hlavou. „Málo a navíc zavádějící. Ulice je sice soudobá, ale moc se toho tam nedozvíte. Asi vám něco půjčím sám. Albert vám to přinese.“
„A v čem,“ zajímala se Sylva, „byly ty seriály zavádějící? Přišlo mi, že ta doba před válkou byla stejná jako je to dneska.“
„Náměstíčko natvrdo kamufluje, to náhodou vím,“ podotkla Anna. „Hlavně v těch dílech po začátku války. To nebylo ze dne na den, trvalo to léta, než se situace tolik vyhrotila.“
„A dalších deset let trvalo, než se podařilo udusit občanský odpor,“ dodal Šrajer.
Sylva i Albert se zdáli překvapení: „Tady byli tehdy lidi proti?“ zeptal se Albert. „Já myslel, že v referendu v devátém roce-“
Šrajer zamítavě mávl rukou. „Žádné nebylo. Za referendum se dodatečně prohlásily výsledky zmanipulovaých voleb.“
„A lidi byli proti válce, i když po nás Arabové stříleli ty rakety?“
„Tak horké to zase nebylo. Většina Evropy se snažila o urovnání situace,“ prohlásil Šrajer chmurně. „Jenže stačilo pár kovbojů a všechna snaha padla nazmar.“
„Takže to nebylo tak, že Arabové zničili WTC, uzavřeli ropovody a od té doby nás bombardují?“ zeptala se Sylva, i když už věděla, že asi naivně.
Šrajer se smutně zazubil: „Ne, tak to opravdu nebylo. Jisté je to, že někdo zničil WTC, pak se dvacet let vedla postupná válka proti několika středovýchodním zemím, které prý měly zbraně hromadného ničení. Od dvacátého do třicátého roku byl víceméně klid, než došlo k tomu výbuchu na jednání G30. To, že tam byli odstřeleni představitelé právě těch států, co chtěli s válkou skoncovat, zatímco kovbojové zrovna jednali v jiném sále, byla bezpochyby pouhá náhoda. No a teprve potom začala druhá etapa války, kterou jsme nakonec údajně vyhráli.“
„A vyhráli jsme?“ zeptala se Sylva zdrceně.
„To záleží na tom, co považujete za vítězství,“ opáčil Šrajer. „Jestli zavedení té kastovní tyranie a skutečnost, že jsme v posledních třiceti letech schopní se potenciálním teroristickým útokům ubránit za cenu naprostého vnitřního rozkladu, tak ano, vyhráli jsme. Sami sebe jsme dokázali porazit dostatečně.“ A opět se ponořil do Sylviných papírů.
Anna chytla Sylvu za ruku: „Je drsnej,“ zašeptala jí. „Ale to byl vždycky.“
Albert jí z druhé strany šeptl, že byl i u horších zkoušek. Sylva propadala zoufalství. „Pane doktore,“ oslovila starého sociologa, „nebylo by lepší, kdybyste to nečetl?“ A pokusila se mu papíry vzít.
„Ale kdepak,“ Šrajer papíry ucukl a byl najednou laskavý: „Vaše psaní je celkem zajímavé.“ Položil papíry na stůl. „Myslím, že po pár drobných změnách to půjde.“
„Nejsem ještě-“ začala Sylva, ale doktor ji přerušil, jako by neodporovala: „Z tištěných médií připadá v úvahu A2, Demokratické noviny nebo Pluralita - tam snad ještě mám nějaký kontakt. Jenže tisk, to je dneska pasé. Mizivé náklady, žádný efekt. To už by se spíš dalo uvažovat o webnewsech. Aktuálky, News i Deník by to vzaly, ovšem po značných úpravách... asi jako historku, jak se Popelka stala omylem podivínkou, to ale není ono, že.“
Všichni tři svorně zavrtěli hlavou. Stařec pokračoval v úvaze: „Možná by se mohl zkusit některý významnější blog. Hmm, Rapl rozhodně ne, webnewsové blogy jsou zabité...“
„Koncept?“ nadhodil Albert.
„S tímhle se už nevejdeme do jejich ideového rámce.“ Šrajer se podrbal na pleši. „Alberte, chodíte na CzechSight?“
Student práv neurčitě pokrčil rameny. Šrajer na něj mrknul: „To je škoda, zkuste jej sledovat,“ vybídl ho a obrátil se zpět k Sylvě: „Je to takový lehce kritický blog, cílený spíš na establishment. Poněkud specifický tím, že ho nečte mnoho lidí, ale ti důležití ano, i když se tím raději nechlubí. Také má slabší cenzuru, než ten mainstream pro normály. To by bylo skoro nejlepší, samozřejmě bude záležet na tom, co dáte dohromady.“
Sylva stále ještě kroutila hlavou. Šrajer pokračoval: „Nemusíte to tam posílat hned zítra. Ale až budete chtít, poradím vám s tím. Pomůžu vám tu práci zlepšit po formální stránce a pak najdeme nejvhodnější médium.“
„Moc vám děkuju. Ale budu si vás moct dovolit platit?“
Šrajer se shovívavě usmál: „Tohle není záležitost, za kterou bych chtěl peníze. Možná mi umožníte se po delší době zapojit do věcí veřejných.“
„Proč vůbec dneska nepublikujete?“ vmísila se Anna.
Starý pán se smutně usmál: „Je to těžké. Ještě žiju, takže mě nemůžou deexistovat, ale náhubek už mi nasadit zvládli.“
„Cenzurují vás?“
„Nasadili na mě osobního mediálního kontrolora. Cokoliv napíšu, se objeví k nepoznání změněné. Publikovat pod pseudonymem nebo anonymně se, jak známo, nesmí kvůli autorským právům.“ Šrajer si odkašlal.
„Raději se věnujme vaší práci. Až si nastudujete historická fakta a upravíte podle toho vaše úvahy o tom, jak vydělování podivínů vzniklo, podíváme se na to podrobně a lehce to pročistíme. Nebudu vám tam nic nutit, dobré je to samo o sobě.“
„A kde se sejdeme?“ Sylva věděla, že už je lapená.
„Musíme být opatrní, chtělo by to nějaké místo, kde nám nenahrají rozhovor. Tahle kavárna je sice hezká a příjemně hlučná, ale dvakrát do ní jít nemůžeme.“
„Nechcete přijít do Archy?“ navrhla Anna.
„Bohužel, kromě kontroly mé práce také nemám dovoleno opouštět zelenou zónu - zdůvodňují to obavami o mojí bezpečnost,“ ušklíbl se Šrajer.
„Já to zařídím,“ navrhl Albert. „Pozvu Sylvu do zóny a -“
Sylva koutkem oka zahlédla, jak Anně tuhnou rysy. „To mi nepřipadá jako dobrý nápad,“ prohlásila mrazivě tmavovláska a chytla Sylvu za ruku.
Šrajer omluvně pokrčil rameny. „Tak vymyslíme něco jiného.“
„Máme konzultační firmu pro podivíny,“ navrhla Anna. „Nenašel by se tady v zóně klient?“
„To půjde těžko,“ zavrtěl hlavou Albert. „Tady podivíni nejsou.“
Anna zvýšila hlas: „Ale já nehodlám -“
„Nechápu, co ti na tom vadí,“ přerušil ji Albert.
„Ale chápeš.“ Anna byla jeden led. Ještě že neřekla nic víc, pomyslela si Sylva.
Nastalo trapné ticho.
Sylva si tohle setkání tak nepředstavovala: „Nebudeme to komplikovat,“ řekla smířlivě. Rozhlédla se po ostatních. „Uděláme to takhle: Albert mě pokaždé pozve do Mandrilly a pak tam na mě bude poslušně a marně čekat - celou dobu, kdy si někde jinde budu povídat tady s doktorem. Souhlasíte?“ Přejela pohledem Alberta, Šrajera i Annu.
Všichni pomalu přikývli. Anna se stále tvářila mrazivě, Albert se šklebil víc než obvykle.
Jen Šrajer byl neproniknutelný. „Dobrá, jsme domluveni,“ řekl a zvolna se zvedl. „Alberte, vy se u mne večer zastavte, naložím vám nějaké knihy a kompakty.“ Otočil se k Sylvě: „Konzultace vašeho psaní mi bude potěšením - a jistou satisfakcí. Nashledanou!“
Odkráčel - pomalu, opíraje se o svojí hůl.
Anna a Albert se navzájem provrtávali ostrými pohledy, dokud to mladý právník nevzdal. „Já odejdu,“ řekl rozpačitě. „Jen musím pět minut počkat. Ehm, konspirace,“ dodal, když viděl, jak se obě dívky tváří.
Seděli tedy mlčky po zmíněnou dobu, která jim ovšem přišla jako pět hodin. Potom Albert definitivně vstal a odešel.
Sylva se podívala vyčítavě na Annu, která se tvářila dost zdrceně. „Promiň,“ pokrčila nakonec rameny tmavovláska: „Jsem na něj nějaká citlivá. Žárlím. Ale zase když nás seznámil s Šrajerem… Já nevím…“
„To nic,“ Sylva se k Anně naklonila a objala ji.
„Kamery…“ hlesla Anna.
„Jsou mi šumák. Už je to lepší?“
Setrvaly v obětí další minutu. „Už je to oukej,“ zašeptala Anna. Pustily se. Anna měla slzy v očích, ale už se usmívala.
„Hm, a co Šrajer,“ zeptala se ulehčeně Sylva: „Jaký na tebe udělal dojem?“
„Je přesně takovej, jako bývaly jeho články. Krutej a pravdivej. A jsem ráda, že jsem se s ním viděla. Budu ti ta setkání s ním závidět.“
„Stejně mám pocit, že to dělá tak nějak pro sebe. Aby třeba nechtěl vydávat vlastní věci pod mým jménem.“
„A to by se ti nelíbilo? Byla by to pro tebe čest.“
„Moc mi to nesedí.“
„Ale každopádně ti pomůže s tím svým.“
„No to asi jo. Půjdeme?“
„Jestli už uplynulo těch pět konspiračních minut, tak můžem.“
Následující kapitola
