Předchozí kapitola
Televizní studio naplňovala hlasitá samplovaná hudba. Reprodukovaný raper ze sebe vyrážel slabiky, které dohromady tvořily nesouvislé sdělení o růžových slonech, nezadržitelně se valících městem. Před modrým plátnem, sledován desítkou létajících kamer, tančil podle složité choreografie podivín Robert Ronev a tři vnadné modelky. Měli na sobě trikoty s malými terčíky pro motion capturing.
Všichni vypadali skoro jako nazí, což byl (až na Roberta) vcelku příjemný pohled.
Samozřejmě, takhle ten záznam ven nepůjde. Ve výsledném klipu budou mít na sobě digitálně vytvořené šaty, proměňující se s každou vteřinou v souladu s hudbu, stejně jako pozadí. Neobratné podivínovy pohyby budou digitálně dotaženy. Výsledek bude působit efektně a elegantně; ne jako tohle upachtěné poskakování na dunících plastových panelech.
Sjížděli posedmé stejnou pasáž. Robert si přiznával, že choreografie mu do krve zrovna nepřešla, ale dával za to vinu Klausovi, který si na něm účast při natáčení vynutil. Tenhle nápad na medializaci jeho podivínství proklínal Robert zatím nejvíc. Ale byl rozhodnutý vydržet, když už za tuhle šaškárnu ze svého mediálního poradce, impresária a tichého společníka v jedné osobě vyrazil navýšení smlouvy o tři sta standardů.
Představil si, že k domku, který si chce na stará kolena najmout, objedná za tyhle konkrétní peníze garáž. V ní jednou přibude betonový blok, ve kterém bude Klaus navěky odpočívat. Sousedé se budou ptát, proč platí za garáž, když nemá žádné auto, a on se bude tajuplně usmívat…
Poddal se té představě natolik, že zkazil krok a málem se srazil s jednou z tanečnic. Režisér zastavil muziku a otráveně prohlásil, že se to teda sjede ještě jednou. Klaus seděl o kus dál a zíval. Robert si pomyslel, že ho svým neumětelstvím musí pěkně ničit, což mu mírně zvedlo náladu. Rozhodl se, že betonový blok s Klausovými ostatky nebude skladovat ve své garáži (to je přeci jen trochu morbidní), ale daleko elegantněji ho odloží na dno nějaké větší přehrady. Rituální vražda bílého koně ve stylu přelomu století - to by mohla být pěkná performance.
Hudba a taneční číslo se znovu rozjelo. Robert cítil, že tentokrát by se to mohlo konečně podařit bez chyby. Nechal se přeskočit jednou z nahotinek, udělal smyčku a přesně podle scénáře doklouzal po kolenou k hlavní kameře. Natáhl k ní ruku a vedený náhlým popudem vrazil přímo před objektiv svůj vztyčený prostředník. V té pozici zůstal, dokud hudba nedohrála. Bylo hotovo.
Režisér zamumlal do mikrofonu, že to bere, akorát ta ruka na konci se bude muset digitálně upravit. Robert se zvedl, naposledy se zálibně ohlédl po tanečnicích, které už spěchaly do šatny, a přešel ke svému poradci.
Klaus Klofáč se na něj mračil už zdálky. „Tohleto víckrát nedělej,“ zavrčel.
Robert se na něj přezíravě podíval. „Ale bylo to dobrý, ne?“
„Nebo ti to strhnu z odměn,“ dodal Klaus. „Podívej se, jestli chceš podporu pro realizaci svejch úletů, tak je musíš držet v takovejch mezích, aby byly v médiích dobře uchopitelný. A to takovýhle blbiny rozhodně nejsou.“
„Tak jsme měli nahrát tu věc, co jsem složil. Tahle kravina mi leze krkem.“
„Ty pako!“ utrhl se Klaus. „Jako bys nevěděl, že registrace vlastní věci pro broadcast by nás stála majlant!“
„Jó, jasně,“ brblal Ronev. „Zato když to spíchne nějakej neumětel placenej Autorskym svazem, tak nás to vyjde na polovic i s tím, co jsme mu za to zaplatili.“
„Přesně tak,“ uzemnil ho Klaus. „A kdybys nebyl na ten svůj výtvor tak hrdej, taks mu ho moh podstrčit a teď tancovat na něj. Ale to né, pán si chce zachovat duševní vlastnictví. Seš magor, abys věděl!“ Klaus se opřel do Roneva a nasměroval ho do šatny. „ A hoď sebou. Hned jak skončíš, jdem nahoru na strategickou poradu.“
„S kým?“
„To nemusíš vědět.“
„A co chceš projednávat?“
„To nech na mě.“
„A proč tam teda musím sakra bejt?“
„Protože tě chtějí vidět.“
„Zatraceně Klausi a kdo?“
„Někdo, kdo ti pomůže popostrčit tvou zadělanou kariéru. Stačí?“ Klaus strčil Roberta do jeho šatny a zavřel za ním dveře.
Seděli v pohodlných křeslech kavárny ve vyhlídkovém poschodí televizního mrakodrapu. Robert, Klaus a zhruba padesátiletý muž, který se nepředstavil. Klaus mu podal nějaké desky. Muž chvíli studoval jejich obsah a potom si začal Roberta zkoumavě prohlížet. „No, mohli bysme to zkusit,“ prohlásil nakonec.
„Co?“ zeptal se Robert.
Muž povytáhl obočí. „Přece kontrolovaný status aktivisty, o který tady žádáte.“
Robert se k němu překvapeně naklonil: „To přece není -“ začal, Klaus ho ale přerušil: „Robert je připravený obětovat svůj podivínský status a stát se kontrolovaným aktivistou, pokud mu zaručíte bezpečné navrácení statutu normála poté, co skončí naše dohoda.“
Muž se zadíval na Roberta, který se zachmuřeně zabořil zpátky do hlubin koženkového křesla. Klaus podal přes stůl ještě jedny desky. Když je muž otevřel, pokýval hlavou, zamumlal „samozřejmě, to je v pořádku,“ vytáhl jeden z papírů, podepsal, vrátil Klausovi a zvedl se.
„Tím je naše setkání u konce,“ prohlásil, založil papíry do aktovky a poroučel se.
Robert se vztekle otočil na Klause. „Proč mám bejt aktivista?“
Poradce se zatvářil chápavě: „Je to jen pro tvoje dobro, Roberte. S povolením k aktivismu budeš moct provádět daleko zajímavější věci, než děláme teď. Vzpomeň si, jak jsem ti nedovolil to proplavání bezpečnostně stabilizovaný zóny? Kdybysme tehdy měli v kapse tohle povolení, tak by to určitě šlo.“
„Klausi, jdi sakra do prdele. Já si nemůžu dovolit bejt aktivista! Jednou něco kapánek přeženu a šoupnou mě rovnou do rekvalifikace!“
„Z toho neměj strach. Budeš kontrolovaný aktivista, schválený establishmentem. A budeš slavný!“
Robert hořel vzteky. „Na to ti kašlu. Nechci ani za mák riskovat, že bych se moh stát nepřítelem. A to docela hrozí, kontrola nekontrola! Doprčic Klausi, ty nevíš, že jsem si přečet Svobodu podivínství? Kvůli tý překladatelce to mám pěkně podělaný, musím se promenovat jako blbej podivín a nechat na sobě parazitovat takový ubožáky jako seš ty, jen proto, aby mě ochraňovali před rekvalifikací. A ty seš tak blbej, že mě tam přímo strkáš! To si jako myslíš, že mě s tímhle škraloupem dovolej bejt pár měsíců aktivista a pak mě nechaj odejít středem? Oni o tom moc dobře věděj!“
Robertův výlev nechával na Klausovi asi takové stopy, jako kdyby byl impresário dokonale pokrytý nepromokavým plátnem. Po zmínce o překladatelce Svobody podivínství ale zbystřil. „Tys četl ten samizdat?“
„To snad do prdele ještě není zločin.“
„A ta jeho překladatelka? Znáš ji?“
Robert se v křesle najednou docela scvrkl. „Ne-e,“ zablekotal.
Klaus se na něj vítězně podíval. „Ale, ale, mám pocit, že ses s ní znal. Víš, že je to celostátně hledaná osoba?“
Robert se stal, pokud to vůbec bylo možné, ještě menší. Klaus se sklonil až k jeho uchu a docela tiše zašeptal: „Když mi řekneš, kdo to je, zruším ještě tu smlouvu o kontrolovaném aktivismu. Když mi to neřekneš, budou to z tebe zítra tahat povolanější experti než já.“
Robert zalapal po dechu. Chvíli mlčel a pak to vyslovil: „Kráva moje spolubydla. Překládala to z angličtiny zrovna, když jsem byl na mizině a přespával v těch studentskejch kutlochách.“
„Doufám, že si pamatuješ adresu.“
„Seš normální?“ utrhl se Robert. „Je to deset let a bydlel jsem každej měsíc jinde. Někde na jihu Prahy.“
„A jméno tý holky?“
„Celý si nepamatuju. Ale křestním byla Anna.“
Pokračování příště
