Předhradec

1

Pražská koordinátorka Zeleného světa Dana Merhartová zpětně proklínala den, kdy přijala od republikové Rady úkol zkonsolidovat místní tým v Předhradci, padesátitisícovém městě dostatečně malém na to, aby nebylo městem krajským, ale dostatečně velkým na to, aby zde pobočka Zeleného světa byla. Pobočka se spoustou problémů, jež by teoreticky měla řešit Rada, v praxi ale zanedbávaných až do toho důsledku, že zdejší koordinátor Mirek Zábranský s vedením pobočky praštil a odjel do hor nad Předhradcem věnovat se ekologickému zemědělství. Což se Dana dozvěděla teprve včera. Takže úkol, který zpočátku vypadal na příjemný pokec se starým známým, se Mirkovým úprkem změnil v potenciálně dlouhodobé hašení mnoha průšvihů, o kterých v tuto chvíli nemá ani ponětí.



Jistý podíl viny na tom cílita i Dana samotná. V Předhradci až do odchodu na studia v Praze bydlela, a v té době zde úspěšně dobrovolničila. Snad i proto to lidi v Radě brali jako že na Přehradecké z centrály nějak dohlíží, když sem jezdí za rodiči a jednou za rok se s místními vidí na vánočním večírku zdejších nevládek. Nic ale nebylo dále od pravdy, Dana znala z místních kauz Zeleného světa jen záležitosti staré osm a více let. Hrubě tušila, že hlavní kauzou, řešenou Zeleným světem v Předhradci dnes, je silniční průtah Mariánskou ulicí, na který byla před několika lety napojena dálnice od Prahy směrem k hranicím, čímž zde výrazně vzrostl provoz kamionů. Tím ale její povědomí o problémech v regionu víceméně končilo.

Seděla tedy nyní v rychlíku a snažila se prokousat horou dokumentů, které jí poslali dva zbylí dobrovolníci Zeleného světa, Vlado a Richard. S nimi se měla po příjezdu na nádraží setkat. Mirka si pamatovala jako spolehlivého člověka, schopného sledovat zdejší radnici i s minimálními prostředky, které mohl Zelený svět místním nabídnout, a udržet si při tom současně náročné povolání pedagoga na jednom ze zdejších gymnázií i přes všechen tlak, který na jeho odvolání různí radniční mafiáni čas od času vyvolávali. Teď se dobrovolně vzdal obojího, ukončil práci stručným rezignačním mailem, který nenabízel žádné stopy k vysvětlení, co se vlastně v Předhradci stalo. Bude se muset vyptat Vlada a Richarda.

2

Oba mladičtí dobrovolníci se jí na nádraží velmi ochotně ujali, a za chvíli už seděli v klubu místního kulturního centra, kde se zdejší parta zpravidla scházela. Když se ale zeptala na Mirka, dozvěděla se jen předpokládatelné: prostě vyhořel. Během posledních dvou let začal postupně chřadnout, jakoby ztrácel důvěru v to, že veřejnost může vývoj zdejších kauz jakkoliv ovlivnit. Nejspíš i kvůli tomu také Richard s Vladem ztrácejí drajv, a jejich snahu o zklidnění průtahu Mariánskou už ani nelze za považovat za kampaň. Ačkoliv ještě chodí na dopravní výbory a sem tam připomínkují místní úpravy, jejich velký plán rekonstrukce celé Mariánské na centrální městskou třídu byl před nějakou dobou odmítnut. Mirek to prý vzal stoicky, řekl tehdy, že budou pokračovat, ale moc toho od té doby neudělali.

Dana měla dojem, že jí neříkají všechno: když na kluky uhodila, vykrucovali se jak školáci – a nic konkrétního z nich nevypadlo. Řekla si, že za Mirkem zajede o víkendu, teď je potřeba vyřešit zdejší agendu.

Kluci měli pravdu. Nadační projekty byly v bídném stavu. Vypadalo to, že Mirek v posledních měsících nasliboval mnohem víc práce, než kolik mohl zvládnout, a následně ji začal zcela zanedbávat. Dana sem kvůli tomu bude muset jezdit přinejmenším půl roku. Vypadalo to ale, že když klukům pomůže, dotáhnou všechno do úspěšného konce.

Tedy až na kampaň kolem průtahu. Kluci jí uvedli do problému: Jejich návrh na humanizaci celé třídy byl před rokem smeten. Rozestavěné pokračování dálnice k hranicím horami severně od města spláchnul ohromný sesuv půdy („my jim psali, že to trasování je šílené, ale jim to bylo jedno,“ komentoval to Vlado). Město je rozdělené silnicí, po které projede denně pět tisíc kamionů. A radnice přistupuje na návrh Ředitelství silnic a dálnic zbavit Mariánskou ulici přechodů, obehnat ji protihlukovými stěnami a kamionový tranzit městem zafixovat do doby, než někdo vymyslí nějaké lepší řešení.

„A jaké má to lepší řešení být?“ ptala ze Dana, která se necítila být odborníkem na dopravu v Praze ani zde.

„To se těžko posuzuje. Navrhujeme zřídit u konce dálnice překladiště na železniční trať a tranzit vozidel nad 12 tun městem omezit, s tím nás ale poslali, že to není legálně průchozí,“ krčil rameny Vlado, Dana si ho už zařadila jako dopravního experta skupiny.

„Zato postavit dálniční obchvat za třicet miliard stavebním firmám nebo dusit desítky let celé město kamionovým tranzitem, to evidentně průchozí je,“ drtil mezi zuby Richard.

„Jednali jsme s radním pro dopravu, byl ochotný k nějakým zlepšením, ale teď z toho sešlo,“ doplnil Vlado. „Zítra je výbor, nechceš se tam jít s námi podívat, aby sis udělala obrázek o tom, jak to tady funguje?“

„No jistě. Dopravně to ale perfektně nepoberu,“ podotkla. Dana přitom nemohla nepostřehnout, že Richard se příliš nadšeně netváří. „To nebude vadit,“ ujistil ji, aniž by svou rozmrzelost jakkoliv zakrýval. „Tam se stejně dělá prakticky jen politika.“

3

„...čímž dojde ke zvýšení počtu parkovacích stání v ulici Milady Horákové o čtyřicet a v ulici Generála Řezáče o patnáct,“ ukončil svůj rozvleklý projev úředník, kterého Daně označili jako zástupce správy komunikací. Předseda výboru otevřel diskusi. Zastupitelé se dotazovali na banality, úředník nebo radní pro dopravu odpovídali, Daně neznámí politici sem tam doprovázeli své věty politickým špičkováním a rádoby vtipnými narážkami na postoje svých oponentů, které ale všichni u stolu znají, takže není třeba je popadesáté znovu opakovat. Z druhé řady židlí sledovala jednání znuděně asi desítka hostů. Richard si dělal občasné poznámky a Vlado Daně vysvětloval pozadí bodu, který bude následovat. Týkal se rekonstrukce přechodu na ulici Národní, ústící do Mariánské, prý poslali už před měsícem radnímu nějaké připomínky, oni jim slíbil, že to nechá prověřit, ale podle materiálu, který teď do výboru jde, se na to vykašlali.

„Takže tady přece jenom nějak pracujete,“ přitakala, když Vlado vyjmenoval vše, za poslední dva měsíce zkusili.

„Ale není toho moc, s čím bychom se mohli veřejně chlubit,“ šeptal Vlado.

„Dřív jste ale vystupovali, dělali setkání s veřejností, happeningy,“ vrtěla hlavou Dana. „Budete k tomu dneska aspoň mluvit na výboru?“

Vlado pokrčil rameny.

„Působí to na mě celkem věcně, rozhodně líp, než co bych čekala podle toho rozkladu, co jste popsali v papírech. Máš něco připravené?“

„Uvidíme,“ odpálil ji Vlado a otočil se k Richardovi.

Předseda výboru právě skončil obsáhlou odpověď na dotaz ohledně přesunutí několika parkovacích stání dále od domu, jehož obyvatelé měli evidentně touhu neparkovat dál než přímo pod okny, když tu vrzly dveře od místnosti. Následně se stala zvláštní věc. Ozval šepot, šoupání nohou, Dana zaregistrovala rychlá šeptaná slova, která si vyměňovali sousedící členové výboru i lidé z veřejnosti. Doposud uvolněná atmosféra jednání najednou zřetelně ztěžkla.

Jeden ze zastupitelů, který to nezaregistroval, chtěl položit další dotaz, ale předseda mohutně zavrtěl hlavou: „Ukončuji rozpravu a dávám hlasovat o usnesení,“ prohlásil tvrdě, a na nechápavý pohled tazatele reagoval významným pohledem kamsi ke dveřím. Teprve teď si ho Dana všimla: muž, starý, ale ne shrbený, vstoupil do místnosti a všechny přítomné měřil pronikavým zrakem. Poté si vzal z rohu židli a přetáhl ji do mezery přímo u jednacího stolu.

I Vlado s Richardem si vyměnili pohled, který Dana nepřehlédla. „Teď už nemá cenu říkat vůbec nic,“ zašeptal jí pak Vlado.

„Cože?“

„Však uvidíš.“

Prezentace k obnově přechodu nebyla dlouhá. Předseda výboru potom dal otevřít rozpravu, uvedl ji ale zvláštním způsobem: „Jak víte, je dáváme v rozpravě prostor také veřejnosti. Zde nyní důtklivě žádám veřejnost o maximální stručnost, a zejména o to, aby svůj příspěvek formulovali jako otázku.“ Teprve potom dal slovo nově příchozímu, který se o něj důrazně hlásil.




„Mariánská ulice,“ začal muž mluvit dikcí, při níž každé třetí slovo začínalo velkým písmenem a končilo vykřičníkem, a při které se každá slabika vpalovala do uší přítomných jako kapky žhavé lávy, „Mariánská ulice je nejcennější (!) ulicí v Předhradci. Šedesát let (!) zde stojí domy postavených významnými (!) architekty. Klidné zahrady a lázeňský,“ odmlčel se na okamžik, „park, plíce (!) všech Předhradečáků, jsou likvidovány (!) nečinností zdejší samosprávy. Naše politická garnitura, která ignoruje (!) zdraví svých občanů -“

Muž se nadechl, čehož využil předseda výboru: „Pane Mašku, prosím, hovořte k věci, k přechodu na Národní.“

„Také k němu mluvím,“ nedal se pan Mašek odbýt. „Stejně jako na Národní, i na Mariánské lidé trpí (!). Trpí a vy, ani vaši předchůdci jste nepřejali zodpovědnost -“

„Pane Mašku, položte otázku, tohle už známe,“ snažil se předseda, ale marně.

„Právě že neznáte (!) jste pátá (!) politická garnitura, která se vyhýbá (!) zodpovědnosti za Mariánskou ulici a já to musím opakovat pokaždé – ti staří (!), kteří tu byli před vámi, a neudělali nic! Tady sedíte teď vy mladí, a děláte stejné chyby. Změnou územního plánu číslo sto osmdesát sedm (!) -“

„Prosím, položte otázku, nebo vám budu nucen odebrat slovo -“

„Já se tedy ptám: Víte, kde končí Národní ulice – kde předstíráte (!), že dopravu řešíte, ale jen odvádíte pozornost o skutečných (!) problémů našeho města. Tam (!), kde byla kolaudace na pět tisíc aut, dneska jezdí třicet pět tisíc a pět tisíc kamionů za den. Naše děti mají od hygienika zákaz chodit na zahradu -“

„Pane Mašku, ještě jednou vás žádám, položte otázku, nebo vám tajemnice odebere mikrofon -“

„- A vy (!), pane předsedo, tu sedíte za jakou (!) stranu, jste se dříve tázal, proč město tento problém neřeší a nyní zde sedíte a prosazujete (!) to samé co předchozí, bezohledné -“

Dana sledovala, jak tajemnice klepe na rameno stále hovořícího Maška, dovolávajícího se demokracie, potom krčí rameny, znovu klepe na rameno, a pokouší se mikrofon vzít, samozřejmě marně. Předseda nakonec vyhlásil pětiminutovou přestávku. Mašek přestal mluvit až ve chvíli, kdy jeho hlas zanikl v šumu dílčích rozhovorů a všeobecné nepozornosti.



Dana musela přiznat, že takovou šou ještě na žádném pražském jednání nesehrála, a pocítila osten závisti. Její řečnická dovednost nesahá Maškovi ani po paty. „Je dobrej, ne?“ otočila se na kolegy. Richard ani Vlado ale její nadšení nesdíleli.

„Tak jsi to aspoň viděla naplno,“ zamračil se Richard.

„No ne, vždyť chce to, co my, a umí mluvit, proč ho nepodpoříme?“

„Si s ním běž o tom promluvit.“ Richard se šklebil, jako kdyby snědl pavouka.

„Taky že půjdu,“ oznámila Dana a vydala se k panu Maškovi.



Ten právě hučel do úředníka sedícího po jeho pravici a trpně naslouchajícímu, jak Mašek zdůrazňuje nezákonnost nějaké změny územního rozhodnutí.

„Promiňte, ale podali jste na to žalobu?“ zeptala se místo pozdravu.

„Jistě. A také dokážeme, že máme pravdu,“ obrátil na ni Mašek pozornost, evidentně k velké úlevě úředníka.

„My vám s tím můžeme pomoct, jestli nevyhráváte,“ dodala.

„My vyhráváme. Právo je na naší straně, máme soudem potvrzenou změnu územního plánu číslo sto osmdesát sedm, musí nám dát za pravdu.“ Mašek přecházel do dikce svého předchozího projevu a Dana cítila, že tohle nebude snadné.

„My také chceme, aby ta Mariánská byla k žití,“ nadhodila.

„A vy jste odkud?“ zeptal se Mašek.

„Ze Zeleného světa. K té Národní tady kolegové minulý měsíc předložili -“ ale už neměla šanci dokončit.

„Jo to jste vy, co jste se spřáhli s radnicí. Berete od nich peníze, rozděl a panuj, to musíte pochopit, že oni vás podplatili, abyste říkali, co oni chtějí.“

„Ale-“

„Já vás znám, toho Zábranského, všichni říkáte totéž co magistrát, nikdo neposlouchá, neznáte fakta, my máme architekty, kteří to všechno vyprojektovali!“

„Pane Mašku, to, že kolegové mají nějaké výhrady k vašemu projektu přece neznamená -“ začala Dana. Mašek měl ale navrch: „Však to říkám, nechali jste se koupit!“

„Dopravní aktivity v Předhradci jsou placené výhradně z dobrovolných příspěvků našich příznivců!“ vpálila Dana zpět, ale bylo to jako házet hrách na stěnu.

„Táhnete s nimi za jeden provaz, takhle se ničeho nedosáhne, to oni chtějí, aby byla veřejnost rozdrobená, to jim vyhovuje,“ drtil Danu Mašek dalšími výpady.

„Pane Mašku,“ prohlásila nakonec Dana ledově, ignoruje to, že starý pán stále mluví: „Nenechám tu od vás urážet naše lidi!“

Mašek se zarazil, ale jen na okamžik: „Mariánská ulice, lázeňský (!) park, zeleň, naprosto (!) zničené životní prostředí. Lidi tady umírají na rakovinu - „ podíval se na Danu ještě pronikavěji: „Vy máte ještě deset let a potom -“ významně se odmlčel.

Dana si pod drtivým pohledem starého muže vzpomněla na Prahu, její magické srdce, které zachránili, močeny pod Hlávkovým mostem a další nadpřirozenosti, které vlastně zatím zažila jen v hlavním městě, a cítila, jak jí celým tělem projíždí vlna chladu.

„Člověče, co to říkáte,„ vypravila ze sebe, „vyhrožujete mi nebo mě snad chcete uhranout?! Přišla jsem za vámi probrat, zda vám můžeme nějak pomoct, a co tady od vás mám? Nashledanou!“



Výbor ještě pokračoval, ale Dana si šla sednout do bufetu vedle.

„Tak to vidíš,“ řekl jí Vlado, rozhodně ne bez účasti.

„Když tu byl ještě Mirek, hádal se s ním takhle snad každý měsíc,“ dodal Richard.

„Musím za ním vyrazit,“ prohlásila Dana a druhým douškem dopila panáka, kterého si prostě musela dát. „A to hned.“

4

Teď už bývalý šéf pobočky Zeleného světa v Předhradci, Miroslav Zábranský, štípal dříví za ne zrovna rozsáhlým stavením, pamatujícím určitě odsunuté Němce. „Věděl jsem, že dorazíš spíš ty, než ti pragocentrici z Rady,“ oslovil Danu, aniž by zvolnil tempo, s jakým buková polena odletovala ze špalku. „Jo, posral jsem to,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. „Měli jste nás tu víc hlídat, to jsem ti přece před Vánoci radil.“

„Ani se ti moc nedivím, máte to tu těžký,“ nadhodila Dana. „Srazila jsem se s Maškem.“

„A naplno?“

„Docela jo. Co je vlastně zač, a jak to, že jsem o něm nevěděla?“

Mirek odložil sekeru a natáhl se do stínu pro džbán s vodou. „To je dlouhá historie,“ pustil se do vyprávění mezi doušky: „I když zase ne tak moc, protože to začalo až potom, co jsi odjela do Prahy a na nás tady pod horama hodila bobek. Karel Mašek bydlí na Mariánské a snaží se tam o řešení dopravy už sedm let. To jsme se tomu ještě nevěnovali, byla to sice hlavní ulice, ale nebyla to pro nás tehdy nejhorší kauza – řešili jsme tehdy dálnici jako takovou, protože její vedení horama je taky pěkný průšvih. Na příliš silný provoz na Národní si ale už tehdy stěžoval zcela oprávněně. Taky mu jako prvnímu došlo, že ta nová dálnice jim tam na nějakou dobu navede mnohem silnější provoz a situaci v ulici výrazně zhorší. Založili si místní sdružení, sehnali architekta, připomínkovali územní plán, přišli s alternativní variantou urychlující prodloužení dálnice. Jenže za prvé ta jejich varianta byla dost nešikovná, protože vedla po hranici mokřadů a stála by fakt majlant, za druhé...“

„za druhé se s nima stejně nikdo nebavil,“ tipla Dana.

„Přesně tak,“ souhlasil Mirek. „A to ne jako s náma, s náma se tu taky půlka lidí nebavila, ale my jsme vždycky hledali, co jde dohodnout a nakonec dosáhli aspoň něčeho. Mašek nechtěl ustoupit ani o krok, a když byla na spadnutí domluva, že město udělá za svoje studii na alternativy, byli tak zabejčení na tom, že jejich varianta je jediná správná, že z toho starosta nakonec vycouval a nechal, ať si ŘSD schválí a udělá ten průjezd horama. Ten pak, když ho začali stavět, spláchly přívalový deště.“

„A co bylo potom?“

„A od tý doby se pan Mašek chová jak pominutej,“ pokračoval Mirek sklesle. „Chodí na všechny výbory, kde se o tom dá mluvit, a všude vede ty svoje litanie.“

„Když jsi léta jenom v opozici a ničeho nedosáhneš, tak ti z toho nutně hrábne,“ poznamenala Dana.

Mirek přikývl: „Bohužel. Navíc ten jeho návrh zastarává, situace se změnila a podél těch mokřadů se nově nesmí stavět, protože se dostaly do Natury 2000. Město chce řešit situaci dočasně zkapacitněním průtahu, což Mariánskou definitivně zkanalizuje, my se snažíme, aby ŘSD přetrasovalo tu jejich spláchnutou dálnici o kus níž a do doby, než se postaví, obnovili vlakový pendl na kamiony, co tu fungoval v devadesátých letech. To je racionální řešení. Jenže Mašek se pořád drží svého jediného dávného úspěchu, i když už je to dávno překonané.“

„Jestli to ale chápu dobře, tak s těmi problémy na Mariánské má pravdu,“ pokrčila rameny Dana.

„To rozhodně, je to tam děsný. Jenže Mašek svým běsněním nadělal mezi zastupiteli takovou paseku, že už mu nikdo nebude věřit ani, když přijde s něčím rozumným. A ani nikomu jinému z místních nevládek včetně nás.“

Mirek si povzdychl. „My se v tom teď vezeme s ním, od doby, co takhle vyvádí, nás považují za extrémisty i ti politici, kteří nás předtím jakž-takž respektovali. Jenom proto, že se zabýváme stejnou kauzou.“

Dana se k němu naklonila“ „Tohle je to, co tě žere?“

„Jo.“ Mirek se zvedl a znovu popadl sekeru: „Promiň, potřebuju naštípat ještě tohle všechno dříví.“

„No, ale počkej!“ Dana pochopila, že tohle byla výzva k odchodu, nehodlala se ale podvolit. „Ty jsi s ním určitě mockrát mluvil. Já tě znám, i když je to cvok, tebe by to takhle rozhodit přece nemuselo. Nezkoušel na tebe třeba nějaký triky?“

„Triky? Jako mafiánské nebo jaké?“

„No, spíš jako -“ Dana nevěděla jak dál. A Mirek čekal, sekera se zastavila ve vzduchu. „Psychologické,“ dokončila Dana. Zjistila, že podezření, které v ní během rozhovoru s Mirkem rašilo, nemůže sdělit někomu, kdo s nimi nebyl když posledně...

„Jako že mě nějak psychicky ovlivnil, abych rezignoval na vedení zdejší pobočky?“

Dana přikývla.

Ale Mirek se rozesmál: „Kdepak, na to jsem si stačil sám!“

Dana poznala, že teď je ta správná chvíle, kdy může nevyřčenou výzvu k tomu, aby vypadla, akceptovat.


5

Další výbor, na kterém Dana potkala Karla Maška, probíhal za pět dnů a týkal se životního prostředí. V mezidobí nastartovala s klukama maximum možné agendy a přesvědčila Vlada, aby převzal vedení pobočky. Richard se na výbor omluvil, koneckonců je dobrovolník a nemůže věnovat Zelenému světu ekvivalent tříčtvrtinového úvazku.

Na výboru samotném šlo všechno šlo jak po másle, tedy přesně do okamžiku, kdy se Mašek zjevil v publiku a obrátil tak téměř všem přítomným oči v sloup. Bylo jasné, že chce-li Vlado po skončení oficiálního programu ještě něco dojednat s vedením výboru, bude někdo nucen obětovat se a Maška stáhnout na sebe. A že ten někdo bude Dana.

Tak se i stalo. Dana si masochisticky nechala nalít na hlavu dávku Maškova hejtu na radnici a zastupitele (pro nečinnost), jakož i na aktivisty obecně a Zelený svět zvlášť (pro zradu). A dávala si velký pozor, aby tentokrát spíš jen poslouchala a nenechala se unést k hádce. Pokusila se nabídnout Maškovi schůzku, kde by mohli zkoordinovat své postupy. Bohužel, rozohněný důchodce to ani nezaregistroval.

V následujících měsících jezdila Dana do Předhradce jednou za čtrnáct dnů, pomáhala dotahovat zpožděné projekty a podporovala Vlada a Richarda. Mirek se ve městě neukázal. K Mariánské jednali několikrát na radnici, zpracovali si alternativu lehčích úprav než připravovaný záměr radnice a obcházeli s ním relevantní hráče, zatím ale bez větší podpory. Maška si Dana užila ještě dvakrát. Scénář byl pokaždé stejný, Mašek rozložil jednání výboru do té míry, že zde už nezbyl prostor pro komentáře jiných zástupců veřejnosti.

Blížily se Vánoce, na prosincovém výboru se mělo rozhodovat o přidělení finančních prostředků na připravovanou přestavbu Mariánské. Dana s Vladem strávili další hodiny vyjednáváním. Bylo ale jasné, že Karel Mašek na výbor přijde a bude to zase k ničemu, jestli ho Dana nebo Vlado v rozpravě nepředběhnou.


6

„Návrh zpracovaný Technickou správou města ve spolupráci s ŘSD zajistí maximální izolaci provozu na Mariánské od okolí a nejvyšší možnou ochranu přilehlých budov při současném zvýšení plynulosti dopravy,“ uzavřel prezentaci úředník správy.

Předsedající otevřel rozpravu. Dana měla předem domluvené, že dostanou slovo. Ovšem, Mašek už měl ruku nahoře. Dana rychle zdvihla ruku a zaregistrovala přikývnutí od předsedajícího: „Dana Marhartová vám nyní představí alternativní návrh,“ pronesl, „připravený sdružením Zelený svět.“

Dana přešla k tabuli projektoru „Děkuji. Toto je návrh, který jsme představili Technické správě města již před dvěma měsíci a se kterým jste se mohli seznámit již dříve elektronicky. Neúnosnou situaci v Mariánské navrhujeme řešit dvojstupňově: Jednak snížením dopravní zátěže převedením kamionové dopravy na železnici v úseku Předhradec – Rastava, jednak realizací úprav v samotné ulici, jako je obnova dříve vykácených alejí, doplnění přechodů pro chodce a zřízení okružní křižovatky na vjezdu do města. Na rozdíl od našeho předchozího návrhu celkové humanizace, jsou tyto úpravy realizovatelné do poloviny příštího roku. Vymístěním kamionů poklesne hluková zátěž podobně jako Technickou správou města navrhovaná výstavba protihlukových stěn. Po dostavbě dálnice ke státní hranici za deset let dojde k dalšímu snížení dopravy, navíc nebude nutné provádět nákladné úpravy Mariánské zpět do podoby běžné ulice...“ Dana se snažila nenechat se rozptylovat zuřivým pohledem Maška, který se čím dál vehementněji hlásil o slovo. „Koncept byl představen Technické správě města, dopravnímu odboru a policii ČR, všichni jej považují za realizovatelný. Oslovili jsme také provozovatele železniční přepravy a existují nejméně tři firmy, které jsou schopné kamionovou přepravu zajistit, provozovatele lze tedy vybrat v otevřeném výběrovém řízení. Předkládám tedy návrh dopravnímu výboru před rozhodováním o rozpočtu ke zvážení s tím, že přidělí-li město prostředky na nákladnější variantu, bude stále možné realizovat tuto úspornější alternativu; definitivní rozhodnutí tedy může padnout až počátkem příštího roku.“

Dana zodpověděla několik dotazů od radních, se všemi už o konceptu dříve mluvili, otázky tak byly spíš na detaily. Mašek se pořád dožadoval slova. „Nechte mluvit veřejnost,“ volal bez mikrofonu, přesto tak, že ho všichni slyšeli. Nakonec předsedajícímu nezbylo, než Maškovi slovo udělit.

„Politici opět ignorují!“ začal Mašek větou s vykřičníkem uprostřed, „ignorují vlastní rozhodnutí učiněná již před pěti lety. Celoměstsky významná změna územního plánu (!) číslo sto osmdesát sedm byla schválena výborem pro územní rozvoj. A od té doby je zapomenuta. Předhradec mohl mít již dávno jižní dálniční obchvat. Plíce Předradce, lázeňský (!) park mohl již dávno dýchat. Děti v něm...“ Mašek se na okamžik odmlčel, vypadalo to, jako že teď dochází dech jemu samotnému. Skončit ale rozhodně ještě nechtěl. „Mariánská ulice (!) je pro vás jen dopravní stokou. I pro tyhle (!) přivandrovalce z Prahy,“ ukázal na Danu, „kteří se spolčili (!) s radnicí a předvádějí tu nechutné divadlo (!) hry na demokracii.“ Mašek se opět zadýchal a musel na chvilku přestat mluvit.

„Pane Mašku, položte prosím otázku nebo předložte protinávrh,“ vyzval jej předsedající unaveně, s vědomím, že pokynu asi nebude jen tak uposlechnuto.

„Náš projekt má posouzení vlivu na životní prostředí. Musím (!) vám to zopakovat, protože neposloucháte. A budu to opakovat, dokud poslouchat nezačnete.“

„Pane Mašku, musíte položit otázku, nebo dám slovo někomu jinému -“

„Pane předsedající. To, že zde veřejně (!) mohou hovořit občané (!) města, tomu se říká demokracie. A já zde budu znovu a znovu-“

„Pane Mašku, demokracije je, že se lidé ve svých projevech střídají. Uzavřete svůj projev, nebo ukončím rozpravu.“

„Totalitní (!) praktiky jste se vy mladí (!) naučili velmi rychle.“ Maškův hlas začal chraptět, Dana si všimla, že se křečovitě drží hrany stolu. „Naši žalobu (!) posuneme k soudu pro lidská práva. Naši změnu územního plánu číslo sto osmdesát sedm budete muset (!) přijmout. Lidé v ulici Mariánské mají právo na čistý, čistý vzduch -“

Mašek větu nedokončil. Sesul se ze židle a udeřil hlavou o stůl před sebou.


7

Nastala vřava. Někdo křičel, ať zavolají sanitku, předseda volal, že jednání výboru se přerušuje. Protože u starého pána nechtěl nikdo sedět, Dana měla Maškovi nakonec nejblíž. Pokusila se zjistit, zda dýchá. Ano, žil, ale nevypadalo to dobře. Dana mu vzala hlavu do dlaní a volala jeho jméno. Snad to zabralo. Mašek se z bezvědomí probral, jeho pohled byl ale prázdný. „Kde to jsem? A vy, kdo jste vy?“ ptal se Dany skoro neslyšně.

„Já Vám tady pomáhám, jste na radnici, na dopravním výboru,“ odpověděla.

„To je dobře. Ano.“ Mašek se odmlčel, ale jen na chvilku: „A jak dopadl náš návrh? Přijali ho?“

Za okny se ozvala siréna záchranné služby. Dana nevěděla, co říct, tak jí přerušení přišlo vhod.

„Slečno, musím to vědět,“ zopakoval Mašek šeptem, ale o to naléhavěji: „Přijali naše řešení? Bude Mariánská ulice žít?“

„Ano,“ zalhala. „Jsem si jistá, že jej nakonec přijmou.“

„To je dobře,“ odpověděl Mašek, „to je dobře.“ A zavřel oči.

V tu chvíli rozrazili dveře zasedačky saniťáci s nosítky a pustili se do resuscitace. Dana byla od Maška odstrčena stranou, kde se jí ujal Vlado. Jednání výboru bylo definitivně u konce. K Mariánské ulici nebylo přijato žádné usnesení.



Dana se později dozvěděla, že Karel Mašek během převozu do nemocnice zemřel.


8

Na práci následujících dnů nebyla Dana později příliš hrdá. Musela ale uznat, že s mrtvým Maškem jako záštitou (a s články o jeho smrti přímo na jednání dopravního výboru, které otiskly všechny místní noviny) se lobbing dělá podstatně lépe, než když byl Mašek destruktorem veškerých veřejných jednání. Do svátků bylo domluveno, že se realizuje společný návrh Zeleného světa a Technické správy města, dopracovaný dle přání policie a politiků, v principu ale zachovaný. Než skončil rok, bylo to podepsáno a lednové zastupitelstvo schválilo rozpočet a změnu územního plánu umožňující protáhnout železniční vlečku k parkovišti na konci pražské dálnice. Kauza Mariánské ulice byla vyřešena.


9

Vlak z Předhradce na Prahu stihla Dana tentokrát opravdu na poslední chvíli. Zapovídala se s Mirkem. Stejně se ho nezeptala, zda si náhodou nemyslí, že ho Mašek nějak proklel, či tak něco. Předhradec přece není Praha, a v Sudetech se nadpřirozené věci nedějí, respektive nejspíš se dějí jiným způsobem. Mirek ale pookřál a působil už optimističtěji, možná se vrátí do školy, byť tedy na místo v Zeleném světě už nemá náladu. Ostatně, Vlado ho v posledních měsících zastoupil docela dobře.

Dana si sedla do kupé se spokojeným vědomím, že příště do Předhradce pojede už jen na rodinnou návštěvu. Z optimistických myšlenek ji vytrhl průvodčí, který jí sdělil, že si za pár minut budou muset přesednout do autobusu. Výluka je kvůli napojení trati na nové překladiště kamionů na vlaky, budované na konci dálnice.

„To je dobře,“ řekla průvodčímu nahlas: „slyšela jsem, že v Zeleném světě to takhle taky chtěli.“

Průvodčí se na Danu podíval úkosem: „Zelený svět? To jsou ti ekoteroristi, co tady s tím šíleným Maškem mohli za ten dálniční sesuv? Jestli od nich někoho znáte, tak mu vyřiďte, ať táhnou tam, odkud přišli.“

Dana pokrčila rameny. Koneckonců, tady bylo hotovo a cesty porozumění nebývají vždy přímé.