14. Sen noci Svatojánské
Na večerní představení Snu dorazila Sylva s malým zpožděním. Nakonec se musela ve skladu zdržet přesčas a poslední vhodný autobus jí ujel o zavírající se dveře. Snad by vzala i rikšu, ale jako na potvoru kolem zastávky celých deset minut žádná neprojela. V dalším autobuse bylo dost plno, mačkala se mezi lidmi spěchajícími z práce, a přemýšlela o tom, jak se vlastně bude chovat k Albertovi. Ale v těsném davu se nedokázala soustředit.
Vběhla do Archy a rychle vyšla schody k divadelnímu sálu. Předpokládala, že Albert bude nervózně stepovat na chodbě, ale na dveřích od sálu byl připíchnutý načmáraný Albertův vzkaz, že už šel dovnitř a drží ji místo. Opatrně otevřela a vpašovala se do sálu. Klub byl zatemněný jen trochu, takže Alberta snadno zahlédla. Kývl na ni a ukázal na prázdnou židli vedle. Plno rozhodně nebylo, ze stovky židlí byla obsazená slabá polovina.
Poloprázdný sál naštěstí rozhodně nebránil hercům v tom, aby naplno hráli. Anna a druhá mladá herečka v rolích athénských dívek se právě trumfovaly v tom, jak nevhodně se k nim chová nápadník jedné z nich:
„Nadávám mu a on mi láskou splácí. (*)“
„Když já ho prosím, uši zacpává si.“
„Čím míň ho chci, tím víc se na mě lepí.“
„Čím víc ho chci, tím víc je ke mně slepý!“
*) V této kapitole je jako zdroj použitý překlad Snu od Martina Hilského z r. 1996, na který se v textu později odkazuje jako na "poslední úplný" překlad.
Anně role seděla, narážky pěkně odsýpaly, a tak si Sylva troufla proplížit se uličkou až, když obraz skončil.
„Přišla jsem o něco?“ zašeptala.
„Ani ne, stihlas to skoro všechno.“ Albert chtěl něco dodat, když se na scénu vřítil houf řemeslníků a začal se častovat výtečnými hláškami. Chytil tedy Sylvu za ruku, a oba začali sledovat hru.
O první přestávce se Sylva zeptala, co tomu zatím říká.
„Je to solidní, klasické provedení,“ zhodnotil představení Albert.
„To znamená co?“
„No, v Londýně to hráli strašně progresivně, bylo to vyřezané a samé bahno, krev a sperma, City z toho zase udělalo obrovskou šou. Muzikál, stovky komparzistů, Puk na motorce. Tohle je takové pietní. A herci jsou dobří - na to, že jsou to amatéři.“
„Takže seš rád, že jsem tě sem pozvala?“
„Jasně - a jsem tu rád zrovna s tebou,“ odpověděl Albert a vlepil Sylvě ze strany pusu na tvář.
V tom okamžiku se za nimi vynořila Anna. „Ahoj Sylvo,“ pozdravila, ale dívala se přitom na Alberta, který stále držel Sylvinu ruku. Sylva sebou hned trhla a vymanila se svému včerejšímu milenci, jenomže už bylo pozdě něco maskovat.
„Chtěla jsem tě přivítat před začátkem - kdybys přišla,“ řekla Anna. „Měla jsi rezervaci v první řadě.“
„Promiň, zdržela jsem se v práci,“ omlouvala se Sylva. „Ale vždyť jsem nakonec tady.“
„Jasně,“ přitakala Anna ledově.
Nastalo trapné ticho. Sylva se cítila, jako by židle pod ní byla vrcholkem právě explodující sopky. To by nebylo od věci, nechat se teď pohltit vulkánem, napadlo ji ještě, ale takové spásy se tady dočkat nemůže. Namísto toho mlčela tak dlouho, dokud situaci nevyřešil Albert tím, že se představil a Anna tím, že se omluvila - přestávka co nevidět skončí a ona musí ještě pomoct se scénou.
Hra se utěšeně rozvíjela. Albert se po nějaké době pokusil znovu vzít Sylvu za ruku. Ta mu jí ale tentokrát vzala, a položila zpátky. „Nejsme u televize,“ vymluvila se jeho udivenému pohledu.
„Ale teď je to zajímavý,“ nedal se odbýt Albert, a znovu ji chytil. „Poslouchej.“ Sylva se mu znovu vymanila, současně se ale soustředila na žertovnou debatu řemeslníků nacvičujících amatérské divadlo pro athénské pány.
„V tý komedii jsou věci, co elitní publikum nemusej potěšit,“ sděloval právě na pódiu své obavy z představení vůdce řemeslníků: „Třeba to, jak se Pyramus hloupě probodne, aniž by si ověřil skutečnosti ohledně toho závoje a lva. To je tak divný, že by to mohlo bejt i podivínský.“
„A kromě toho je to i hloupý,“ přisadil si druhý z řemeslníků.
„Tu sebevraždu můžem vynechat. Stejně není ekonomicky podložená, poněvadž nám zaplatěj i bez ní,“ radil třetí. Několik diváků se narážce polohlasně zasmálo.
„Ale houby,“ rozhodl první: „Chce to jenom správnej přístup. Přidáme tam Prologa, kterej na začátku nahodí disklejmr, že veškerá podobnost, podivnost, nebo podezřelost je čistě náhodná a že to tak doopravdy není, protože Pyramus se stejně probodne jen tak jako a navíc to není Pyramus, ale já.“
Když scéna skončila, prohodila Sylva směrem k Albertovi, že tohle bylo dost ostrý. „K věrnému překladu to mělo daleko,“ zamudroval v odpovědi Albert a sledoval dál hru. „Ovšem tohle už je tradiční,“ okomentoval po chvíli popletenou aplikaci nápoje lásky pomocí injekční stříkačky.
„Hle, v jak krásné motanici ocitli se smrtelníci!“ chválil pak skřet Puk situaci králi lesa Oberonovi. Sylva naslouchala veršům překladu znějícího chvílemi děsně staromódně, a uvažovala, v jaké motanici se právě ocitla ona. Má se teď pokoušet rozvíjet vztah s Albertem? On po ní pořád jde, ale jakou to má budoucnost? A co Anna? Cítila skoro vztek, když pohlédla na dobře se bavícího Alberta, a pak se podívala zpět na jeviště, na Annu tápající právě v pěkně spletité situaci. Ta hra není vůbec srandovní, pomyslela si Sylva. Sledovala divadlo dál, ale potěšení ji nějak opustilo.
Složitá zápletka se nakonec začala zjednodušovat, věci na jevišti se dávaly do pořádku. Oba lidské páry se urovnaly, „Jack si vezme Jill, aby s ní pak žil,“ veršoval opět Puk. Královna víl ztratila obluzení, které ji donutilo milovat řemeslníka s oslí hlavou. Sylvě problesklo, že její vztah k Albertovi je něco podobného, jen obráceně. On je nadějný právník, ona není nic, jen podivínka bez jakýchkoliv předpokladů, podsviňka, jak řekla ta mrcha reportérská, navíc o deset let starší - i když pořád víc než zachovalá, to se musí uznat. S Annou je to sice zvrácené - ale nakonec tak nějak vhodnější, obě jsou na tom skoro stejně, rozumějí si - a jestli mohla porovnávat, k Anně cítila při sexu důvěru, kterou při včerejším milování s Albertem nějak postrádala.
Hra zatím končila Pukovým epilogem, který se vtipně omlouval za případné nedostatky hry a těžkosti způsobené jejím sledováním vůbec. Kdyby to bylo tak snadné, prohlásit všechny trable za noční můru, zauvažovala si Sylva. Poslední slova z jeviště dozněla, diváci začali tleskat. Sylva se připojila o malou vteřinku později, teprve, když se konečně a definitivně rozhodla, jak dnes zkusí vyřešit svojí situaci.
Herci byli vytleskáni čtyřikrát. „To byl slušný úspěch,“ zhodnotil děkovačku Albert nad skleničkou při následovné oslavě. Jak se ukázalo, drtivá většina diváků byli známí herců nebo jejich přátelé, někdo přinesl karton pitelného (a zřejmě i pravého) vína, skleničky byly ve výbavě Archy a tak vznikl „improvizovaný raut bez jídla,“ jak mejdan pojmenoval Albert.
Sylva už stačila zahlédnout Černého, Markuse, Mariána a další představitele Společnosti, ale také dva tři týpky, kteří zmizeli podezřele rychle po skončení představení. Jsem paranoidní, nebo opatrná? pomyslela si na okamžik. Myšlenku ale hned zapudila, byl tu jiný, nepříjemný úkol - ukončení vztahu s Albertem.
Albert se jí zeptal, jak se jí představení líbilo. „Moc,“ odpověděla Sylva. „Hlavně to, že se na konci dalo všechno do pořádku, a každý nakonec skončil u toho, s kým začal. A tím bysme se měli řídit i my. Myslím, že i tobě je jasné, že včerejšek nebude mít žádné pokračování.“
Albert se pokusil chytit Sylvu znovu za ruku: „Ale-„
Sylva ho přes ruku jemně plácla. „Vždyť jsem to říkala už včera.“ Albert stál, smutně se šklebil a celá jeho elegance byla pryč. Vypadal jak zpráskané štěně. „Promiň, musela jsem ti to zopakovat,“ pokračovala Sylva. „Odteďka jsi zase jen můj, milej, hodnej a hlavně bejvalej obhájce. Budeš to tak brát?“
Albert odpověděl až po chvíli: „A kdybych to tak nebral?“
„Můžeš to zkusit. Uvědom si, že já jsem podivínka a ty elita. A teď myslím, můžeme obrátit list. Co si ty myslíš o proběhlém představení?“
Albert se stále otráveně šklebil, ale nakonec se zmohl na diplomatickou odpověď: „Nebylo to podle žádného mně známého překladu, alespoň ty řemeslnické pasáže. Ale bylo to zajímavé.“ Možná chtěl ještě něco dodat, když k nim přistoupil Bertram, který alternoval Oberona a Thesea. „Mám radost, že jste nakonec dorazila,“ uvítal Sylvu radostně. Ta se nenechala prosit a po představení Alberta jako ‚asistenta doktora Černého‘ se jala chválit předvedenou hru. „Ale občas to bylo docela hustý, to tam ten Shakespeare měl?“
„Myslíš ty řemeslníky?“
„Jo, přesně ty. Třeba to ‚To je tak divný, až by to mohlo bejt podivínský‘.“
„Ale jsou tam i lepší pasáže,“ vmísil se mezi ně přicházející Černý.
„Myslíš třeba ‚Zeď má mít uši a ne pusu?‘“ zeptal se ho Bertram rozpustile.
„No, to taky. Ale jsou tam místa, která možná budete muset obhajovat před diváckou komisí.“
„To jako myslíš,“ zasmál se Bertram, „že by mohli omezit přístupnost jen na normály?“
„Ty jsi dneska samý žert,“ zatvářil se smutně právník. „Ale já tě varoval - jestli tedy nejste nějak pojištění.“
„No vidíš, a to právě jsme. Doslovně jsme použili jednu aktualizaci posledního úplného překladu, provedenou ve dvaadvacátém roce v Národním. Představení bylo tehdejší Komisí autorizováno pro všechny skupiny obyvatelstva.“
„Promiňte,“ vmísil se do debaty Albert: „V tom představení byly nějaké závadné úseky?“
„Alberte,“ zahrozil Černý napůl žertem. „Při vaší budoucí specializaci bych čekal, že je rozpoznáte!“
„Navíc, když viděl taky originál,“ dodala Sylva jedovatě.
Albert se topil v rozpacích. „Tak ho netrapte,“ zasmál se Bertram. „Já vám ty lechtivé pasáže klidně řeknu znovu.“ Bertram se k němu naklonil jako předtím na jevišti athénský král Theseus k manželce Hippolytě, položil mu ruku na rameno a spiklenecky pronesl:
„Tím spíš to musíme hrát my - když něco plácnou, nehnem ani brvou - za jejich snahu poděkujme jim - a budem vědět, kdo rád mele hubou. To jste měl na mysli, doktore?“ otočil se k Černému.
„Například. A až na vás přijdou, můžete se zastřelit a zanechat jim lísteček s vaší narážkou Všichni účinkující jsou spolehlivě mrtví, takže není koho odsoudit. „
„To je trochu drsný humor,“ postěžoval si Albert.
„Drsný humor pro drsné časy,“ usmál se kysele Bertram. „Vy si myslíte, že být podivínem je málo drsné?“
„No to samozřejmě ano - ale podivíni přece nemůžou za to, co jsou. Jsou to vlastně chudáci, kterým je třeba pomoct.“
Tentokrát se Bertram rozesmál nahlas. „Jak kteří podivíni. Mně nikdo pomáhat nemusí. Jsem ten, kdo jsem, a jak mě nálepkuje establishment, je mi u toho orgánu, kterým seru.“
„Ale třeba tady Sylva…“ začal Albert, jenže Bertram ho nenechal: „Tady slečna se chce stát normálem, jestli se nepletu, a k tomu je jistá pomoc zapotřebí - třeba kvůli těm našeptávačům, co si říkaj psychologové, a který musí buď oblbnout, nebo podplatit. Kdyby se ale chtěla držet toho, co doopravdy chce - „
„Bertrame, promiňte, ale do toho, co já chci, vám nic není,“ zmrazila jeho výklad Sylva.
„Zvlášť, když to nejspíš sama nevíte,“ opáčil Bertram tvrdě.
Sylva zrudla, Černý ale už celou situaci mírnil. „Bertrame, dneska jste měl úspěšný den, tak ho nekažte sobě ani jiným. Sylvo, pojďte si popovídat tamhle s Annou a pánové si to tu v klidu dořeší.“
„To není třeba,“ řekl Albert v pokusu Sylvu zadržet.
„Jen si to tu dořeš, když sis mě začal brát do pusy,“ odpálila ho Sylva a následovala doktora.
Albert chtěl ještě něco namítnout, ale Bertram jej znovu přátelsky objal a pokračoval: „Alberte, z vás třeba jednou bude tak rozumný právník, jako je tady doktor. A tak byste měl vědět, že ne všichni podivíni nosej plínky. Když se podíváte na můj ansámbl…“ víc Sylva už nezaslechla, společně s Černým přešli k Anně, která se bavila v hloučku složeném z nejmladších členů sdružení.
„Bertram je zase sarkastický,“ uvedl doktor důvod jejich příchodu. Anna se vyčlenila ze skupinky a úkosem se podívala na přicházející Sylvu. „Tak to bude mít tvůj právníček zajímavej večer,“ poznamenala.
„Čím to, že mě tady dneska všichni herci prudí,“ odpověděla Anně Sylva. „Albert není žádný můj právníček, jenom mě uhání. Nechceš si raději poslechnout nějakou chválu od nadšeného diváka? Byli jste fakt skvělí - a ty obzvlášť.“
„No, aspoň, že se ti to líbilo,“ řekla Anna už smířlivěji. „A u tebe tedy všechno v pořádku?“
Sylva Anně odvyprávěla průběh posledních dnů, o milování s Albertem ovšem pomlčela. Černý se mezitím vytratil, Sylva koutkem oka zahlédla, že si povídá s Markusem.
Sylva poznala, že úspěšné očištění Annu upřímně potěšilo. Jenom při zmínce o brzkém návratu k normalitě se Anna lehce zachmuřila. „Víš, rozhodla jsem se pro návrat ke statutu normála kvůli práci - nevím, co jiného bych dělala. Kde vlastně pracuješ ty?“
„Ále,“ mávla rukou Anna: „ta práce nestojí za řeč, je placená těsně nad minimem, ale nikdo se nestará o to, jestli seš podivín, nebo ne. Jsou takový místa.“
„A co teda děláš?“
„Řeknu ti to někdy jindy. Určitě děláš dobře, když si chceš nechat svoje zaměstnání.“
„Anno! I kdybys, co já vím, dělala na jatkách nebo v márnici, mně to vadit nebude!“
„No, říkala sis o to.“ Annin hlas poklesl: „Dělám v třídírně druhotných surovin na městské skládce. Pěknej hnus, ale jak jsem říkala - mám klid.“ Sylva pohlédla na Anniny prsty držící skleničku, hrubé, ale čisté; prsty, které jednou měla… „Neboj se, používám dvouvrstvé rukavice,“ pochopila její úvahu Anna. „Promiň, jestli se ti nějak…“
„Anno, neomlouvej se. To je OK,“ snažila se situaci nějak zachránit Sylva. Pak se jí něco spojilo. „Anno, nebylas to ty, kdo našel ty dopravní značky - v odpadcích přivezených minulý týden na skládku?“
Anna neobvykle zčervenala a potom slabě přikývla. „Musela bych ti prozradit, kde dělám. Bála jsem se.“
„Ale Anno, pro mě je přece podstatný kdo jsi a ne kde pracuješ!“ A Sylva Annu pořádně objala. Anna obětí opětovala. Sylva skoro věřila, že slyší kámen, který Anně padá ze srdce. A druhý, menší, který odlehčil jejímu vlastnímu.
Povídaly si. Nejdřív o Svobodě podivínství a pak o Markusově skupině, do které Anna také nějaký čas docházela. A potom znovu o případu. Lidí v Arše s postupujícím večerem ubývalo a když se Sylva za hodinu rozhlédla, zjistila, že už je v sále jenom Markus zabraný do rozhovoru s Černým a Bertram, který stále něco hustil do Alberta. Markus se navíc zakrátko přišel rozloučit. „Slyšel jsem, že vám všechno dopadlo dobře, takže předem blahopřeju k návratu do normality,“ usmál se tlustý muž. „A ještě jednou se omlouvám ze potíže, které jsme vám neúmyslně způsobili.“
„Ale to nic,“ odpírala zdvořile Sylva.
„Každopádně, kdybyste ještě něco potřebovala, tak se na nás zase obraťte. I když tentokrát,“ zažertoval, „to už nebude zadarmo - pár dalších klientů jako vy a Společnost je na huntě.“
„Uvidím, snad to nebude potřeba,“ usmála se Sylva.
„Přeju vám to,“ odpověděl Markus. „Hodně štěstí - a kdybyste chtěla chodit na tu naší skupinu…“
„Opravdu, jen kdybych to potřebovala.“
„No, jak myslíte.“
„Sylva už není podivínské děcko,“ zastala se Anna.
„Dobrá, nic jsem neřekl,“ usmál se naposledy Markus a odešel.
Za chvíli se u nich zastavil Albert, který se konečně odpoutal od Bertrama. „Bylo to poučný,“ shrnul uplynulou dvouhodinu. Sylva se ho chtěla zeptat, co všechno se od Bertrama dozvěděl, ale v tu chvíli odtloukla na nástěnných hodinách půlnoc. „Mrkneme na zprávy,“ navrhla Anna - „třeba tam ještě bude něco o tvém procesu, včera to bylo docela drsný bahno.“
„Myslela jsem, že ty na zprávy nekoukáš,“ poznamenala Sylva odmítavě.
„Někdy se podívám - když mám pocit, že tam budou lidi, na kterých mi záleží,“ odpověděla Anna a šla zapnout přenosný televizor stojící na bedně v rohu sálu. Sylvě se zhoupl žaludek. Co když se jejich noční románek donesl reportérce a ona ho teď odprezentuje celému městu? Z čeho ji zase obviní? Spaní s mladým elitářem může v podání médií přerůst snad i v sexuální úchylku. A co chudák Albert, nevyhodí ho třeba ze školy? Nějaké to vystřízlivění by možná potřeboval, ale tohle by bylo asi moc. Sylva se na něj podívala - Albert skutečně vyhlížel dost pobledle, pozorně sledoval televizor, na kterém zatím běžel souhrn zpráv ze světa.
Anna přitáhla k televizi tři židle, na které si sedli, a našla Prahu Jihovýchod. Relace přešla na celoměstské zprávy. V nich se naštěstí i nadále promenoval Ronev, který tentokrát složil píseň o růžových slonech valících se městem. Brzy ji bude nahrávat s nějakým samplistou, jeho jméno ještě není známo. Teprve pak začala místní rubrika.
Denisa Hadamczik se uvedla bojovným výrazem ve tváři: „Dnes pro vás máme nejčerstvější informace o podivínských aktivitách Sylvie Koutnerové. Včerejší odpoledne a večer strávila v podezřele těsném kontaktu se svým obhájcem, Albertem Dachem, elitním studentem práv.“ Záběry ukázaly sestřih ze včerejšího odpoledne, včetně letmého držení za ruce. Albert zbledl ještě víc, a Sylva se pevně chytla sedadla své židle. „Je nám záhadou, jakého triku Koutnerová použila, ale je jisté, že Dach se stal další obětí manipulací, kterých se podivínka v poslední době dopouští. Připomeňme si její nedávnou změnu psychologa, kontakty s aktivistickými sdruženími či včerejší nehorázné vyvléknutí se ze soudem uložené povinnosti uhradit dříve způsobené škody. Dnes pak podivínka navštívila - opět v doprovodu nebohého Dacha - divadelní představení kontroverzního souboru Dávno Pošahaní.“ Televize ukázala krátký střih na večerní představení, snímaný evidentně z publika, a na Sylvu s Albertem o přestávce. „Svině vlezlý,“ poznamenala Anna. Reportérka ale ještě neskončila: „Po něm, jak jsme byli informováni, setrvává Koutnerová do pozdních nočních hodin na divokém večírku pořádaném účastníky souboru. Je tedy otázkou, čeho se dopustí ještě této noci.“
„Ještě této noci jí rozbiju hubu,“ pronesla Sylva temně.
„Na to se vykašli,“ odpověděla jí Anna.
„Do prdele,“ ulevil si Albert.
„Ty si nestěžuj,“ zpražila ho Sylva: „Vykreslili tě jako oběť, takže jsi v klidu. Anno, co tam o nás bylo včera?“
Namísto Anny odpověděl Černý, kterého zpravodajství také přilákalo: „Nic, co by stálo za zmínku. Jenom že jste pomocí zmanipulovaných svědectví vyvázla od soudu s nespravedlivě nízkým trestem, a že tví advokáti jsou kontroverzní osoby.“ Starý právník se zazubil. „No, vážení, hodina pokročila, všichni starci jsou už pryč, tak taky odcházím. Půjdete někdo se mnou?“
Albert se zvedl: „Sylvo, možná bych tě mohl…“
„To nemusíš. Já tu ještě chvíli posedím.“
„No, jak myslíš. Tak já se ještě ozvu.“ Albert a Černý se rozloučili a odešli. Obě dívky zůstaly v sále samy.
„Že si s ním nešla,“ podívala se Anna na Sylvu. Televize vysílala noční show „Možná přijde i podivín“.
„Anno,“ odpověděla Sylva vyčítavě. A pak jí řekla, jak ji Albert dostal do postele. „Byla to taková blbost,“ ukončila vyprávění s hlavou v dlaních. Anna se k ní naklonila a objala ji kolem ramen. „Ale já jsem to poznala, nemysli si. A nezlobím se na tebe.“ Sylva jen nevěřícně zakroutila hlavou. „Možná trochu žárlím.“ pokračovala Anna: „- ale to je něco jiného. A život, který žiješ, je tvůj. I když tě miluju, pořád, nemůžu ti ho přeorávat podle svých přání. I když bych třeba chtěla.“
Sylva se na Annu podívala, položila ruku na její prsty. Ty jakoby samy ožily a propletly se dohromady. Obě dívky se bez dalšího slova v potemnělém sále políbily.
Teprve po dlouhé době se Sylva podívala Anně do očí. „Sejdeme se,“ špitla. „Ne, dokud jsem podivínka, ale potom.“
Anna jemně přikývla. „Vím o jednom místě. Je to na venkově, ale jenom kousek za Prahou. Nejsou tam kamery a budem tam moct strávit třeba i týden, aniž by nás někdo vyháněl. A je to tam fakt nádherný - sice opuštěnej barák, ale je to obyvatelný.“
„Tak jo. Třeba až přijde léto?“
„Jasně - v létě je to tam nejhezčí.“
Divadelní sál osvětlený jen poblikávající televizní obrazovkou pak viděl ještě jeden polibek – daleko vřelejší, než kterýkoliv jiný, naznačený toho dne během večerního představení.
O dvě hodiny později zalezla Sylva do své postele, vzala Svobodu Podivínství a pustila se do čtení. Listovala známými kapitolami až na závěr té o setrvání ve stavu podivínském. Kapitola končila větou: Není třeba se bát - podivíni si navzájem pomáhají.
Sylva se usmála a odložila samizdat na skříňku u postele. Pak usnula – a sny, které se jí zdály, neměly po dlouhé době nic společného s nočními můrami.
Konec 1. části.
Následující kapitola
