13. Test osobnosti
Vstávání bylo pro Sylvu o něco obtížnější, než obvykle. Když si v hlavě přehrála průběh včerejšího dne - a zvlášť večera, zakončeného tím, že odmítla u Alberta zůstat spát a ten jí proto ve dvě ráno objednal astronomicky drahého motorového taxíka - padla znovu na postel. Vzpomínky jí prokázaly, že je sice uspokojená - Albert se ukázal být daleko šikovnějším milencem než její bývalý manžel - ale současně smrtelně unavená. Pohlédla na skříňku, kde ležela odložená Svoboda podivínství. Svazek jí připomněl Annu - a veškeré potěšení z promilované noci najednou značně vybledlo.
Nejraději by na té posteli ležela až do soudného dne. K tomu si vzpomněla, že ani neví, jestli se jí reportérka ve včerejších zprávách nějak mstila. To ten první den zlepšeného statutu tedy začíná!
Jenže do práce se muselo, hlavně vrátit šéfovi návrh na zvýšení úvazku. Už ho nebude muset přijmout, pozdní příchod by ale nebyl dobrý nápad. Takže nakonec vstala.
Při loginu do firemního systému ji hned naskočil vzkaz, aby se u šéfa sama zastavila. Udělala to hned. Manažer jen prolétl kopie rozsudků a výpis statutu prokazující, že Sylva je už jen podivín. „Vidím, že vám dnes žádnou důtku neuložím,“ zabrumlala kamenná tvář vedoucího. „Ale snadné to mít stále ještě nebudete, pamatujte, že jste podivínka!“
„Já to vím,“ odpověděla vzdorně Sylva. „Ale na práci to snad vliv nemá.“
„I takový detail jako je počet přehozených směn může být ukazatel ovlivňující vaše hodnocení,“ odpověděl manažer tvrdě. „A i když vše zůstává při starém, musíme si ověřit, zda vaše podivínství nezhoršilo vaše pracovní schopnosti. Vezměte si svoje věci a jeďte si udělat nové pracovní a osobnostní testy, tady máte objednávku,“ podal Sylvě papír s razítkem podniku. „Teď hned. A ještě dneska mi dovezete výsledek.“
Na test osobnostních předpokladů se Sylva musela vydat do soukromé firmy ve Stodůlkách. Pamatovala si dobře, jak vypadalo její první testování, před lety, ještě, než nastoupila. Ty hory nesrozumitelných otázek, se kterými si tehdy nevěděla moc rady a střílela odpovědi od boku, aby dosáhla dobrého času - to jí tehdy někdo poradil. A tohle z toho bylo - čtyři roky v supermarketu a sedm let ve skladu. Ale jak má odpovídat dneska? Není ten test pracovních schopností také skrytou zkouškou normality, tentokrát ze strany zaměstnavatele? Najednou se začala docela bát.
Cesta metrem jí v těchhle neveselých myšlenkách moc neubíhala. Všichni kolem byli stejní, ať normálové, podivíni. Všichni se starali o své, uzavření pohledu zvenčí. Nic, čeho by se člověk mohl chytit.
Ta nuda v metru ji nakonec vlastně ukolébala. Když vystoupila a blížila se k nablýskanému sídlu testerské firmy, byla už o poznání klidnější. Budova firmy působila impozantně a draze, protože byla postavená v nejnovějším, novobiotickém stylu: fasáda z různobarevného skla protkaného kroucenými šlahouny betonoplastu se vlnila nejen v ploše, ale vysílala své výběžky do prostoru nad ulicí jako nějaká obří masožravá rostlina chystající se pozřít nejen své návštěvníky, ale i náhodné kolemjdoucí. To ale Sylvu už nerozhoupalo.
Na vrátnici ukázala poukaz od šéfa. Vrátný doklad protáhl obligátní čtečkou a po shlédnutí terminálu Sylvu poslal do místnosti ve třetím patře. Dveře měly zabudovaný display, na kterém svítil nápis ‚Vstupte‘. Sylva tak učinila, a vešla do miniaturní místnosti.
Za stolem tam seděl mladík, který ji zdvořile pozdravil. Představil se jako průvodce jejím testem a nabídl jí druhou židli a kávu nebo čaj. Sylva přijala židli, na čaj ani kafe ale neměla pomyšlení. Průvodce před ní tedy bez vyzvání postavil sklenici minerálky z automatu vedle stolu.
Prohlédl si poukaz a sdělil Sylvě, že projde testem, který má zhodnotit její schopnosti postupu z daného pracovního postavení. Nemusí se ničeho bát, s výsledky testu bude seznámen výhradně objednatel testu, tedy její vedení. „Naše společnost je maximálně diskrétní a rozhodně nepředává výsledky osobním psychologům klientů. Ostatně, váš psycholog o tom, že jste naše testování podstoupila, nemusí ani vědět.“
„A já se dozvím, jak jsem testem prošla?“ zajímalo Sylvu.
„Úplné výsledky získá jen zadavatel testu. Pokud byste si test zaplatila z vlastních prostředků, samozřejmě byste na výsledky měla nárok. Vaše vedení, jak vidím v materiálu,“ mladík znovu pročítal zadání, „naší firmu sdělením výsledků testu nepověřuje. Ale pokud by výsledek vašeho testu závažným způsobem omezoval možnost vašeho ekonomického začlenění ve společnosti, jsme povinni vás informovat. Chcete vědět ještě něco?“
„Test začne hned?“
„Nejprve si zvolíte prostředí pro skládání testu - máme tu několik místností různého druhu, vyberte si takovou, ve které se budete cítit dobře.“ Průvodce položil na stůl několik kartonů s fotografiemi. Na každé byl terminál obklopený nějakým prostředím - od různě honosných kanceláří, přes pohodlné pokoje, až po prostor připomínající bar, exotickou pláž nebo les.
Sylva si z nabídky vybrala kancelář s minimem rušivých prvků. „Je už tenhle výběr součástí testu?“ zeptala se skoro samovolně.
„Už znění otázek, které mi kladete, a to, zda se vůbec na něco ptáte, je v testu vyhodnocováno. Ale nemá to tak velkou váhu, jako vlastní testové otázky, kterých je mnohem víc. Ostatně vidím, že jste si vybrala klasiku a to je volba v zásadě velmi neutrální.“
Průvodce se zvedl. „Pojďte se mnou,“ vyzval Sylvu a otevřel jí dveře na druhé straně místnosti.
Prošli několika chodbami, než průvodce našel správné dveře. „Tady to je,“ uvedl Sylvu do místnosti, kterou si předtím vybrala v katalogu. „Jestli vám něco vadí, řekněte, ještě to můžeme změnit,“ nabídl.
Sylva zavrtěla hlavou. Místnost jako místnost, pomyslela si, hlavně když tu není zapnutá televize.
Průvodce ji usadil do křesla před terminál. Ten neměl klasickou klávesnici, ale jen asi desítku tlačítek, jako by šlo o ovladač počítačové hry. Průvodce vytáhl z hrany stolu tenký spirálovitě zkroucený drát zakončený malou klipsnou. „Dovolíte -„ řekl, a připnul klips Sylvě na ucho. „Kdyby vás tlačil, tak si ho povolte, ale v žádném případě ho nesundávejte před skončením testu.“
„Co to je?“
„Jen snímač tělesných reakcí,“ odpověděl průvodce. „Reakce těla v závislosti na předkládaných otázkách jsou podstatné pro správné vyhodnocení testu.“
„To je něco jako detektor lži?“
„Ale vůbec ne - ty otázky nejsou stavěné tak, aby na ně byly pravdivé a nepravdivé odpovědi.“
„A jak mám teda vlastně odpovídat?“
„Uvidíte, na začátku testu je přesné poučení. Jakmile se budete cítit připravená, zmáčkněte toto tlačítko a test začne,“ ukázal na jednu z nemnoha kláves terminálu. „Těmito tlačítky volíte vaší odpověď, tímto ji potvrzujete a přejdete na další otázku. Při rozhodování hraje jistou roli čas. Tak mě napadá, určitě jste podobným testem už procházela při nástupu do prvního zaměstnání.“
„To ano, ale už před jedenácti lety.“
„No, ani tak to pro vás nebude prakticky nic nového. Odpovídejte svižně, ale zodpovědně, pokud nebudete schopna vybrat správnou odpověď, tipujte. Kdybyste měla žízeň, dejte si sodovku z automatu. V průběhu testu můžete udělat jednu nejvýše dvouminutovou přestávku, jinak se vám měří čas na odpovědi. Takže - až budete chtít, můžete začít.“
Průvodce zapnul monitor a vzdálil se. Sylva se rozhlédla po klidné a tedy vcelku přívětivé místnosti, nadechla se a zmáčkla tlačítko ‚Start‘.
Na obrazovce se objevilo předpokládané poučení: ‚Test vyplňujte podle skutečnosti, nikoli podle toho, co si myslíte, že je správnou odpovědí. Otázky jsou stavěny tak, že správné odpovědi se obvykle odhadnout nedají. Vždy ale musíte zvolit jednu z odpovědí. Pracujte v tempu, které vám vyhovuje.‘ Sylva znovu zmáčkla start a začala řešit první otázky testu.
Zpočátku to bylo lehké. Jednoduché logické úlohy se střídaly z jazykovými problémy, takový kvíz, který Sylva sice už dlouho nedělala, ale s nalezením správných odpovědí neměla problém. I na otázky typu, zda si zakoupenou tyčinku ihned sní sama, nebo se o ní rozdělí, odpovídala málem automaticky. Že by to tentokrát bylo tak snadné?
Po dvaceti minutách ale začalo přituhovat. Je nutné vždy dodržovat dané zákony? zeptal se jí monitor.
Nabídka odpovědí se jí pranic nelíbila. Ano, jsou to zákony - jasná vějička na pokrytce. Dokud je to výhodné, tak ano - takhle by asi měla odpovědět, ale nechtěla. Lákavě znělo Pokud jsou nesmyslné, tak ne. To by zmáčkla ráda - ale tahle odpověď byla určitě past. Nakonec se rozhodla pro poslední možnost: Jen pokud je za jejich porušení jasný postih. Zmáčkla tlačítko a zjistila, že je celá zpocená. Klips na uchu ji drtil boltec, tak si alespoň povolila šroub. Ne že by to pomohlo.
Další otázka ji rozhodně neuklidnila. O někom se dozvíte, že je podivín. Jak zareagujete? Férová možnost (nemám problém, sám jsem podivín) v nabídce zřejmě úmyslně chyběla. Zato si mohla vybrat mezi polituji ho, protože je zřejmě nemocný, musím si na něj dávat pozor, a dokonce pokud to půjde, přeruším s ním kontakt. Proč tam zatraceně ta rozumná možnost vůbec není? Klips jí přišel volný, raději ho trochu přitáhla, aby jí neupadl. Pak ji napadlo, že u téhle otázky třeba vůbec nesejde na zvolené odpovědi, ale na čidlem změřené emocionální reakci. Vztekle praštila do tlačítka pro první variantu.
Na monitoru se objevila řada čísel: Nula, nula, jedna, tři, osm, šestnáct, třicet tři, šedesát tři. Pod nimi svítil pokyn k doplnění dalšího. Sylva na řadu koukala, a snažila se najít logiku, podle které jsou ta čísla seřazená. Ať dělala, co dělala, neviděla nic - vztahy mezi čísly jí přišly nahodilé a naprosto nesoustavné. Nakonec vybrala výsledek, který se číslům v řadě nejvíc podobal. Unaveně zmáčkla tlačítko přestávky. Bylo toho dost.
Během pauzy se dala trochu dohromady. Zdálo se, že u mnoha otázek bude záležet spíš na tom, jak se při tom bude cítit, než, jak odpoví. Zatnula zuby a ukončila pauzu.
Další sérií otázek se prokousala s chladnou myslí. Skoro se viděla jakoby zvenku - jak sedí u stolku, shrbená nad monitorem, a mačká odpovědi na ponižující a nesmyslné otázky skrývající stovky tajných háčků. Jak vybírá nejméně pitomou odpověď z hory špatných možností, a někdy skutečně uvažuje, jak by měla odpovědět - zjevně proti doporučení v úvodu testu, ale na druhou stranu vlastně správně - odpovídá tak, jak si myslí, že by odpovídat měla, aby test nezjistil nic podezřelého. Naštěstí se už žádná další otázka netýkala podivínů, i když některé zkoumaly její názory na chování elit a politiků. Sylva se tím vším promačkala, a byla nakonec i překvapená, když zjistila, že právě odpověděla na poslední, třístou otázku testu.
Uvolnila ušní klips a odložila ho na stůl. Displej nabádal k setrvání v místnosti.
Za chvíli vstoupil do místnosti její průvodce, se zalepenou obálkou. „Můžete jít. Tady jsou vaše výsledky, doručíte je svému zaměstnavateli.“
„Smím se do nich podívat?“ zeptala se Sylva.
„Jak jsem už říkal, právo na shlédnutí má zadavatel testu.“
„A vy mi alespoň něco říct nemůžete?“
Mladík se podrbal ve vlasech. „No - vaše výsledky byly rozhodně zajímavé. Není to nic, kvůli čemu byste si měla dělat starosti. Skóre nemáte zrovna vysoké, ale v některých speciálních oblastech jste projevila překvapující schopnosti.“
„A smím vědět ve kterých?“
„Zeptejte se svého šéfa.“ Průvodce doprovodil Sylvu k nejbližšímu výtahu. Sylvu nenapadal způsob, jak se zeptat na konkrétní výsledky testu a tak mlčela.
Přijel výtah. Mladík se s ní rozloučil a počkal, až Sylva nastoupí. Skleněnými stěnami výtahu pak Sylva viděla, jak odchází, zatímco ona sjíždí k vrátnici.
Sylva se vracela zpět do práce. Projížděla zpět pro ni málo známými stanicemi metra, které byly nakonec vlastně stejné, jako ty na její trase. Nebo alespoň lidé jí přišli stejní. Držela v ruce obálku a uvažovala, jak ten test asi dopadl. Obálka byla krytá pečetí, zkoušela, zda něco neuvidí skrz její papír, ale nepoznala ani, kolik je uvnitř listů. Kdyby tak dokázala sama sebe dokonale odhadnout…
Vzpomněla si na Šrajera, který ji na potkání otipoval tak přesně, že se v první chvíli cítila navěky prozrazená. Možná, že cesta k prokouknutí sebe sama vede přes dobrý odhad jiných. Rozhlédla se po okolí. Jede tu s ní nějaký podivín? Pozorovala spolucestující, ale všichni takoví jako ráno. Normální, znudění, maskovaní. Nebo že by ne?
Dívka sedící na protější lavici si četla knihu. To samo o sobě pravděpodobnost podivínství dost zvyšovalo. A když otáčela list, všimla si Sylva, že její ruce jsou neupravené, hrubé. To by mohla být třeba independentaristka, agrikulturalistka, nebo dokonce něco ještě jiného, co se ve Svobodě ani nepopisovalo. Při otáčení další stránky dívka Sylvu krátce přejela pohledem. Sylva už si byla skoro jistá.
Reproduktor ohlásil Sylvinu přestupní stanici. Zvedla se, a naposledy se podívala na čtenářku. Dívka polekaně vzhlédla, jako by se obávala, že bude z něčeho obviněna. Sylva se na ni povzbudivě usmála. „Hodně zdaru“ popřála pak neznámé a mrkla. Dívka se na zlomek vteřiny zatvářila překvapeně. Pak se ale téměř neznatelně usmála. Metro zastavilo, Proud přestupujících Sylvu vynesl z vagonu směrem k eskalátoru.
Nevěděla proč, ale po tomhle setkání nabyla přesvědčení, že dnešní test udělala dobře.
„Tak tady vás máme,“ přivítal Sylvu manažer. Sylva mu podala zapečetěné výsledky testu. Šéf obálku ledabyle otevřel a přeletěl očima papír s výsledky testu. „Nó,“ protáhl, a jeho kamenný obličej se mírně pohnul. „Dobře,“ řekl si spíš sám pro sebe.
„Promiňte,“ pokusila se Sylva zeptat. „Můžete mi říct, jak jsem v tom testu dopadla?“ Manažer se na ni podíval přes okraj studovaného papíru a vycítil, jak je Sylva napjatá. Chvíli mlčel, možná si její nervozitu vychutnával. „Jak jsem řekl, dobře,“ odpověděl pak pomalu.
„To znamená?“
„To znamená, že vás nepropustíme ani pro neperspektivnost ani pro podivínství. Když se budete snažit, možná - říkám možná - budete povýšena. Máte předpoklady na střední vedoucí pozici.“
I květináč na okně, pokud by tam nějaký byl, měl oči a schopnost elementární empatie, by poznal, jak moc se Sylvě ulevilo. Tím spíš to viděl šéf, a tak Sylvino nadšeni začal chladit: „Ale zatím si dávejte si pozor na to, abyste mi nezavdala nějaký důvod k napomenutí, rozumíte?“ Sylva přikývla. Manažer se sklonil ke svým papírům. Když po chvíli vzhlédl a viděl Sylvu nad sebou stále stát, skoro vykřikl: „Co tu ještě děláte, nemáte už být dávno ve skladu?“
„Nechtěla jsem vám dát důvod k napomenutí tím, že odejdu dřív, než mi to dovolíte.“
Manažerova tvář nezbělela - spíš zesvětlela o jeden odstín. „Ven!“ ukázal na dveře.
„Nashledanou,“ pozdravila ho Sylva při odchodu těsně předtím, než za sebou zavřela.
Následující kapitola
